21.2. POLITIKA: Genscherizace KDU-ČSL
Jakub Vosáhlo

Letošní politický únor je navzdory přívalům sněhu velmi horký. Kotrmelce parlamentních stran, které spolu chvíli mluví a chvíli zase ne, mi chtě nechtě začínají připomínat slavné Poláčkovo „Bylo nás pět“ (vzhledem k situaci US-DEU i ten název docela sedí). KDU- ČSL zde sehrává roli Petra Bajzy, pendlujícího podle nálady mezi Tondou Bejvalem a Čendou Jirsákem.

Právě tato oscilace strany lidové poslední dobou spoustu lidí znechutila. Podobné lavírování totiž lidé nesnášejí příliš dobře. Vadilo jim již v době Josefa Luxe a nyní, když se do čela KDU-ČSL opět dostala výrazná osobnost, jim vadí znovu. Jenže jim nejspíš nezbude, než si na to zvyknout. Podobné scény totiž postupem času nejspíš přestanou být ojedinělými epizodami a stanou se pravidlem. Vše totiž nasvědčuje tomu, že po příštích volbách dojde vzhledem k nulovému koaličnímu potenciálu současné KSČM ke genscherizaci KDU ČSL.

Hans Dietrich Genscher byl od sedmdesátých až do devadesátých let předsedou německé FDP, strany která dokázala dovést k dokonalosti koncept, který se v učebnicích politologie nazývá „systém dvou a půl strany“, přičemž právě ta poloviční strana má zcela mimořádné postavení a je nepostradatelným koaličním partnerem pro tu ze dvou velkých stran, která je právě silnější a tudíž sestavuje vládu. FDP nikdy nezískala v parlamentních volbách více než 10% hlasů a přesto její předseda Genscher vykonával více než dvacet let funkci ministra zahraničí SRN a dokázal položit tři spolkové kancléře, přičemž ten čtvrtý ho také neměl příliš v lásce. Nemohl to ale dávat příliš najevo, protože se, stejně jako jeho předchůdci, bez tohoto desetiprocentního spojence prostě neobešel. A tak mohl Genscher odsunout na vedlejší kolej Kurta Kiesingera, poté odstranit Willyho Brandta (po známé aféře s východoněmeckým špiónem v bezprostřední blízkosti spolkového kancléře, do které byl Genscher podle některých zdrojů namočen mnohem více než odstoupivší kancléř Brandt), v osmdesátých letech pak jeho Svobodní demokraté svým odchodem z vlády ukončili kariéru dalšího sociálně demokratického kancléře Helmuta Schmidta a následně vytvořili koalici s doposud opoziční CDU/CSU a vládli s ní za předsednictví Helmuta Kohla až do roku 1998. Konce této koalice už se ministr Genscher nedočkal, protože začátkem devadesátých let opustil ministerstvo zahraničí, kde ho vystřídal Klaus Kinkel.

Co dalo této malé parlamentní straně možnost vydírat strany mnohem silnější? Její nepostradatelnost. Bez jejich deseti procent nebylo nikdy možné sestavit většinovou vládu. Jedinou alternativou tehdy byla velká koalice CDU/CSU a Sociálních demokratů, ke které ovšem byla nechuť kvůli negativní zkušenosti s velkou koalicí z druhé poloviny šedesátých let (tehdy byl její neúspěch dán především osobními antipatiemi stranických předsedů Kiesingera a Brandta) Proto nebyla jiná možnost než trpět ve vládě Svobodné demokraty, kteří si byli své výjimečné pozice vědomi a náležitě jí využívali. Téměř třicet let.

KDU-ČSL začne s největší pravděpodobností hrát stejnou roli a pokud to např. Mirek Topolánek nechápe a podivuje se dnešnímu dvojznačnému postoji lidovců, pak ho lze nejspíš právem obvinit z nedostatku politické prozíravosti. Alternativy tohoto vývoje totiž sice existují, jenže každá z nich má několik velkých ale. V oblasti čiré teorie je dlouhodobá existence politického hegemona, který by pravidelně získával v parlamentu nadpoloviční většinu křesel. Tato alternativa je s pravděpodobností v řádu jednotek procent možná pro jedno volební období, ovšem určitě ne jako trvalejší jev. Nepříliš pravděpodobným se zdá i systém dvou velkých stran, z nichž jedna by sestavovala vládu a druhá zůstala v opozici. Při poměrném volebním systému je tato možnost prakticky vyloučena a pro změnu volebního systému na většinový (pro který je naopak bipartijní systém typický) nyní neexistuje shoda napříč celým politickým spektrem, která je pro takto významnou změnu nezbytná. Třetí možností je vznik vlády na bázi velké koalice nebo obdoby opoziční smlouvy. Vzhledem k naší historické zkušenosti je ovšem opoziční smlouva v dohledné budoucnosti nejspíš zcela vyloučena a do velké koalice asi také moc chuti nebude. Takže zbývá jediná možnost, kterou byl tento systém dvou a půl strany rozbit i v Německu- vznik další „malé parlamentní“strany, která umožní sestavení většinové koaliční vlády bez účasti doposud nepostradatelné FDP, respektive KDU-ČSL. Jenže je tu jedna podstatná otázka - kde podobnou stranu vzít. V Německu se touto stranou stali Zelení. Stanislav Gross, jehož lze obvinit z mnohého, ale určitě ne z nedostatku politické předvídavosti, o této variantě nejspíš uvažuje, neboť se nedávno (podle informací Práva) sešel s předsedou Strany zelených Janem Beránkem. Toto řešení je jistě možné, ale nejdříve se SZ musí dostat do Poslanecké sněmovny a to podle mě za současných podmínek není možné. Značná část veřejnosti, která by třeba za určitých okolností Zelené volila, totiž vnímá velmi negativně předsedu strany Jana Beránka a celkovou prezentaci strany, která se profiluje jako velmi radikální a nesmlouvavá. Dalo by se říci, že bývalí aktivisté hnutí Duha a Jihočeské matky, kteří dnes mají v předsednictvu SZ významné slovo, přenesli svojí původní rétoriku z enviromentalistických hnutí na politickou scénu. Jenže veřejnost přece jen vnímá politickou stranu trochu jinak než občanské hnutí a co snesla v Duze, to těžko překousne ve straně usilující o místa v parlamentu. Takže tuto možnost řešení se nejspíš v dohledné budoucnosti nepodaří realizovat. Druhou možností je nějaká liberální strana, která by získala výraznou majoritu liberálně orientovaných voličů, kterých je u nás (jak přiznává i Unie svobody ve své „Agendě 12“) jen něco málo přes 10%. Nejpravděpodobnější se dnes jeví úspěch Evropských demokratů, ale ani u nich není pravděpodobnost příliš vysoká. Liberální strany jsou u nás dost roztříštěné a každá nově vzniklá Naděje či SNK tuto roztříštěnost jen posiluje. Vždyť i Unie svobody se do Sněmovny dostala regulérně pouze jednou a to ve volbách ´98, kde spíše než z liberálních myšlenek těžila z image nové, nezkažené strany a z populistického hesla „Normální je nelhat“. Jinak se do Sněmovny nedostala žádná čistě liberální strana a není důvod předpokládat nějakou změnu. Proto se zdá nejpravděpodobnější jakási nová lidová fronta ČSSD a KSČM. Ta nejspíš vznikne buď naprostou ztrátou skrupulí ČSSD (vyvolané např. frustrací z dlouhodobého pobytu v opozici) a nebo reformou KSČM do podoby přijatelné pro většinu společnosti. Ani tuto změnu ale nejspíš v průběhu příštího volebního období nelze očekávat.

Takže tu skutečně minimálně na čtyři roky (ale možná na mnohem déle) máme zaděláno na systém dvou a půl strany, přičemž strategicky nezbytná půlstrana bude hýčkána a lanařena oběma velkými sokyněmi. A Miroslav Kalousek zatím vypadá, že si podobně jako Hans Dietrich Genscher bude umět tuhle roli nepostradatelného patřičně užít.