12.11. POLITIKA: Gross Absurdistan
Martin Stín

Zemanova vláda mohla vládnout díky státotvorné kázni dvou nejsilnějších politických stran, jež pochopily, že účast na volbách nepatří k oblíbeným hobby občanů. V tehdejší patové situaci se rozhodly, že si navzájem nevyškrábou oči a daly přednost kupecké dohodě před novými volbami. Uzavřely opoziční smlouvu, která zúžila manévrovací prostor jak vlády, tak opozice a záhy získala nálepku „nemravná.“ Vedle kladného účinku působila také neblaze: ve stojatých vodách českého politického rybníku se dařilo tichému zahnívání. I v politice platí, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými předsevzetími.

Takto vzniklé poměry vyvolaly znechucení veřejnosti, které odvrátilo smluvní strany od záměru opakovat neobvyklý pokus o stabilizaci politických poměrů také v dalším období. Sociální demokracie pod Špidlovým vedením se domnívala, že našla řešení ve vytvoření koalice s ideologicky cizorodými stranami, které ochotně vyměnily věrnost zásadám za kus žvance, pardon, za možnost podílet se na odpovědnosti za vývoj země. Výsledek připomínal nerovné spřežení krávy a koně, v němž navíc jeden tahoun táhne „hot“ a druhý „čehý“. Odpor uvnitř sociální demokracie k tomuto uspořádání politických sil byl oficielní příčinou útoku na postavení Vladimíra Špidly. Ale ani pod Grossovým vedením nevymysleli socialisté nic lepšího: nakonec bezradně představili národu trochu pozměněnou Špidlovu vládu bez Špidly, a co jim chybí na koncepčnosti, přidali na populismu a rozhazovačnosti.

Česká politika se tak stala poněkud nepřehlednou. Zatímco v běžných demokraciích se občan musí orientovat jen mezi vládní stranou a opozicí, v našem Absurdistánu je orientace poněkud obtížnější. Obě koaliční strany se občas chovají jako opozice, ale pohodlnost, popř. pud sebezáchovy je nutí, aby své odbojné choutky vždy potlačily právě včas, aby nerozbily koalici a nemusely se vystavit riziku prověření jejich mandátu v předčasných volbách: každý týden v ministerském křesle má cenu zlata, zvláště když v případě hrozícího propadu strany pod hranici volitelnosti to může být poslední příležitost, jak se bez převlečení dresu dostat k lízu. Současně sociální demokracie občas zachází s Pavlem Němcem jako s pilířem opozice, nedbajíc důsledků oslabování jeho politického mandátu pro snahy o zlepšení právního prostředí. Občan, jenž nesleduje politiku soustavně, v konkrétních situacích zírá zmaten a pracně zjišťuje, kdo je opozice a kdo vládní strana. Máme vlastně dvě opozice: zjevnou a skrytou. A čeho je moc, toho je příliš.

Výsledky voleb do krajských zastupitelstev a zčásti i do Senátu posunuly poměry takovým způsobem, že jsme získali právo, abychom se ucházeli o přejmenování země na Velký Absurdistán (německy: Gross Absurdistan). Obě nesocialistické strany vládní koalice se na krajské úrovni hromadně spolčují s vítěznou ODS, aby si tam zajistily podíl na výkonné moci. Vztahy mezi vládou a kraji jsou dosti často konfliktní. A tak se můžeme těšit na rozkošné situace,v nichž představitelé KDU-ČSL a US-DEU v krajích budou vzdorovat nápadům, které jejich příslušníci na úrovni ústředních orgánů upekli společně se sociálními demokraty. Nejinak se zřejmě budou chovat při hlasování v Senátu, jehož pravicové zabarvení se dále zvýraznilo.

Pokud někdo označoval opoziční smlouvu za nemravnou, sotva najde silnější výraz, jenž by byl přiměřený pro takto vzniklou současnou situaci ve vládní koalici: v Senátu a krajských zastupitelstvech půjdou vládnoucím socialistům „po krku“ jejich koaliční partneři z poslanecké sněmovny a vlády. Nejsem si jist, zda ve vztahu k politice je přiměřené posuzovat takovou schizofrenní situaci pod zorným úhlem obecné morálky. Její neúnosnost z hlediska pravidel optimálního řízení je ale mimo veškeru pochybnost.

Samozřejmě, lze takto přežít do nejbližších voleb, a je dosti možné, že nám nic jiného nezbude. Proti zdravému rozumu působí mnoho sil, jimž je myšlenka předčasných voleb přímo odporná. Na jejich uspořádání by se mohla těšit pouze ODS, kterou ale ke spěchu nic nenutí: její vedení ví, že rok v politice mnoho neznamená a odklad převzetí vládní odpovědnosti umožní lépe se na ni připravit. Lidovce by mohl k vyvolání pádu vlády nutit tlak špatného svědomí, protože jako lidé převážně křesťansky orientovaní se určitě necítí dobře v tomto dvouznačném postavení. Ale také nemají kam spěchat, protože jsou ve vládě dnes a téměř určitě v ní budou i po parlamentních volbách, i kdyby vládu sestavoval osobně Lucifer. Moc je přece lákavá, i když smrdí čertem. Také postavení komunistů se po příštích volbách nezmění. Zůstanou silní stálostí voličstva, ale slabí koaličním potenciálem blízkým nule. Pro sociální demokraty má rozhodnutí k rozbití vládní koalice význam riskantního kroku, opuštění sice špatného, ale bezpečného, moc a související prebendy zajišťujícího postavení. US-DEU je na tom ještě hůře: zatímco sociální demokraté by si rozbitím koalice říkali o výprask, unionisté by si zahrávali se sebevraždou. Předčasné volby by neměli uvítat ani ti voliči, kteří nechodí volit, protože si mezi parlamentními stranami nemohou vybrat. Pro ně znamená zkrácení času do příštích voleb snížení naděje, že se některá z mimoparlamentních stran postaví na nohy natolik, že bude schopna uspokojit jejich poptávku.

Pokud by však představitelé stran novodobé Národní fronty byli skutečně odpovědní a nadřazovali prospěch státu nad své soukromé výhody, museli by z porážky vládní koalice v krajských a senátních volbách rychle vyvodit důsledky. Situace je totiž podstatně odlišná od té, která vznikla po volbách do Evropského parlamentu: výprask, který utrpěly tehdy strany vládní koalice, pouze signalizoval vývoj mínění veřejnosti, aniž by současně došlo k ovlivnění výkonu správy věcí veřejných. Naproti tomu nesoulad mezi vládní koalicí a charakterem koalic v převážné většině krajů bude významně snižovat účinnost veřejné správy. Je čas, aby občané opět důrazně vzkázali vládní koalici: děkujeme, odejděte, a to hodně rychle, než ztratíme úplně trpělivost a začneme po vás házet kamením.

Sociální demokraté by měli na pozadí volební porážky vyvodit ještě jedno poučení: měli by pochopit, že jim škodí nevyhraněný postoj ke komunistům. Ti jim účinně konkurují o hlasy levicově orientovaných voličů. Není správné je podceňovat a věřit, že je volí jen starci, kterým se stýská po předlistopadových poměrech. Proti sociálním demokratům mají dvě nezpochybnitelné výhody: Protože vyloučením z podílu na výkonné moci byli zbaveni příležitosti přijímat korupční výhody, jsou v očích veřejnosti čistí. V jejich politické reprezentaci je poměrně velký počet výrazných osobností, inteligentních a vzdělaných, schopných srozumitelně formulovat myšlenky, až do drzé manipulace s fakty. Mimo to jejich návaznost na předlistopadovou státostranu patrně příliš nevadí, protože je otevřená a „staré struktury“ beztak skrytě prolínají do polistopadových všude, kde to je jen trochu možné. V jejich projevech se mísí pustá demagogie s rozumnými nápady tak šikovně, že bezvýchodnost jejich politického programu není na první pohled patrná. Není divu, že odebírají voliče sociálním demokratům. Paradoxně jim škodí více než středovým a pravicovým stranám, jejichž voliči pod rudý prapor nikdy nepůjdou. Největší pohromou pro sociální demokraty by ovšem bylo opuštění zásady bohumínského sjezdu: začnou-li spolupracovat otevřeně s komunisty, část jejich voličů ztratí důvod volit právě je, a přikloní se ke komunistům. Přitom by jistě bylo možné vytlačit komunisty z vlivu na veřejné mínění i nerepresivními postupy, a vládní koalice má k tomu k disposici spoustu prostředků. Trochu poučení z historie by sociálním demokratům neškodilo. Komunistické hnutí se sice vyštěpilo ze sociálnědemokratického základu, ale po dlouhá desetiletí k jeho oficielní doktríně patřil boj proti sociální demokracii, komunisty považované za úhlavního nepřítele dělnické třídy a lstivého spojence kapitalistů. Již jednou v našich dějinách spolkla komunistická strana sociální demokracii, jejíž mnozí funkcionáři se pak stali oběťmi represí. Půjdou-li věci dále dosavadním směrem, za nějaký čas se obnoví kvantitativní poměry, které umožnily pohlcení sociální demokracie komunistickou stranou v r.1948, přičemž kvalitativní převahu v kádrech mají komunisté již teď. Velkorysost ve vztahu ke komunistům a skryté bratříčkování s nimi se v každém případě nějakým způsobem obrátí proti sociální demokracii. Nad svou rolí v současném politickém systému by se ale měli zamyslet i sami komunisté. Pravidelné provádění sebekritiky patří přece z pohledu leninského myšlení k důležitým povinným prvkům chování jednotlivců i institucí.Snad by si pak konečně uvědomili, že jediný „užitek“ z jejich přítomnosti v zastupitelských sborech je oslabení levice a uspokojování nostalgie vymírajících stoupenců starého režimu. Chtějí-li skutečně prospět této zemi, která potřebuje silnou levici, měli by vplynout do sociálnědemokratické strany, tím ji posílit a v jejím rámci účelněji využít svůj nezanedbatelný intelektuální




----------------------------------

12.11. POLITIKA: Kdo vyhrál volby? Přece my!
Michal Matoušek

Všichni teď počítají a analyzují: kolik hlasů a odkud a proč právě odtud ne. Z deseti oprávněných voličů v této zemi se dvěma pětinám jednoho voliče líbí, co tu právě je, a přály by si, aby nám vydrželo. Tři pětiny téhož dál sní falešný sen o sociální spravedlnosti, nebo se jim stýská po dotovaných rohlících a pivu. Celý jeden volič z deseti dal svou důvěru straně, která nyní bouřlivě oslavuje vítězství. A sedmkrát víc nás k volbám nepřišlo; ale neslyším ani nečtu, že by naše důvody někdo bral vážně nebo analyzoval. Nanejvýš se ošklíbnou, jako paní Bendová v úterní MF Dnes, že jsme “trendovní”.

Za rozhodnutím k volbám nejít může být nesrovnatelně vyšší intelektuální úsilí a občanská odpovědnost než za ochotou na pokyn stranického sekretariátu zapanáčkovat kdykoli a kdekoli. Ano: jsou lidé, kteří prostě politické poměry neberou na vědomí. Může to být “fotbalový fanoušek”, který žije od neděle k neděli a od rvačky ke rvačce, může to být také do sebe zachumlaný básník. Ovšem žijí tu i lidé, kteří jsou ochotni nechat se podvést jen jednou a opoziční smlouvu už zažili. Žijí tu i lidé, kteří nevěří v možnost svou účastí u voleb cokoli změnit; ne proto, že by se cítili příliš nepatrnou součástí množství, nýbrž proto, že je dnešek naučil vnímat politika jako pouhého držitele prebendy, jejž volební program, díky kterému své hlasy dostal, nezavazuje vůbec k ničemu. Žijí tu i lidé, kteří mají velice silný (a odůvodněný) pocit, že není koho volit.

Strana, která u voleb neuspěje, si musí stýskat na nějaké ty holomky, co zůstali doma; to je povolební folklór. Vždycky to budeme my, kteří za všechno můžeme, a rození demokraté, jako například jeden televizní europoslanec, by nám chtěli povinnou účast u voleb uzákonit. Všichni k nám naštěstí nejsou tak tvrdí: tak třeba premiér zachmuřeně (a spravedlivě) připouští, že nás se mu tedy přesvědčit nepodařilo, ani abychom aspoň přišli k volbám... ale ve skutečnosti velký smutek necítí, protože důležití jsou v této zemi jen voliči, kteří přese všechno k volbám pokaždé přijdou. Takové kdyby měl!

Myslí to s námi upřímně: přál by si, abychom ztratili paměť a neztráceli trpělivost. Jenže my fungujeme přesně obráceně. Presidentově straně vyčítáme právní nihilismus, s nímž tuto zemi vedla, a šest let mlžení až lhaní, dokud ji vedla. Premiérově straně vyčítáme děsivé mrhání penězi nás všech a až dosud také šest let mlžení a lhaní. Komunistické straně vyčítáme všechno: od její minulosti, již nedokázala ani jednoznačně pojmenovat, ani se s ní rozejít, po jejího předsedu, který se neuměl postavit čelem k velmi vážnému podezření, že jeho otec trýznil “nepřátele socialismu”.

Nepřišli jsme k volbám a nepřijdeme zase. U referenda jsme ovšem byli, a přišli bychom i jinam, kdybychom k tomu měli jen trochu rozumný důvod.


intelektuálně nadřazení nadlidé

Nechodit volit a chlubit se tím jako s něčím co vyžaduje , a má tedy zřejmně dát autorovi auru jakéhosi morálně a intelektuálně nadřazeného nadčlověka, kterému společnost musí dokazovat, že si zasluhuje jeho pozornost, je jen snobská nafoukanost. Volit nikdo nemusí, piokud volit nejde, může proto mít množství důvodů, a nikdo jej nemůže nutit. Pak aby ale neměl společnost odsuzovat za to, že není lepší než jaká je, sám proto neudělal nic. Správně to napsala Andy, a já mohu jen doplnit, že komu je jedno, v jakém marasmu žije, by se měl snažit kolem sebe uklidit, a nevyčítat ostatním, že ještě nežijeme v dokonalé společnosti, a proto na nás kašle. Holt jsme mu ještě nedodali až pod nos dokonalou stranu složenou z andělů a světců, nedodali jsme mu stranu na míru ušitou jeho názorům, a nedali jsme mu "rozumný důvod", aby se voleb zůčastnil. Máme jen strany plné lidí, kteří nejsou jiní než naše společnost, někteří jsou lotři, někteří jsou slušní, někteří jsou dobří, někteří jsou špatní. Máme jen množinu stran, z nichž si vybáráme ne tu, která je ideální, protože taková neexistuje, ale tu, jejíž program nám nejvíce vyhovuje, dokážeme se smířit s tím, že ne všechny její programové body jsou totožné s našimi názory, že ne všichni politici té či oné strany naší volby jsou osobnosti, se kterými bychom chtěli sdílet společný byt.

Jinde trvalo po generace, než se systém vytříbil a stabilizoval, a ještě dnes i v těch tzv. vyspělých zemích existuje korupce a politikaření, u nás to vezme ještě dlouho, a možná je dobře, že nám to nebudou ovlivňovat nafoukaní snobi s jejich "vyšším intektuálním úsilím".




Tomáš Haas, thaas@rogers.com, 65.50.83.135