demokracie pro koho

demokracie vyhovuje lidem, kteří chtějí žít svůj život a mají respekt k životním přáním druhým. Spoečné rozhodují ve volbách a volených orgánech.

Totalita vyhovuje lidem, kteří mají touhu být vedeni nebo mají přesvědčení o své elitnosti. Obojího tohoto druhu je u nás dost, socani programově navíc tyto "závislíky" vytvářejí a různí "intelektuálové" blábolí o své vyjímečnosti.

jíra, 213.210.179.41

----------------------------------------------------------------

27.1. ÚVAHA: Dost nesmyslná lokomoce aneb Supi, kojoti, slepice, naše vláda a EU
Jan Beneš

Grand Canyon je známé světové unikum, před jehož velikostí nutno jen zmlknout. Neopomenu vážit tam cestu kdykoli jsem ve Spojených státech. Před dobrými třiceti léty vážil jsem i sešplhání na jeho dno, dnes na to pochopitelně už nemám.

Před dobrými třiceti léty věnoval jsem rovněž dvacku na soukromou aktivitu obnovy železničního spojení mezitím zrušené Grand Canyon Rail Roads. Potěšilo mne, když se to o nějakých patnáct let později realisovalo. Dnes se lze na místo dostat restaurovanými "Pullmany" z Williamsu vlakem, v zimě, kdy nehrozí požáry, dokonce parním a v jízdence je i oběd, či večeře, včetně půllitrovky vína. Navíc u vědomí, že tu kdesi zapracovala i ta moje dvacka.

Roztomilý zážitek, třebaže v zimě je na jižním okraji (severní se na zimu zavírá) Canyonu i minus 20 C. Načež zjistíte, že všecky hotelové pokoje jsou reservovány, ale naštěstí existuje v USA věru "soudružská soudržnost", a tak noc a čekání na ranní spoj přečkáte spolu s jinými nepředvídavci v hotelové hale u plápolajícího krbu. A neboť jste v Americe a ne třeba ve Francii, zaměstnanci nedbají svých odborově zaručených práv na vymezení pracovní doby, ale spíše svých závazků k hostům, kteří se tu ocitli. Dokonce ani kuchař to nezavře a nejde domů. Takže je to posléze velmi příjemně trávená noc.

Grand Canyon je národním parkem už od roku 1893, jak jiný byl tehdy svět; svádí to tedy k myšlénkám o tom, v čem zde nám ostatním ukázána cesta. Zatímco cesta do těchto míst vždy nese znaky výjimečnosti a vždy také cosi výjimečného přinese.

Tehdy, roku 2000, přinesla i zážitek s redomestikováním supa bělohlavého.

Ta historie začala tím, že si rancheři trpce stěžovali na škody páchané (smrdutými) kojoty na svých stádech. Takže se přikročilo k jejich trávení. (Kojotů, ne rancherů). Potíž nastala ve chvíli kdy supi bělohlaví, oni dobrovolní asanátoři vymyšlení matkou přírodou (či Bohem všemohoucím) začali požírat ty otrávené mršiny a málem vychcípali. Takže za značných potíží několik ještě přežívajících odchyceno, opečováváno a vypipláváno v člověčí opateře. Z čehož posléze vypipláno 34 nových a v zajetí odchovaných supů bělohlavých, kteří vybaveni vysilačkami vypuštěni zpět do volnosti. A to právě na Grand Canyonu a právě v době, kdy jsem se tam ocitl i já. Respektive o celé dva měsíce dříve a o více než třicet mil dále od míst kam v místě mají přístup návštěvníci. Což se vše odehrálo, jak zmíněno, již roku 2000 a stálo to do oné chvíle to zhruba 30 milionů dollarů. Údaje o tom jak vláda utrácí poplatníkovy peníze totiž nejsou v Americe tajeny. Financoval Federál, republika Arizona a soukromí dárci.

Od trávení kojotů mezitím upuštěno a dělo se tudíž v naději, že supi bělohlaví se vrátí tam, odkud je lidská blbost vylikvidovala.

Supi bělohlaví ovšem svůj návrat do přírody v oblastech liduprostých nerespektovali, na své poslání nedbali a hbitě se přesunuli právě jen do míst člověkem hojně navštěvovaných. Takže se tam musel přisunout i team pečující o jejich vpravení do lůna přírody. Včetně jistého Gregga, který pak pobíhal s vysílačkou kolem vyhlídkové stezky nad canyonem a vybaven dlouhou tyčí shazoval s výkřiky typu: "Číslo 45, koukej lítat!" supy do prohlubně. Létat dovedli, stále majestátně, ale vysloveně je to nebavilo a nedělali to rádi. Mnohem raději čekali, až jim návštěvníci cosi pohodí a navzdory svému poslání žrát mršiny se spokojovali i s hranolky či houskou. Což zase vedlo Gregga k bojovému a nepřátelskému pořvávání na turisty, aby je nekrmili. Jenže nemohl být všude, a těch 34 supů zase přišlo velmi brzy na to, že se nenažerou tam, kde je Gregg. Nehledě na to, že budou muset poletovat. Tolik historie.

V roce 2004 už tam nebyl Gregg, ale nějaký jeho nástupce, stále se snažící přimět supy k tomu, čemu je člověk odnaučil. Věnovat se kdesi mršinám krav mezitím zadávených znovu se pilně namnoživšími kojoty je totiž ani po čtyřech létech ani nenapadlo. Také musím říci, že nevím, zda jich dosud bylo plných 34, ale rozhodně jich bylo stále důkladné hejno.

Za oné nezapomenutelné a venku tvrdě mrazivé noci trávené s kalifornským merlotem, cedar chees a zrnitým chlebem u krbu s plápolajícími dvoumetrovými poleny, se pochopitelně i vedly řeči. Takže jsem se dozvěděl o tom, kolik prasat vypěstoval (bylo jich přes 600) a za kolik letos prodal jistý farmář z Iowy. Že se syn jisté rodiny z Wiskonsinu chytnul jakési špatné ženské z Milwaukee a jiné věci. Podělil se i o své starosti. Ale mezi těmi novinkami jež přišly na přetřes v souvislosti se supy bylo i to, že slepice chované na slepiččích farmách už například samy nedokáží vysedět vejce. Docela na to zapomenuly. Inu, vedlejší produkt oblíbených Kentucky Fried plukovníka Sanderse.

V souvislosti se supy, odmítajícími svou tradiční roli ještě roku 2004, pak přišla i myšlénka na to, kolik z těch ohrožených druhů už se nám podařilo do přírody vrátit. Snad nějaké ryby, ale naprosto to selhalo u všech lidoopů, kočkovitých šelem a jiné zvěře, kterou jsme odnaučili starat se o sebe vlastními silami. Původních vloh už nikdy nenabyly a zřejmě jako ti supi, už ani nikdy nenabudou. Docela obyčejně se to kamsi potratilo. Do nevratného a nenávratného kamsi. Díky homo sapiens.

Ptáte se, kde je spojitost s podtitulkem zmiňujícím naši milou vládu věcí našich, jakož i Evropskou unii? Inu, naskýtá se. Jsou to všecko přece rovněž rovněž homo sapiens. Tvrdí se.

Tak jako se na zániku Římské říše podepsalo stanovené a zajisté již tehdy i nezadatelné právo každého římského občana (a od roku 212 i provincií) na olej, obilí a hry, podepisuje se na naší lidské přirozenosti pilná snaha vlády věcí našich (jakož i EU) učinit nás, pokud jde o náš chleba s máslem závislými na konání této vlády. Taktéž její doslova nepřátelské počiny vůči všem, kdož dosud projevují talent i vůli starat se sami o sebe bez její moudré opatery.

Lidé, jednou této vlastnosti zbavení byrokratickou zpustlostí na tom nebudou o nic lépe než ti zmínění supi, případně šimpanzi a lvi. Ba o cosi hůře, spíše v posici těch zvláště podotknutých slepic. Neb, co platno, lososi ani pstruzi nejsme.

Kultura se nevytváří ministerstvem, taktéž školství sice odvisí od ministerského úřadování, ale na důvěru v jeho kvalitu spíše ukazuje cesta zvolená pro vlastní dítko resortní ministryní, než její parlamentní rétorika a mediální natřásání peříček. Zvolte kterékoli jiné ministerstvo (případně úřad EU) a poměřte výsledky s deklarovanými cíli. Ministerstvo páně Škromachovo stará se zajisté lépe (až nejlépe) o ceny ve svých vlastních stravovnách a místnostech k nápitku vyhrazených, než o životní úroveň důchodců.

Věru svět tak virtuální jako všemožné jiné akce, placené dosud těmi pilnými a pracovitými ve prospěch těch líných, či nepřizpůsobivých; mnohdy líných a nepřizpůsobivých už proto, že byrokratické zpustlosti se prostě ne vždy a ne každému, lze přizpůsobit neboť to byla tato byrokratická zpustlost, která je zbavila přirozené snahy starat se sami o sebe. A to úředníky dbajícími zejména o to, aby se nepředřeli, vždy však ochotnými rádi si dlouze a rozvážně, neli přímo moudře, pokecat o svých zásluhách.

Statistiky naší (a evropské) porodnosti pak rovněž nemile připomínají ony důmyslně pěstované slepice vhodné sice ku Kentucky Fried, ale nikoli k vlastní reprodukci.

Inu, Grand Canyon jistě zůstane i nadále majestátní, jen námi obohacen o líně posedávající supy. Posedávající proto, že Gregg i jeho nástupci jednou budou muset vzdát to shazování štanglí do prohlubně Canyonu a tak nakonec už ani nebudou létat, tak jako toho nechali jiní ptáci v člověčí péči. Takže důstojnosti ubude. Pro supy i v Americe. Byrokratickou zpupnost si Američané zatím stíhají ohlídat. (Však jsou z toho Chirac i Schröder, jakož i naši domácí "evropané" na větvi). To, čím se od Ameriky lišíme. To, co jí vtiskli všichni ti, kteří se tam před jejími formami už v minulosti uchýlili. Snaha žít svobodně. S odpovědností za své vlastní blaho.

Nemohu se zbavit pocitu, že stejná ztráta důstojné existence, jaká potkala slepice i lvy, hrozí i nám všem lidem, v bludišti "evropských" norem a nařízení z vůle úřední.

I zde se nabízí srovnání s Amerikou, kde si například zákazy kouření odhlasovali občané kalifornští, případně města New York, ale neodhlasovali ti arizonští a nevadští. Takže tam kouřit lze, a to dokonce i v hospodě. Rozhodli o tom, občané, ve svobodných volbách a svojí svobodnou volbou. Nerozhodl o tom žádný úředník panující nad jejich hlavami a nejlépe vědoucí vše o tom, co je pro ostatní dobré a potřebné.

Což v Evropě měli možnost právě jen "neevropští" Švýcaři.

Až budete hlasovat o "Evropské ústavě", mějte na paměti supy, lvy, šimpanze i slepice. Hlavně pak sami sebe!