23.2. SVĚT: Západ hledá pravdu a islám vítězství
Zdeněk Švácha

Britský deník Guardian: „Američané by se měli účastnit debat v televizi Al-Džazíra. Bohužel málo z nich umí arabsky. Mají málo mluvčích schopných hájit arabsky svou politiku. Jestliže Amerika v televizi nedokáže obhájit své činy, bude v každé diskusi poražena.“

Statut radikálního islámského hnutí Hamás, článek 30: Džihád není omezen jen na nošení zbraní a na přímý vojenský střet s nepřítelem. Intelektuálové a pracovníci sdělovacích prostředků by v něm měli hrát svoji úlohu. Dobré slovo, vynikající článek, užitečná kniha, to vše svým způsobem podporuje džihád.

Západ na křižovatce

Současná západní kultura představuje stále méně jasnou směs křesťanství, osvícenství a různých utopisticko-exotických teorií. Podle názoru optimistů se jedná o žádoucí stav. Žádný názor ani náboženství zde nemá trvalou přednost. Myšlenky spolu soutěží stejným způsobem jako mobilní operátoři: kdo nabídne lepší bonus (ideu), násobí množství svých přívrženců. Vítězem je ten s lepší nabídkou, jak zřejmě doufá Guardian ve výše uvedeném citátu. Popírat význam rovnosti myšlenek a pravd je podle optimistů prvním krokem ke koncentračním táborům a fašismu. Tyto představy se označují jazykolamem zvaným multikulturalismus.

Realisté a pesimisté říkají, že takový svět je dlouhodobě neudržitelný a je třeba ho, v zájmu vlastního přežití, odmítnout. Lidé, s výjimkou intelektuálů, nemají zájem o soutěže názorů. Často proto, že nemají čas na filosofii a v praktickém životě potřebují jasná vodítka. Tedy rozdělení na „my“ a „oni“. Bez skutečných nepřátel přeci nemáme skutečné přátele. Pokud nedokážeme nenávidět to, čím nejsme, nemůžeme opravdu milovat to, čím jsme. Konečným výsledkem „soutěžení myšlenek“ nebude ráj. Bude jím nejprve cynismus, poté anarchie a nakonec ustavení nové tyranie. Třeba muslimské.

Hledání pravdy

V této chvíli je Západ ovládán představami optimistů. Noviny, televize, film a vysoké školy intenzivně pátrají po všem, co snad bylo zdrojem historické nespravedlnosti, vrcholící v koncentrácích. Nespravedlnost nacházejí všude, kde jedna myšlenka (náboženství) má automatickou přednost před jinou. Drtivá většina takto uvažujících médií a intelektuálů je ze Západu. Jelikož věří v multikulturalismus, neexistuje pro ně prakticky žádná jednotlivá kultura, se kterou se lze zcela ztotožnit. V takové situaci začne člověk zpravidla nenávidět tu civilizaci, v níž vyrostl. Terčem líté kritiky se stává Západ.

Postup je velmi jednoduchý. Vyhledá se nějaký problém, třeba kolonialismus či nerovnost ras a národů. Popře se jejich historický či genetický rozměr a složitost. Dá se jim rozměr psychiatrického vyšetření: vše je důsledkem arogance, nenávisti a rasismu. Západ by se měl podrobit psychoanalýze a účinně se stydět. Stud je zajištěn nesčetnými referáty předních vzdělanců, populárních osobností a politiků a podepřen nějakou společenskovědní autoritou. Smyslem tohoto sebetrýznění je dokázat, že naše kultura je agresivní a barbarská, zatímco její „oběti“ slušné a vyspělé.

Vzniklou ideologii pumpují média do veřejnosti každodenně. Výsledkem je kolektivní slabost, bezradnost a uměle vyvolané špatné svědomí. Tato ideologie papírových samopalů je dobrým diskusním materiálem. Pro boj s terorismem, který právě začal, je však nejhorší možností. Neboť jeho oběti zbavuje vůle k odporu.

Muslimové mají jasno

Zatímco západní masochisté oslavují rafinované (a mnohdy neobjektivní) formy sebekritiky, muslimové k podobnému jednání nevidí důvod. Jejich kultura je k okolnímu světu brutální a nelítostná. Uvnitř se však těší značné intelektuální jednotě v ideologickém postupu vůči nemuslimům. V úvodu cituji vyjádření extremistického hnutí Hamás vůči médiím. Tento text nesklidil žádnou kritiku a v celém světě Koránu proti němu nikdo nevystoupil. Neozval se žádný vlivný hlas na ochranu „soutěže myšlenek“, objektivnosti textu či rovnosti idejí.

Důvod je vcelku prostý. Muslimové neznají rozdělení moci mezi světskou a duchovní. Jejich kultura a intelekt jsou podřízeny šíření víry. Žádná islámská duchovní autorita nikdy neproklela muslimský terorismus. Nikdo nenásledoval příklad jeruzalémského vrchního rabína, který proklel teroristy skupin Irgun a Stern, či dublinského biskupa, který proklel pistolníky z IRA. Vysoké školy, například káhirská universita, řeší výzkumné úkoly typu „jak přinutit Židy k návratu zlata, uloupeného při útěku z Egypta“. Jejich média nemohou být s tímto trendem účinném rozporu. Od muslimského novináře nikdo neočekává objektivní kritiku. Očekává se loajalita a příspěvek ke svaté válce - džihádu. Není známo, že by muslimská mediální obec proti tomuto trendu protestovala. A novináři či reportéři očekávané poskytují bez nějaké morální újmy. Uveďme příklad mediální etiky odlišné od západních zvyklostí. V roce 2003 obdržela televize Al-Džazíra, na Západě prezentovaná jako objektivní, údajný vzkaz od Usámy bin Ládina. Obdržela ho v dubnu. Odvysílala ho však 11. září 2003, při výročí útoků na USA. Jedná se o chytře organizovanou propagandu nebo o programové nedopatření? Pokud se jedná o druhé, jde o neobvyklou výjimku ve stylu práce elektronických médií.

Oč tu běží

Střet mezi muslimy a Západem se neodehrává jen bombami a samopaly, ale i novinami a televizí. Západní média, ovlivněna vlastním kulturním tápáním, hledají pravdu. Jejich cílem je touha po kompromisu, a tak produkují informace. Muslimská média jsou ovlivněná vlastní kulturní a náboženskou sebejistotou. Hledají cestu k vítězství, a tak vyrábějí propagandu.

Západ si toto dilema musí včas uvědomit, neboť se v tomto druhu války nachází v nevýhodě. Média, zejména (ale nejen) elektronická, si velmi potrpí na stručnost a efektnost. Stručnost je ovšem nepřítelem pravdy, neboť pravda mívá komplikované pozadí. Nelze ji obhájit v odstavečku či zpravodajském šotu. Propagandu, která je heslovitá, lze obhájit kdykoli a kdekoli. Efektnosti se snáze dosahuje výbuchem pumy než protiteroristickými opatřeními náročnými na čas. Neboť vše, co vyžaduje čas, budí na Západě, propadlém rychlosti, nedůvěru a zklamání.

Jak říká klasik: „Dvaceti lidem ochotným pro jednu věc hlasovat bude vládnout jeden ochotný pro protinázor zemřít.“ Podobně je tomu i v médiích s jejich omezeným místem pro komplikované skutečnosti. Ocitnou-li se v televizním prostoru nejistí „Zápaďané“ a sebejistí muslimové, musejí tito absolutisté televizi ovládnout. Nebude to poprvé. Nelze zapomenout, že sovětský blok, hroutící se vlastní nemohoucností, propagandistickou porážku téměř nikdy neutrpěl. Jelikož bychom na nemohoucnost muslimských radikálů čekali marně, je čas přemýšlet, kam média dále vykročí.

KONZERVA Zdeňka Šváchy: www. brouzdej.cz/blogy/svacha


Jo...přidám slovo do pranice: ÚČAST...ZAUJETÍ...SYMPATIE...HODNOCENÍ

Výsledkem postmoderní diskuse není pluralitní dialog, ale stav, kdy si každý říká to své a vůbec neposlouchá, co žíkají druzí...tedy lhostejnost namísto účasti!

...Účast není možná bez zaujetí, zaujetí není možné bez sympatií a sympatie nelze projevit bez hodnotícího soudu!

šakal - postmoderní terminátor, podepsán vlastní prackou (7;- ))

šakal, 62.245.94.119

-------------------------------------------------------------------------------------------

23.2. POLITIKA: Je mi to všechno nějaké divné
Tomáš Haas

Kdy už konečně napíšete něco o kauze pana premiéra a jeho bytu a o problémech s obchody paní Šárky? ptá se mě několik čtenářů v dopisech.

Nechtěl jsem o nich psát z jednoho prostého důvodu. Nemám jiné zdroje informací, než jsou media, a přiznám se, že český tisk nepovažuji za nezpochybnitelný zdroj informací. Neměl jsem na počátku té kauzy nic, než pochyby vyvolané články v českém tisku, a vím, že v takových případech se často nejedná o nic než o spekulace. Vadilo mi, když se podobné spekulace v minulosti týkaly politiků nebo stran, kteří a které jsou mi názorově blízké, a nepsal jsem o nich proto, že se mi zdálo pokrytecké najednou začít dělat totéž a rozhořčovat se a moralizovat nad něčím, co nemám doloženo a o čem nemám žádný konkrétní důkaz.

Ne, že bych neměl názor, dokonce silný názor na podivné zdroje financování příbytku manželů Grossových a jejich obchodních aktivit. Ne, že bych byl proti tomu, aby se o nich psalo. Na počátku slavné aféry Watergate nebylo rovněž nic než tajemný anonymní zdroj. Rozdíl mezí Watergate a našimi aférami je ale hlavně v tom, že u nás ty aféry u spekulace, neověřené informace nebo anonymní zdroje obvykle končí, málokdy jsou dovedeny k něčemu konkrétnímu a obvykle vyšumí do ztracena, nahrazeny novým, aktuálnějším skandálem. Vzpomene si dnes někdo na případ Kořistka?

Nevadí mi, že se pan premiér brání tím, že se jedná o "širokou a řízenou kampaň". Nemyslím ale, že má pravdu, zpočátku o "aféře" psal jen jeden deník a ostatní se k němu připojily víceméně až po tom, co se věc stala předmětem jednání sněmovny, a po tom, co pan premiér vyvolal pobouření veřejnosti svými projevy a svým jednáním v pokusech o obhajobu.

Ani teď se nechci rozepisovat o "technických" aspektech aféry. Nemám znalost ani praktickou zkušenost s procesem schvalování úvěrů a jejich ručením, standardně používaným českými bankami, a jakkoliv se mi to zdá být v případě rodiny Grossových podezřelé, jedná se stále jen o podezření, které nemohu doložit ani fakty, ani osobními zkušenostmi.

Zdá se mi ale podivné, a myslím, že oprávněně, že se případem ani po tom, co do tisku začala pronikat nová a nová velmi vážná podezření a nové, vyšetřováním ověřitelné informace, nezabývá policie České republiky, která se ještě nedávno, horlivě a samostatně, nečekajíc na podnět nebo na trestní oznámení, a v záři reflektorů medií začala zabývat jiným případem, který se týkal ústavního činitele, případu, ktery byl založen jen na informacích a spekulacích tisku.

Nezačala se jím zabývat ani poté, co se pan premiér otevřeně přiznal k něčemu, co je v celém civilizovzném světě považováno za nepopiratelný a neomluvitelný konflikt zájmů, k spekulacím s pozemky, jejichž cena, a zde se opět mohu odvolat na premiérovo vlastní prohlášení, byla přímo ovlivněna jeho politickou aktivitou.

Zde už nejde o nějaké spekulace tisku, dokonce ani o bezděké opominutí a přehlédnutí souvislostí, pan premiér sám uvedl, že pozemky koupil proto, že si byl vědom toho, že jejich cena po vstupu do EU stoupne. Pokud chtěl zůstat "křišťálově čistým", musel by se vzdát aktivit směřujících k prosazení vstupu ČR do EU, a protože je to samozřejmě nemožné u člena vlády, která vstup do Unie proklamovala jako svou programovou prioritu, měl vědět, že taková spekulace s pozemky je pro něho tabu, nikdy se neměl do něčeho takového pouštět.

Vadí mi, že se případ Grossových finací projednává bulvárně, ale ani zde nemohu vinit tisk. Nevím, jak by se dal "seriózně" popisovat a analyzovat premiérův případ po tom, co on sám místo vysvětlení začal produkovat něco, co se nedá nazvat vysvětlením, ale řadou ze dne na den "aktualizovaných" výmluv, vyhýbání se odpovědi na konkrétní a právem kladené otázky a dokonce i neskrývanými vyhrůžkami.

O bulvárnost příběhu se postaral sám pan premiér, komičnost a bulvární nádech aféry je logickým výsledkem po tom, co jím interpretovaný příběh prošel několika modifikacemi a nakonec se stal příběhem hodného strýce důchodce, který předsedovi vlády půjčil peníze, které vlastně neměl, ale v igelitce mu je přinesl mládenec v kulichu, který jinak ošetřuje nemocné kravičky. To nemohlo dopadnout jinak. Toho strýčka, toho hodného mladíka, ani ty kravičky a dokonce ani tu směnku spálenou smutným pánem s mohutným knírem nevnesli do příběhu novináři, komedii z něho udělal pan premiér. Něco podobného, něco stejně komického a fantastického by si nedokázal vymyslet ani ten "nejbulvárnější z bulvárů" a jen Keystone Cops, zřejmě opatrní po ostudě s případem Kořistka, schází k tomu, aby se případ stal námětem pro Mac Sennetovu hollywoodskou grotesku.

Stejně tak následující odhalení o přátelství a o obchodním spojení rodiny Grossových s majitelkou erotického salonu nevyznívá jinak, než jako materiál pro bulvární tisk, a pochybuji, že by se jím "seriozní" tisk zabýval, pokud by se nejednalo o předsedu vlády a pokud by pan předseda chápal, že pro vysokého ústavního činitele je takový vztah přinejmenším nevhodný a že bude zcela oprávněně předmětem pozornosti tisku. Frašku z příběhu pana premiéra neudělal president Klaus, jak se domnívá pan Pehe, který se ostatně domnívá, že za vším stojí Klaus, frašku z něj udělal sám pan premiér a jeho kolegové ministři a poslanci, kteří s vážnou tváří tvrdí z televizních obrazovek šokovaným divákům, že vysvětlení pana premiéra považují za dostatečná a že o jeho věrohodnosti nemají nejmenší pochyby.

Právě tato "bulvárnost" mě vede k pochybám. Vzpmínám si na případ amerického presidenta Clintona, kdy spin doktoři vedení Jamesem Carvillem dokázali změnit veřejné vnímání presidentova problému. Na začátku byl Clinton obviněn z nelegálních spekulací s pozemky (sic), později se přidalo obvinění z křivé přísahy a případ nakonec skončil jako sex skandál a skončil tak, že dokonce i mnozí jeho počáteční kritici uvěřili tomu, že se jednalo o "štvanici" na presidenta pro drobný sexuální prohřešek proti dobrým mravům.

Samozřejmě pro to nemám důkaz, ale začínám mít dojem, že těch bulvárních prvků v "případě Gross" je až příliš mnoho a pro většinu z nich je dokonce zdrojem buď přímo sám pan premiér, nebo okruh jemu blízkých. Okatá hloupost a bizarnost premiérových kliček je až příliš nápadná. Nechce se mi věřit tomu, že předsedou vlády mé země je tak naivní, až hloupý člověk, který by neviděl ve svém jednání a v otázkách svého majetku a obchodních aktivit své rodiny nic, co by mělo stát za pozornost, a který by přitom pozornost tisku právě na ty bulvární aspekty případu takto okatě přivolávál.

A obávám se, že premiérova prohlášení a bizarní "vysvětlení" nejsou tak fantastická a nesmyslná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Možná má pan premiér svým způsobem pravdu a jedná se o "řízenou kampaň". Začínají se mi jevit jako cílená dezinformace a začínám věřit, že jejich cílem je změnit vnímání premiérových problémů. Na skutečné problémy se má zapomenout nebo mají zůstat skryty a premiér se má postupně stát, po počátečním šoku, v očích veřejnosti obětí bulvární štvanice, možná byl trochu nešikovný a zbytečně mlžil a tím těm hyenám v mediích trochu nahrál, vinen byl ale pouze tím, že nedokázal své aktivity a aktivity své manželky lépe vysvětlit, a nebyl, spolu se svou ženou, příliš uvážlivý ve volbě svých přátel.

Clintonovi to vyšlo, proč by to nemělo vyjít Grossovi.


--------------------------------------------------------------------------

23.2. HISTORIE: V těžkých dobách (1/20)
Pavel Kuthan

Pár slov úvodem…

Jelikož v dnešní době je většině společnosti zcela neznáma existence vojenského konfliktu Československa s Maďarskem v letech 1918-1919, rozhodl jsem se před časem zpracovat k tomuto tématu podrobnou studii. Po několika letech usilovné práce s pátráním v různých pramenech, konfrontováním faktů i cest přímo do míst bojů, předkládám po mnoha potížích pro širokou veřejnost zpracovanou látku této války, která si mnohdy v ničem nezadala s boji skončené I. světové války.

V bojích tohoto konfliktu, o němž dnes především vlivem 40 let komunistického totalitního režimu většina společnosti neví, padlo při obraně mladé Československé republiky 861 mužů. Zranění, mnohdy trvalá, si odneslo 2.830 mužů. Bránili svou vlast a ubránili ji. Dnes o nich nikdo neví. Navíc se mnohdy můžeme z médií dozvědět i podobné „perly“ typu „naše armáda nikdy nebojovala, nikdy jsme se nebránili“. Je to nesmysl degradující památku těch, kteří v těžkých dobách své země nabídli vše co měli. Mnohdy i svůj vlastní život.

Ze strany většiny vydavatelství, působících v České republice, nebyl výrazný zájem o knižní vydání této práce. Důvodem bylo, že daná látka údajně nikoho nezajímá a že ediční plány jsou mířeny více aktuálnějším směrem. Prostory v edičních plánech mnoha vydavatelství mají dnes především kuchařky, různé návody, senzační odhalení slavných, případně ještě v nejlepším případě prózu. Přesto si nemyslím, že by znalost historie vlastního národa byla okrajovým tématem, které nikoho nezajímá.

Proto chci tento pozapomenutý kus naší národní historie znovu připomenout zveřejněním své práce. Bez nároku na autorský honorář, pouze a především s vědomím uctění památky těch, kteří tehdy padli při obraně naší země.

Autor

ČS. ARMÁDA 28.10. – 31.12. 1918

Domácí vojsko, vytvořené začátkem listopadu r.1918

Mladý československý stát se snažil vybudovat co nejdříve potřebný počet kvalitních bojových jednotek pro obranu své suverenity v těžké době po I.světové válce. Pro mladý stát, jehož vznik si většina sousedních států nepřála, to rozhodně nebylo jednoduché. Československé zahraniční vojsko, tzv.legie, v Rusku, Itálii a Francii, nebylo ještě ve vlasti a nastalá politická situace a potřeba zajištění státní suverenity mladého Československa vyžadovala nutně potřebu čs. vojska.

Vzniklá Vojenská správa podala návrh ponechání v dosavadní činné vojenské službě všech vojáků, s československým občanstvím, ročníků 1882-1898. Ten byl Národním shromážděním schválen. Vojáci ostatních ročníků mohli býti prozatím demobilizováni.

Od 1. 11. 1918 vzniklo Vrchní velitelství čs.branné moci jako nejvyšší vojenský orgán. V jeho čele stanuli Dr. Scheiner, starosta obce Sokolské, a gen.Diviš. Mělo před sebou dva hlavní úkoly. Prvním bylo zajistit plně území Čech, Moravy a Slezska. Druhým úkolem, jak se ukázalo mnohem těžším, bylo zajistit území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Nejprve bylo započato urychleně, ale pečlivě, s organizací tohoto velitelství. Dále šlo i o evidenční podchycení všech příslušníků nové čs. armády. V tomto nemalou měrou s velkým nasazením a nadšením pomohli vrchnímu velitelství záložní důstojníci (aktivní důstojníci z povolání – z bývalé c. k. armády – se ve velké většině v prvních měsících po převratu netěšili velké oblibě u obyvatelstva, takže často nemohli v organizování celé vojenské správy mnoho dělat, narážejíce na nedůvěru obyvatel). Velmi též pomohli v této těžké situaci, kdy takřka žádná vojenská správa a organizace fakticky neexistovala, Sokolové. Spolehlivé jednotky složené především ze Sokolů (dále i ze členů DTJ a čs. obce střelecké) konaly tolik potřebnou strážní a bezpečnostní službu. Podařilo se tak také zastavit v převratových dnech ve všeobecném poválečném materiálním nedostatku ve společnosti rozkrádání vojenského materiálu, který i část obyvatelstva považovala za zbytečný, vzhledem k rozpadu c.k.armády na území republiky. Začal se v rámci ČOS organizovat i nábor Sokolů do sokolských rot, k vyslání na Slovensko. Sokol tak v kritické době nabídl plně své služby republice, které při neexistenci většího množství spolehlivých jednotek tehdy prakticky neexistujícího čs.vojska, byly obzvláště cenné. Především díky pomoci Sokolů, několika spolehlivých vojenských jednotek (mezi nimi např. rota českých námořníků) a záložních českých důstojníků, mohla vojenská správa začít budovat čs.vojsko.

Do nového vojska mladého Československa se předběžně počítalo z částmi bývalé c. k. armády, které byly tvořeny většinou z vojáků české národnosti, jelikož byly v rámci rakouské armády doplňovány z českých zemí. Do konce roku 1918 se tak podařilo i přes nechuť velké části vojáků k další vojenské službě, po přestálé světové válce, postavit nakonec pravidelné vojsko o síle: 38 pěších praporů, 20 asistenčních rot, 7 dělostřeleckých baterií, 3 jezdecké eskadrony a menší množství technických útvarů.

Začátkem listopadu 1918 byly tyto tvořící se jednotky začleněny pod vzniklá dvě hlavní vojenská velitelství – zemské vojenské velitelství v Praze (pro oblast Čech) a zemské vojenské velitelství v Brně (pro Moravu a Slezsko). Největší potíže byla s naprostým nedostatkem zásob součástí výstroje a výzbroje (velká část zbylých skladů výstroje na našem území byla v dnech převratu, nehlídána, kriminálními živly rozkradena, než se strážní služby ujali dobrovolně sokolské strážní jednotky).

Na Slovensku mezitím hned 30. 10. 1918 reakcí na 28. 10. 1918 v českých zemích zasedala v Martině Slovenská národní rada, která přijala tzv. Martinskou deklaraci, potvrzující vznik Československa a začlenění slovenského území k tomuto státu. Od r. 1699 slovenské území bylo včleněno do Maďarska. Lokalizovat nějakou přesnější „národní“ hranici tedy bylo v této oblasti obtížné. Nicméně vláda se držela hranic schválených spojeneckými mocnostmi. Martinská deklarace se však zejména na východním Slovensku v okolí Košic a Prešova, tradičních oblastí pod silným maďarským vlivem, nesetkala s pochopením. Bylo nutno podpořit autoritu vlády mladého státu ozbrojenou mocí a také eliminovat velký vliv maďarské propagandy o připojení Slovenska k Maďarsku, kdy Maďarsko dokonce ve snaze získat mínění Slováků na svou stranu, nabízelo jim existenci v rámci Maďarska jako autonomní oblasti. Situace na Slovensku byla o to těžší, že jen malou část inteligence zde tvořili Slováci a také že většina úřadů byla v rukách Maďarů, kteří zde tvořily vyšší sociální vrstvy obyvatelstva.

Počátkem listopadu počalo docházet k prvním srážkám pročeskoslovenských vojenských jednotek s maďarskými jednotkami. Na pomoc vítězných spojeneckých mocností, které garantovali Československu jeho samostatnost, se mladý stát příliš spoléhat nemohl. Teprve 2. 12. 1918 totiž potvrdil francouzský pplk.Vyx, přednosta vojenské dohodové mise v Budapešti, maďarské straně, že Dohoda uznala čs.vojsko (myšleno domácí čs.vojsko) za část dohodového vojska. Dále upozornil maďarskou stranu na to, že Československo má právo na vojenské obsazení Slovenska, jakožto svého území, a že Maďarsko je povinno stáhnout své jednotky ze Slovenska.

Jelikož bylo obtížné přesně stanovit jižní slovenskou hranici, stanovila válečná rada 25. 11. 1918 prozatímní demarkační čáru s Maďarskem (ta byla upravena 6. 12. 1918 a posunuta dále na jih).

V prosinci 1918 zřízeno na území Čech, Moravy a Slezska šest vojenských inspektorátů. Pro řízení jednotlivých vojenských útvarů v pohraničí byla zde zřízena okrsková velitelství (13 v Čechách a 8 na Moravě a ve Slezsku).

Pro obsazení Slovenska a zajištění obrany státu v této oblasti bylo vrchním velitelstvím ustaveno 10.11.1918 Velitelství operujících čs.vojsk na Slovensku, v jehož čele nejprve stál gen.Štika, později - od 25.11.1918 - plk. Schöbl. Od něho převzal tuto funkci velitele všech čs.vojsk operujících na Slovensku dne 29.12. 1918 italský gen. Piccione, dosavadní velitel legionářského armádního sboru v Itálii. Toto velitelství mělo před sebou na Slovensku několik úkolů: ˇ

Zajistit udržování klidu a pořádku v zemi ˇ

Podporovat vládní orgány při přejímání správy země do pravomoci čs.státních orgánů. Pomoci při plynulém přebírání úřadů. ˇ

Shromažďovat, zajišťovat případný získaný vojenský materiál. ˇ

Odzbrojit maďarskou armádu a různé maďarské polovojenské jednotky na Slovensku. ˇ

Bránit nekontrolovatelnému vývozu potravin do Maďarska a provádět i kontrolu telefonního a telegrafního spojení do doby, než v pohraničí tyto úřady budou převzaty do československých rukou. ˇ

Zajistit státní majetek, dále zajistit osobní svobodu čs.občanům a nedotknutelnost jejich majetků. ˇ

Zabránit všem pokusům o nepokoje v pohraničí.

Teprve ustavení první zákonné vlády dne 14.11.1918, v níž ministrem národní obrany se stal poslanec Klofáč, podařilo se i jeho přičiněním získat v tenkém státním rozpočtu mladého státu, a poválečné době nechuti ke zbrojení, finanční prostředky na budování nové československé armády. Do konce roku 1918 se mu podařilo zorganizovat takřka všechny „české“ jednotky bývalé rakouské c.k. armády.

Na tomto shromáždění též bylo potvrzeno slavnostně sesazení Habsburků z českého trůnu, proklamována Československa republika a zvolen prvním prezidentem T.G. Masaryk. Ustavena byla též první vláda.

Mimo potřeby čs. vojska na Slovensku se projevila také nutnost zajištění čs. moci v některých pohraničních oblastech se smíšeným obyvatelstvem, kde na některých místech se německé obyvatelstvo bouřilo a odmítalo nový stát.

Na Slovensko bylo z vojska celkem do konce roku 1918 vysláno 10 pěších praporů, 4 dělostřelecké baterie, 1 jezdecká eskadrona a 1 obrněný vlak. Tyto jednotky tvořily tehdy brigádu plk. Schöbla. Početně představovaly bojeschopných 7800 střelců, 200 jezdců, 91 kulometů, 64 děl, 1 obrněný vlak.

I přes pozdější velké úspěchy této skupiny, v níž byly i dobrovolnické formace, nezískala skupina ve zprávách inspekcí Národního shromáždění právě ty nejlepší reference. Zde je jedna z nich:

„…Kázeň mužstva celkem není dokonalá. Je také nedostatek pevné kázně důstojnictva… Mezi mužstvo zařazeni byli i mladší hoši, kteří dosud žádného výcviku neprodělali a mnozí z nich ani přísahy nesložili… Mezi mužstvem jsou vojáci vrátivší se z války, kteří jsou do služby vlákáni vysokými platy a u nichž vojenská služba není ničím jiným, než námezdným žoldnéřstvím a snadnou příležitostí k dobrodružnému loupení. Nekázeň u našeho mužstva není všeobecná, jsou oddíly za vedení jednotlivých důstojníků, které jsou úplně spořádané a spolehliv酓

Tato zpráva, jak se později ukázalo, částečně přeháněla a jak následné události ukázaly, i skupině částečně křivdila. V dobrovolnických formacích se na Slovensko dostalo i nemálo studentů, kteří tak částečně i ve vidině dobrodružství a bez vědomí rodičů, se do vojska na Slovensko přihlásili. V několika případech se potom staly i trapné případy, kdy si pro takového studenta přijeli rodiče. Situace však byla kritická, a tak každý hlásící se voják byl vítán. V takové nouzi byla každá bojeschopná, vycvičená jednotka obzvláště cenná.

Zbytek vojska plnil především úkoly zabezpečení hranic a státní moci v příhraničních oblastech Čech, Moravy a Slezska.

Pavel J. Kuthan