USAAF do konce roku 1947
- struktura značení
- kódy pro status
- kódy modifikace určení
- kódy základního určení
USAF 1947-1962
- kódy pro status
- kódy modifikace určení
- kódy základního určení
USAAF 1956-1962
- kategorie
USN 1942-1962
- struktura značení
- kódy pro stav nebo kategorii
- kódy pro typ nebo třídu
- písmeno výrobce (bez výrobců kluzáků a cílových letounů)
- speciální kód
Tri-service od roku 1962
- struktura značení
- kódy pro status
- kódy modifikace určení
- kódy základního určení
- kódy typu
- změněná typová označení
Příklady typového označení
Evidence letounů u uživatele
Další označení letounů u uživatele
Seznam kódů Buzz Number stíhacích letounů

V roce 1942 byl v platnosti systém značení USAAF z roku 1920 s modifikacemi z roku 1924. Protože systém z roku 1920 byl příliš komplikovaný, byla v roce 1924 zavedena jeho zjednodušená varianta s 10 základními kategoriemi. Kategorie byly odvozeny od účelu letounu stejně jako v roce 1919, ale již neobsahují informace o motoru. Avšak než byl v roce 1948 systém formálně opuštěn, bylo zavedeno ještě dalších 22 kategorií.

Vznik USAF dne 18.9.1947 vedl také k novému systému značení letounů. Tento systém v základech vycházel ze systému USAAF a do roku 1956 byl používán jak USAAF, tak USAF.

V letech 1956 až 1962 používalo americké armádní letectvo zjednodušený systém označení, popisující 6 kategorií, přičemž označení se skládalo z kategorie a typového čísla.

Námořní letouny nosily v letech 1942 až 1962 označení podle systému z roku 1922, upraveného 10.3.1923. Označení se skládalo z šesti skupin.

Od 18.9.1962 používají všechny vojenské ozbrojené složky USA jednotný systém značení letounů. Jako základ byl použit systém USAF, přičemž byla definována některá nová základní určení a pro základní určení A, B, C, F a O bylo znovu započato s číslováním od jedničky. Označení se nyní skládá z 6 skupin.
V souvislosti s přechodem na tento systém bylo v roce 1962 změněno označení letounů, které byly v aktivní službě u námořnictva a u letectva také v souvislosti s vynulováním číselné řady.

Podle uvedených pravidel byly letouny USN do roku 1962 značeny jinak, než v USAAF/USAF, takže např.:
XF8U-3:
X = experimentální
F = stíhací letoun
8 = osmý typ od tohoto výrobce
U = výrobce Chance Vought Corporation
3 = třetí varianta daného typu

V systému Tri-service od roku 1962 se kromě uvedeného značení se můžeme setkat ještě s rozšířením, uváděným jako skupina 7 a 8 standardního systému značení. Skupina 7 - Block - označuje výrobní blok letounu, skupina 8 označuje kód výrobce letounu.
Takže např.:
NF-104A-10-LO:
N = trvale přidělený k testování
F = stíhací letoun
104 = stočtvrtý v pořadí před r. 1962
A = první verze
10 = desátý výrobní blok
LO = vyroben firmou Lockheed

F-15A-6-MC:
F = stíhací letoun
15 = patnáctý v pořadí od r. 1962
A = první verze
6 = šestý výrobní blok
MC = vyroben firmou McDonnell Douglas v závodě St. Louis

Každý letoun ve službě má kromě typového označení přiděleno jednoznačné evidenční číslo, podle kterého je možno zjistit informace o letounu. Obě složky leteckých sil USA používají své vlastní systémy evidenčních čísel.


Letouny ze stavu letectva, armády a národní gardy jsou evidovány pod Serial Number (S/N). Tato čísla se skládají ze dvou skupin znaků: skupina 1 - year - označuje poslední dvojčíslí finančního roku, kdy byly uvolněny prostředky a skupina 2 - no - označuje pořadí letounu v daném roce.
Finanční rok, kdy byly uvolněny prostředky na nákup letounu nemusí souhlasit a zpravidla také nesouhlasí s rokem výroby letounu.
Čísla byla do roku 1962 na letounech uváděna v podobě vícemístného čísla, jehož první číslice reprezentuje koncové číslo finančního roku, a ostatní číslice udávají pořadí letounu v daném roce. Celková délka je 4-6 znaků.
Od roku 1962 je číslo uváděno ve tvaru AF + koncové dvojčíslí finančního roku + koncové trojčíslí pořadí v daném roce.


Letouny ze stavu námořnictva, námořní pěchoty a pobřežní stráže mají číslo přiděleno v řadě od 1, tedy každý stroj má své unikátní (dnes již šestimístné) Bureau Number (BuNo). Podle tohoto čísla lze jednoznačně identifikovat každý stroj.
Čísla byla na letounech původně uváděna jako poslední čtyři číslice, nyní jsou uváděna obvykle v plném tvaru, tj. 6 číslic, případně zleva doplněných nulami.

Kromě výše popsaného označení typem a evidenčním číslem jsou stroje sloužící v ozbrojených silách USA značeny ještě dalšími způsoby. Jedním z nich je použití tzv. Buzz Number - volacího znaku. Toto označení dle dále popsaného vzoru bylo zavedeno na letounech USAAF/USAF po skončení 2. světové války a používalo se až do nástupu Tri-Service systému značení v roce 1962.
Buzz Number bylo tvořeno z:

• jednopísmenného kódu podle určení letounu,
• jednopísmenného kódu, přiděleného konkrétnímu typu letounu,
• trojčíslí, shodného s posledním trojčíslím evidenčního čísla (S/N).

Ve výjimečných případech, pokud existovaly v evidenci dva letouny shodného typu se stejným koncovým trojčíslím evidenčního čísla (např. 44-234 a 44-1234, nebo 44-1234 a 45-234), bylo za číslo připojeno písmeno pro rozlišení. Celé označení tedy mohlo mít např. podobu FS-344B, což je YF-84F S/N 51-1344 a naproti tomu FS-344, což je F-84E S/N 49-2344.