11.6. GLOSA: Z čeho získávat elektrický proud.
Václav John

Všichni lidé chtějí aby byl dostatek elektrické energie. Jen se liší v tom jakým způsobem, takže si většinou nedovedou představit jak ji reálně získat. Někdo je racionální, někdo ne.

U nás se to děje hlavně a většinou z uhlí, s neskutečnou devastací krajiny. Dále pak z jaderné energie, sice s nulovým okamžitým vlivem na životní prostředí, ale s zatím nezvládnutou likvidací radioaktivního odpadu. Další zdroje jsou, a asi budou ještě dlouho principiálně bezvýznamné.

Už dlouho dochází k tvrdému střetu zastánců tradiční energetiky s ekologisty vyznávajícími
alternativní zdroje. Jaká je ovšem skutečnost? Pokusme se odhlédnout od ideologických postojů obou skupin a hovořit jen o skutečnostech.

Elektrická energie z uhlí je snad to nejhorší co známe. Každý člověk, kromě ekologistů, co navštívil západní a severní Čechy musí, bez příslušnosti k ideovému vyznání potvrdit, že devastace krajiny je hrůzná a nedá se nijak omluvit. Tvrdit, že nějaký jiný zdroj je vůči přírodě horší, je zvrhlost.

U jaderné energie je primární neracionální strach z neznámého, a pak racionální neznalost jak likvidovat jaderný odpad. Představa nutnosti ukládat tento odpad na tisíce let je skutečně víc než znepokující. znepokující.

U alternativních, obnovitelných zdrojů, je jejich dopad nejméně znepokující. Ovšem jejich výkonové a ekonomické výsledky jsou zatím zcela neuspokojivé. Prostě jsou zatím mnohonásobně dražší než jiné zdroje a to je fakt. Pokud nedojde v nejbližších létech k radikální změně, jsou zcela bezvýznamné. Jejich propagace a preference je politická. Trvale je dotovat prostě nejde. Nebo ano, ale pak je třeba říci pravdu o nákladech. Navíc třeba větrné elektrárny jsou nejméně stejně ošklivé jako baráky jaderných elektráren, a navíc zabírají deseti, stonásobně větší území, o hluku už vůbec neuvažuji. Také nedokáží zaručit dodávky kdykoliv.

Je správně diskutovat o zdrojích, ale musí to být diskuze reálná, o reálných zdrojích a skutečných nákladech. Pokud se dojde k tomu, že raději výrazně dražší zdroje, i to je možné,
pak je třeba říci z čeho se zaplatí.

Takže místo všech, ze strany ekologistů ideologických a spíše pocitových, " keců", je třeba zahájit seriózní dialog s opravdovou snahou problémy řešit. Ne se jen zviditelňovat za účelem prokázat nárok na finanční podporu, a tedy schopnost se nějak živit.

Obnovitelné zdroje

Snažím se chovat k přírodě šetrně, a proto propaguji jaderné elektrárny. Nic lepšího zatím neznáme. Využití obnovitelných zdrojů má jen lokální význam, protože neposkytuje dostatečný energetický tok. Vybudovat na nich státní energetiku prostě nejde. Nikoliv kvůli finanční náročnosti, ale kvůli technickým omezením. V JEDU mají solární elektrárnu. Je směšné porovnat její výkon s výkonem jaderné elektrárny. Jaderná energetika je v současnosti volba nejmenšího zla. Snad se v budoucnu podaří zvládnout termojadernou fúzi.

Jeden čas se neuvěřitelně propagovaly elektrické přímotopy. Účinnost tepelné elektrárny je kolem 36 %, přímotop můžeme považovat za 100% účinný, takže celkem využijeme 36 % energie uhlí. Mnohem lepší je použití tepelného čerpadla s účinností 350 %. Získáme 126 % energie uhlí. Přitom teoretická účinnost tepelného čerpadla při Tc = 273 K a Th = 295 K je 1300 %. Na druhou stranu bych měl podotknout, že tepelné čerpadlo nelze použít vždy a všude. K dispozici musí být tepelný rezervoár o dostatečné kapacitě.
Myslím si však, že tepelná čerpadla mají mnohem větší budoucnost co se lokálního použití týče než obnovitelné zdroje energie.
BTW Většina z vás už doma jedno tepelné čerpadlo má, i když ho používá k jinému účelu než vytápění svého obydlí. ;-)

Do energetických zdrojů patří i ropa. U ní mně vadí, že se používá ve velké míře jako palivo místo toho, aby se jí šetřilo jako těžko nahraditelnou chemickou surovinou.

Ritchie, chudoba@post.cz, 195.113.25.119

Je libo elektrárny z Obnovitelných zdrojů energie?

Tak potom vězte, že za celou dobu života fotovoltaický článek nevyrobí tolik energie, co bylo spotřebováno na jeho vlastní výrobu!!!

V podmínkách ČR (94% území) je výroba elektřiny z větrných elektráren návratná v horizontu 35 - 50 let. Životnost soustrojí je max. 20let.

U elektráren (čili výroben elektřiny) na bioplyn je investiční náročnost 125 tis. Kč/kW. Podobně tak u elektráren na biomasu.

Řekli vám toto ekologisti? Jste ochotni platit (ano, platit budeme všichni, protože tyto vícenáklady oproti výrobě elektřiny z "klasisckých zdrojů", se rozpouští v ceně elektřiny všech distributorů pro všechny zákazníky!) za tyto energetické hračky několika lidem, jež na tom mají profit?

Michal Šváb, 213.246.71.114


11.6. NÁZOR: Jak funguje dnešní česká politická scéna
Čestmír Hofhanzl


technologie politiky v českém postkomunismu

Moto: "Bez poctivého vyrovnání se s minulostí je budoucnost jen pokračováním starých schémat."

1. Historický úvod

Chceme-li popsat dnešní politickou scénu, její fungování a na jejím jevišti se pohybující subjekty, musíme se vrátit před rok 1989.
Přes čtyřicet roků v Československu neexistovala politika jako svobodná soutěž mezi svébytnými politickými subjekty v korektním společenském prostředí. Soutěž o prosazení své představy uspořádání společnosti a řízení státu. Metody sovětského komunismu, aplikované domácími soudruhy, za dobu dvou generací zničily duchovní elitu, která je vždy nositelem étosu zodpovědnosti za své společenství a zemi. Sovětská ˛ beztřídní ˛ společnost byla ve skutečnosti masou plebsu, ve který společenství lidí přeměnili a která pod tlakem ve své většině přijala jejich hodnoty. Stranickou, státní i společenskou "elitou" se stali lidé typu Smerďakova, jak takový lidský typ popsal Dostojevský, ještě v předkomunistické době, v románu "Bratři Karamazovi".
Komunismus svou bezzásadovostí, jako mocenská technologie, vytvořil prostředí k prosazení se takových lidských typů. V Československu, speciálně v jeho české části, došlo po invazi "spřátelených armád" v roce 1968 k modifikaci výběru "společenské elity". Smerďakovové se "kultivovali", své kariéry za pomoci stranické legitimace začali dělat jako šéfové podniků, bank, příslušníci Státní bezpečnosti i jako profesoři vysokých škol. Byli útlocitní, nebylo estetické a prozíravé být viditelným stranickým aparátčíkem. Stranický a státní aparát se stal doménou třeti - a čtvrtořadých stranických kádrů. Reálná politická moc se v sedmdesátých a osmdesátých lrtech přesunula z nejvyšších stranických a státních struktur na veřejně neznámá a tím i politicky nezodpovědná mocenská centra ve Státní bezpečnosti, bankovnictví a na některé hospodářské technokraty.
Kolaps Sovětské říše i jejích satelitů v konci osmdesátých let byl důsledkem technologického zaostávání a nedostatečnosti vojenské a hospodářské sféry. Destrukce společnosti se po desetiletích projevila v obecném úpadku výkonnosti. Sověti již nemohli vydírat svět tankovými brigádami a velikostí svých raket. Navenek se jevící zhroucení systému nebylo způsobeno silou vnitřních odpůrců; celá ta společnost byla shnilá.
Komunismus svou podstatou byl společenským parasitem. Parasitem, který šel až na kořeny lidského a společenského bytí. Chtěl trvat po věčné časy a pokusil se ovládnout i duši člověka; ovládl ji tím, že ji zničil. Všichni jsme se stali zaměstnanci jejich státu, na něm existenčně závislí.
Mezi lety 1992 až 1996 proběhl politický, společenský a hospodářský proces, jímž se dotvářel a stabilizoval postkomunistický politický a hospodářský systém.
Rozdělení státu a zrušení federálního parlamentu umožnilo Václavu Klausovi zbavit se federálních poslanců a ovládnout Občanskou demokratickou stranu. Byl to prvý velký krok k přeměně ODS na "pravicovou" postkomunistickou stranu. Mezi federálními poslanci byly osobnosti, které vynesla převratová doba. Alespoň někteří z nich by se takovému vývoji postavili.
Lidová strana svou čtyřicetiletou koexistencí s komunismem byla na kontinuální přechod v postkomunistické praktiky připravena. Josef Lux z Lidové strany udělal reprezentanta zájmů venkovské družstevní a komunistické technokracie. Jeho rádoby radikální prohlášení typu "co bylo ukradeno, musí být vráceno", nebo silácká prohlášení k církevním restitucím nikdy nebyla míněna vážně. Jako ministr zemědělství učinil vše, aby základ českého postkomunistického zemědělství tvořily nástupnické organizace bývalých kolchozů a statků. On nese největší vinu na tom, že většina zemědělské půdy je dnes v nájemním vztahu. Stejně tak to, že prvovýroba se stala zajatcem monopolních zpracovatelských organizací a s nimi spojeného neprůhledného kapitálu. Po celou dobu své funkce politicky kryl model systémového vykradení lesního hospodářství a jeho aktéry. Přes své radikální pokřiky o církevních restitucích neučinil nic pro to, aby byl církvi vrácen pozemkový a lesní majetek. Majetek, který by nesl zisk a učinil církev méně závislou na státu. Uvnitř lidové strany připravil cestu pro nástup lidí typu Cyrila Svobody a posléze Miroslava Kalouska.
Zajímavý vývoj proběhl v těch letech uvnitř komunistické strany. Na konci roku 1993 se poslanecký klub levého bloku, jak se v té době ve sněmovně komunisté oficiálně nazývali, rozdělil na dva politické subjekty. Poslanci, kteří do té doby byli politickou elitou klubu, vytvořili novou stranu s názvem Demokratická levice. Elitou říkám proto, že tito lidé v české sněmovně nejlépe věděli, o čem je politika a tak se i chovali. Říkám to přes to, že jsem s jejich názory i pojetím politiky nesouhlasil. Druhá část klubu si ponechala název Komunistická strana Čech a Moravy. V této skupině zůstali lidé, kteří věděli, čemu slouží a stejně dobře věděli, že jim osobně to zajistí slušnou existenci. Jak čas ukázal, byl to svou podstatou proces, kterým mocenský stroj leninské politiky odstraňoval ze svého soustrojí elementy, které překročily Rubikon. V budoucím čase by mohly ohrožovat další směrování stroje a jeho taktiku. Při směru, kterým již vývoj české postkomunistické politiky běžel, si lidé kolem Jaroslava Ortmanna svým přejmenováním podepsali ortel politické smrti. Jejich místo v proponovaném politickém spektru měli v té době již zarezervováno "pravicoví" soudruzi. I oni se o tři - čtyři roky později podobnému procesu vnitřní očisty nevyhnuli. To, co se na konci roku 1993 a 1994 odehrálo uvnitř komunistického parlamentního klubu, proběhlo s odstupem tří roků v pravicové variantě "vedoucí síly", v Občanské demokratické straně.
Chceme-li si udělat představu o směrování, taktice i smyslu české postkomunistické politiky, je dobré si podrobně povšimnout a zanalyzovat jednání a chování parlamentních reprezentantů komunistické strany i kontinuitu politické taktiky.
Přítomnost komunistické strany na "popřevratovém" parlamentním jevišti byla základní jistotou udržení "správného" směrování perestrojky. Komunistická strana se v počátku devadesátého roku nepřejmenovala proto, že v případě změny jejího názvu by v prvých svobodných volbách reprezentanti rozhodujícího mocenského politického centra vypadli z parlamentní politické hry. Stalo by se to v rozhodující a klíčové době, kdy jejich lidé ještě neměli ve svých rukou kapitál ani média na výrobu veřejného mínění. V prvých, ještě nezmanipulovaných volbách, s ještě nezklamaným voličstvem, by straně se změněným názvem nedali hlasy ani jejich skalní příznivci. Je pravděpodobné, že v případě přejmenování by další vývoj běžel značně odlišně.
To, že v České republice oproti jiným postsovětským satelitům nedošlo k přejmenování komunistů, je české vnitřní morální a hodnotové specifikum. České chápání a pojetí pojmů, jako je morálka, pravda, politická korektnost, zodpovědnost ke své zemi i státu, je značně jiné než chápání a pojetí těchto hodnot v Polsku, Maďarsku a snad i na Slovensku.
Ač mne to deprimuje, musím přiznat, že v prvých dvou popřevratových létech v České národní radě věděli, o čem je politika, co si nekompromisně žádá, jen poslanci klubu KSČM. Ovládali parlamentní taktiky, účastnili se jednání obyčejně v plném počtu a jednali jako jednolité společenství. Nic takového nebylo možno říct o nových lidech v politice, především o poslancích Občanského fora. Úkolem prvé komunistické garnitury v popřevratovém období bylo jistit a zabránit přijetí zákonných norem, které by mohly vést k zákazu komunistické strany, k systémovým změnám v právním řádu a státním aparátu. Stejně tak zajišťovali výhodné postavení bývalé nomenklatury v procesu nastávající privatizace. Tento úkol, ve spolupráci se svými lidmi v ostatních stranách i politickými blbci, splnili. Pak třídící mocenský stroj, který určoval politické zadání, nemilosrdně vyřadil nedostatečně spolehlivé a ideově pevné. Vývoj ukázal, že názvy i význam ostatních parlamentních politických subjektů se mohou měnit, komunistická strana však zůstává jistotou.

Pokračování příště.

Čestmír Hofhanzl,
člen Smírčího soudu Konzervativní strany
www.konzervativnistrana.cz

Velmi moudrý článek

ano, přesně tak to všechno bylo, komunisti velmi promyšleně krok za krokem, rozpýleni ve všech stranách přebírali na všech frontách politickou i ekonomickou moc- a dnes nám tady bezkonkurenčně vládnou. Dneska nemá cenu ani chodit k volbám, je to úplně zbytečné.

A kdo byli ti političtí blbci? Všichni ti naivové mého typu, kteří si mysleli, že něco v politice zmůžou svou angažovaností- ale bez peněz. Bez peněz do politiky nelez- a těch měli komunisti vždycky dost jako účinný prostředek k ovlivňování veškerých dějů- a dneska jich mají ve švýcarských bankách nastřádáno na sto let dopředu.

liška, 160.218.41.34


11.6. NÁZOR: President Ronald Reagan
Jan Hora

Má první vzpomínka, která se nějak dotýká politiky, je z roku 1976, předpokládám. Chodil jsem do mateřské školy, a společně se všemi dalšími dětmi chodil po obědě spát. Leželi jsme ve třídě, zatažené rolety nepropouštěly příliš mnoho světla, a shůry na nás shlížela černobílá fotografie Gustáva Husáka, generálního tajemníka strany a presidenta státu. Vybavuji si, že jednou jsem nemohl usnout a přemýšlel, co by se stalo, kdyby tenhle pán umřel, trochu jsem se bál.

Z následujících let bych již dal dohromady více zážitků, přeci jen jsem byl větší a před propagandou se nebylo kam skrýt. Přesto mě zaujaly pouze čtyři jména – Husák, Brežněv, Lenin a Carter. O prvních třech se mluvilo ve škole, o tom čtvrtém v rádiu: děda poslouchal Hlas Ameriky a já se kolem pletl. Nevím již o souvislostech, ve kterých byl tento americký president citován, pamatuji si – kromě jména – jen mnohokrát opakovanou výstrahu: a ne, abys o tom mluvil ve škole.

O pár let později jméno Carter vystřídalo jméno Reagan. Bylo mi to tehdy divné, jak je možné, že se presidenti střídají, co ten odstupující, chudák, aby se někde skrýval, když už není president. Z lidského hlediska mi přišlo daleko lepší nechat kohokoli ve funkci umřít.

Nicméně brzy jsem se se změnou smířil. Jak jsem pobíral rozum, přestal jsem kolem rádia pobíhat a začal jsem ho lépe poslouchat. Nejen Prahu a Hvězdu, ale i Hlas Ameriky. Sedali jsme si tehdy s dědou ke stolu, babička myla nádobí, uklízela, dívala se na televisi a máma byla ve svém pokoji – školním kabinetu, kde ji učitelé ze školy, kdy babička pracovala jako školnice a jediná uklízečka, nechali bydlet, když nás její druhý manžel, komunistický předák v jedné malé továrně (později dokonce kandidát členství ÚV) vyhodil z bytu.

Když se okolí upínalo ke Gorbačovovi, děda a já jsme důvěřovali Reaganovi. Gorbačov byl v našem vnímání světa jen další bolševik, Reagan protikomunistický Američan.

Reagana se pomalu stal symbolem mého dětství. Ať bylo ošklivo či pěkně, a že tehdy bylo spíš ošklivo, Reagan stál nade vším a já mu věřil. Štval sovětský tábor opravdu hodně a my z toho měli radost, ne škodolibou, ale opravdovou. Vzpomínám například na film s názvem Den poté (či Den, který následoval) o atomové válce. Socialistické rádio ho odsoudilo, kapitalistické odvyprávělo. Středobodem byl opět Reagan, v obou případech, padouch i hrdina.

Když později Reagana vystřídal jeho vicepresident Bush, považoval jsem to za logické pokračování, a když Bushe nahradil Clinton, trochu jsem zatesknil. Reagan ze mě udělal republikána. A nebo to byl děda? Reagan nebyl intelektuál, pošklebují se intelektuálové, dědův antikomunismus byl velice jednoduchý. Zásadový. Možná černobílý.

Ne, nechtěl bych znovu být v socialismu, poslouchat zkazky o tom, jak kdesi na Sibiři je pět velkých sloupů a na každém z nich jedno písmenko a všechny dávají dohromady jedno slovo (správně Lenin – L, E, N, I, N, hádal jsem tenkrát Praha, nejvíc hlasů si získal ovšem Sovětský svaz, nesmějte se žáčkům první třídy, kteří neuměli počítat do pěti). Nechtěl bych číst o šestnáctihodinové pracovní době čtyřletých dětí (jednalo se o anglické doly), či matek rodících v mastném zákoutí velkých strojů. Nechybí mi hrdinní pohraničníci.

Naštěstí je tohle všechno dávno pryč. Jenomže president Reagan je mrtvý a můj děda má Alzhaimerovu chorobu. Komunismus se nevrátí, naštěstí, nevrátí se však ani ti dva pánové, ani mé dětství, žel. Mám tesknit? Mohu. Budu.

Pustím si desku kterou jsem si opatřil více méně z recese. Pustím si ji a zaposlouchám se do tónů kaťuši, Kalinky a dalších slavných písní. Připomenu si čas, který se už nevrátí. Bude to zvláštní atmosféra, trochu mrazivá. Před očima mi poběží mé dětství, naštěstí probíhající až v sedmdesátých a osmdesátých letech, vzpomenu si na kuchyň, kam jsem se mohl vždycky vrátit, na rádio, na ty dva pány, kteří se již nevrátí.

Za slzy se stydět nebudu.

Ano, tak to bylo

Reagan "uzbrojil" komunisty, SSSR.Pochopil velmi dobře, že diskuse s demagogem nemá smysl.A stejně tak ví současný prezident Busch, že diskuse s teroristy nebo jakékoliv ustupování by je jenom posílilo.Snad to pochopí i ve Francii nebo Německu.

212.24.156.228