15.11. ŽIVOT: Jak jsem dělal zkoušku z vyhl.50/1978
Václav Zaibert

Jak ví každý elektrikář, každé tři roky je nutno obnovit svoji kvalifikaci vykonáním zkoušky z vyhl. 50/1978 o odborné způsobilosti v elektrotechnice - takzvané padesátky. To v praxi znamená školení a následné přezkoušení ze znalosti základních elektrotechnických norem. Padesátka je rozdělena do několika paragrafů podle odbornosti, zhruba od pomocného montéra po samostatného projektanta. Firmy zařizují toto školení pro své pracovníky u subjektů k tomu oprávněných a koná se v časových odstupech podle potřeby. Letos jsem se přihlásil i já. I když pro moji nynější práci není padesátka nutná, bylo mi povoleno ji absolvovat v nejnižším paragrafu.
Akce měla být společná pro pracovníky několika firem a měla proběhnout od pátečního poledne do nedělního odpoledne v jakémsi bývalém rekreačním středisku. Byl jeden z pěkných podzimních víkendů a se svým o generaci mladším kolegou a zároveň nadřízeným jsme dorazili na místo mezi posledními. Už z parkoviště byl slyšet jásot a ryk. Jak jsme hned zjistili, v hale byl naražený sud piva (už druhý) a každý si čepoval sám.
Na začátek školení ve dvě hodiny se nás sešlo v jídelně z přibližně padesáti frekventantů asi pětadvacet a jak se později ukázalo, tento poměr vydržel po celou dobu kursu. Školitel se několikrát pokusil přivolat ostatní nebo je aspoň ztišit, ale jediná reakce byl čísi hlas, ať nám někam vleze. Protože i mezi přítomnými byl neklid, rozhodl se školitel číst žertovné pasáže z evropských elektrotechnických norem. Jak asi každý ví, mnoho z překladů evropských dokumentů se nedá pochopit logicky ani intuitivně, protože pologramotný překladatel neví, o čem je řeč a navíc sám autor se zřejmě vyhýbá jednoznačným formulacím. Zde spíše překvapilo, jak mnoho (a stále více) evropských norem je v něčem duplicitní nebo si naopak odporuje a jak rychlým tempem jsou vydávány nové a nové. Na přímý dotaz školitel odpověděl, že v současné době nemá smysl nějaké normy si pořizovat a dal několik příkladů, kdy norma v ceně několika set korun byla nahrazena jinou už po několika měsících. Protože je zakázáno jejich kopírování i otiskování výtahů nebo doslovných citací z nich, není pro řadového pracovníka snadné sledovat poslední vývoj a je odkázán na informace z druhé ruky. Vzpomněl jsem si na staré časy platnosti našich, stále aktualizovaných a zdokonalovaných norem, kdy nebylo například pro projektanta v elektroenergetice obtížné zatelefonovat autorovi a nechat si něco vysvětlit nebo i zkonzultovat - někdy se to pak odrazilo v dalším vydání normy. Autoři evropských norem jsou ale ze zákona utajení a snad by bylo trestné i po nich pátrat. Jak to funguje v Evropě? Nikdo neví. Jenom ten, kdo někdy přišel blíže do styku se západními odborníky a poznal jejich způsoby - třeba zásadu nikdy se nedostat do nejednoznačné situace, kdy by bylo nutno něco rozhodnout nebo jejich až dětinskou aroganci z nevědomosti, skrytou hned pod povrchem -, snad jenom ten může něco tušit.
Pomalu přišel večer a ukázalo se, že všechno pivo, zahrnuté v ceně školení, je vypito. Hala se vyprázdnila a jídelna byla najednou plná. Školitel měl ale všechno promyšleno. Po skončení se postavil do dveří a od každého vybíral po stokoruně na další pití. Jako asi jediný jsem nedal nic. Všeobecné agresivní tykání vyvolávalo pocit jakéhosi nebezpečí a šel jsem radši na večerní procházku, předčasně ukončenou objevením hospody v blízké vesnici. Přelézání vrat s ostnatým drátem nahoře na zpáteční cestě - největší moje dobrodružství posledních let.
V sobotu ráno přijel našemu školiteli na pomoc pracovník z příslušné krajské energetiky. Brzy se ukázalo, že mají spolu nějaké spory a když jeden domluvil, druhý ho s gustem začal opravovat. Příčina byla v různém výkladu některých norem a není zřejmě autorita, která by v tom dokázala rozhodnout. Přešlo poledne a začínal jsem být trochu nejistý. Zítra dopoledne by měly být písemné zkoušky a vzápětí ústní před komisí. Všechno zatím ale bylo bezkoncepční povídání spíše na efekt - kdy už začnou systematicky opakovat látku tak, jak ji vyhláška vyžaduje, včetně novinek a změn za poslední dva, tři roky? Někteří mladí montéři a projektanti tady dělají padesátku poprvé, nějakou literaturu jsem u nikoho neviděl a tohle školení by je mělo něco naučit.
Po obědě se dostavil další školitel - třetí a nejdůležitější, předseda zkušební komise. Po asi dvouhodinové přednášce o právní nezávaznosti všech norem a z toho plynoucího stále silnějšího tlaku ze strany investorů na jejich nedodržování skončil posteskem nad přežilostí tohoto druhu zkoušek, jejich chystaným zrušením a nahrazením jakýmisi kvalifikačními zápočty, udělovanými jednotlivými výrobci absolventům jejich školení. Čím víc zápočtů, tím větší odborník. Potom odešel a víc už se neobjevil. Připomněl jsem si, kdo asi bude ty zápočty udělovat. Jistě ne technici, projektanti a mužové praxe dávno zaniklých českých firem, ale mladí dealeři firem cizích, u nichž je jisté pouze to, že nedokážou podat objektivní informaci.
Náš školitel, náhle rozradostněný, řekl, že si testy napíšeme hned. Rozdal otázky, během čtvrt hodiny je probral a napsali jsme si správné odpovědi. Jeden soused neměl čím psát a když mu jiný nabídl tužku, řekl, že za ty peníze to oni za něj musí vyplnit. Viděl jsem potom, jak odevzdává prázdný papír. Po odevzdání testů se šlo zase pít. Několik nás zůstalo v učebně a zjistili jsme, že školitel nechal na stole vyplněná osvědčení o absolvování zkoušky včetně otázek, které byly každému položeny před komisí. Několik osvědčení (z jedné firmy více než pět) bylo na jména lidí, kteří na školení vůbec nebyli. Opsal jsem si svoje ústní otázky a šel do pokoje si je nastudovat. Zase - nešlo nevzpomenout na svoji první zkoušku z padesátky před více než dvaceti lety, jak jsme dofasovali příslušné normy, dělali výpisy, navzájem se zkoušeli, to vše několik měsíců předem, a přesto zkoušku skoro čtvrtina neudělala. Byl jsem tehda při ústní zkoušce na "potítku" a přede mnou zkoušeli vedoucího střediska. Měl pod sebou přes sto projektantů všech profesí, ale jako elektrikář si to musel odbýt. Neslevili mu nic, spíš naopak, a odcházel celý zpocený jako potom i já. A poslední moje padesátka před pěti lety - starý pán se omluvil, že tlak poměrů ho nutí vše odbýt ve zkrácené formě, ale nevynechal nic, svým zaujetím a poctivostí udržel pozornost po dvě odpoledne a nikdo neměl pocit, že má něco zadarmo.
Protože po odevzdání testů nikdo neřekl co dál a halas jako by utichal, šel jsem se podívat, co se děje. Zdálo se, že nás nějak ubylo, což bylo divné, protože pití bylo dost. Zkrátka - většina odjela domů ještě v sobotu večer, o ústních zkouškách už nepadlo ani slovo a v neděli ráno se nás v jídelně sešlo několik před trochu rozladěným školitelem, který už by to taky měl rád za sebou. Oznámil mi, že všechna osvědčení pro naši firmu už v sobotu odvezl jeden z vedoucích pracovníků a ať se zařídím podle toho. Bylo hezky, šel jsem pěšky po turistické značce na nádraží a bylo to příjemné. V pondělí ráno se mě kolegyně zeptaly "tak co" a já řekl, že jsem byl zneuctěn jako elektrikář i jako člověk. Odpoledne jsem byl předvolán k vedoucímu a ten mi sdělil, že si nemám pouštět hubu na špacír. Hůř dopadl můj kolega a nadřízený. Udělal zkoušku jako samostatný projektant (dobrý kamarád, jako bývalý montér pochopitelně nikdy neprojektoval ani k tomu nemá ambice, potřeboval jen ten certifikát), ale dodnes mu dotyčné osvědčení nebylo vydáno. Firma totiž zvýšení naší kvalifikace draze zaplatila a kdoví, k čemu by ten papír mohl být zneužit.


3.2. EVROPA: Evropští inženýři, jak jsem je poznal (1)
Václav Zaibert

1. Inženýři francouzští

Příběh je starý asi pět let, ale francouzská společnost, o níž bude řeč, působí u nás stále. Velký elektromontážní podnik, tehdejší můj zaměstnavatel, získal ve veřejné soutěži státní zakázku. Stavbu spolufinancovala Evropská banka a jednou z jejích podmínek bylo, aby akci zaštiťovala renomovaná západní firma. Začali jsme tedy spolupracovat s Francouzi. Ti měli zhotovit prováděcí projekt, zajistit dodávku nestandardního materiálu a sledovat kvalitu práce. Akci předcházelo radostné očekávání.

Prvním překvapením bylo zjištění, že nekomunikujeme s obří francouzskou společností, ale s firmou o šesti zaměstnancích. Vzápětí se ukázalo, že projektová dokumentace, kterou už měli mít hotovou, není a místo ní po částech chodí jakési neúplné a zmatečné trosky. Nebyly ani specifikace k objednání materiálu a akce hned na začátku začala váznout.

Byl jsem tehdy projektant s jakýmsi úvazkem v nákupu a občas mě pozvali k nějakému problému. Jeden z nich, se kterým jsem se blíže seznámil, se točil kolem dodávky rozvaděčů (plechových skříní s el. přístroji). Bylo jich za několik milionů a úvodní projekt, kde je vše jen v hrubých rysech bez podrobností, na ně dělala česká firma. Sestával z asi pěti set á-čtyřek schemat ve formátu pdf. Takové množství se nevyrobí za měsíc a takřka od prvního dne se u Francouzů urgoval prováděcí projekt. V době, kdy výrobce už chtěl odstoupit od smlouvy, konečně schemata přišla faxem z Paříže. Bylo to týchž pět set á-čtyřek, u nichž byla přelepena rozpiska české firmy rozpiskou francouzskou včetně jmen. Těžko popsat pocity těch, kteří brali do rukou první stránky, lezoucí z faxu. Tak přece jen ti Francouzi mají smysl pro humor! Teprve při nějaké padesáté á-čtyřce jsme pochopili, co nás čeká. Seděl jsem nad tím dva dny a porovnával, stránky byly přeházené, fax rozmazaný a u některých přístrojů byla připsána čísla. Nikdo netušil, co by mohla znamenat. Jako by si hrálo nějaké dítě, chabě vládnoucí tužkou. Bylo zřejmé, že podle toho se nedá nic vyrobit. Na doprojektování by bylo třeba nějakých osmi neděl při znalosti požadavků jednotlivých profesí na způsob připojení, ovládání a podobně. Reakce Francouzů na náš protest byla typická a tehdy jsem se s ní setkal poprvé: máte problémy? - předané podklady splňují všechny předpisy a lze je předat do výroby, přesto vám rádi pomůžeme, objednejte si u nás technickou pomoc, ale počítejte s tím, že hned tak nebudeme mít čas. Přitom ve tváři pobavení, výsměch a pohrdání. Ano, měli pravdu. Kdo, kdy a za jaké peníze by posoudil kvalitu předaného projektu, zatímco by stavba stála a penále běželo? Dopadlo to tak, že se rozvaděče dodělávaly a předělávaly na stavbě, některé vozily k předělání zpět do továrny a náklady na ně vzrostly o desítky procent. Kromě toho se rozneslo, že jsou s nimi potíže a že to jejich výrobce nějak neumí.

Francouzi milovali jednání. Svolávali je nejmíň dvakrát týdně a požadovali velkou účast. Jednání byl monolog francouzského manažera, tlumočený českou překladatelkou. Francouzi stavbu (v profesi elektro) řídili jen formálně, příliš se na ní ani nevyskytovali a neměli tudíž co říct. Já jsem si tam vždycky nosil nějakou práci, třeba psaní technické zprávy. Najednou slyším zvýšený hlas a řev a slečna překladatelka se smíchem tlumočí: pan A. říká, že vaše ženy a dcery neznají hrdost a čest a kdo chce, získá každou (rodina pana A. podle všeho nebyla původem z Evropy). O řízení stavby se Francouzi pokusili jen jednou, několik dní před ministerským kontrolním dnem. V polohysterické atmosféře se vše muselo honem zakamuflovat a nakašírovat, aby nebylo poznat několikatýdenní skluz. Ten se touto akcí zas o něco prodloužil.

Nakonec vše dobře dopadlo a po roce dokonce i zaplatili (česká strana stavbu financovala průběžně). Na závěrečné slavnosti si nechal tehdejší ministr zavolat našeho vedoucího zakázky a vyjádřil spokojenost z nadnárodní spolupráce a z toho, kolik jsme se u renomované evropské firmy jistě naučili - tak nám to kolega potom vyprávěl.



7.2. EVROPA: Evropští inženýři, jak jsem je poznal (2)
Václav Zaibert

2. Inženýři britští

Příběh je starý dva roky. Naše bývalá firma se mezitím rozpadla a mně se po šestadvaceti letech projektování a šesti měsících nezaměstnanosti podařilo najít místo v oboru. Jako kalkulant s nejkratší praxí byl jsem vyslán sbírat zkušenosti na stavbu jakési výrobní haly. Naši montéři tam pracovali pro anglickou firmu, zabývající se mimo jiné stěhováním továren a výrobních linek z průmyslových zemí na východ. Funguje to tak, že se na poli postaví hala na míru výrobní lince, ta se z podobné haly někde v Evropě demontuje, tady smontuje a za nějaký rok se přesune dál do nějaké ještě levnější země. Každý přesun je příležitost k mírné inovaci. Postupně se tak táhne ze západu na východ řetěz vybrakovaných hal na zničených polích.

Za starých časů se stavělo tak, že se po důkladné kontrole projektu a upřesnění specifikace objednalo u jednotlivých dodavatelů najednou co možno největší množství materiálu. Tomu odpovídaly množstevní slevy a pěstovala se tak vzájemná důvěra. Britové pracují jinak. Přímo na místě stavby je skupina britských projektantů (designerů), kteří tvoří v přímém kontaktu se stavbou a zajišťují tak její hladký chod. Tady jich sedělo devět v přepychových kancelářích, vybavených nejnovější CAD technikou a dalších patnáct byli různí manažeři. Vlastní stavbu nezávisle na nich řídil kolektiv tří britských inženýrů se shodnými pravomocemi. Projektanti pracovali s předstihem několika dnů, někdy musela stavba čekat. Většina materiálu se dopravovala po troškách z Evropy, často letecky. Naše firma pouze montovala a dodávala běžný materiál. Ten bylo potřeba sehnat mnohdy z hodiny na hodinu. Kupovalo se, kde se dalo, včetně okolních železářství. Počet dodacích listů a nečitelných účtenek rychle rostl a bylo potřeba to nějak zpracovat a zároveň oceňovat průběžně dodávané britské specifikace - musela být vyúčtována každá hmoždinka. Seděl jsem tam dvakrát po týdnu bez jednoho dne. Z mnoha událostí vybírám několik.

Kromě naší elektrotechnické firmy tam pracovali i strojní montážníci, sestavující výrobní linku. Zrovna montovali jakési vodorovné vzduchotechnické potrubí o profilu asi 2 x 3 m. Kus od nich naši montéři táhli hlavní kabelovou trasu o několika desítkách kabelů z rozvaděče vzhůru - vše podle projektu. Obě strany brzy zjistily, že dojde ke střetu. Pracovalo se tehdy na dvě dvanáctihodinové směny a aby stavba zdárně pokračovala, svolávali Britové třikrát denně briefing. Pochopitelně jsem na ně nebyl zván, věřím ale účastníkům a na výsledek jsem se byl podívat. Přes urgence nechali obě strany pokračovat ve svém díle, až za dva dny potrubí a kabelová trasa byly metr od sebe. Pak byl svolán zvláštní briefing, na kterém bylo rozhodnuto o urychleném odstranění kabelové trasy a jejím přeložení o kus dál. Protože stavba se nesměla zpomalit, byly kabely přeřezány a složitá pomocná konstrukce uřezána autogenem. Jak mi vysvětlil zkušený vedoucí oné strojní firmy, je to při skupinovém vedení jev přirozený - ten, kdo upozorní na nedostatek, jako by ho zavinil. (Sám jsem se s touto opatrností setkal předtím i potom víckrát, ale do této chvíle jsem jí nerozuměl a jev zřejmě přetrvává i po přeložení k samostatné práci. Příčiny ale budou složitější - třeba v poslední době, zdá se, přibývá lidí, kteří se záporným podnětům, netýkají-li se jich osobně a právě teď, vyhýbají, nevnímají je nebo je zlehčují, aby neztratili pozitivní naladění.)

Jindy mi tento vedoucí - byl z takřka už vymizelého druhu lidí s jasným myšlením a efektivním jednáním, vážících si lidské práce i materiálu - ukázal právě zhotovený výkres, dílo britských projektantů. Na v barvách vyvedené plachtě byl půdorys a bokorys, které si neodpovídaly. Na dotaz, co platí, dostal podobnou odpověď jako kdysi my od inženýrů francouzských: "my jsme vám podklady odevzdali, jestli nerozumíte projektu, objednejte si technickou pomoc".

Příště opět jsem byl svědkem takřka hádky mezi ním a britským triumvirátem. Šlo o jakési obří šrouby, držící jeden ze strojů. Podle něj je Britové naprojektovali krátké, ale proti jejich klidné sebejistotě neuspěl. Pozítří přišly letecky z Evropy dva metráky krátkých šroubů. Celou příští noc pak zámečník v nějaké moravské vesnici soustružil správné.

Zajímavá postava byl jejich bezpečnostní technik, už od pohledu jaksi duševně odlišný. Celé dny vyráběl a rozvěšoval dvojjazyčné tabulky "pozor lešení" nebo "pozor zvýšený práh" a kontroloval, mají-li všichni helmu a boty s okovanou špičkou. Jak zjistily naše mladé překladatelky, jeho roční příjem zde na východě byl, rozpočteno k délce stavby, větší než měli všichni naši montéři i s šéfmontérem dohromady. Byl dokonce mnohem větší. Taková informace se neutají. Dříve jsem se občas pohyboval po stavbách ve společnosti montérů a různých provozáků, většinou, když se měla napravit nějaká chyba. Oni byli poslední, kdo ztrácel smysl pro humor - pokud vůbec kdy - , i když začínali nadávat první. Tady jsem vídal montéry, sedící v době nečinnosti, způsobené špatnou organisací, beze slova na lavici a hledící tupě do země. Evropan by v tom viděl apatii opozdilých lidí z východu, ale vnímavější člověk by cítil, jak se v nich rodí xenofobie a třídní nenávist.