23.12. USA: Filibuster - co to je
Ota Ulč
V ranných junáckých letech jsem po shlédnutí amerického filmu Pan Smith přichází do Washingtonu (tak patrně zněl překlad názvu Mr.Smith Goes to Washington režiséra Franka Capry) odcházel z
biografu poněkud zmaten: Hollywoodský idol James Steward v roli velmi kladného hrdiny, novopečeného idealistického senátora, se v jednací síni střetává se skupinou zákonodárců natolik mocných, že
nelze jejich proradný záměr odvrátit jinak, než nekonečným monologem, řečnickým maratonem až tedy do okamžiku, než řečníka síly opustí, on se odmlčí, omdlí, zkácí se. A proč že takový teátr
Stewardovi Smithovi vůbec dovolili.
Tomuto zcela legitimnímu manévru se říká filibuster, jméno podstatné, snaha se slovesem filibustering pozdržet, s úmyslem permanentně znemožnit tu kterou zákonodárnou iniciativu. Slovo je holandského
původu (vrijbuiter), původně označující piráta. V žádném anglicko-českém slovníku jsem je nenašel. Předpokládám, že česká politická realita ho nezná a prozatím ani nepostrádá. The Oxford Universal
Dictionary se zmiňuje o pěti variantách onoho pirátství a k tomu pak i o praktikách obstrukce v legislativním shromáždění.
Je to vítaný, užitečný či jen obtížný a ustavičným pozdržování ve svých důsledcích destruktivní fenomén? Poněvadž na takovou otázku nedovedu dát jednoznačnou odpověď, pokusím se odvést pozornost k
okolnostem, za nichž taková praxe vznikla. Začněme od Adama: v absolutismu, jak takové slovo utvrzuje, moc je výlučně v rukou vládce, legitimního či usurpátora, osvíceného či nikoliv, který pak kálí
na tužby poddaných. Činí tak jménem primogenitury, dynastických práv, jménem lidu, historie, odvoláváním se na historickou nevyhnutelnost, vědecký socialismus, kdy veškerá moc, jak zakotveno bylo v
ústavě ČSSR, setrvávala v kolektivních rukách avantgardy proletariátu, lidí zvláštního ražení, nejlepších z nejlepších. V pluralistických demokraciích to má být vůle lidu, vláda většiny. Co když se
ale většina rozhodne zcestně, nesprávně a třeba i zkázonosně? V roce 1933 Hitler získal ve svobodných volbách značnou podporu německého lidu.
Když tedy dojde k vládě většiny, zajistit by se měla i práva menšiny. Což nebývá vždy snadný úkol, jak nás přesvědčily nepříliš dávné události na Balkáně nebo teď v irácké současnosti. Nemusí to být
konflikt výlučně etnický či náboženský. Spoustu mrtvol si vyžádal a občas stále vyžaduje střet jazykový, třeba prosazování hindi ze severu Indie na dravidském jihu. Zaměstnanci se sváří se
zaměstnavateli, vesnický lid s městským, nájemníci s majiteli domů, chudí s bohatými, jak rozdělovat a případně přerozdělovat národní produkt a z čí kapsy zejména hradit vládní výdaje..Od toho je
pluralismus pluralismem, aby vylučoval identitu názorů. Menšiny tedy dlužno ochraňovat, aby nedopadly jako třeba Tutsiové v Rwandě.
A rovněž si dát pozor na zneužitelnost menšinových záruk. V jednotě je přece síla, jak je hlasitě zdůrazňováno. Historie nám poskytuje mnohé varovné precedenty, od prutů Svatoplukových po počínání
někdejšího polského parlamentu rozhádaných šlechticů a jejich sebevražedně lehkomyslné praxe, kdy stačil pouhý jeden hlas tvora s erbem a třeba jen jedním párem zaplátovaných pantalonů, aby svým
liberum veto (proslulé Nie pozwalam!) mohl znemožnit sebeužitečnější iniciativu, paralyzovat fungování aristokratického státu, jehož životnost se tak rapidně krátila.
V počátcích mladičké americké republiky páni kongresmani zavedli pravidlo, že jednoduchá většina hlasů postačí ukončit debatu o tom kterém bodu programu a pak přejít k dalšímu bodu. Tak tomu stále je
v dolní komoře - sněmovně reprezentantů se 435 členy, ale nikoliv ve stočlenném senátě. Tam se možnosti omezit debatu zbavili již v roce 1806, aniž domysleli dopad takového kroku. Dveře odpůrcům
kdejaké legislativní iniciativy velmi otevřeny po dobu víc než jednoho století. Teprve v roce 1917, době první světové války, na naléhání zfrustrovaného prezidenta Woodrow Wilsona, senát odhlasoval
omezení debaty (tzv. cloture) dvoutřetinovou většinou .V roce 1975 došlo k další změně: tři pětiny senátu čili 60 hlasů postačí. A tak tomu je dodnes.
Huey P. Long, populistický senátor, vydržel v červnu 1935 se svou non-stop obstrukcí patnáct hodin, až ho konečně zmohl urgent call of nature volání přírody, ohleduplně řečeno. Tento demagog ,
posléze zavražděný, započal předčítáním ústavy, přešel na Shakespearova dramata a též obohacoval senát svým receptem, jak správně smažit ústřice. Hollywoodský Mr.Smith vydržel 23 hodin a skutečným,
nikoliv virtuálním rekordmanem, se v roce 1957 stal ve věku sto let posléze zemřelý nestor Strom Thurmond z Jižní Karoliny. Vydržel 24 hodin a 18 minut, ve snaze blokovat změny ve prospěch
černošského obyvatelstva.
V padesátých letech se takto angažoval nejeden senátor z jižních států.
Filibustrováním se ale proviňovaly a stále tak činí obě strany. V prvním volebním období prezidenta G.W.Bushe (2001-2004), tato obstrukce Demokratů či aspoň hrozba filibustrování použít, postihla
téměř polovinu všech projednávaných závažných zákonů. Demokratům se podařilo zabránit jmenování nejednoho federálního soudce, ale rovněž jim takový negativismus ublížil na pověsti. Nejmarkantněji na
to doplatil volebním debaklem Tom Dashle, senátor z Jižní Dakoty, v roli nejvyššího funkcionáře Demokratů.
Republikáni si v těchto listopadových volbách polepšili, ale ne natolik, aby získali oněch 60 hlasů, potřebných k prolomení jakéhokoliv filibustrování. Do té většiny jim stále chybí pět hlasů.
Ironie: Republikáni v roce 1995 použili tento filibuster za účelem znemožnit tehdejšímu prezidentu Clintonovi nominaci Dr. Billa Frista do funkce tzv. surgeon general. A tentýž Frist je teď vůdcem
Republikánů v senátě. Senátoři podle potřeby velebí filibuster buď jako záruku práva menšiny nebo to zatracují jako zneužívání, případně i jako nástroj tyranie. Momentálně se uvažuje o procedurálních
manévrech, jimiž by se filibuster při schvalování nominace federálních soudců dal znicotnit jako protiústavní. V tom případě by zřejmě poslední slovo měl Nejvyšší soud.
Chci věřit, že senát České republiky o zavedení tak bizarních praktik neuvažuje. Však ve státě přece jen malém, hodně homogenním, se lze bez nich obejít. Ovšem představa, jak leckterý předák, den a
noc, předčítá třeba Staré pověsti české či recituje Erbenovu Kytici, by mohla způsobit téměř surrealistické potěšení. Nebo představa vskutku hrůzná, jak filibustrující soudruh Grebeníček předčítá
Dějiny VKS(b) a procedurálně by byl
nepřerušitelný.
---------------------------------------------------------
23.12. POLITIKA: Jak měl vypadat ten proletariát?
Stanislav Reiniš
Marx a Engels se pokoušeli takovou třídu, která by odpovídala jejich teorii, najít a studovat. Pokusili se o to, když zkoumali postavení dělnické třídy v Anglii. Nejdříve napsal Bedřich Engels knihu
Postavení dělnické třídy v Anglii. Pak Karel Marx emigroval do Anglie a začal pracovat na svém celoživotním díle, Kapitálu. Marxovy popisy třídy proletářů, jak jsou uvedeny v prvním díle Kapitálu, se
však neopíraly o nějaké detailní sociologické studium dělnické třídy nebo přímá Marxova pozorování. Nevyptával se proletářů na jejich názory, životní cíle a perspektivy. Nechodil do továren. Chodil
jen do čítárny Britského musea. Třídu proletářů hledal tam, a tam ji také nalezl.
Při své definici a popisu proletariátu se opíral hlavně o nálezy anglických vládních inspektorů, kteří sledovali, jak se v továrnách porušují anglické tovární zákony té doby. Tyto záznamy redigoval
Leonard Horner, kterého Marx v Kapitálu často cituje. Anglické zákony již tehdy dělníky ochraňovaly, podnikatele trestaly za vykořisťování dětí, určovaly jim délku pracovní doby a určovaly kvalitu
ubytování, zdravotní péči, školní docházku i ochranu mravů dětských dělníků. Přesto ještě v roce 1851 až třicet procent dětí mezi deseti a patnácti lety pracovalo v továrnách. Nálezy továrních
inspektorů o tom byly každoročně zveřejňovány ve Zprávách továrních inspektorů.
Bylo to celé postavené na hlavu. Na jedné straně v Komunistickém manifestu Marx a Engels říkali:
Státní moc se stala v moderních státech pouhým výborem, spravujícím společné záležitosti měšťácké třídy.
Ale pak se dozvídáme, že měšťácký stát vydává zákony na ochranu dělníků, tyto zákony uplatňuje, vysílá do továren inspektory, kteří hledají ty, kdo zákony porušují a dokonce soudí viníky. Není tedy
teorie o třídním utlačovatelském charakteru buržoasního státu nedostatečně doložená?
Marx výsledků práce továrních inspektorů - trestní případy vykořisťování, nízkých mezd a prodlužování pracovní doby - užil k tomu, aby ukázal, jak je měšťácký stát nemorální a jak se brzy rozpadne.
Vybíral z těchto zpráv popisy těch nejvíc pobuřujících, nespravedlivých situací, za které byli podnikatelé zákonem buržoasního státu trestáni a zevšeobecňoval je jako typické příklady vykořisťování
proletariátu. Byl přesvědčen, že těmto proletářům nepomohou nějací inspektoři, že jim může pomoci jen revoluce.
Osmá a třináctá kapitola jeho Kapitálu popisuje hrůzy kapitalismu tak, jak je Marx nalezl v knihovně Britského musea. Ve zprávách továrních inspektorů jsou popsány desítky příkladů nesmírné bídy,
utrpení, vysilující práce za minimální mzdu, života ze dne na den. Na druhé straně jsou tam příklady chamtivosti vykořisťovatelů, jejich podvodů a zločinů. Snad jen několik příkladů:
Začátkem června 1836 došla smírčím soudcům v Dewsbury (Yorkshire) udání, že majitelé 8 velkých továren nedaleko Batley přestupují tovární zákon. Část těchto pánů byla obviněna z toho, že nechali
pracovat 5 chlapců ve věku od 12 do 15 let od 6 hodin ráno v pátek do 4 hodin odpoledne následující soboty, aniž jim dovolili oddech, kromě doby na jídlo a jedné hodiny spánku o půlnoci. A tyto děti
musely pracovat nepřetržitě 30 hodin v "Shoddy hole", jak se říká díře, kde se trhají vlněné hadry a kde je vzduch tak prosycen prachem, chloupky z hadrů atd., že i dospělí dělníci si tu musí
ustavičně ovazovat ústa kapesníkem, aby si chránili plíce! . . . Pan Broughton, smírčí soudce hrabství, prohlásil jako předseda schůze, konané v městském sále v Nottinghamu 14. ledna 1860, že . . .
Ve 2,3,4 hodiny ráno vytáhnou devítileté až desítileté děti ze špinavých lůžek a nutí je pracovat za holé živobytí do 10, 11, 12 hodin v noci, takže jim údy přestávají sloužit, tělo chřadne, obličej
dostává tupý výraz a všechno, co je na nich lidské, upadá v němou strnulost, na kterou je hrůza se podívat."
To ovšem, a z Marxova textu to jasně vyplývá, byly kriminální případy a za ně byli továrníci trestáni. Není proto dost dobře možné generalizovat tyto situace na celý systém, a dodejme, že už vůbec ne
na systém takový, jak vypadá dnes, o sto padesát let později.
Je to, jako kdybychom z Černé kroniky všech novin vybrali všechny vraždy a tvrdili, že vražda je nutnou příčinou smrti všech lidí. Jako kdybychom tvrdili, že krádež je jediným způsobem získávání
prostředků na živobytí u všech občanů. Vraždy i krádeže existují, o tom není pochyb, ale většina lidí nekrade a umírá na nemoci. Krade se, o tom není pochyb, ale lidé také poctivě pracují. Dětská
práce byla, ale už ve vyspělých zemích není.
Zároveň nelze přehlédnout jeden významný sociálně - patologický jev. Bylo pochopitelné, že uplatňování zákonů na ochranu dělníků a pracujících dětí nevyvolávala nadšení tehdejších zaměstnavatelů.
Paradoxně se však nelíbilo ani rodičům. Dětský příjem totiž často zdvojnásoboval příjem rodiny. Mzdy dětí podle zákona patřily otci rodiny a jak je utratil, byla jeho soukromá věc. V knize Davida
MacGregora z roku 1996 se popisuje, že mnozí otcové utráceli 25 až 35 procent rodinných příjmů za alkohol. K tomu přistupovaly i výdaje za tabák, takže často až polovina rodinného příjmu mizela v
kouři a v rodičovských hrdlech. Mnoho dělníků se bavilo a utrácelo peníze i sázením při psích a kohoutích zápasech.
Dospělí si dopřávali lepší stravu než byla ta, kterou poskytovali dětem. Dělníci si dokonce i najímali děti od druhých rodičů, aby pracovaly za ně. Když děti byly malé, chodily ženy do práce, ale
když trochu odrostly a začaly vydělávat, matky častěji zůstávaly doma. Je nepochybné, že za těchto podmínek se nejedni rodiče bránili omezování dětské práce.
Marx se sice zmiňuje o nesvědomitých rodičích, ale zcela pomíjí, že ti nesvědomití rodiče zároveň tvoří páteř jeho vykonstruované proletářské třídy. To přece musel vědět, ale rozhodl se prostě určité
části zpráv továrních inspektorů zamlčet.
To vše podstatně mění to, co Marx o proletariátu potom říká ve svém Kapitálu. Předně ten, koho označuje za proletáře, nebyl až tak nezištný, jak si vysnil a jak to již v roce 1844 popisoval. Za druhé
vychází najevo, že teorie zbídačování dělnické třídy se nedá dost dobře zevšeobecnit. Někteří proletáři nejsou zbídačení, protože na ně pracují jejich děti. A za třetí máme co do činění s
diferenciací uvnitř dělnické třídy. Již v sedmdesátých letech devatenáctého století vznikali dělníci mohovití, tedy nerevoluční, na které Marx, Engels i později Lenin zle láteřili a nazývali je
"dělnickou aristokracií".
Otázka, kterou si musíme položit, je, zda Marxovy a Engelsovy omyly byly omyly čestnými nebo zda klamali záměrně. Mnoho čtenářů Komunistického manifestu si patrně myslí, že Marx a Engels byli v
podstatě slušnými lidmi. Myslím, že tak slušní nebyli. Marx totiž musel vědět, že zamlčuje důležitou část Hornerových zpráv. I z dalšího vývoje dělnické třídy i "kapitalismu" se museli oba, Marx i
Engels, včas dovědět, že se mýlí. Marx to však nikdy nepřiznal.
V každém případě vědci, kteří zkonstruují nesprávnou teorii z nedostatečných dat a pak se pokoušejí do ní naměstnat vybraná data, čestní nejsou.
----------
Marx s Engelsem čestní rozhodně nebyli. Zejména ne Marx.
Marx si nejprve vykonstruoval svou teorii o zlých a špatných měšťanech a pak jen sháněl a upravoval fakta k jejímu potvrzení.
Měl vážné mindráky z doby svého dětství a mládí, kdy německý patriciát na něj koukal jako na parvenu, navíc nedokázal pochopit Hegela a proto byl vzteklý z toho, jak je Hegel německým měšťanstvem
ctěn. A tak z vybraných a ještě svévolně upravených jevů z tehdejší Anglie a z historie Řecka, Říma a Francie vytvořil ucelený ideový konglomerát s vlastnostmi isolovaného logického systému.
Žel, méně inteligentní lidé na celém světě mu dodnes sedají na špek.
Za povšimnutí však stojí, že žádný velký matematik nebo fysik se marxisty nestali.
Saša, 195.113.166.14
Pane Čechu, Marx nebyl "Prušák" a "reformní sociální demokrati" nejsou slušní a do jednoho pytle s komunisty patří.
ČSSD a KSČM k sobě patří jako mrqa do vánočního salátu. Na škále plnosti marxismu stojí KSČM na orthodoxních posicích a představuje hardmarxismus, ČSSD stojí na oportunních posicích a představuje
softmarxismus. /KSČM je přesvědčena spolu s Leninem, že k sociálismu je nutná revoluce, ČSSD je spolu s Bernsteinem přesvědčena, že ho lze dosíci REFORMNÍMI kroky. Marx ovšem tvrdil, že cesta bude
podle okolností chvíli evoluční (reformní) a chvíli revoluční a nezbytné je nejprve "spojení proletariátu" v jednotném kapitalistickém státu./
Na ose liberálně-konservativní stojí obě na křídle liberálním, KSČM blíže středu z liberální strany a ČSSD je extrémně liberální. Členové KSČM však již vzhledem k věku inklinují více ke
konservativismu a rádi by stranu přehoupli přes střed směrem konservativním, to však by bylo vůči marxismu revisionismem a proto to této straně způsobuje vnitřní problémy.
Na ose demokratismus - elitokracie je KSČ výrazně elitokratická, přičemž svou vybranou elitu "dělnická třída" zaměňuje v současné době za elitu "námezdně pracující". Naopak ČSSD je na této ose
opravdu na křídle demokratickém, i když zejména její vůdcové táhnou stranu ke středu této osy a snaží se užívat neférových politických metod typu běloruského a ukrainského.
Na ose individiualismus - kolektivismus jsou obě tyto strany jednoznačně na posicích kolektivistických.
Na ose nacionalismus - universalismus stojí ČSSD jednoznačně na posicích universalismu, konkretisovaného dnes do podoby eurohujerství, zatímco KSČM je mírně za středovým bodem této osy směrem k
nacionalismu, a to vlivem stáří převládajících členů - tím se ovšem vůči marxismu dostává opět na revisionistické posice a brání hlavní Marxově podmínce pro socialistickou revoluci: spojení
proletariátu.
Na ose svoboda - dirigismus jsou obě strany výrazně dirigistické.
Obě strany též zaujímají shodný protikřesťanský názor, zejména proticírkevní. Obě strany vidí nebezpečí v samostatných podnikatelích a živnostnících. Obě strany vidí zdroj státních peněz v kapsách
občanů.
Myslím tedy, že obě tyto levicové strany k sobě patří a z celého srdce jim přeji, aby se dokázaly spojit když ne do jedné strany, tedy alespoň do těsné a trvalé unie. To politickou scénu pročistí a
voličům pomůže v orientaci a Vy možná pochopíte, že není žádných slušných reformních sociálistů a že skutečně všichni patří do jednoho
pytle.
Saša, 195.113.166.14
----------------------------------------------------------------
23.12. NÁZOR: "Pověsil medicínu na hřebík a šel prodávat čaj"
Jiří Ciprys
Tak zní titulek v MF Dnes. 23 let pracoval jako lékař a už to nevydržel. V článku popisuje diktát zdravotní pojišťovny (ZP) při uzavírání dodatku smlouvy. "Ber nebo běž," říká mu právník pojišťovny.
To zcela charakterizuje situaci v současném systému ZP. To ještě nepopisuje vliv komor na uzavírání smluv. Není pochyby o tom, že je tady vytvořeno příhodné korupční prostředí.
Mám za to, že systém ZP je nastaven od základu špatně. Není problém v tom, že ZP je málo nebo moc, ale ve vazbách jednotlivých subjektů. Finanční toky jsou v současné době nastaveny ve směru
pacient-pojišťovna-lékař. Smluvní vztahy pacient-pojišťovna se týkají pouze vstupů financí do systému pojištění, smluvní vztah pojišťovna-lékař se týká zejména plateb pojišťovnen lékařům a sjednávání
smluv o smluvních místech poskytovatelů zdravotní péče. Dosavadní pokusy dokazují, že nelze najít spravedlivé vyjádření zásluhovosti plateb, ať se o to ministerstvo pokoušelo bodovým systémem,
paušálními platbami nebo vymýšlí jiný systém - je to pouhá snaha o kvadraturu kruhu. Rovněž sjednávání smluvních míst vede ke zmatkům - nápad s vytvářením státní sítě, stanovování obvodů lékařúm,
dělení péče na standartní a nadstadartní - to všechno jsou pokusy, které nevedou nikam a zavánějí sociálním kostruktivismem a monopolismem s dopadem na zdražování zdravotní péče.
Měli bychom co nejdříve přijmout přirozený koncept podle vzorce pacient-pojišťovna-pacient-lékař, ať se to týká pohybu financí nebo smluvních vztahů mezi jednotlivými subjekty na každé straně pomlčky
v uvedeném vzorci. V případě pacient-pojišťovna by se jednalo v smluvní vztahy týkající se pojistných plánů zahrnujících základní pojištění stanovené zákonem, individuální připojištění, způsobu
pojištění nedospělých členů rodiny, pojištění po odchodu do důchodu atd. doplněných výší vstupních plateb, v případě vztahu pojišťovna-pacient smlouvy o poskytování náhrad za pojistné události tj.
náhrad za nemocenské, náhrady za léky a zdravotní pomůcky, náhrady za léčení v nemocnici pro pojištěnce a jeho děti v průběhu celého života. Smluvní vztah pacient-lékař by měl odpovídat běžným
pravidlům poskytování služeb podle občanského zákoníku (novelizovaného o specifika oboru). Pohyb peněz v uvedeném vzorci by měl probíhat zleva do prava.
Každopádně by měl být oddělen stát od zasahování do podnikatelských subjektů - zdravotních pojišťoven. Hospodaření pojišťovny by muselo být vyrovnané, neboť nebude nikdo, kdo by je nadále dotoval. To
si také musí uvědomit pojištěnci. Pojišťovny si jistě najdou vlastní politiku náhrad za pojistné události a nebude třeba, aby jednotlivé vlády jim vnucovaly jak např. proplácet nemocenskou.
Pojišťovnám bych doporučoval, aby zavedly individuální účet klienta ve výši 1/3 jeho plateb, ze kterého by pacient čerpal standardní náhrady pojišťovny bez omezování pojišťovnou a solidární účet, z
něhož proplácené náhrady by byly na výrazně nižší úrovni. Pojišťovna se bude muset naučit hospodařit se solidárním účtem tak, aby pracovala bez deficitu a to i za cenu snížených náhrad. Individuální
účet klienta povede k tomu, aby si klient hospodařil se svým účtem účelně a nemusel čerpat ze solidárního účtu, na což by musel doplácet z vlastní kapsy.
Stát by měl zejména garantovat právní prostředí a úroveň vzdělání, poskytovat licence jednotlivým poskytovatelům na základě předepsaných kritérií bez vlivu komor či jiných organizací, jejichž členové
se pohybují na trhu zdravotnictví. Licencovaným poskytovatelům zdravotní péče umožnit volný přístup na trh bez jakéhokoli omezení: možnost zřídit si provozovnu kde uzná za vhodné, umožnit si stanovit
volné neregulované ceny služeb a léků, určovat si mzdy a chovat se prostě jako každý jiný podnikatel. To je jediná cesta, jak zlevnit a zkvalitnit zdravotní péči pro koncového odběratele tak, jak to
známe z jiných oborů lidské činnosti. Každý si pak najde svého lékaře odpovídajícího požadavkům na kvalitu a cenu a věřím, že tato péče bude pro většinu pojištěnců "bezplatná".
V současnosti bych zejména doporučoval, aby ministrem zdravotnictví byl spíše právník nebo ekonom než lékař, neboť jak vidět, lékaři nedovedou přehlédnout obzor svého oboru a upravují si systém k
obrazu svému. Kdo na neduhy systému doplácí, je občan a jeho
kapsa.
----
Lojre, máte jistě pravdu, ale
realitou je, že lékaři skutečně nejsou odborně připraveni k tomu, aby řídili nemocnici - natož ministerstvo a celý resort. Uvědomte si, že všeobecnost jejich vzdělávání skončila gymplem, oni prostě
mají jen gymnasijní vzdělání. Co bylo potom, to byla už jenom biologie jednoho živočišného druhu a jeho parasitů a s tímto živočišným druhem spojená biochemie.
Lékaři jsou oproti jiným vysokoškolám strašně nevzdělaní. Samozřejmě nemůže tomu být jinak - že medicina je nejtěžší vysokoškolské studium, o tom já tedy nepochybuji.
Jenomže pro politiku a pro manažerské funkce lékaři připraveni nejsou vůbec nijak a přitom kdykoli se dostanou na jakoukoli kandidátku, ihned přitáhnou hlasy. A pomocí preferenčních hlasů vždy
přeskáčou nahoru. Kdybyste na chvíli nechal ty nešťastné kriminálníky na pokoji a podíval se na volební výsledky několika posledních komunálních voleb, viděl byste to jasně - je to nepřehlédnutelné.
Zejména pensisti nedají na lékaře dopustit a zásobují je preferenčními hlasy. A pak se u takto zvoleného zastupitele či poslance projeví klasický efekt - Bůh dal úřad, Bůh dal rozum: přece v tom
musím být dobrý, když mně lidi tak věří!
Víte proč není FN v Plzni předlužená jako většina ostatních nemocnic? Protože jí nešéfuje lékař, ale ekonomka. A víte, proč jí šéfuje ekonomka? Protože ta ekonomka už předtím vytáhla z těžkého svrabu
jinou nemocnici (začínala ředitelovat ve Stodě).
Takže autor má podle mne plnou pravdu, když říká, že ministrem zdravotnictví by neměl být lékař.
Saša, 195.113.166.14