Poslanci diskutují naopak málo!

Jak je možné, že oni stačí prodiskutovat a opravit a poté schválit víc návrhů zákonů, než já jich stačím přečíst? (Dnes vychází již 162. částka Sbírky zákonů za tento rok a řada předpisů v ní publikovaných v tomto roce dosahuje již čísla 476. Schválně si tu číslovku zkuste říci nahlas. A to je teprve 26. srpen a navíc ještě mezinárodní smlouvy, které jsou pramenem vnitrostátního práva, jsou zveřejňovány v samostatné Sbírce mezinárodních smluv a ne jako dříve ve Sbírce zákonů.)
Poslanci nediskutují téměř vůbec, jinak by takové množství zákonů a jejich novel prostě chrlit nemohli. Oni to vůbec nečtou, natož aby se o tom mezi sebou bavili. Oni jen zvedají ruce a berou požitky.
V každém návrhu zákona by měla být každá věta stokrát rozebrána a rozcupována. O každé jednotlivé větě by mělo být pečlivě zvažováno, co v praxi způsobí. Ke každému návrhu zákona by měl každý poslanec prohovořit několikrát (a máme jich 200). Ale oni tomu ve skutečnosti nerozumí, a tak se místo práce flákají.

Saša, 195.113.166.14

-------------------------------------------------------------------------------
26.8. NÁZOR: Malý požár Reichstagu po česku
Martin Stín

Chceme-li rozumět dnešku, musíme se občas zatoulat do dějin. Poučná je například historie požáru Říšského sněmu. 30. ledna 1933 jmenoval maršál Hindeburg Adolfa Hitlera říšským kancléřem. 27. února vyhořel Říšský sněm a nacisté obvinili ze založení požáru údajného holandského komunistu van der Lubbeho, kterého později popravili. A hned 28. února Hindenburg na přání Hitlera vydal prezidentský dekret, jímž pozastavil ústavní práva, chránící demokracii. Provokace, kterou byl tento požár, otevřela dveře k diktatuře.

V malých českých poměrech se tak dramatické události, jako byl požár Říšského sněmu, zpravidla nedějí bez zásahu zvenčí. Vlastními silami se zmůžeme pouze na malé sviňárničky. Ale odehrává se jich poměrně dost, a zejména ty, které doprovázejí vládnutí sociálních demokratů, popř. jimi vedené koalice, tvoří posloupnost a spojuje je snaha zamávat s opozicí, popř. jinými protivícími se subjekty. Nemusí to být vždy nezbytně jen ODS. Skrytým terčem může být i prezident, jak se stalo před koncem mandátu prezidenta Václava Havla. Tehdy proběhlo hlučně oznámené vyšetřování korupce v Kanceláři prezidenta republiky, jímž žádné z vyslovených podezření nebylo potvrzeno. Nečistého jednání se ovšem občas dopouští také opozice, jejíž akce jsou však poměrně vzácné, málo důrazné a nemívají ohlas. Opozice zůstává v tomto směru hodně pozadu za sociálními demokraty, popř. za koalicí. (Je-li např. Kořistkova aféra provokací ČSSD proti ODS – což ovšem není prokázáno – byly by za ni koaliční strany spoluodpovědné, protože svou účastí ve vládě umožňují sociálním demokratům vládnout a používat těchto metod.) Je zneklidňující, že se v politickém boji používá technik, užívaných spíše zpravodajskými službami než korektními demokratickými politickými stranami.

K těmto úvahám mě přivedl poslanec Zdeněk Kořistka svým senzačním oznámením o pokusu o korupci, a ještě více reakce koaličních politiků. I zde platí, že když dva dělají totéž, není to totéž. Když se vytasili dva poslanci ODS se zprávami o pokusech o jejich uplacení ze strany vládní koalice, ve srovnání s poslancem Kořistkou mluvili mlhavěji, a zejména se nad jejich vyprávěním nikdo příliš nepozastavil. Kořistkovo prohlášení bylo určité, vyvolalo policejní vyšetřování a výraznou reakci koaličních, zejména sociálnědemokratických politiků. Předseda Poslanecké sněmovny Zaorálek okamžitě požadoval odložení hlasování o důvěře vládě, čirou náhodou zrovna ve chvíli, kdy parlamentní většina vládní koalice byla ohrožena onemocněním dvou poslanců. Odvolával se na nemožnost hlasovat o důvěře vládě v situaci, kdy je důvěryhodnost sněmovny oslabena skandálem. Jako by bylo možné ji obnovit za těch pár dní, o které by se dalo odsunout hlasování, aby byla dodržena ústavou stanovená třicetidenní lhůta. Bylo to naivně průhledné: důvěryhodnost by sice nevzrostla, ale možná by se zatím postavil na nohy někdo z nemocných poslanců. Ministr financí Sobotka chválil poslance Kořistku za to, že nechce veřejně označit své pokušitele, ale naproti tomu požadoval, aby mu poslanec Tlustý sdělil, koho ODS za poslancem Kořistkou poslala. Rovnost postavení stran ve sporu zřejmě neexistuje. Politici vládní koalice vesměs dávají najevo, že poslance Kořistku podporují a věří mu. Nad obdobnými poplašnými zprávami poslanců ODS o pokusu podplatit je všichni krčili rameny a brali to spíše jako folklor, nad nímž ani není třeba se příliš zamýšlet.

Poslanec Kořistka se v dané věci zachoval neomluvitelně špatně. Zprávu o závažném trestném činu nesdělil orgánům činným v trestním řízení a předešel tak jejímu bezproblémovému objasnění s použitím technických pomůcek sledování. Až později se svěřil tisku a kolegům poslancům. Pokusil se svést podezření k ODS, ale před veřejností tají, kdo vlastně ho sváděl a jakým způsobem měl dostat peníze za zradu vládní koalice. Je dost možné, že policie díky jeho nekompetentnímu postupu nevyšetří vůbec nic. Věc byla tak důkladně medializována, že všichni podezřelí byli varováni. Byli dva, poslanec Kořistka byl sám. Bude velmi obtížné pravdivost jeho obvinění proti údajným zmocněncům ODS doložit tak, aby obstálo jako podklad obžaloby nebo dokonce rozsudku. Doufejme, že nejsme v politizaci trestního řízení ještě tak daleko, aby bylo možné zahájit trestní stíhání představitelů ODS jen na základě nedoloženého nařčení, ač mimo politickou sféru k takovým procesům občas dochází.

Člověk, který chce rozhodovat o zákonech země, by měl být na takové úrovni právní vyspělosti, aby věděl, že podezření ze závažného a navíc politicky choulostivého trestného činu musí neprodleně sdělit orgánům činným v trestním řízení, a pak o něm veřejně dále nemluvit, aby nenarušil vyšetřování. Pokud toto neudělá a vznese veřejně obvinění, o němž ví, že je nebude moci doložit dokazováním, prokazuje svou nezpůsobilost pro výkon funkce. Je-li čestný, měl by se okamžitě vzdát mandátu, protože už nikdy neobnoví svou důvěryhodnost. Dokonce i v případě, že by se dodatečně prokázala pravdivost jeho sdělení, zůstane mu cejch nekompetentnosti. Je docela dobře možné, že poslanec Kořistka je skutečně slušný člověk, který byl zatažen do rafinované provokace, možná právě proto, že ho jeho slušnost předurčila, aby nepochopil, na jaké zákeřnosti se má podílet. Kdyby jeho jednání nebylo tolik nehorázné, zasloužil by politování. Čekají ho totiž v každém případě nepříjemnosti. ODS nic jiného nezbývá, než na něho podat trestní oznámení nebo ho napadnout žalobou na ochranu osobnosti jím označených vyjednavačů. Pokud by tak neučinila, muselo by se to vykládat jako přiznání viny.

Předseda Poslanecké sněmovny se nemýlí v názoru, že utrpěla důvěra v tento zákonodárný sbor. Teprve Kořistkovo vystoupení dodalo pravé závažnosti zprávám o korupčních pokusech, s kterými již dříve přišli poslanci ODS. Skutečnost, že se ve spojení s poslanci mluví o nabízení úplatků řádově v desítkách milionů Kč, v době, kdy poctivou prací v zaměstnání ani drobným podnikáním si mnoho peněz vydělat nelze, působí skutečně děsivě. Ve spojení s tím, že občas dostane politik, či bývalý politik, zaplaceno za loyalitu poskytnutím významných výhod, to ukazuje, že vládnoucí oligarchie se neštítí téměř ničeho a míra korupčnosti našeho politického prostředí je vysoká. Bylo by zlé, kdyby se ukázalo, že se ODS skutečně pokusila zkorumpovat poslance Kořistku. Bylo by ještě horší, kdyby se ve spojitosti s vyšetřováním tohoto případu ukázalo, že také zprávy o pokusu o korumpování poslanců ODS měly věcné jádro. Ze všeho nejhorší je ovšem to nejpravděpodobnější zjištění, že byla uskutečněna provokace, ať již za jakýmkoli účelem. Nejvyšší čas, aby politici opět pokorně předstoupili před voliče a ucházeli se o jejich přízeň, činíce pokání za spáchaná svinstva. Podpora udržovací vládě Stanislava Grosse je i z tohoto důvodu cestou do pekel, protože překáží vyvolání předčasných voleb.

Korupce a používání provokace jako metody politického boje nejsou jedinými varovnými příznaky, určujícími kvalitu současného českého politického prostředí. Za zmínku stojí jistě i personální politika současného premiéra. V těchto dnech prohrál zápas o udržení příslušníka předlistopadového represivního aparátu v čele Úřadu vlády ČR. Nebyla to jeho první prohra. Již dříve se musel vzdát Václava Jakubíka, udržovaného v úřadě dlouhou dobu za cenu obcházení zákona. Nemohl ponechat ve funkci náměstka ministra Petra Ibla a Miroslav Antl se znemožnil sám. To jsou ale jen viditelné příznaky netečnosti k minulosti osob, které zastávají důležitá veřejná místa. Daleko více je těch neviditelných, např. ponechávání důstojníků SNB na vysokých postech v PČR v době, kdy by již mohli být nahrazeni odborníky, vychovanými za nových poměrů. Nebo ponechávání příslušníků STB aspoň formálně v nižších článcích struktur PČR. Je to systémový prvek chování premiéra, kterého se patrně hned tak nezbaví. Prozrazuje jeho svázanost s pozůstatky „starých struktur" nebo jen naivitu, hraničící s hloupostí, popř. necitlivost k historické paměti národa? Činí z něj nebezpečného člověka, který se spojí s kýmkoli, kdo mu bude oddaně sloužit. Odhaluje jej jako nezralého mladého muže, jenž je natolik zaujatý svou přítomností, že nemůže pochopit, že historické křivdy hned tak nepřebolí a mohou mít vliv na myšlení lidí ještě dlouho od doby, kdy k nim došlo. Poslední možnost by vysvětlila, proč si Stanislav Gross neuvědomil, že podobnými personálními kiksy, jakým bylo jmenování do čela Úřadu vlády ČR Pavla Přibyla, symbolu předlistopadového policejního násilí, může vyvolat rozhořčení desetitisíců účastníků nepovolených protirežimních demonstrací, kteří mají nezapomenutelné vzpomínky na pluk, u něhož jeho oblíbenec sloužil. Poměry v době působení Stanislava Grosse na ministerstvu vnitra charakterizuje i nárůst rozsahu používání odposlechu soukromých telefonů. Proces orwellizace našeho života se podstatně urychlil právě od jeho nástupu do čela resortu vnitra. Za jeho působení se PČR přeměnila na autonomní, profesně občas selhávající, nicméně velmi sebevědomou až arogantní složku státního aparátu, před občany se uzavírající za zeď služebního tajemství, ačkoli bezprostředně po „Velké sametové revoluci" v důsledku změny politických poměrů a odchodu části velitelských kádrů, a také kvůli pocitům provinilosti za nezákonné represe trpěla vnitřní nejistotou a otřeseným sebevědomím.

Vše výše popsané bylo příznačné pro chování Stanislava Grosse jako ministra vnitra. Musíme bohužel počítat s tím, že si svůj způsob uvažování a postoje zachová i nadále, ve funkci předsedy vlády. Pokud tedy sněmovna dá jeho vládě důvěru, nic dobrého nás až do příštích parlamentních voleb nečeká. A po nich? Bůh suď, ale horší to už snad ani být nemůže. Změna je v každém případě nutná.

--------------------------------------
Věž: Jste Airbus 320 nebo 340?
Pilot: Samozřejmě že Airbus 340.
Věž: V tom případě buďte tak laskav a zapněte před startem taky ty dva další motory.

---
Pilot: Dobré ráno, Bratislavo
Věž: Dobré ráno. Pro informaci - tady je Vídeň
Pilot: Chystáme se na přistání, Bratislavo
Věž: Tady je opravdu Vídeň
Pilot: Vídeň?
Věž: Ano
Pilot: Ale proč? My jsme chtěli do Bratislavy
Věž: O.K. Tak přestaňte přistávat a zahněte doleva

---
Věž (ironicky k pilotovi, který právě obzvlášť tvrdě přistál): No jo, přistání nemusí být žádný tajemství, pasažéři můžou klidně vědět, že jsou dole
Pilot: To nevadí, oni stejně vždycky tleskaj

---
Pilot (kterému blesk vyřadil z provozu půlku cockpitu): Skoro všechno nám vypadlo, nic už nefunguje, ani výškoměr už nic neukazuje..... "
Po deseti minutách nadávání pilot jiného letadla: Drž hubu a zemři jako chlap

---
Pilot: Máme málo paliva. Okamžitě žádáme další instrukce.
Věž: Jaká je vaše pozice. Nemáme vás na radaru
Pilot: Stojíme na dráze 2 a už věčnost čekáme na cisternu

---
Věž: Po přistání prosím na Taxiway Alpha 7, Alpha 5, Whiskey 2, Delta 1 a Oscar 2
Pilot: Kde to je? My se tady přeci nevyznáme
Věž: Nic si z toho nedělejte. Já tu sem taky teprve druhej den

---
Pilot: Žádáme o povolení ke startu
Věž: Sorry, nemáme váš letový plán, kam letíte?
Pilot: Do Salzburgu, jako každý pondělí
Věž: Dneska je úterý
Pilot: To je super. Tak to máme volno

---
Pilot: Copak tady není žádný Follow-me auto?
Věž: Negativ. Koukejte se dostat na Gate sám

---
Věž: Vaše výška a pozice?
Pilot: Měřím 1,80 a sedím vepředu vlevo

---
Věž: Máte dost paliva nebo ne?
Pilot: Ano
Věž: Ano, co?
Pilot: Ano, pane

---
Věž: Oznamte nám očekávaný čas příletu
Pilot: Úterý by se mi docela hodilo

---
Hlaseni: Pri letu jsem ztratil pravy motor.
Mechanik: Nasli jsme ho na pravem kridle.
---
Hlaseni : Neco je uvolneneho v kokpitu.
Mechanik : Neco bylo utazeno v kokpitu.

---
Na malem letisti.

Vez: Sakra kdo to ted pristava? Ohlaste se!
Pilot: Hadej kdo?
Vez vypne osvetleni runwaye: Hadej kam?

---
věž: Kam to letíte? To jste ještě nikdy neletěl do Dráždan?
americký pilot: Ale jó, ve čtyřiačtyřicátém, ale to jsme nestavěli.

---
Pilot píše report pro mechanika: S autopilotem bylo poněkud tvrdé přistání.
Mechanik odpovídá: Tento typ stroje autopilota vůbec nemá.

---
Tower: Abychom zabránili hluku, uhněte prosím o 45 stupňů doprava.
Pilot: Co můžeme dělat za hluk v 35000 stopách?
Tower:Až vaše 707 narazí do té 727 před vámi,tak to hluk dělat bude to mi věřte!

---
PILOT: Oshkosh tower could you please give me a time check?
TOWER: Please identify yourself.
PILOT: What difference does it make. I only want a time check!
TOWER: It makes a BIG difference.
If you are general aviation, it's 4:30.
If you are military it's 16:30.
If you are Lufthansa it's 22:30 Zulu,....
and if you're an ultralight, it's thursday a few hours before dark.

---
Tower: "N2234, are you a Cessna ?"
Pilot: "No Sir, I'm a male hispanic."

-----------------------------------------------------------
26.8. POLITIKA: Měsíc je drsná milenka - svět bez politiků
Roman Rous

V Evropě a Severní Americe je zastupitelská demokracie pokládána za v současnosti nejlepší společenské uspořádání. Někteří politici (především ti u moci) se dokonce snaží o prosazení demokracie jako jediného myslitelného a nejspravedlivějšího uspořádání světa. Někteří politici jdou dokonce tak daleko, že slučují pojmy demokracie a svoboda. Svoboda je však něco úplně jiného ...

Heinleinova kniha "Měsíc je drsná milenka" byla napsána v roce 1966. Citována je liberálními ekonomy dodnes, především akronym TANSTAAFL ("There Ain't No Such Thing As A Free Lunch"). Česky je překládán jako NeJíZda ("Není jídlo zdarma"). Neboli - za všechno se musí platit. A kdo si myslí, že teď za něco neplatí, bude muset později zaplatit mnohem víc. V současné době přesně tímto způsobem "neplatíme" státní dluh (vždyť je to jen číslo), armádu protivných úředníků (až na nějaký ten úplateček), vzdělání (stejně ty nabiflované věty zapomeneme), doktory (musejí léčit hypochondry), podporu ve stáří (tu neplatí především voliči komunistů) atd. Tohle všechno za nás přece platí stát řízený vševědoucími a všemocnými politiky - neboli Bohy. Pro jistotu nad jejich konáním bdí neomylná prozřetelnost voličů, kterých je, světe div se, míň a míň. Ne tak na Měsíci roku 2076.

Drsná milenka je napsána lehkým stylem a popisuje věci závažné až kritické. Je o tom, že lidé sami od sebe neudělají nic, pokud je něco nenaštve. Politici se už naučili, jak lidi nenaštvat. Negativní dopady všech opatření jsou dávkovány po kapkách. Voličská většina si toho pak ani nevšimne. Takže třeba daně rostou relativně pomalu, leč neúprosně. V podílu na domácím produktu od počátku století asi 5×, vzhledem k obrovskému růstu životní úrovně možná i 500×. I na Měsíci 2076 rostou daně – naturální odvody obilí na Zemi. Přitom vody je na Měsíci málo a s každou tunou se nenávratně vytrácí.

Drsná milenka byla bestsellerem a je o tom, že obchodovat se dá prostě se vším. Když potřebuji soud, najdu člověka, kterému znesvářené strany věří a zaplatím částku, kterou chce (takže se lidé soudí, jen když jim o to opravdu jde). Když mám obavy o své zdraví, tak se o něj s někým vsadím (říká se tomu pojištění). Státní zajištění ve stáří nepotřebuji, protože mám skvělou velkou rodinu, která mi poskytne mnohem hezčí zázemí, než neosobní špatně placené sestry pečovatelských ústavů. Zároveň je však Měsíc 2076 velmi drsné místo, protože když někdo někoho úkladně a chladnokrevně zavraždí, pak soud většinou vydá rozkaz k osvobození od měsíční gravitace a bez skafandru. Aspoň nepotřebují vězení. Ani pro zloděje, protože když je ten lump chycen, musí prostě zaplatit oběti utrpěnou škodu, jež může být mnohem vyšší než uloupená částka. Dluhy jsou vymáhány nemilosrdně, ale nevedou k mrzačení, protože zmrzačený člověk má velmi malou možnost dluh splatit. Jediná věc se kterou se neobchoduje, je vlastní čest. Čest je soukromá morálka každého člověka (a každý ji máme jinou). Lidi z Měsíce čest přivedla až k nutnosti bránit svůj domov před mocichtivými politiky ze Země.

Drsná milenka je o lásce a svobodě a nemá happyend. Nebo aspoň ne úplný happyend. Je o tom, že svobodní lidé se dokáží dohodnout na všem. Pro lidi je takový přístup přirozený už milion let a nebýt této vlastnosti, lidská rasa by už dávno byla zničena neandrtálci nebo jinými potomky pradávných opic. Kdyby byli lidé jen takoví, svět by byl lepším místem. Mnohem. Naneštěstí v lidech přežívají fragmenty strategií mnohem starších než milion let. Strategie destrukce, šikany slabších a nekritického podřízenectví autoritám a idolům. Proto lidé stále věří v absolutní dobro, nekonečné a neměnné štěstí, sociální stát, nacionalismus a další hlouposti. Navíc nenávidí změnu. Příroda se mění neustále a žádné absolutní hodnoty (snad kromě samotných přírodních zákonů) neuznává. Lidé to už vědí. Jenže podléhat iluzím bezbolestných a jednoduchých řešení je tak sladké.

Drsná milenka je o vzpouře rozumných lidí proti demagogickým byrokratům. Vzpoury mám rád. Takovou hezkou malou vzpourou by třeba mohlo být demonstrativní neodvedení DPH za některý měsíc. Peníze by firmy, které se na této finanční stávce dohodly, mohly převést třeba na charitu, nebo na záchranu kulturních památek. Jenže neodvedení daní je zločin stejně těžký jako vražda. Strach o vlastní budoucnost nutí všechny držet hubu, nebo spíš hledat cestičky (silnice, dálnice) jak od státu dostat peníze zpět. Kruh se uzavírá a policejní stát vítězí. Na Měsíci se dokázali vymanit jen díky tomu, že jim pomáhal inteligentní počítač, který původně Měsíc pro Zemi řídil. Pomohla jim i vzdálenost Měsíce od Země, hloupost a zaslepenost politiků i OSN, velký kus odvahy, štěstí a touhy po svobodě.

Těžko říct co pomůže nám. Hyperinteligentní umělá inteligence to asi nebude. Ale možná pomohla hyperdementní naivita některého z vůdčích politiků. Tuhle hru nelze vyhrávat donekonečna a jednoho dne se musí objevit někdo, kdo slíbí občanům ráj na Zemi ke kterému se dá dojít po široké cestě dlážděné dobrými úmysly. A lidé se po té cestě vydají ... Kam dojdou je liberálům jasné už teď. Není jasné jen to, co se bude dít potom. Mám obavu, že liberální uspořádání to nebude. Na Měsíci roku 2076 to dopadlo tak, že ... ale to si přečtěte sami ;-)


----------------------------------------------
Léto v neobvyklém stylu: na východě padají vlády, západ demonstruje za sociální bezpečí
Evropa procitá do politické nejistoty

Praha, 26. 8. 2004

Namísto spánku pod slunečníky procitnutí do nejistoty.
Evropští komentátoři, kteří rok co rok slibují "horký politický podzim", jsou tentokrát v rozpacích. Letos se už během léta stihly rozpadnout nestabilní vlády v Česku, Polsku či Maďarsku, úmorná vedra nezastavila ani vášnivé protesty proti reformám sociálního státu v západní Evropě.
Od Francie po Německo, od Polska po Maďarsko, bohaté i chudé země potřebují strukturální změnu, aby se snížila nezaměstnanost a vy-užily možnosti k dalšímu růstu, napsal komentátor Wall Street Journalu. Reformátoři nemají podle liberálního deníku úspěch, protože chtějí takové reformy, které by se nikoho nedotkly. A když se přece jen o něco pokusí, zbaví se jich vlastní strana.
Obavy ze ztráty sociálních jistot dominují v Německu: "Lidé se nebojí, že budou mít hlad, po padesáti letech existence sociálního státu si však uvědomili, že dnes už nebude možné udržet současný životní standard," popisuje situaci v Německu český velvyslanec Boris Lazar.
Němci si uvědomují, že stát jim nezaručí důchody ani bezplatné zdravotnictví, odbory už negarantují stejnou práci, jakou měli dosud. Se stejnými pocity obav a nespokojenosti probíhají veřejné protesty ve Francii a Itálii, ke stávkám se chystají dokonce i Britové, kteří se od dob vlády Margaret Thatcherové k této formě protestu příliš často neuchylovali.
K sociálním reformám jsou nuceny i ty nové členské státy unie, které napodobily evropské systémy sociálního zabezpečení, upozorňuje na podobnou situaci v postkomunistickém světě analytik David Marek z Patria-Online.
Nespokojenost s poměry roste už od počátku roku. Jarní výzkumy Eurobarometru ukázaly, že v celé Evropě roste skepse z rozšíření. Tehdy si ho přála jen necelá polovina Poláků, Maďarů nebo Čechů, pouze třetina Francouzů a čtvrtina Němců. Na západě byla hlavním důvodem obava z laciné pracovní síly v nových členských zemích.
Obavy byly oprávněné. Ještě v červnu začaly silné německé podniky tlačit na místní odbory, aby se prodloužil pracovní týden. Pokud by odbory návrh nepřijaly, podnikatelé hodlali stěhovat podniky dále na východ. Když v červnu odboráři povolili prodloužení z 35 na 40 hodin v Siemensu, bylo jasné, že ostatní budou následovat. Po automobilkách DaimlerChrysler a MAN následoval majitel obchodních řetězců Karstadt. Tento týden oznámil Volkswagen, že v příštích dvou letech nezvýší platy a pracovní dobu prodlouží, pokud to bude nutné.
Snížit životní minimum a podporu v nezaměstnanosti se Gerhard Schröder chystá podle plánu Hartz-IV. Od počátku srpna proti němu pravidelně demonstrují ve východoněmeckých městech, kancléř ale ustoupit nehodlá.

-----------------------------------------------------