4.1. SVĚT: Evropa a Amerika - blízké či vzdálené světy
Ota Ulč

NATO spojenci a nezřídka rozpojenci. Se stereotypy, s generalizacemi se ovšem pohybujeme na hodně tenkém ledu. Evropa přece není jednotný útvar ani jazykový, politický, socio-ekonomický, s touž historickou zkušeností, v tomtéž přírodním panoramatu za těchže meterologických podmínek. Liší se Francouzi od Finů, Britové od Bulharů, Švédové od Španělů. Rovněž ale lze rozpoznat rozdílnosti lidí a života na Aljašce a v Arizoně. V porovnání kontinentů nepřehlédnutelný kontrast je též v hustotě obyvatelstva. Například všichni Angličané, Skotové, Velšané, Severoirčané, přistěhovalci legální a ilegální by se vešli do naší pouštní Nevady a ještě by zbylo dost místa pro Nizozemské království.

Dohadování o plusech a minusech by se případně protáhlo ad infinitum, soustřeďme se jen na nepřehlédnutelný nepoměr mocenské váhy evropské a americké. Společným jmenovatelem značně rozličných Evropanů je negativní hodnocení George W. Bushe, zejména jeho zahraničního počínání. Většina - a přemnoho pozemšťanů kdekoliv - se zdá být přesvědčena, že Washington míní ovládnout celý svět. Pravda, ve Washingtonu máme některé politiky, kongresmany přesvědčené, že USA mohou zasáhnout kdekoliv. Jiní ale jejich kolegové jsou toho mínění, že je v eminentním národním zájmu starat se jen o sebe a na obtížný, hašteřivý světa se vykašlat. Prý polovina zákonodárců nevlastní cestovní pas - nevidí důvod, proč by se měli někam do dálav harcovat.

Evropané mají stejné, ne-li větší množství peněz a týž přístup k nejmodernější technologii, nicméně osm největších high-tech společností, kolosů, je amerických.

Prozatím nejposlednější udělení Nobelových cen potvrzuje zkušenost z předchozích let: sedmdesát procent laureátů sídlí v Americe. Průzkum mínění kapitánů průmyslu v Německu potvrdil jejich přesvědčení, že budoucnost náleží americkému systému, pružnosti a mobilitě tamějšího trhu pracovních sil. Přitahuje ty nejtalentovanější síly, vše důležité bývá vynalezeno právě tam. A příklady táhnou. Nejen někdejší německý kancléř Helmut Kohl poslal své potomky studovat nikoliv do Heidelbergu, natož to Tokia, ale na Harvard do Ameriky.

Moderní masová kultura, jakkoliv nad ní ohrnujeme nos, je americká, stala se spíš pravidlem než výjimkou. Michito Kakutani, literární kritik či kritička (nedovedu rozlišit) si právem stěžuje (The New York Times Magazine, 8.6. 1997), že místo vývozu nejlepší naší kultury vyvážíme zejména nejhorší brak. Televizní produkty, které doma propadly, exportujeme s velkým ziskem. Stali jsme se kulturními imperialisty, po profitu lačnícími vývozci s velmi špatným vkusem.

Ve dvacátých letech dvacátého století v kinematografii dominovali Němci.V padesátých a šedesátých letech to byli Italové a Francouzi. Bombaj už řadu roků produkuje víc filmů než Hollywood, ale s pramalým dopadem na svět. Jdu po Praze, hledám biograf promítající český film a téměř všude nabízejí jen kalifornské výrobky. Takový stav věcí vyvolává víc než nelibost. Však je to druh hegemonie tak značné, že vlastně nemá v historii precedent. Antické Atény, Řím, Francie za Ludvíka XIV. či za Napoleona, měly notný vliv v západním světě, ale teď je to celosvětové a proniká nejen do elit, ale i do ostatních vrstev společnosti. Proto se na Ameriku hrnou obvinění z „global arrogance“ - zpupnosti víc zhoubné, než dřív dovedl způsobit starý známý imperialismus. Římská říše a někdejší Francie napřed musely dobýt území, než se mohly zmocnit mozků. Dokonce i Francouzi teď připouštějí, že dominantní vliv angličtiny nezavinilo násilí, že by někdo držel pistoli u cizincovy hlavy. Současná Amerika, se svým důrazem na tvořivosti, originalitě, novotách a nikoliv na tradici, předepsaných pravidlech, značně přitahuje zájemce s největším talentem. A do světa bez hranic opačným směrem pronikají síly s ekonomickým a kulturním vlivem tak důkladným, že dovedou ovlivnit život společnosti, aniž by se o to museli snažit skuteční okupanti.

Evropané jsou přesvědčeni o přednostech, superioritě svého životního stylu se socio-ekonomickými jistotami od kolébky do hrobu, s možnostmi volného času k dispozici mezi tím. Porovnejme podmínky třeba v Německu (35 hodin pracovní týden, 6 týdnů dovolené a navíc časté sváteční dny) se zpravidla pouhými dvěma týdny dovolené v USA. V srpnu prý 90% Němců odjede do ciziny, zejména se smažit na přecpaných italských plážích (tzv. Teutonic grill ). V USA (a též v Japonsku) pouze třetina zájemců o práci kvalifikuje na podporu v nezaměstnanosti, kdežto v Německu je jich téměř 90% a ve Francii téměř 100%. V Americe podpora trvá pouhých 26 týdnů, v Německu 5 let. V takových podmínkách leckdo přestane práci vyhledávat -- zkušenost známá i v České republice.

Znám řadu emigrantů z naší původní domoviny, kteří v tom novém dravém kapitalismu vyhledali kariéru, poskytující kýžené a jimi dřív opuštěné socialistické záruky pohodlné existence. (Však jsem se stal i jedním z nich - univerzitní kantor, nevyhoditelný s definitivou, učit šest, maximálně devět hodin týdně, semestr trvající patnáct týdnů, dva semestry do roka, zbytek času k vlastnímu uvážení a navrch občasný sabbatical.) Tvrdě a hodně pracující Američané, navíc vystaveni existenčním nejistotám, si pak právem postěžují, že Evropané se nemusejí starat o obranu vlastního kontinentu, to ať zajistí Yankee imperialismus, jemuž pak bude vynadáno tak jako tak.

Roh hojnosti v podobě prýštící ropy dodává na pohodě. V Norsku se den co den čtvrtina pracujících neuráčí dostavit do zaměstnání. Velebenou hrdinkou kultu lenosti se stala francouzská autorka Corinne Maier knihou Bonjour Paresse, jakýmsi manifestem na podporu nicnedělání, reakcí na marné výzvy Mezinárodního měnového fondu a prozatím neméně marnými snahami vlády napravit škody, způsobené předchozími socialistickými vládami. Francouzi v průměru pracují 300 hodin míň než Američané. Pracovní týden této autorky, zaměstnankyně ve státním podniku Electricité de France, trvá 20 hodin. Její kritika existujícího stavu věcí však dává smysl, jako například tvrzení „Vše záleží na tom, kdo chodil do jaké školy a jaký diplom tam získal“, nebo že „Práce je organizována způsobem, jak tomu bylo na dvoře krále Ludvíka XIV., jako nějaký velmi komplikovaný rituál, působící na zaměstnance dojmem, že pracují efektivně, i když tomu tak neni.“ Kniha obsahuje užitečná doporučení, jako například pohybovat se na pracovišti vždy s nějakými fascikly v podpaží. Vzhledem k obtížím zbavit se lenochodů, šéfové situaci raději řeší jejich povýšením a přesunem jinam. Kniha s takovými radami se výtečně prodává. (Však jedním z důvodů evropského ekonomického zaostávání jsou obtíže zbavit se neužitečné pracovní síly. To ovšem značně tlumí zájem nové, jakkoliv schopné zaměstnance přijímat.)

Značná je nejen existenční nejistota, ale i produktivita amerických pracujících. Snadněji se adaptují, okolnostmi jsou tak nuceni, a mají daleko míň zábran než Evropan přijmout méně žádoucí, hůře placenou práci. Nebo se pustit do vlastního podnikání, což je v USA nebetyčně jednodušší než kdekoliv v Evropě. Pružný americký systém nemá uzavřenou vládnoucí třídu, stále je obohacován novými přírůstky, nezřídka z řad emigrantů. Kubánci - jeden senátor, druhý ministr, Maďaři - jeden finančník, miliardář, druhý hlava Intelu, rovněž gigant.

Paul Kennedy, významný historik na univerzitě Yale, již téměř před dvaceti lety vydal knihu „The Rise and Fall of Great Powers“ o přílišném rozpětí (imperial overreach) Ameriky, jíž hrozí osud dopadnout stejně bídně jako Španělsko v šestnáctém a sedmnáctém století. Tuto teorii úpadkovosti (declinism) dál obohacovala řada následovníků. Mezi nimi není Samuel Huntington, profesor na Harvardově univerzitě. Ten donedávna módní interpretaci odmítá a za příčinu úpadku národů pokládá neschopnost či neochotu adaptace v nových podmínkách., když dojde ke ztrátě iniciativy, ke strachu z rizika, závisti z úspěchu těch odvážných. A máme před sebou morbus jménem Eurosclerosis. Situace se jen těžko může zlepšit rozšířením Evropské unie východním směrem. Společnosti, které žily dlouhá desetiletí v totalitě, aby se teď učily nejen demokracii, ale se i odnaučily dřívějším, pro několik generací celoživotním způsobům, morálce, mentalitě, ač mnohé z toho je již neodnaučitelné.

Amerika i bez takových handikapů se musí potýkat s nezáviděníhodnými problémy, jednak mezinárodního dopadu, což v případě zbylého policajta světa ani jinak nejde, jednak se značnými domácími starostmi - ať už je to příliv ilegálních přistěhovalců, hrozba mezinárodního terorismu a realita značné disproporce v zahraničním obchodu a ještě hrozivějšího rozpočtového deficitu.

Takže oba s mnohými potížemi zápolící kontinenty mají nadále dost společného.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

4.1. USA: Školství ve Spojených státech
Dušan Neumann

To jsem si na sebe ušil pěknou boudu. Slíbil jsem otevřít sérii příspěvků o školství ve Spojených státech, o němž je většina Evropanů přesvědčena, že je kvalitou ve srovnání s evropskými systémy nesrovnatelně horší.

Záměrně nemluvím o americkém školství, neboť opakuji znovu, a činím tak skoro v každém článku, že Spojené státy jsou federací padesáti velmi samostatných států, a třeba rozdíl mezi novoanglickým Vermontem a Louisianou u Mexického zálivu je asi takový jako mezi Finskem a Portugalskem, a zlomyslní Yankeejové by ochotně dodali, že i jazykově. Z tohoto hlediska nelze srovnávat český systém s "americkým", ale pouze s newyorským, nebo kalifornským, a i to je obtížné vzhledem k organizační struktuře školství, v níž hrají podstatnou roli místní školské rady, jakási pevněji organizovaná "rodičovská sdružení", takže se úroveň škol může výrazně lišit i v rámci jednoho okresu.

Vzdělávání není zadarmo nikde. Všude jsou školní budovy, učitelé, pomůcky - a to vše stojí peníze. Financování školství je tím jediným prvkem, který je po celých USA prakticky stejný. Veřejné základní a střední školy jsou financované hlavně z místních daní - ve velké většině přes 50% výdajů, stát dorovnává většinu zbytku, zatímco federální vláda přispívá sotva 10%. A tady máme v ruce první měřítko. Čím bohatší je komunita, tím více je vzdělávání placeno z místních daní z nemovitostí (ty tvoří většinou okolo 90% daňového zdroje).

Tam, kde je chudá komunita, doplácí stát. Například školský district Haverford, bohaté předměstí Filadelfie, měl v roce 2001 rozpočet 52,646520 mil. dolarů. Z toho 84.5% tvořily místní daně, 15% státní dorovnání a 0.5% přišlo z Washingtonu. V našem chudém okrsku Pottsville (16.000 obyvatel ) to vypadalo jinak. Veřejná škola (ještě tu máme katolickou základní a gymnasium) měla rozpočet $30,225,627 mil., 37% financováno z místních daní, 40% dorovnával stát, 3% přispěl federál a celých 20% z vnějších zdrojů - průmyslové podniky, nadace, výdělečná činnost škol atd.).

Soustředím se nejdříve na školský systém, který téměř vzorově funguje v našem okrese (150.000 obyvatel), který má dvanáct školských okrsků. Školní docházka je povinná ve třech stupních - základní škola (elementary school) 1 až 5 třída, střední (middle school) 6-9 třída a gymnasium (high school) 10 - 12. V Okrese je 12 veřejných a tři soukromá (katolická) gymnasia. Po dokončení druhého stupně mají žáci, kteří nesměřují na vysoké školy možnost zvolit vzdělávání na profesní "řemeslné" škole (vocational-technological school), která soustřeďuje řadu oborů a má charakter učňovské školy například v oboru kadeřnice-kosmetička, ale i čtyřleté průmyslovky v oborech programátor číslicových obráběcích strojů, konstruktér, výrobní mistr.

Typicky českou školu, jak já jí znám, připomíná jen základní škola (nevím jak velké jsou teď třídy, nás bývalo 40, ale tady jsou většinou o 20 žácích). Už na druhém stupni se klade důraz na samostatnost a žáci se podílejí na výběru a obtížnosti předmětů. Samozřejmě, že angličtina, matematika a souhrn společenských věd (social studies) jsou povinné. Žáci jsou pravidelně hodnoceni, je posuzován jejich talent a podle toho jsou i směrováni. Nikoliv však povinně. Charakteristickým rysem tohoto způsobu je tzv. "advanced placement" pro nadané žáky (a dříče). Na třetím stupně se pak žáci aktivně podílejí na tvorbě studijního plánu. I v našem zaostalém okrese odchází po absolvování gymnasia dále studovat 63% žáků. Pokud se týče hloubky studia, nekladou se žádné meze. Zájemce o nukleární fyziku ji může už na gymnasiu studovat na úrovní prvních ročníků university. Trapně přiznávám, že jsem v matematice přestal stačit svému "výměnnému" studentovi na konci 10. třídy, kdy ho škola poslala na prázdninový kurs na bostonskou universitu, a ten byl věnován Fermatovým theoremům.

Tento systém má ovšem jednu nevýhodu. Pozornost se soustřeďuje na děti, které se chtějí učit. A to i na ty, které pokulhávají, ale když někdo ostentativně na školu kašle, tak prostě sítem proklouzává a buď po opakování vypadne, nebo proleze s odřenýma ušima jen aby škola splnila procento vyšedších studentů. (Na tom procentu zčásti závisí finanční dorovnání státu, mračení zbytečných federálních úředníků.)

Jen pro ilustraci, měl jsem tu celkem tři výměnné studenty, jednoho Čecha a dva Němce. Ten český chlapec se v Praze nebetyčně nudil na nějaké exklusivní privátní obchodní škole, kde málem propadal z těsnopisu. Když zkusil zdejší školu, celý jeho postoj ke studiu se změnil. Už se do Prahy nevrátil a školu tu dokončil. Přestože nebyl občanem USA, dostal od gymnasia stipendium cca $ 14,000 na školné na universitu. S pomocí dobrých lidí a rodičovského utažení opasků tu vystudoval universitu v oboru počítačů a dnes ve věku 26 let je "senior network enginner" u jedné z největších dopravních firem v USA a vydělá za rok to, co já ze deset. Podobně dopadly "moje" německé děti.

Všechny tři nastoupily do školy s lehce pohrdavým přesvědčením, že to zvládnou levou zadní díky nadřazené evropské kvalitě. Že jde o hrubý omyl, zjistily už po týdnu, ale právě důraz na osobní iniciativu, na pragmatický přístup ke studiu, kdy jsou studenti nuceni psát eseje a úlohy stylem, jaký je požadován v praktickém životě, a žádné plané plácání, jim jasně ukázal hodnotu vzdělání a nastartoval jejich osobní ctižádost a zápal dokázat sobě i ostatním co v nich vězí.

V dalších pokračováních se vrátím podrobněji k výuce na gymnasiu, vo-tech školách a na přípravu na vysokoškolská studia. Těm pak budu věnovat dvě samostatné kapitoly. Vítám jakýkoliv příspěvek a zkušenost z jiných oblastí tohoto kontinentu, i otázky, které by mne nasměrovaly k tomu, co vás, čtenáře, zajímá nejvíce.

***
Ja bych doplnil ze hlavnim rozdilem je pohled na roli skoly

Dik za clanek, slusne napsane a poucne. Myslim ze generalizace cehokoliv je vzdy dost zavadejici, proto obecne srovnavani lepsi horsi jaksi nema smysl.

Dle meho nazoru ( a zkusenosti) je hlavni rozdil spise v pohledu na roli skoly ci vzdelavacich kurzu v CR (a castecne zap. Evrope) a USA ci Australii.

Skola v Americkem (ci Australskem, Kanadskem a castecne Anglickem ) pojeti (a to zejmena vyssi, odborna ci univerzita) je instituce jejich ukolem je zprostredkovat studentovi vzdelani nikoliv jej poskytnout ci garantovat. Tento zdanlive slovni rozdil ma obrovsky dopad na zpusob jak je vyuka organizovana stejne jako na vysledny efekt. Zejmene skoly Ceske, Nemecke, Francouzke, atd.. totiz jsou definovany roli "garanta" vzdelani a i proto je zde velky duraz na uniformitu, na "biflovani", ci systematicka priprava na zkousky. Skola se pokousi garantovat dosazene vzdelani kladenim casto nesmyslnych pozadavku na demonstraci schopnosti se nabiflovat, ci ovladat predmety s tematem nesouvisejici. (Jako vedlejsi efekt pak casto absolventi evropskych skol casto trpi pocitem ze "dosazeny diplom" co by garance vzdelani je jakasi automaticka vstupenka do "vyssich" kruhu ci lepsi prace.)
Skola v pojeti Americkem je spise prostredek a jeji absolvovani sice neprimo podminuje nikoliv vsak garantuje dosazenou kvalifikaci. Proto take ve vsech oborech je krome pripravy (napr. absolventstvi skol) nutno skladat odborne zkousky ktere teprve "vystavi" onen kvalifikacni papir. Navic takovyto "papir" vetsinou nema dozivotni platnost a take se casto dava moznost tem kteri svoji odbornost ziskali praxi uznani kvalifikace ziskat. Skola se take snazi tuto pripravu delat efektivne vzhledem k pozadavkum "trhu" a timpadem je casto vzdelani specifictejsi, vice orientovane na konkretni problematiku . Kvalita zalezi jako vsude na kvalite ucitelu a vybaveni ... a jak jiz bylo napsano kazdemu je dano pravo zustat "blbym" pokud chce. Protoze absolventsvi skoly nic negarantuje ... tak neni ani problem aby ti mene vzdelani skoly prosly protoze oni pak kvalifikacnimi zkouskami stejne neprojdou. A neni problem skoly nekoho nutit aby se ucil.

Prirozene ze zjednodusuji.

Tohle neni o tom co je lepsi ci horsi, to je o tom ze je to jine. A pri hodnoceni jineho skolstvi bychom predevsim meli vzit v uvahu tyto predpoklady.

zalozak, 202.5.6.33


Graduaci skoly, uceni nekonci!

Do USA jsem prisel v roce 1967 jako utecenec z bolsevickeho CSR, s diplomem Dipl. Eng. z Electro Fakulty v Praze, 10-ti letou prakci ve VUMSu, rodinou se dvema detma a dvema kufry s nejnutnejsim vybaveenim. V te dobe jsem byl Hardware Engineer, (USA eq.) MSEE. Po prichodu jsem zjistil, ze sice znam kuchynskou anglictinu ale ze se musi zdokonalit a navic se musim naucit programovat. K rodinnym starostem pribylo uceni ale opravdu tvrde uceni. Asi za 4 mesice jsem po asi 40 pohovorech konecne dostal dve nabidky soucasne. Jednu u IBM v Palo Altu a druhou u GE ve Phoenixu. Zvolil jsem Arizonu. Videl jsem, jak se vse okolo mne meni a stale reorganizuje. Nektere projekty se rusily, jine vznikaly a musel jsem se prizpusobovat toku. Ucit se, a ucit se. Technologie se vyvijela divokym tempem a musel jsem sledovat vyvoj a stacit mu. Je tomu i dodnes, kdy jsem v duchodu v Californii. Studuji kde se da. V casopisech, na prednaskach IEEE kterych je tu kazdy den nekolik, konferencich a.t.d. Moji znami v Cesku rikaji, ze jsou jiz stari na to se ucit. To je spatne, kdo se zastavi, dusevne zemrel. Proto ucte se co se da. Stredni skoly v Evrope jsou lepe organizovane nez-li v USA. Vysoke skoly a vyzkumne ustavy v USA jsou bezesporu na spici. Zde v Silicon Valley, je nekolik Universit a mohu rict, ze jsou vsechny dobre. Je tu moznost setkat se a popovidat si s experty v ruznych oborech bud ve skole, na prednaskach, ci u piva. Jsem tu spokojen, jsem tu doma.

Machus
=================================================

Slava, machus@aol.com, 198.81.26.40



Historií a tradicí se chlubí pouze ten, za nimž nestojí vlastní dílo

Dusan Neumann, 70.105.192.122

---------------------------------------------------------
Když jsem sloužil v ČSLA, měli jsme v kasárnách v jídelně

vyvěšen údajně Husákův citát: Blahobyt neznamená plýtvat.
No ale dovolávat se ho nemuseli - o přídavky stejně nikdo nestál, neb žráti se to nedalo.
A to je, myslím, komunismus v kostce.



Saša, 195.113.166.14

Pane Vordo, tato otázka i odpověď na ni jsou dávno známy.

Řešily to opakovaně i stranické orgány.
Důvodem, proč socialistický stát nemohl opusti totální plánování prakticky do posledního šroubku byl zákaz soukromé podnikatelské iniciativy. Plán totiž měl charakter právní povinnosti. Žádný podnik (tedy jeho lidé odshora dolů) netoužil vyrábět to či ono a dodávat to na trh. To mu muselo být přikázáno plánem. A proces plánování spočíval hlavně v obraně jednotlivých podniků, proč to či ono nemohou vyrobit a když už, tak jen v třetinovém množství. Nebýt plánu, nevyrobilo by se a na trh nedodalo vůbec nic.
To je logický a zcela přirozený výsledek socialismu. Přesně v tomto socialismus vždy a nutně skončí.

Saša, 195.113.166.14

--------------------------------------------------------------
Vztah mé generace k Rusům a Rusku je těžce poznamenán

internacionální pomocí od 21. srpna 1968 na dobu dočasnou - než je vyhnal Kocáb.
Je velmi obtížné zbavit se toho traumatu, dokázat vidět svět a realitu bez těchto životních zkušeností.
Když se o to upřímně snažím, děsím se toho, aby náhodou nepřišla doba, kdy budeme do Ruska ze socialistické EU emigrovat (třeba proti proudu ropy v trubkách).

Saša, 195.113.166.14

Surovinová válka teprve začala, Evropa je jen pěšák

Pane Kadleci, ale ono se na vývoj v Rusku reaguje. Ve významných amerických novinách byl nyní Putin přirovnán k Hitlerovi.
Teď probíhá na světě gigantická bitva o stále dražší surovinové zdroje. Číňané s nabitou prkenicí se snaží skupovat kdejakou ropnou firmu či niklový důl. Američané se cpou do Iráku, Střední Asie, Gruzie a Afganistánu aby kontrolovali budoucí ropovody. Rusové odmítají Číňanům postavit ropovod do Číny za 60 mld. dolarů a povedou ho jen do Nachodky. Ukrajinské trojí sfalšované volby jak modrými tak i oranžovými souvisí s ropovodem Oděsa-Lvov- Evropa. A do toho všeho Rusové plácli přes prsty Amíky v kteří v Jukosu již měli manažery a téměř šahali po části ruských ropných polí. To muselo bolet a proto ta hysterie. Prostě se ví , že ne akcie, peníze, zlato, ale kontrola zdrojů surovin a vody je v 21. století zárukou moci a bohatství.
Ono je moc pěkné zlobit se na to že Evropa bude v ruských rukách plných surovin, ale není jiná možnost, prostě si budeme muset tu ruskou ropu kupovat. Naštěstí i globální hráci na tomto trhu jsou pragmatičtí a vždy se nakonec dohodnou do příští války. A i Rusové jsou pragmatičtí a ví ža obsazovat Evropu je nesmysl, když ta dobře to jejich černé zlato nakupuje. Ruské peníze stejně v Evropě již jsou a již ji ovlivňují.

Eurorealista, 212.47.9.194