***** PES
9.6. ZAMYŠLENÍ: Evropský sen
Aleš Drobník

Volby jsou určitým mezníkem ve vývoji společnosti. Porovnáme-li charakter zvolených stran a jejich získané hlasy, lze usoudit leccos o úrovni společnosti. Nebo aspoň o názorech těch, kteří k volbám přišli, a tím rozhodli za ty, kteří nepřišli.

Opět jsme svědky zvláštního jevu: Strany, které mezi volbami nejeví o obyčejného člověka valný zájem, se najednou staví do role jediných a správných zastánců všeobecného blaha. Po volbách zasednou představitelé stran za obsazená korýtka a vše jede ve starých kolejích. Pokud se ptáme s upřímným srdcem, proč lidé stále méně chodí k volbám, je toto jeden z důvodů. Další důvody:

Na společenské scéně demokratických států je několik základních hráčů: 1. Většina obyčejných lidí (asi 80%) s volebními hlasy, běžnými příjmy a starostmi o své živobytí. 2. Představitelé kapitálu (okolo 20%), kteří koncentrují ve svých rukách většinu prostředků výroby a služeb (okolo 80%), jsou pod nezáviděníhodným tlakem zodpovědnosti, ovládají velké toky peněz, což jim dává moc. 3. Politické strany, respektive stát, jeho vrcholní úředníci a instituce s mocí politickou (zákonodárnou, výkonnou, represní). 4. Soudy, jež by měly být nezávislé a rychlé. 5. Média, jež mohou ovlivňovat veřejné mínění a kontrolovat ostatní. 6. Instituce vzdělávací, duchovní, kulturní, zájmové, jež by měly být částečně nezávislé.Všichni uvedení mají svou důležitost, měli by působit v harmonii, aby se společenský pohyb ubíral žádoucím směrem. Byli jsme svědky, když se v minulosti omezila pozice kapitálu, zpomalil se ekonomický vývoj. Když se kterýkoli z hráčů příliš propojí s jiným, nastane nežádoucí porušení rovnováhy proti zájmům společnosti, jež strádá.

Politické strany (případně stát), jako představitelé politické moci, mohou a měly by být významným protihráčem moci kapitálu ve prospěch společnosti, vhodnými zákony směrovat ekonomiku například směrem sociálním a ekologickým. Je vrcholně nežádoucí propojování moci kapitálu s mocí politickou! Obyčejní lidé nechápavě hledí na lobbyismus a sponzorství představitelů průmyslu u politiků. A naopak na členství vrcholných politiků v dozorčích radách a představenstvech velkých společností. Existují poslanci (je jich žalostně málo), kteří navrhují zákon zakazující vrcholným politikům vstup na ekonomickou scénu. Obyčejní lidé mají proto oprávněný pocit, že politikům o ně ve skutečnosti nejde.

Souhlasím s hlasy, které v čase obrovského státního dluhu volají po výrazném snížení příjmů vrcholných státních úředníků a politiků třeba na dvojnásobek průměrné mzdy a na závislost příjmu politiků na výši průměrné mzdy ve státě. Ať jim plat roste až učiní vše, co je v jejich silách, aby se životní úroveň celé společnosti zvyšovala. Na to politici namítají, že při nižším příjmu by kvalitní odešli do soukromého sektoru. Tím nepřímo říkají, že politika je pro ně výhodný byznys. Myslím, že politika by měla být poslání, kdy politik je ochoten bojovat za všeobecné zájmy ve prospěch všech, bez ohledu na svůj prospěch a výši příjmu.

Obyčejní lidé mají v těchto časech těžký život. Stát namísto účinné podpory drobného podnikání zasazuje živnostníkům těžké rány. Stoupá nezaměstnanost vlivem vyšší efektivity a toho, že nadnárodním společnostem, které do ČR přišly v čase levné pracovní síly, končí daňové prázdniny a přesouvají své provozy do jiných končin Evropy či světa. Myslím, že naši politici jsou v tomto ohledu méně progresivní oproti východním sousedům, kteří se snaží výhodami nadnárodní společnosti udržet a nové přilákat. Navíc v některých firmách v ČR ve větší míře než v okolních státech při přijímání pracovníků bují skrytá či otevřená diskriminace vůči maminkám s malými dětmi, starším občanům nad 40 - 50 let, vůči Romům. Některé firmy svými praktikami (neproplacené přesčasy, zákaz odborů aj.) porušují zákony a zákoník práce. Pracovníkům, kteří mají odvahu se ozvat, hrozí propuštění. Představitelé firem v čase bující korupce neoficiálně či veřejně prohlašují, ať si jde pracovník stěžovat, že oni mají na to příslušného úředníka podplatit (ale nemají na to pracovníkům přidat). Není divu, že lidé vystaveni tomuto tlaku buď inklinují k extrémistickým stranám, jež slibují rychlá (a nereálná) řešení, či nejdou k volbám vůbec.

To, co by obyčejný občan uvítal, je, aby politické strany činily rázné kroky v jejich prospěch i mezi volbami. Např. aby strany ve spolupráci s nadacemi zavedly a propagovaly pro diskriminované lidi dostupnou právní pomoc zdarma, která by skutečně fungovala. Obyčejní lidé nemají na to nebo nevědí, jak se soudit s firmou, která je poškodila a která si může zaplatit renomovanou právní kancelář. Otřepaným argumentem parlamentních stran je: "Nevolte malé strany, tím podpoříte extrémní strany, jejichž voliči přijdou k volbám jako jeden šik." Naopak bych řekl: "Kde jsou staré zatuchlé vody, tam to chce nový čistý proud, který hnilobu vyplaví." Proto prosím: Přijďte k volbám i ti, kteří jste nechtěli přijít. Podpořte i neparlamentní strany, které vznikly na základě čestných myšlenek, nebo ty, které již poctivě fungují v komunální politice a mají k obyčejným lidem blíže. Sice teď netvoříme politickou scénu státu, ale zástupce v Evropě. Přesto by bylo dobré dát placeným politikům lekci, aby si uvědomili, že je spousta problémů obyčejných lidí, které politici nevidí nebo vidí a neřeší.

Někteří politici naši i evropští dokonce tvrdí, že Evropa nemá žádnou vizi, žádný sen a že by se její rozšiřování mělo někde zastavit. Jako by se v různorodé rodině zvané lidsto měla učinit dělicí čára mezi členy rodiny, kteří jsou pro mne výhodní, a členy, kteří mne už nezajímají. Jako by se politici nechtěli snést ze svých výšin a přijít mezi obyčejné lidi a přijmout jejich sen za svůj. Sen lidí je: žít život v míru, ve svobodě, v láskyplném plnění svých povinností, bez diskriminace, najít účinnou pomoc v nouzi či v těžké životní situaci, dýchat čistý vzduch, pít čistou vodu, mít kam jít do zachovalé přírody, nebýt ohrožen povodněmi a suchy (globálním oteplením), žít v souladu se sousedy jiného názoru či jiného vyznání...

Spojená Evropa je a bude jedním z nejmocnějších hráčů světa. Měla by pracovat na duchovnější alternativě oproti současnému trendu. Soudobý trend je: pokračující drancování přírodních zdrojů (kácení pralesů, úhyn zvířat, lov kytovců…), vzestup závislosti na drogách, alkoholu aj. v západním světě, což decimuje především mládež, ovlivňování vrcholných politiků světa a veřejného mínění mocnými nadnárodními společnostmi, výdaje na zbrojení několikanásobně převyšující pomoc chudým zemím (které mohou být zdrojem napětí a terorismu). Existují renomovaní ekonomové (Římský klub, učitelé na univerzitách), kteří namísto současného zdanění práce (které podporuje nezaměstnanost) navrhují toto snížit a zavést zdanění úměrné poškození životního prostředí a nákladům na vrácení prostředí do původního stavu. Aby se například firmám nevyplatilo stáčet nápoje do nevratných PET lahví, aby se nevyplatilo otevírat nový důl a tím zničit okolí, aby se nevyplatilo stavět novou jadernou elektrárnu, když firma je schopna řešit problém odpadu pouze na účet daňových poplatníků, aby se nevyplatilo kácet lesy a pralesy, protože těžařská společnost by musela vysázet nové, aby se nevyplatilo lovit velryby, neboť rybáři by museli zaplatit nový chov... Na světě je tolik problémů, že mne udivuje, že někteří politici nemají vize, jak je účinně zlepšit. Např. projekty podpory duchovnosti, zalesnění Evropy, pomoc při zalesnění světa, zastavit drancování Amazonie, podpora zemědělců, kteří jsou bídou nuceni pěstovat drogy, tlak na podpis Kjótského protokolu, tlak na stále významnější roli OSN… Člověk, který nemá sen, nemá v politice co pohledávat. Každými volbami volíme budoucnost i čisté sny nás a našich dětí. Volme dobře… A. D. 2004

No ja tedy nevim

nejsem ekonom, ale kdyby bylo po mem, tak bych zrusil veskere dane, krome dvou.
Jedna by byla ta, ktere se dnes rika DPH, ale mohlo by se ji pak rikat "spotrebni", protoze to je vlastne dan ze vseho, co si poridim pro konecnou spotrebu. No a pak by byla druha, ktere se ted rika "spotrebni", ale ja byh ji rikal "ekologicka". To kdyz by se moudri vladci usnesli, ze spalovani benzinu a nafty skodi Zemekouli, tak by se na to uvalila dan. Taky treba na hnede uhli, na cerne mensi atd. Tu dnesni DPH bych dal nekam kolem 30% a pouze jednu sazbu. Lide by si pak vybrali, jestli chce jednou za 5 let nove auto, nebo radeji kazdou nedeli 10 kilovou husu :-)

Petr Vileta, balík z Plzně :-), petr@zivnosti.cz, 62.240.186.119


***** IHNED
Analýza: Lék vlády na nezaměstnanost je neúčinný

Nezaměstnanost kolem deseti procent trápí lidi i hospodaření.
Němci volí, reformy počkají
Praha, 8. 6. 2004

V dlouhodobém výhledu jsme všichni mrtví, poznamenal kdysi britský profesor ekonomie J. M. Keynes. Reagoval na argumenty liberální ekonomů, kteří tvrdí, že v horizontu několika let trh vytvoří pracovní místa pro každého, kdo o ně bude mít zájem. Pokud tedy vláda trhu nebude podkopávat nohy svou neobratnou politikou.
Keynes naopak zdůrazňoval, že vláda by měla trhům svými zvýšenými výdaji pomoci, když lidí bez práce přibývá.
Politika kabinetu Vladimíra Špidly je, když už, tak spíše podobná Keynesovu pojetí fungování ekonomiky. Snaží se vytvářet nová pracovní místa, rekvalifikuje pracovníky, dává investorům investiční pobídky. To vše za peníze ze státního rozpočtu. Nezaměstnanost ale i přesto dlouhodobě roste.
Špidlova politika je tak neúčinná. Nic na tomto tvrzení nezmění ani údaj o počtu lidí bez práce v květnu, který dnes zveřejní Ministerstvo práce a sociálních věcí. Nezaměstnanost, alespoň podle odhadu ekonomů mírně klesne, jedná se ale pouze o sezónní výkyv, který nastal vždy v posledních pěti letech.
Odpověď na to, proč se nedaří radikálně snížit počet lidí bez práce dává nejnovější výzkumná studie České národní banky. Podle ní přispějí peníze ze státního rozpočtu k podstatnému snížení nezaměstnanosti až tehdy, když vláda odstraní problémy, které sužují trh.

Problém 1.: Flexibilita trhu práce
Trh je flexibilní, pokud zajistí, že ten, kdo ztratí práci, bude co nejkratší dobu nezaměstnaným. V nejlepším případě, aby prostě jen změnil zaměstnavatele. Dlouhodobě se právě míra flexibility na trhu snižuje, vyplývá ze studie České národní banky. Stále méně lidí se z nezaměstnaných stává pracovníky.
Trh prostě nefunguje. V sociálních státech Evropy mají velkou sílu odbory. Ty hájí zájmy pracujících, nikoliv nezaměstnaných. Jinak by každoročně nehrozily stávkami a nebrojily za vysoký nárůst platů. Péči o nezaměstnané pak ponechávají na státu.
Sociální vlády jako by byly agenty odborů. Prosazují vysoké minimální mzdy a pracovní právo zajišťuje v porovnání se Spojenými státy relativně velkou ochranu pracovníků - propustit neschopného zaměstnance je nákladné. Vedle vysoké ochrany zaměstnaných je na vině i příliš vysoké zdanění práce.
V současnosti máte podle autorů studie 64procentní pravděpodobnost, že když jste bez práce, budete bez ní i za rok. Tato pravděpodobnost se od konce roku 1993 více než zdvojnásobila.
Podmínkou k vyřešení problému je liberalizace pracovního práva. To znamená konkrétně třeba vytváření příznivějších podmínek pro částečné úvazky nebo zjednodušení výpovědí.

Problém 2. : Dlouhodobá nezaměstnanost
Neustále rostoucí počet lidí je z trhu práce prakticky vyloučen vinou dlouhodobé nezaměstnanosti. Více než rok bez práce je zhruba polovina nezaměstnaných. Ještě v roce 1994 to byla jen pětina.
Jsou to především lidé s nejnižším vzděláním. "Jsou deprimováni nemožností najít práci, opět je zaměstnat je v takovém stavu velmi obtížné," tvrdí Vladislav Flek z ČNB, jenž byl koordinátorem výzkumné studie.
Stále více lidí pak na hledání práce rezignuje. Žijí ze sociálních dávek a občas si na černo přivydělají.
Dlouhodobou nezaměstnanost stát omezí, pokud nepracující donutí velice aktivně hledat si práci. Třeba nízkými dávkami či nutností hlásit se na úřadu práce mnohem častěji než dnes. Kromě toho může vláda podpořit poptávku po pracovní síle tím, že vytvoří kvalitní podnikatelské prostředí s fungujícím soudnictvím.

Problém 3.: Lidé nechtějí pracovat v EU
Jen minimum lidí chce podle posledního výzkumu agentury CVVM odejít pracovat do zahraničí: Šest procent obyvatel odpovědělo "ano" na otázku, zda se po vstupu Česka do EU určitě pokusí získat práci v jiné členské zemi.
Devět z deseti lidí to zdůvodní: "Tady mám prostě rodinu a přátele. Jinde bych se necítil jako doma". Evropské země v čele s Německem tak uzavřely své trhy práce pro obyvatele Česka zbytečně. Cesta k nalezení nové práce přes možnost pracovat v zahraničí tedy nevede. Obyvatelstvo tuto možnost využít nechce, jak potvrzuje i studie ČNB.

Problém 4.: Platy v problémových regionech
V regionech s vysokou nezaměstnaností se mzdy v poslední době nepřizpůsobují dostatečně pružně, upozorňují autoři studie centrální banky. Jak je to možné? V takových regionech jsou lidé značně postiženi zejména dlouhodobou nezaměstnaností a ve skutečnosti se na trhu práce ani příliš nenabízejí. To ničí vztah nabídky a poptávky po práci.
Prostě nepřijdou za podnikatelem a neřeknou: "Budu tady teď pracovat za deset tisíc měsíčně, takže klidně můžete vyhodit toho, kdo pro vás dělá tu samou práci za patnáct tisíc." Navíc ani podnikatel by se navrhovaným způsobem zachovat ani nemohl. Propustit pracovníka a vzít na jeho místo nového je podle zákoníku práce takřka nemožné.
Lidé tedy dají opět přednost sociálním dávkám. Do jiného regionu se nepřestěhují, ať už z tradice k domovu nebo kvůli tomu, že by nesehnali nový byt či by nikdy nezaplatili třeba nájemné v Praze.
Takové systémové problémy trhu práce neodstraní žádná aktivní politika zaměstnanosti a dokonce ani ekonomický růst. Cesta vede jen přes zvýšenou motivaci pracovat, podobně jako u dlouhodobé nezaměstnanosti.

Problém 5.: Rychle rostoucí minimální mzda
Ministerstvo práce a sociálních věcí zvyšuje minimální mzdu. Autoři studie k tomu uvádějí, že problém ani tak není její výše - nedosahuje ani polovinu průměrné mzdy a navíc ji bere podle odhadů okolo dvou procent lidí.
Zarážející ale je její růst v době, když stát "bojuje" proti nezaměstnanosti. "Když už podnikatel za určitou výši minimální mzdy pracovníka nenajme ani dnes, neboť se mu to nevyplatí, tak to přeci neudělá ani poté, co je její výše zvýšena," podotýká Flek.
Podle autorů studie proto při pokračujícím zvyšování minimální mzdy přijdou spíše dělníci s nízkými platy o práci, aniž by se jim zvýšila možnost, že brzy najdou novou. Hlavním problémem, který ale žádná statistika nepodchytí je to, kolik lidí kvůli rychle rostoucí minimální mzdě práci vůbec nedostane.

Problém 6.: Vzdělanost
Česko je z hlediska vzdělání tak trochu zvláštní národ. Stát má relativně největší podíl středoškoláků na populaci ze zemí organizace OECD. Co se týče vysokoškoláků je jejich počet zase jeden z nejmenších. S takovýmto vzdělanostním složením národa je Česko dobrým terčem pro zahraniční investice v takových oborech zpracovatelského průmyslu, na které stačí středoškolské vzdělaní. Země má dlouhodobě nejvyšší příliv přímých zahraničních investic v přepočtu na jednoho obyvatele.
Firmy ze Západu přicházejí za nižší mzdou, a tedy s vidinou úspor v nákladech. Hrozí ale, že třeba už za deset let budou české mzdy blíže německým, zahraniční společnosti se mohou opět odstěhovat dál na Východ. Je tedy podle expertů třeba ještě více zvýšit vzdělanost národa. A to třeba tak, že všichni, kdo o to budou stát, budou moci vystudovat alespoň bakalářský stupeň vysoké školy. Byť za cenu školného, kterému se Špidlova vláda zatím vehementně brání.

Autor: rezjir

Jak podporuje chování ČNB a bankovního sektoru nezaměstnanost

Málokdo asi bude pochybovat o tom, že míra zaměstnanosti je determinována především míru investic a jejich efektivnosti. Kromě kapitálového trhu, který je v podmínkách cs.ekonomiky také nefunkční, rozhodující roli na tomto poli hraje bankovní sektor. Bude-li se však kapitálový a finanční trh nacházet v takovém stavu jako dosud, jakékoliv opatření vlády v tomto směru se bude míjet účinkem. Pokud pak centrální banka začne radit vládě, co má dělat s trhem práce, měla by především říci, co bude dělat ona, neboť centrální banka ovlivňuje ekonomiku daleko výrazněji než vláda. Pokud např. komerční banky se nenaučí přeměňovat úspory svých klientů v investice, tak jakákoliv zvýšená míra individuálních úspor, daná např. rostoucí flexibilitou trhu práce, pouze prohloubí ztráty centrální banky, potažmo i ztráty státního rozpočtu a prohloubí tak pouze tlak na zvyšování daní v podmínkách relativně nižšího hospodářského růstu a vyšší míře nezaměstnanosti. Banky prozatím na růst úspor reagují v podmínkách české ekonomiky zvyšováním svých vkladů u centrální banky.
Z odborné literatury je známo, že v r. 1993 činily povinné minimální a dobrovolné rezervy banky uložené u centrální banky 20, 5 mld. Kč. Tyto rezervy vzrostly v r. 1999 na 29,3 mld. Kč., tedy za pět let o pouhých 9 mld. Kč. Tamtéž se uvádí jejich členění na povinné minimální rezervy, rezervy pro mezibankovní zúčtování, pojistné rezervy pro hotovostní platby a další dobrovolné rezervy. Pro ten poslední druh dobrovolných rezerv platí, že jsou u centrální banky ukládány tehdy, když komerční banky nemají dostatečné vhodné alternativy užití zdrojů. V normálních podmínkách komerční banky se snaží o jejich minimalizaci vzhledem k nulovým či minimálním výnosům z těchto rezerv.
Neexistuje však hospodářské číslo, které by bobtnalo rychleji. Za dalších pět let, k 20. 4. 2004 velikost těchto rezerv, které dnes jsou uváděny jako hlavní a stále rostoucí součást pasiv ČNB a které se v dnešní terminologii nazývají závazky vůči tuzemským bankám, činí 515 mld. Kč, vzrost tedy více než 17krát stranou jakoukoliv pozornost ekonomické veřejnosti. Toto tempo se zrychluje: K 31. 12. 2000 pak tuzemské banky měly uloženy u centrální banky 300 miliard Kč. Pro porovnání: Jestliže v r. 1999 v NBS byla tato položka jedenkrát větší, tak dnes se situace obrátila. Národní banka Slovenska „stahuje“ třikrát menší částku než Česká národní banka. Tedy nelze vše svádět na objektivní okolnosti, měnovou krizi a ani ne na potřebu působit ve prospěch českých exportérů.
Je-li uvažováno úročení těchto vkladů toliko ve výši 2% ročně (ve skutečnosti dvoutýdenní reposazba činí 2%), tak výnos komerčních bank z těchto vkladů je přibližně 15 miliard Kč. Tento údaj představuje cca jednu polovinu vyplacených dividend zahraničním majitelům největších českých bank. Celkem v průběhu let jde o více než 100 miliard v rámci sterilizačního programu, což představuje jednu čtvrtinu celkových příjmů z velké privatizace). To, kolik tento program stál občany a podniky na zvýšených bankovních poplatcích a zvýšených úroků z půjček a snížených úroků z vkladů, to raději ani nebudu počítat. A v této situaci naší skvěli ekonomičtí analytici z těchto bank doporučují zvýšit reposazbu o jedno procento. Pokud si toto chování této centrální banky srovnáme s chováním centrální banky na východ od nás, můžeme si pouze povzdechnout: To se jím to na tom Slovensku potom reformuje. Viz též příspěvky k článku J. Jílka „ Mýty opředené bankovnictví“ (http://ihned.cz/mail/0/14401130/10071850 )
Tyto souvislosti mají několik konsekvencí:
1) Znamená to, že komerční banky nenalezly pro peníze svých klientů ve výši stovek miliard lepší uplatnění. Je zřejmé, že v podmínkách jednoprocentní inflace tento způsob nakládání s penězi se stal tak lukrativní záležitostí, že ho nemohou ani nahradit investice do státních dluhopisů úročených ve výši kolem dvou procent a že teprve dluhopisy úročené čtyřmi až šesti procenty naleznou odpovídají poptávku.
2) „Sterilizační politika“ ČNB nejenom tak zvyšuje své vlastní náklady, ale i vyvolává další náklady pro státní rozpočet. Dále tato politika vede ke zvyšování nákladů klientů bank ve zvýšení bankovních poplatků a většího rozpětí mezi úroky z úspor a úroky z úvěrů. Je totiž jasné, že pokud mají komerční banky možnost peníze efektivně sterilizovat v „trezorech“ centrální banky, budou se snažit tuto míru ziskovosti zachovat i při jiných svých aktivitách. Komerční banky se díky této politice proměnily v tlusté, líné a slepé kočky, které neumějí chodit do riskantnějších podniků, které neumějí proměňovat úspory v investice. Tato situace sterilizuje celou ekonomiku a činí ji nereformovatelnou, včetně trhu práce.
3) Je zřejmé, že za těchto okolností komerční banky nejsou náchylné k hledání jiných efektivnějších způsobů užití zdrojů, tj. např. mají tendenci snižovat sumu poskytovaných úvěrů, zvláště pak drobným podnikatelským subjektům na rizikové projekty. Banky budou rezignovat na drobnou mravenčí práci s těmito subjekty, např. rezignují na jejich vzdělávání v případě odmítnutých žádostí o úvěr. Toto vzdělávání by přitom pro komerční banky představovalo další možný zdroj informací o žadatelích o úvěr. Dále banky nutně přestávají hledat investiční příležitosti pro žadatele o úvěr. Nejsou pak zainteresovány na provádění aplikovaného výzkumu s možným komerčním využitím, tedy ho nepodporují ani neinvestují do vysokoškolského vzdělávání. Tato situace je pak podporována ze strany podnikatelských subjektů tím, že vzhledem k tzv. optimalizaci daňového břemene se tyto subjekty navenek tváří tak, že hospodaří se ztrátou. Je jasné, že takové subjekty budou ztíženy přístup k úvěrům.
Doporučení pro centrální banku: snížit postupně úroky z vkladů bank u ČNB v případě tzv. dalších dobrovolných rezerv na méně než půl procenta.
Pro porovnání NBS na Slovensku k 31.12. 1996 registrovala v položce závazků vůči tuzemským bankám 31, 115 miliard Sk, k 31.12. 1999 46, 624 miliard Sk, k 31.12. 2000 71 miliard Sk, k 31.12. 2001 89, 413 miliard Sk, k 31.12. 2002 v položce závazků vůči tuzemským finančním institucím 128, 729 miliard Sk, k 31.12. 2003 135 miliard Sk, k 10. 05. 2004 153, 238 miliard Sk. Uznávám, že tato sterilizační čísla lze interpretovat tak, že jde o náklady o snižování inflace, a tedy že tato sterilizační politika snižuje náklady inflace. Pokud však míra inflace se pohybuje mezi 1-5%, lze přikročit ke snižování těchto sterilizačních nákladů.
Pozn.: Upozorňuji, že nevycházím z bezprostřední nepřímé úměry mezi „tvorbou dobrovolných rezerv“ komerčních bank a masou úvěrů poskytnutých komerčními bankami. Spíše tu jde o jemné odstíny hledání ziskových příležitostí v tom či onom prostředí, které však mají zřetelné

****** PES
Všechno je jinak. Autor článku je stejně hloupý jak Šprdla a spol. Minimální daň je protiústavní

Je vidět, že autor neví, ale opravdu neví vůbec nic o podnikání a jeho podstatě. Blábolí podobně jako pobledlý Šprdla něco o tom, že podnikatel, který nic nedaní, nevydělává a tudíž je pro společnost zbytečný. Omyl!

příklad:
Živnostník (OSVČ) v roce 2003 pořídil investici (hmotný majetek) za např. 1 milión korun. Předpokládáme, že z legálních peněz, tedy peněz, za které byla již odvedena daň. Zdroj nebo původ peněz (může to být od naspořeného, přes půjčku, úvěr, až po výhru ve Sportce) není pro příklad podstatný. Jde o investici nad 40.000 Kč, tedy o tzv. hmotný majetek, který nelze uplatnit jednorázově do nákladů, ale je nutno jej tzv. odpisovat podle principů udávaných zákonem o daních z příjmů. Předpokládejme pro tento příklad, že odpisová doba je 3 roky a podnikatel si tedy v příštím roce 2004 (za který už bude povinnost odvádět minimální daň) může odečíst z daňového základu takzvaný odpis tj. 1/3 z pořizovací ceny hmotného majetku, což je cca 333.333 Kč. Může tedy vydělat 333.333 Kč (které mu zůstávají jako příjem - tedy asi 28.000 Kč měsíčně - pro jednoduchost nejsou brány v potaz platby pojistného) a přitom jeho základ daně bude nulový! Pokud mu „špidlo-zlodějsko-genocidní" zákon nařizuje odvést minimální daň, mělo by být každému, kdo pochopil finanční toky výše uvedené, jasné, že dochází k dvojímu zdanění prostředků. Když tedy Šprdla v TV okázale tvrdil, že ten, kdo nevydělá ani půl průměrné mzdy, podle něj není žádný podnikatel (jaká to typická bolševická arogance), dokázal, že naprosto nic (podobně jako autor článku) neví o podnikání (bodejť by věděl - celý život byl jen státní příživnickou vyžírkou). Podnikatel tedy může být v situaci, kdy vydělá (i dost peněz), ale daňová povinnost nevzniká!

Další hledisko - minimální daň omezuje-penalizuje možnost investice, eventuálně minimalizaci spotřeby. Živnostník, který se spokojí s částkou kolem 3000 Kč měsíčně a další ostatní vydělané prostředky investuje do rozvoje podnikatelské činnosti (a to je, aby „neusnul na vavřínech" velmi často nezbytné a ze společenského hlediska je to pozitivní jev), je tak vlastně za své rozhodnutí finančně trestán.
Podobná situace nastane, pokud se živnostník rozhodne žít asketicky a vydělávat jen tolik, aby měl měsíční příjem 3000 Kč, protože mu to prostě stačí. Opravdu z toho lze vyžít - znám takového živnostníka - má zahradu, takže ta mu řeší část potravy. Ostatně sociální dávky jsou na podobné výši a stát se nijak nemíní podivovat, jak ti lidé z těch směšných dávek jsou vlastně schopni přežít.

Minimální daň je protiústavní, protože je diskriminační: u některých podnikatelských aktivit se minimální daň platit nemusí (umělecké činnosti). Podobně je to u příjmu, které nemají charakter podnikání. Viděl jsem v televizi člověka, který tam tvrdil, že už dva roky žije (byť velmi skromně) z výher, kterých dosáhne v TV soutěžích. Není to podnikání, takže se na něj nevztahuje minimální daň.
Taktéž u zaměstnaneckého poměru je možné vydělat méně než polovinu průměrné mzdy, a zaplacená daň je nižší, než minimální. Je dokonce možné dělat na zkrácený (třeba 4 hodinový) úvazek, a tam může být daň nulová (opět bez povinnosti platit nějakou minimální daň).
Pokud má platit pravidlo, že jsme si před ústavou rovni, mělo by se to týkat i danění. Tedy všichni stejnou daň určenou pouze a pouze výší daňového základu! K ústavnímu soudu (potažmo do Štrasburku) s takovým zákonem!
O tom, že pro stát je lepší, pokud se o sebe občan postará sám (byť by stát dostával malou, nebo žádnou daň), než pokud se o něj bude muset starat státní pokladna (což je v případě více jak 10% nezaměstnanosti téměř nevyhnutelné) už bylo v předchozích diskuzích napsáno dost.
Stát by si měl konečně uvědom, že většinu prostředků získává díky živnostníkům, OSVČ a podnikatelům, a to mnohdy i tehdy, pokud neplatí žádnou daň příjmu - např. se z jejich produkce odvádí v mnoha případech DPH.
Po prázdninách by se měla na NETu objevit (zatím je v přípravě) stránka, která se bude zabývat protiústavními (jsou v rozporu s listinou lidských práv a svobod) zákony a bojem proti nim. Do dnešního dne jsme jich objevili 5, proti některým už jsou nastartovány soudní procesy. Měly by tam být i jiné věci (pro mnohé podnikatele a živnostníky budou asi překvapením).

Nakonec jeden takový osobní pocit - ti socani mi připadají jako takový typičtí zapšklí, nenávistní a nepřející závistivci. Proto je (a taktéž komunisty) taky podobný typ lidí obvykle volí. V dětství jsem viděl v televizi nějaký film pro pamětníky, kde jakýsi „pamětnický" herec těch klasických rolí pevných lidí (Štěpánek?) řekl (či spíše zahřímal) v nějaké scéně (detaily si nepamatuji) s opravdu zásadních hnusem a odporem v hlase: „SOCANI!" Tato krátká věta se mi opravdu vryla do duše, přičemž jsem stále nevěděl, co to ti „socani" jsou. Dnes už to vím, a s dikcí i akcentem, použitým ve filmu nelze než souhlasit. Pakáž....

živnostníček, 193.85.66.217

Špatné řešení reálného problému

Také drobně podnikám a už nesčetněkrát jsem si zaplatil daňovou poradu na nezávislé posouzení, zda náklady, které uvádím jsou opravdu nezpochybnitelné, či do jaké míry je riziko, že kontrolór to prostě neuzná. Prostě implicitně předpokládám, že kontrolór není úplný idiot, který všechno zbaští i s navijákem a důkazní břemeno je na mně, takže jsem už nejdenou oželil i skutečné náklady, které bych však díky své nepořádbnosti obtížněji prokazoval. Za 12 let se mi ani jednou nestalo, že bych měl nějaké příjmy bez potvrzení a tedy nezapočítané.
Oproti tomu jsem se setkal už s množstvím až exotů, kteří mě považovali za "poseru" a s opravdu pozoruhodnými názory na to, co jsou to náklady nezbytné k zajištění a udržení příjmů. Je to téměř všechno, co si oni, jejich rodina, příbuzní a nepodnikající známí koupí. Takže k provozování živnosti, která potřebuje počítač maximálně na vedení účetnictví, tito živnostníci potřebují asi 10 počítačů s tím, že pro případnou kontrolu jim je ti známí a příbuzní půjčí, aby tam fyzicky stály, pak k živnosti, ktyerou provozují doma a ani nemusí jezdit pro materiál, potřebují asi tak 2 - 3 luxusní auta, jejich zákazníci se při čekání musí koukat na několik televizí, videí, Hifi věží, koupat se v bazénu a sníst jako pohoštění potraviny pro 2 rodiny. Také ty pracovní oděvy a odborná literatura, co k tomu spotřebují a úpravy baráku a nábytek z obýváku a ložnice, ....
No a pak stejně 2 zakázky ze 3 se dělají načerno a 1 pro forma na potvrzení, když nějaký otravný zákazník chce záruku.
Tohle všechno se v různé formě děje všude kolem nás. Není to proto, že by se tím tito živnostníci podvodníci oprávněně bránily proti zlému státu, stejně jako jiní loupežníci jsou lumpové a nikoliv hrdinové.
Ovšem adekvátní postup státu je prostě kvalitnější a masivnější kontrola a nikoliv plošné potrestání ve stylu "vinnej - nevinnej, berte to po řadě".
Minimální daň by byla vážně chytrý tah, kdyby nebyl úplně blbý. :-) Kdyby neexistovaly odpisy, investice, meziroční výkyvy, ... Možná bych to upravil na případy, kdy je ztráta vykazována alespoň 3 roky po sobě a to ještě po odečtení odpisů. No a oprávněnost velké investice se přeci dá zkontrolovat i bez hloubkové kontroly, ne?
Ten, kdo by měl pocit, že i tyak minimální daň platí neoprávněně, tak by si mohl vyžádat kontrolu.

Tomáš X., 195.113.160.10

To Tomáš X

ano - přesně v tom je případný problém (pokud to vůbec problém je - asi nikdo seriozně nezná rozsah tohoto jevu). Ovšem příčinou je NEKVALITNÍ práce patřičných orgánů. A připadá mi naprosto neuvěřitelné, že člově ZODPOVĚDNÝ za tuto nekvalitu (min. financí) s ní ještě ARGUMENTUJE pro podporu "paušální pokuty", místo aby konal v rámci resortu či odstoupil, že na svou práci nestačí. A náš pan "analytik" (autor) se nad tím ani nepozastaví. (Patrně mu to přijde normální.)

pavel 99, 213.226.242.108