10.8. NÁZOR:Co vy na to, pane ministře?
Demosthenes

Na obědy chodím do hospůdky "U Mareše". Mám to z práce přes ulici a dobře tam vaří. Také tam mají výrazně označený nekuřácký kout, kde nejsou v době oběda na stolech popelníky. Ten nekuřácký kout je výraz českého alibismu. Otevřenými dveřmi se sem totiž z výčepu valí hustý páchnoucí dým ať je oběd nebo ne. Většina obyvatel výčepu jsou lidé jiné krve, než já. Píši úmyslně obyvatel namísto hostů, neboť dle mého laického odhadu zde mnoho z nich tráví podstatnější část dne, než ve své posteli. I když ještě přesnější název než obyvatelé by mohl být zaměstnanci. Jak jsem na to přišel? Jednoduše. Jiné zaměstnání než sezení u piva nemají a stát jim na jejich bohulibou činnost štědře přispívá. Takže jsou to zaměstnanci státu (tedy z jedné čtyřmilióntiny i mí zaměstnanci), placení za to, že zvyšují spotřebu piva, kořalky a levných cigaret a udržují tak při životě pana Mareše, Jihočeské pivovary a Philipa Morise. Pokud jde o mě, raději bych uvedené firmy sponzoroval sám a přímo. Na pití piva nepotřebuji placené zástupce, kteří mě navíc svou státumilou závislostí na alkoholu a nikotinu obtěžují u oběda. Ať jdou za mé peníze dělat něco jiného, napadá mě denně. Jenže co? Většina z nich už konzumuje pivo za peníze státu několik let a tudíž není ochotna (a mnohdy ani schopna) se překvalifikovat. Přestat jim za uvedenou činnost platit nelze, neboť jiní lidé používají stejný zdroj peněz k překlenutí obtížné životní situace v období, kdy je starý zaměstnavatel umístil na dlažbu a nového ještě nenašli. Jak odlišit jedny od druhých? Odpověď zní - odlišovat netřeba. Je-li člověk opravdu v nouzi, měl by mu stát přispět na stravu, ošacení, bydlení, zdravotní péči a rekvalifikaci. V posledních dvou uvedených případech to dělá obvykle bezhotovostně, co se týká bydlení, recept nemám. Ale zato bych věděl, jak vyřešit příspěvek na stravu tak, aby se nedal prochlastat a prohulit. Můj zaměstnavatel mi dotuje stravu pomocí stravenek, za které se ve většině obchodů nedá koupit nic jiného, než potraviny. V hospodě se s nimi dá platit ledacos, ale proč by to, co jde v supermarketech nešlo i v hospodách? A proč by to, co funguje v soukromém podnikání, nemohlo fungovat v podnikání státu? Kdyby se místo peněz nezaměstnaným vydávaly poukázky, za něž by nebylo možné nakoupit nic než jídlo, třeba by obyvatel výčepu ubylo. Ošacení by se také sociálním případům mohlo vydávat přímo. Na zboží zabavené při raziích na tržnicích stačí nažehlit místo falešné značky Adidas visačku Hledám způsob, jak nebýt ostatním přítěží a může se vesele distribuovat. Podstatně by se tak zkrátily některé pro stát nevýhodné finanční toky. Co vy na to pane ministře?