Nevíte někdo, proč se takové nadějné strany vždycky rozhodnou spáchat sebevraždu?

Zatím to přežila jen ODS. A že jí tehdá pěkně pustili žilou. Ale i ona sama se cukala těm, co chtěli zastavit krvácení. No dobře to dopadlo, uf.
Ale pak ODA, ta byla k sobě nemilosrdná. Pak US, tam to dělali ti samí, co v ODS. No naučili se to, nepřežije. Pak ta Pajerová, to byla taky expertka. Ta to své dítě zařízla ještě v děloze. No a teď ČSSD. Voni snad už vážně přecházejí do té sjednocené levice a nakonec to dopadne tak, že ani jméno, což je dnes jejich největší kapitál, sebou nevezmou. Akorát sládkovcům se musel ten špagát drobet přidržet. Jinak všechny strany se tady ničí lautr samy. Zelení to provádějí několikrát, občas kradou salámy, občas vedení, mění si klíče a tak. A Havel? Ten se mravně rozhořčil jen jednou, na ODS. A ta to kupodivu přežila. Všechny ostatní podpořil a neviděl to jako problém. Co je to problém? Neřekl něco takového před týdnem. Od té doby se o ČSSD doopravdy bojím. Vždyť my je potřebujeme. Kdo s náma bude hrát tu ligu? Kasl? To se nikdo nepřijde podívat. Simkanič. Ten se kvalifikoval na zametače šaten. Lidovci, ale ti hrají na stejnou branku jako silnější. To taky není ke koukání.

jura-p, 85.160.6.9

----------------------------------------------------------------

28.2. DOPRAVA: Traumatické empirie
Jan Beneš

Příjemné na tom je, že všichni byli prostě prima. Vysloveně tak zvaná pohoda. Ale jinak úplně bezmocní. Život prostě není peříčko a nelze ho odfouknout a nanejvýše si můžeme říci: „Co, zajíčku, co je ti, že nemůžeš skákati?“

Třebaže v tomto případě to nebyl zajíček, ale králík. Jak se ukáže. Ale i ten je v tom nevinně.

Na Tři krále, kousek od Moravského Berouna, ta ves se jmenuje Májůvky, byly ten večer či nadcházející noc čtyři nad nulou a pršelo. Pršelo tak, že jsem musel zapnout stěrače na plný výkon a ještě to dost nestíhaly. Silnice, svého čísla 46, je tam samá zatáčka a ta, kde se to stalo, je jednou z těch, které se moc rychle projet nedají. I kdyby nepršelo a stěrače to stíhaly sebrat. Takže jsem opravdu rychle nejel. Jenže pokud je na vozovce led, to čemu se v Americe říká black ice, nevyjde vám to ani docela pomalu. Auto se sice srovnalo za předními koly do nového směru, ale nenásledovalo je. Ten pocit překvapení, když se docela pomalu, a to bokem, šinete někam, kam se prostě s autem nehodí zabrousit. Vědomí, jak dokonale k ničemu jsou ta drahá udělátka značená hůlkovými písmeny, do automobilů nynčko montovaná, když se pak koulíte nějakých patnáct metrů po stráni dolů. Včetně pokusu dostat se z toho přidáním plynu.

No, vylezl jsem z toho kolem dokola po mnohých otáčkách podél své podélné osy pomačkaného vraku dole v bažinu zabořeného, sám díky Bohu v jednom kuse a nepoškozen. Vyškrábal se na silnici, přivolal policajty a policajti přijeli. Těžko jim to na tom ledu šlo, ale přijeli. Byli prima. Pokývali hlavami a ze všeho nejdřív zavolali sypače. Však vozy do kopce nemohly a těm šinoucím se dolů zas policisté hlavně uhýbali z cesty. Zavolali i odtahovku, sepsali to a dali mi pouhou tisícovku pokuty. Neb jsem nepřizpůsobil jízdu stavu vozovky, atd., znáte to. A vyložili mi, jakou jsem to měl kliku, kolik lidí už se právě tady rozmlátilo, případně zabilo (nezapomeň na tu Polku, co tu uhořela). A proč na tom místě nejsou svodidla není přece jejich starost. A proč nebyla silnice posypaná včas jakbysmet.

Samozřejmě, kdyby tam byla svodidla, nanejvýše bych odřel cosi na kastli, ale policie tu není od toho, aby někde montovala svodidla. Neví tohle každý? A sypači nemohou být všude.

Takže, když to spočítáme. Zaplatil jsem si sice ABS a ta další udělátka, ale před smykem na černém ledu mne to neuchránilo. Také dálniční nálepku, včas i na rok 2005, což by se mohlo i mělo odrazit třeba na tom sypání. Ačkoli ta silnice číslo 46 rozhodně není dálnice, takže zase třeba ne.

Ale všichni byli prima, nepřeháním. Věděli, že je malér. Můj malér. Kámoš G. mi sehnal za pomoci jiných kámošů odvoz domů a odtahovka, sic neuatorisovaná pojišťovnou, odtáhla můj vrak až do Prahy za částku menší než stojí dnes přeprava koně. Pojišťovna se pak zachovala slušně a zaplatila to, ačkoli to nebyl jejich autorisovaný odtahovák. Pohoda.

V Horoměřicích to u dealera mé značky opravdu odborně opravili a za pět týdnů jsem už mohl opět jezdit a hotovil se k tomu, když ouha. S předním sklem odešla na ty Tří krále i dálniční nálepka. Zůstal mi z ní jen vlastnický kupon. On strom, který byl na té stráni vzal při tom koulení jednou haluzí právě do ní. Ze skla, byť bezpečnostního, nezbylo mnoho a z nálepky už opravdu nic. Ostatně museli hned vedle dávat i nový sloupek.

Takže nálepka. Prý na to má ministerstvo financí vyhlášku. Tedy co jeden má dělat, když si poslušen zákona nálepku koupí, ale pak o ni například tak jako já zase přijde. Ministerstvo financí tudíž myslelo i na mne. Jak hezké od takového ministerstva.

Tudíž telefon na to ministerstvo. Slečna či paní je příjemná a spojí mne kamsi, kde je jiná zas velmi prima a příjemná paní, která mi sdělí, že ona není přes nálepky, na to že je zvláštní oddělení. (Vida.) A přepojí mne tam. Na zvláštním oddělení mi jiný příjemný ženský hlas sdělí, že o zničené nálepky se stará pan Králík (specialista), ale kamsi si odskočil. Mám zavolat později, tedy až zase přiskočí. I ta byla milá a pohodová.

Za hodinu se tak už stalo a pan Králík sám mi sdělí, že mám a musím mít ten nákupní kupon. Přísně dodá, že od známky letošní. Pak záznam o nehodě, účet za opravu. S tím vším dostavím se na policii, kde mi vydají formulář žádosti o novou známku, s nímž půjdu na pověřenou poštu a tam mi známku vydají.

Na policii se mi vysmějí. Zkusím to tudíž přímo na poště; ta v Dobříši se ukazuje tou pověřenou, ale hezké a opravdu zase příjemné slečny mi sdělí, že pan Králík mne může sice přesvědčovat o jiném, ale ony vydají novu známku teprve tenkrát, dostane-li se jim zbytků té zničené, kupon svědčící o koupi nepotřebují a nazdar. Ba ani nějaké policejní potvrzení. Tak, holoubku, vysoko jsi se podíval, třeba bujarou hlavu srazit.

Takže jsem to svěřil opět ministerstvu a poslal specialistům na známky tento list:

PT ministerstvu financí
Oddělení specialistů na dálniční známky

Re: Náš rozhovor a vaše rady dne 23. II. t.r. (linka 4113)

Vážení přátelé,

jsem Vám nesmírně zavázán za neocenitelné rady, jež mi byly dnes poskytnuty ad vocem úředního postupu – „vyřízení provedení postupu dálniční známka nahrazení“.

T.j. zopakuji: S kuponem a potvrzením o opravě si dojít na policii, která vystaví potvrzení o hlášení a vydá formulář žádosti k náhradě, se kterým pak nutno dojít na pověřenou poštu, která vydá známku novou.

Bohužel, tyto rady nebyly přijaty orgány Policie České republiky příznivě. Oddělení Mníšek pod Brdy doporučilo koupit si známku novou; odd. Dobříš sdělilo, že žádná potvrzení neposkytují a ostatně slyší tuhle koninu poprvé.

Neb jsem svoji povinnost splnil a známku si na rok 2005 koupil, ačkoli stav našich dopravních tepen nesvědčí o tom, že s mým penízem nakládáno účelně, opravdu nepociťuji nutnost kupovat si známku další.

V příloze tohoto listu tudíž nalézáte.

1) kopii kuponu originální známky včetně rubu s číslem vozidla.
2) kopii záznamu o nehodě Policie ČR Moravský Beroun se záznamem o zničení čelního skla
3) kopii stránky účtu za opravu vozidla s vyznačením jeho výměny za nové.

Neb nehodlám trávit svá poslední mladá léta (jest mi 69) obíháním úřadů a přijímáním rad dobrých k ničemu, sděluji, že svěřuji, co orgánům nejkompetentnějším, vyřízení této záležitosti do vašich zajisté nejpovolanějších rukou.

Policii pídící se po známce budu se prokazovat kuponem a kopií tohoto listu až do té doby, než mi laskavě zašlete novou známku.

Se zdvořilým pozdravem

Váš

Jan Beneš


-------------------------------------------------------------------------------------------------
28.2. KNIHA: Komunismus, nacismus a feminismus? (1)
Václav Vlk

Část I

Kniha Tudy cesta nevede většině českých čtenářů prvně skutečně zasvěceně objasňuje vývoj a cíle moderního feminismu. Český čtenář a čtenářka, většinou nedostatečně jazykově vybavení, se tak mohou seznámit s pozadím mnoha dějů a události, které se kolem nich odehrávají..

Pročteme-li tuto knihu musíme nutně konstatovat, že dnešní feminismus používá stejné praktiky, lži, falšování skutečnosti, lhaní, nátlak a zastrašování tak, jako nám dostatečně známé totalitní ideologie, tedy nacismus a komunismus. Musíme si proto nutně položit otázky:

- Je možno tyto ideologie klást vedle sebe?
- V čem jsou si tyto ideologie podobné?
- Ovlivňují se navzájem ?"

Mnozí lidé, kteří znají zničující sílu ideologií a jejich hlasatelů a kteří se nestačí divit, jak agresivně a úspěšně se některé skupiny začínají zabydlovat v našem civilizačním prostoru, budou jistě váhat, zda mají takovéto otázky veřejně vůbec klást. Protože se však dnes mnozí obávají vůbec takovouto otázku položit, je jasné, že doba se změnila. V neprospěch svobody a ve prospěch feminismu.

Protože tyto otázky bez vlastní zkušenosti s diktaturou a proto možná i nevědomky klade i autorka knihy, bylo by vhodné a dokonce nutné, aby "nová Evropa" tyto otázky položila a snažila se na ně najít odpověď.

Čím jsou si tyto ideologie podobné? Všechny jsou výrazným pozůstatkem dvacátého století. Všechny zásadním způsobem ovlivnily dějiny celého světa. A všechny hlásají, že přišly proto, aby "odstranily útlak, násilí a nastolily spravedlnost".

Marxismus a nacionální socialismus hledaly odpovědi na otázky, které nastolila doba. U marxismu průmyslová revoluce, u nacionalismu rozvoj uvědomění si svébytnosti jednotlivých národů. Feminismus vznikl jako potřeba odpovědět na otázky postavení žen v moderní společnosti. Problém je v tom, že položení i správné otázky nezaručuje správné vyřešení.

Všechny ideologie mají tendenci zdivočet a změnit se v tyranii, čímž prošla například i křesťanská církev. Nejde tedy o nic výjimečného. Takováto hnutí mají tendenci stát se tyranií a nezáleží na tom, zda jejich prvotní ideje byly "sebečistší". Pro Čechy je jistě nejlepším příkladem husitské hnutí, které se brzo zvrhlo v naprosto nekontrolovatelné a pustošící násilí. Dalšími příklady může být kalvinismus, dále inkvizice jako největší katolický teror atd. Vše jistě činěno v zájmu "nejčistších myšlenek".

To, že má takováto věc tendenci pravidelně se opakovat, dokazuje i vývoj socialismu a nacionalismu. Z nejprve relativně moderního a svobodomyslného socialismu se vyklubal strašlivý marxismus, z něj stalinismus, který se proměnil v ještě děsivější maoismus, aby skončil v obludném Pol Potově státě.

Nacionální myšlenky, u nás presentované třeba národovci a Sokolem, se v Německu po nějaké době zvrhly v nacismus. A protože v diktaturách mají věci tendenci se zhoršovat, i uvnitř nacismu "měkčí křídlo" (Rohmovy SA) podlehlo v boji s Hitlerovou SS a gestapem. Výsledkem miliony mrtvých.

Ukazuje to na to, že totalitní ideje a na nich navazující hnutí mají svoji vlastní logiku vývoje. A na tuto cestu k diktatuře, jak nám ukazuje kniha E. Banditerové, se vydal koncem dvacátého století feminismus.

Původní levicové feministky, hlásající osvobození ženy z područí muže a svoje "právo na vlastní břicho", při rozvinutí bezpečného sexu také díky obecně dostupné antikoncepci v rozvinutých státech uspěly a zásadně změnily vztahy mezi pohlavími. Žena se stala silnější a nezávislejší. O sexu dnes v moderní společnosti v běžném partnerském životě rozhoduje hlavně a někdy i výlučně žena. To muže nesmírně frustruje.

Moderní feministky, jako je například Andrey Dworkinová a Mac Kinnonová, to nepřiznávají a naopak tvrdí, že ženy jsou stále "zotročené". Obranou proti "zotročení " je prý "ženský nacionalismus". V Evropě zastává tyto názory například Elizabeth Fouquová, zatímco Lucie Irigarayová spojuje, jak to známe i od nás, feministické přesvědčení s ekologismem a vegetariánskou filosofií zvláštních "ženských občanských práv". Levicové feministky sedmdesátých let považovaly ženy za "třídu" - viz prohlášení Hnutí za osvobození žen, které hlásá nutnost uskutečnit úkoly, které dříve měl na starost proletariát: "rozpoutat revoluci, vymýtit útlak a napomoci nástupu nového lidstva".

Nové pohlavně nacionalistické feministky naopak tvrdí, že ženy jsou "samostatný národ", samozřejmě utlačovaný a vykořisťovaný, ale nehledají rovnoprávnost s "druhým lidským národem", s muži, ale hlásají nutnost nadvlády žen.

Z myšlenkových proudů feminismu kolísajících mezi stalinismem a nacismem vychází myšlenka o "dvou lidských národech" a z ní se odvíjí dnes v EU tak prosazovaná myšlenka o bezpodmínečné paritě v zastoupení ve všech orgánech a institucích. Na ni pak navazuje idea vytvoření nového právního řádu založeného na "zvláštních právech specifických pro skupinu žen ".

Do češtiny přeloženo: požadavek na právní zakotvení sexuálního rasismu. Za "lepší rasu" jsou samozřejmě považovány ženy. ( L . Kandertová )

Ženy jsou podle nich daleko hodnotnější, kvalitnější, vnímavější, zatímco muži jsou jako skupina vždy násilníci a zločinci, bez ohledu na to, jak se jako jednotlivci skutečně chovají (Silviane Agacinská, militantní feministický sociolog Daniel Welzer-Lang a další). Jak konstatuje autorka knihy, myšlenky, které uveřejnily F. Bavayová a G. Faissová v článku Ženy v nebezpečí, veřejně hlásající názor, že "násilí je sexualizovaným projevem společnosti.... poněvadž pachateli loupeží, krádeží a znásilnění jsou především muži", se mění ve veřejně nepřiznaný směr politického tlaku,který nechce "odsuzovat mužské excesy, ale neúprosně pranýřuje celé mužské pohlaví. Na jedné straně Ona, bezmocná žena, na druhé straně On, násilník, pán a vykořisťovatel."

To známe my zde na Východě z marxismu: na jedné straně bezmocný proletář, na druhé straně násilník, pán zlotřilý kapitalista. Toho zlého, podle marxistů kapitalistu a podle ideologie feministek muže, je potřeba zničit. Také bolševici nejprve mluvili o "politickém boji", aby následně přešli na fyzickou likvidaci "nepřátel". V logice věci a za nepříliš dovedně ukrytými floskulemi je to slyšet i z výroků militantních feministek.

Zde tento feminismus přímo navazuje na nacistické teorie o "nadlidech a podlidech", kdy ženy vykresluje cosi jako Árijskou rasu a muže jako podlidi (Židy), které je nutno oddělit od "lepšího, ale jemnějšího národa - žen", případně vyhladit. Eventuelně je považuje za něco, čím byli pro nacisty Slované, tedy "národy", které je možno nechat přežívat pouze jako otroky.

Na vulgární marxismus nejhoršího zrna zase navazují feministické myslitelky, které hlásají, že z mužů je potřeba vytvořit "nové lidi" tím, že oni sami "budou hledat veřejně svoje chyby a kát se ze své agresivity a převychovají se ". Pokud autorka sama tuto věc dále nerozebírá, měli bychom mluvit my, kteří jsme zažili komunismus. Takovéto myšlenky jsou jakoby přímo opsané z rudých knížek předsedy Maa o likvidaci "přežívající buržoasie a třídních nepřátel". Moderní feministky požadují v ženském vydání cosi, co svět zná v marxistickém provedení jako "kulturní revoluci" a co rozvrátilo celou Čínu a stálo ji to miliony mrtvých.

Knihu vydalo nakladatelství Karolinum 2004

2.3. KNIHA: Komunismus, nacismus a feminismus? (2)
Václav Vlk

Část II (první část zde)

Za velice zajímavou kapitolu knihy můžeme považovat část nazvanou "Na co se zapomíná". Autorka si všímá, že feministky téměř vždy operují "zločiny mužů" - například Lucie Irigarayová, která dokonce prohlašuje, že: "Národ mužů vede všude válku. Muž je tradiční masožravec, někdy (sic!!!) i lidožrout. Aby se najedl, musí zabíjet a podrobovat si stále přírodu!." Na této citaci je krásně vidět, proč si tak notují feministky, ekologisté a agresivní vegetariáni. Feministky však prakticky kdykoli a kdekoli zamlčují a nebo dokonce popírají jakékoliv zločiny žen.

Žena je v jejich očích vyšší a čistší tvor (viz prohlášení bývalé předsedkyně parlamentu EU Simone Veilové, podle které prý ženám "vždy méně záleží na osobních ambicích, ženy chtějí jednat", z čehož vyplývá, že mužům záleží hlavně na jejich ambicích a jednat s nikým nechtějí. Což ovšem není pravda, jak dokládá autorka například na knize "Feminismes et Nacisme" zpracované Lilianou Kandel. Historička a účastnice protinacistického odboje Rita Thalmannová ukázala na příkladech dozorkyň z koncentráků, že tomu tak není. Gudrun Schwarzová pak objasňuje a ukazuje fanatičky z SS a jejich zločiny. Jiní historici pak poukazují na fanatičky, které podle N. Gabrielové páchají zločiny anebo k nim navádějí a organizují je proto, aby ukojily své libido. Je dokázána neblahá úloha žen, které doslova režírovaly orgie vražd a poprav pod gilotinou v době Francouzské revoluce anebo v posledním století, kde se ženy na vysokých místech aktivně zapojily do konfliktu v Jugoslávii (Plavčičová). Také je záměrně zamlčována například obludně zločinná úloha žen, podněcovatelek a organizátorek aktů genocidy ve Rwandě.

S touto problematikou souvisí i u nás dnes velice reflektovaná otázka "domácího násilí", které je téměř vždy přisuzováno mužům. Nehledě na zjevnou lživost takového tvrzení, protože "fyzického násilí" se sice většinou dopouštějí více muži, zato ženy jsou - jak dokládají staletí staré texty - mistryněmi v psychickém násilí.

Ostatně i ona strašlivá čísla zaplavující naše media a tvrdící, že každá druhá žena se stkala obětí domácího násilí, žádná objektivní fakta nepotvrzují. Podle přesně a vědecky zpracovaného průzkumu, který učinil Enveff fyzické agresi ze strany partnera bylo vystaveno 2,5% žen. A nikoli každá druhá, jak se manipulativně uvádí u nás!!!

Obludné bylo vyjádření v rozhovoru v ČT o "Zákonu na proti domácímu násilí", kdy zástupkyně aktivistické organizace přiznala pod otázkami reportérky, že navrhovatelé a prosazovatelé, spíše tedy navrhovatelky a prosazovatelky zákona o "domácím násilí" vůbec nepočítají s tím, že by aktivním násilníkem mohla být žena. Případně dítě. K tomu jen dodat, že - jak nás poučuje kniha Tudy cesta nevede - v Berlíně byl již otevřen azylový dům pro muže, oběti domácího násilí. Ostatně, jako i u ekologismu, "poradkyně" našich aktivistek, které se bez výjimky rekrutují ze Západu, tuto věc jistě vědí. Ale nepovědí? Jakpak se takovémuto jednání říká? A co na to páni poslanci?

Mimořádně zajímavé je to, že feministky mezi oběti "odporné mužské agresivity", která je prý nevyléčitelná a je možno ji jen zmírnit, zahrnují paušálně také děti. Děti podle této teorie nemohou lhát, protože jsou "zásadně nevinné" a muži - všichni muži - na nich páchají stále násilí. Viz stupňující se mediální kampaně kolem tzv. "zločinných otců", násilí na dětech atd. Feministky se tady snaží vytvořit představu samce -násilníka i na dětech a protože v logice jejich myšlení je i to, že v tomto pojetí společnosti také zmizeli adolescenti. Z dětství se člověk jako housenka rovnou přemění na dokonale dospělého člověka.

Takováto tvrzení na první pohled vypadají jako naprostá pitomost, ale aniž by si toho většina lidí všimla, tuto myšlenku feministky prosadily do zákonů a hlavně implantovaly většině lidí do hlav. Svědčí o tom například médii velice rozmazávaný případ soudce, který si nechal posílat pornokazety s adolescentními mladíky mezi 15 a 18 lety. Novináři i "hlas lidu" totiž okamžitě takové tvrzení "vzal", aniž by si všimli, že jim bylo implantované do vědomí vikmitizačními feministkami, které tvrdí, že jakákoli zobrazení či fotografie jakékoli osoby do stáří 18 let je "pedofilie".

Také by jistě před zahájením politických akcí proti pedofilii, kde byl feministkami a medii zneužit případ Duroux pro tažení proti celému mužskému pokolení a hlavně proti jakýmkoli mužům, kteří se věnují výchově a školení dětí. Tento otřesný případ byl zneužit k tomu, aby byly zahájeny kampaně "na ochranu nevinných dětí", kde je každý muž, který se vyskytuje kdekoli, ihned podezřelý z pohlavního zneužívání nezletilých.

Tato propagandistická akce, která nejprve začala na Západě, kde nebylo týdne a dne, aby nebyl někým obviněn nějaký muž z pedofilie, což bylo hojně presentováno a aktivistkami komentováno v tisku až pomalu přešla tato vlna k nás, kde jak se zdá, v této době vrcholí.

S touto kampaní je spojeno naprosté pohrdání běžnými právními postupy jako je presumpce neviny. Jinak by bylo těžko možné, aby v demokratickém státě byly prakticky každodenně v novinách rozmazávány případy údajných obtěžování dětí a žen.

Stejně bylo postupováno a manipulováni ve světě například s otázkou sexuálního obtěžování, jak ukazuje jen pár dní starý případ v ONS, kde byl napaden vysoký funkcionář, jehož jediným prohřeškem je to, že údajně položil ruku na záda svojí kolegyni když ji vyprovázel z kanceláře. Bez ohledu na pověst a ověřené kvality je tento člověk donucen podat demisi i když nebylo nic prokázáno a ona údajná "oběť" prý nakonec výpověď odvolala.

Místo presumpce neviny dokázaly feministky v posledních letech v myšlení veřejnosti, v praxi a právním řádu presumpci viny. Každý, kdo je jakoukoli ženou či dítětem označen za "pachatele", je předem odsouzen. Když ne soudem, jistě "veřejností, tiskem a aktivistkami" a je doslova zničen.

Bez odporu také společnost akceptuje zřejmě nesmyslné tvrzení, hlásané feministkami a takzvanými bojovnicemi "proti násilí za dětech", že člověk mezi 15 až 18 lety je dítě (za povšimnutí stojí, že tyto "statečné" bojovnice útočí pouze na muže z našeho civilizačního okruhu, tedy občany bohatých a rozvojových států a ani nehlesnou na skutečné ničení, trýznění, znásilňování a vraždění mladých obyvatel Afriky, chudých oblastí Latinské Ameriky a některých krajin pod vlivem fanatického islamismu).

Zároveň však stejná společnost pokládá osoby mezi 15 a 18 lety za entity schopné aktivního sexuálního života. Takže místo adolescenta zde najednou máme "dítě", které může být subjektem sexuálního chování, ale nesmí být objektem sexuálního chování. Ovšem, v přirozeném stavu nemůže být někdo jen subjektem a nebýt zároveň objektem sexu (s výjimkou onanie).

Zdánlivě bláznivé "teoretické" vývody moderních feministek, které společnost často bagatelizuje, se nenápadně vtělují do zákonů. Většinou bez odporu veřejnosti a politiků, jak si všímá i autorka. Většinou však znamenají zásadní změny v našem světě a zákonech, jak právních, tak morálních.

Takzvaný zákon o "sexual harasment" není jen nebezpečný tím, že použit do krajnosti, zbavoval by lidstvo možnosti heterosexuálních kontaktů, předcházejících plození, takže by lidstvo muselo přejít na umělé oplodňování a nebo vyhynout. Ostatně existují feministky, které považují za jediné početí hodné skutečné ženy umělé oplodnění a doufají, že k tomu brzo již nebude potřeba vůbec muže - oplodnění tzv. mateřskou buňkou.

Zákon o sexuálním obtěžování, a to i verbálním a nekontaktním (pohledem), který přijaly země EU, však se stalinistickou důrazností a přesně podle "revolučních" metod rozmetává tisíciletou stavbu evropského práva. Požaduje totiž, tak jako požadovali stalinisté, aby obžalovaný "dokázal", že za vinu mu kladený skutek nespáchal. Což je prakticky, zvláště jedná-li se o věci nehmotné - např. obtěžující pohled, sexuálně vyzývavá slova, hanobení státu socialistické soustavy, rozvracení Sovětského svazu - nevyvratitelné.

Nemůžete dokázat, v určitém typu společnosti, kdy byly přijaty zákony například o vedoucí úloze strany - tak jako by člověk byl ve státě, kde by feministky uzákonily zákony upřednostňující kvality a morální nadvládu žen - že jste si nemyslel o soudruhu Stalinovi něco špatného, a nemůžete dokázat, že NEJSTE antikomunista, a stejně tak nemůžete dokázat, že jste se nedíval vilně na Andulu anebo že jste neosahával Moniku bez toho, že dotyčnou třeba ani neznáte! To nelze dokázat! V logice těchto aplikovaných ideologií do práva je, že čím více se bráníte, tím jste nejen podezřelejší, ale i více vinen. Tvrdošíjným zapíráním, což je samo o sobě v očích soudců i veřejnosti zločinem proti "světlé myšlence" a "ideálu" si situaci ještě zhoršujete. Toto právní ustanovení je nejnebezpečnějším počinem od dob inkvizice a Stalina.

Feministická myšlenka prosazovaná v posledních třiceti letech, že všichni muži jsou agresivní zvěř a ženy vždy nevinné oběti, však není nic k zasmání. Zvláště pak teorie, která se pomalu stává akceptovatelná pro většinu společnosti a zároveň se dostává do právní podoby, že například slovní sdělení manželce, že jí něco nesluší, je aktem sexuálního násilí srovnatelného se znásilněním. To dosáhlo svého posvěcení v posledních dnech šíleným soudním rozsudkem. Podle rozsudku soudkyně Kathy Satchelové v JAR byla manželka J. Engelbrechta za jeho vraždu odsouzena k 15 minutám vězení.

V rozsudku soudkyně odůvodnila, že manžel vražedkyni prý týral nesnesitelně tím, že se jí posmíval že má skleněné oko, že ji nutil při sexu k praktikám odkoukaným z pornokazet a podobně. "Nikdo z nás asi nepochopí vaše utrpení za ta léta," sdělila vražedkyni soudkyně, bez ohledu na to, že příbuzní zavražděného namítali, že obžalovaná je lesbička a chtěla se vraždou zbavit nepohodlného manžela. Všude se v poslední době vyskytující takzvaní "ochránci lidských práv" prý jásali a tvrdili, že jde o "vítězství žen, které jsou vystaveny násilí ze strany mužů".

K tomu jen maličkou poznámku. Podle knihy "Tudy cesta nevede" patří mezi hlavní ideology tohoto ženského nacionalismu, nejvíce podobného nacionálnímu socialismu, tedy nacismu, jistá Američanka Dworkinová. Lesbička. Její následnicí a spolubojovnicí je její přítelkyně Mac Kinnonová. V jejich očích není nepřítelem nějaký "macho", ale každý muž. Nelze se ani divit. Jim. Lze se divit veřejnosti, že tyto šílenosti akceptuje.

Hlásání teze o všeobecné zvrácenosti mužů, tvrzení že každá soulož, tedy přesně řečeno každé zasunutí penisu po pochvy, je znásilnění veřejně hlásané lesbičkou, není tak těžké pochopit. Ale vysvětluje to možná i instinktivní nechuť české společnosti a poslanců uzákonit vztahy homosexuálních párů na úroveň heterosexuálních. Od takzvaného "osvobození" není podle našich zkušeností daleko k diktatuře takzvaných "bývalých ponižovaných".

Tyto agresivní a šílené teorie k nám přicházejí přes západní Evropu z USA. Tedy přes jejich vysoké školy, masmédia a intelektuály. A zapouští u nás tato totalitní demagogie kořeny. Problémem ovšem je to, že americká demokracie, se svými samočisticími mechanismy, doposud vždy tomuto "třeštění" civilizace odolala. Přežila nástup moderního průmyslu a zavrhla přitom jak komunismus, tak nacismus. Vydržela šílenosti prohibice, přežila poltickou křeč mccarthismu. Evropa však vždycky skončila ve válečných křečích.

Evropa vůbec ráda podléhá všem šílenostem. Je tedy nasnadě obávat se, že podlehne i totalitnímu feminismu. Ostatně jeden z jeho věrozvěstů u nás, M. Vodrážka, veřejně prohlašuje (LN 19.2 2005), že u nás se "po roce 1989 prosazoval ´gangsterský´ kapitalismus" a tvrdí, že " jako nemůže existovat občanská společnost bez občanské politiky, nemůže existovat genderová demokracie bez politicky "pohlavně" se angažujících bytostí".

Takže po "socialistické demokracii", po pádu totalitního komunismu nám chtějí hlasatelé feministických myšlenek zavádět "genderovskou demokracii" a pohlavně (politicky) se angažující jedince.

Doporučuji všem, aby si uvedenou knížku přečetli. Měla by být pro politiky a novináře snad povinnou četbou. Nepochopíme-li, co v ní je a co se za agresivním feminismem vedeným lesbickými aktivistkami a duševně pokřivenými osobami skrývá, můžeme se skutečně dožít "genderovské demokracie". Což znamená třeba manželku beztrestně vraždící manžela, protože jí, že má na nose bradavici a "nedej gender", dotyčná dáma prohlásí, že s ní chtěl pod záminkou, že je jeho manželka, dokonce souložit!

V jedné věci se autorka této vynikající knihy, vyrostlá a vychovaná v desetiletích klidné a pevné demokracie, mýlí. Tvrdí, že "Tudy cesta nevede". S tím rozhodně nemohu souhlasit. Tudy cesta vede. Vede však k další totalitní tyranii. Tak jako v minulém století vedla už dvakrát. Domnívá-li se někdo, že to není možné, ať si přečte československé noviny například z roku 1929 anebo z roku 1946. Pochopí, jak je možné být slepým před hrozícím nebezpečím.

Jistěže není možné všechny feministky anebo osoby sympatizující s feministickým hnutím označit za "femi-bolševiky" anebo " femi-nacisty". Mnozí z nich jsou naopak docela upřímně přesvědčeni, že je nutno život žena dětí zlepšit. Tak jako byli o podobném přesvědčeni zakladatelé dělnických spolků, první sociální demokraté a konec konců i první hnědokošiláči, kteří nalétli Hitlerovi na jeho hesla, která se zdála ukazovat cestu ven z beznaděje a bídy.

Všechny však nakonec tato hnutí dovedla k tragickým koncům. Čeká to i nás?

Knihu vydalo nakladatelství Karolinum 2004

--------------------------------------------------------------------------------------------------

28.2. VĚDA: O jaderném reaktoru
František Ungr

Inženýr Ungr se na žádost redakce vrátil ke svému článku Vznik a zánik jaderné elektrárny, aby čtenářské obci stručně objasnil, jak vlastně takový reaktor pracuje a v čem spočívá jeho nebezpečí:

Vracím se stručně k otázce aktivity přírodního uranu. Nejsem jaderný fyzik, jenom jsem se zůčastnil výstavby A1, Dukovan, Pakše a Temelína. Moje parketa byla více v aplikované fyzice - měření teplot, vakua a netěsností helivými hmotnostními spektrometry. V mezičasech něco v Řeži a dokonce v Tróji. Znám víc technologii než fyziku. Tak jsem si trochu zalistoval ve starých skriptech.

Jaderné reakce se může zúčastnit jen uran U235 a uran U233. Uran U238, kterého je v přírodě nejvíce není uveden v tabulce zářičů a štěpné reakce se aktivně nezúčastní. Dále se štěpné reakce může zůčastnit plutonium Pu 239 a Pu 241. V přírodě se obvykle nachází směs uranu U238 spolu s asi 0,7% uranu U235. (Omlouvám se za lajdácký zápis, správně to má být 235U92, ale takhle se to snáze píše). Uran U235 je zářič emitující alfa záření. Uranové proutky, tvořící palivo se stanou silně aktivní až při štěpném procesu. Palivové články se na elektrárně A1 sestavovaly ručně tak, že se proutky zasouvaly do klece podobně, jako se sestavují kondensátory turbin nasouváním trubek.To bylo možné jen u uranu s přírodním složením. S obohaceným uranem už je manipulace mnohem složitější. Čím více je v palivu uranu U 235 tím je snazší provozovat štěpnou reakci. Proto se pro relativně malé reaktory jaderných ponorek volilo palivo výrazně obohacené uranem U235 a odtud se to přesunulo do civilních aplikací. Obohacování uranu je obtížný a technologicky velice náročný proces. V době stavby A1 měly taková zařízení jen jaderné velmoci (USA, SSSR, GB, a později také Francie). Během kampaně v jaderném reaktoru se přemění v energii jen část U235. I tak je to energie víc než dost. Pokud chceme zvýšit obsah U235 v kovu, musíme jiný uran ochudit a U235 z něj dostat. Ochuzený uran U 238 má potom jen malý zbytek U235, takže se hodí do hlavic protipancéřové munice. Dnešní palivové články mají řadu rozmanitých konstrukcí. Například se palivo vkládá do korozivzdorných trubiček ve formě tablet, což umožňuje měnit složení po délce. To souvisí s fyzikou a teplofyzikou aktivní zóny. Nejhustější štěpení probíhá v centru a na okrajích je slabší. Proto se během vyhořívání palivové články postupně stěhují z periferních oblastí do středu aktivní zóny. Tím se problém vyřeší radiálně, ale nikoliv vertikálně. Tablety to dokážou částečně kompenzovat. Procesy spojené se zpracováním uranových rud, obohacování a celá ta "alchymie" kolem jsou nejpřísněji střeženým know-how. V literatuře se často uvádí nesmysly, aby se nedařilo zlobivým amatérům. Jistě by se našlo dost pitomců, toužících dostat se do dějin jako ten, co sestrojil doma jadernou bombu. Ono stačí vyabstrahovat asi 5 kg správného materiálu, což je při velké hmotnosti těchto kovů jen asi 0,3 dm3.

Větším problémem než záření přírodního uranu je přítomnost dalších prvků a isotopů, které uran v rudách dopravází. Jsou totiž často vysoce toxické. Tyto látky také doprovází uhelné sloje pod Krušnými horami. V přírodě jsou dost pod povrchem, ale těžbou se dostanou na ven. Pokud má uhelný energoblok kotel s odsiřováním mletým vápencem, potom se větší část škodlivin absorbuje na vápenci a spolu s ním na elektrostaických odlučovačích. Získaný prach má charakter velmi nebezpečného odpadu, protože se v něm koncentrují jak toxické látky, tak radionuklidy. Potom jezdí na energoblok denně dlouhý vlak s uhlím, kratší vlak s vápencem a odjíždí vlak s nebezpečným odpadem zpět na šachtu, kde se ukládá. Není problém si spočítat, kolik toho je objemově, protože "energetické uhlí" má až ke 40% popeloviny. Tato doprava drží nad vodou železnici. Díky tomu je nákladová cena elektřiny z odsířené elektrárny cca dvojnásobná než z Dukovan.To byla jen malá odbočka.

Je zajímavou skutečností, že pomocí výluhů a spodních vod je možné v přírodě samovolné zvýšení koncentrace U235 v podzemí do té míry, že se jaderná reakce spustí sama. Na její spuštění stačí něco nad 50 kg U235. Taková lokalita byla nalezena v Gabunu. Naštěstí se jaderná reakce časem sama zastaví otravou produkty jaderné reakce.

Ještě krátce o jaderném odpadu. Pokud vynechám nízkoaktivní, jako jsou oděvy a rukavice, zbývá vyhořelé palivo. Kdybych měl volné peníze, tak ho budu kupovat a schovávat na horší časy. Teoreticky ho lze "přepalovat" až k naprosto netečnému olovu. Na to dojde, až uzraje čas. Fyzici ví jak, ale technologické otázky nebudou procházka růžovou zahrádkou. Dobře rozjetý program v Los Alamos zakotvil na vedlejší koleji po 11.9.2001, protože válka s teroristy je prioritou.

Ing. František Ungr

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zdeněk Lukeš
Připomenu opět svůj přednáškový cyklus v břevnovském Kaštanu. Toto úterý končí seriál věnovaný moderní architektuře pražských obvodů dílem o Praze 8. A pak opět ve čtrnáctidenních cyklech každé druhé úterý od 18:30 poběží nový cyklus. 15. 3. to budou Pražské mosty, pak až 5. 4. Pražské pomníky a sochy, 19. 4. Kubistická architektura v Praze, 3. 5. Pražské vily, 17.5. Moderní pražské kostely, sbory a synagogy a konečně 7. 6. Architekti známé enklávy Baba v Praze-Dejvicích. Vedle povídání a promítání obrázků uvidíte vždy nějaký krátký film na dané téma. Objednávky vstupenek lze provést prostřednictvím webových stránek (www.kastan.cz nebo www.e-architekt.cz), přesnější program rovněž tam. Část vstupenek se doprodává na místě před přednáškou.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
28.2. CHTIP: Takový normální domácí dialog
Chechtavej tygr


Ž - žena
M - muž

Ž: Dala bych si chipsy.
M: Nejez to, zase budeš brečet, jak vypadáš.
Ž: Jak vypadám?
M: No jak bys vypadala.
Ž: To se tě právě ptám.
M: Mně je to přece jedno.
Ž: Tobě je jedno jak vypadám?
M: Ale není mi to jedno, co furt máš?
Ž: Já nic nemám, jen že jsi říkal, že blbě vypadám.
M: Cože jsem říkal?
Ž: No že blbě vypadám.
M: To jsem neříkal, vždyť víš, že se mi líbíš.
Ž: Jak moc?
M: Co jak moc?
Ž: Jak moc se ti líbim?
M: No normálně - moc.
Ž: Tak normálně nebo moc?
M: No moc, no.
Ž: A jak moc?
M: Šmarjá, moc moc. Necháš mě dívat?
Ž: Já tě rušim? Tak já tě rušim a blbě vypadám, že jo. Já tady taky nemusim být.
M - mlčí
Ž: Ty mlčíš? Takže tu nemusim být?
M: Cože? Ale jistě že tu musíš být.
Ž: Musim? Tak já musim? Jisteže musim! Kdo by ti pral a vařil, že?
M: Ale přece víš, že tě miluju.
Ž: Nevím. Jak to mám vědět? Jak mě miluješ?
M: Montoya se tlačí na Schumachera Co? Cože? Jo, miláčku, určitě máš pravdu?
Ž: Jak cože? Ty mě vůbec neposloucháš!
M: Počkej prosímtě chvíli. Jedou 49 kolo, ještě tři a budeme si povídat.
Ž: Musím ještě žehlit.
M: Tak běž žehlit.
Ž: Jisteže, já můžu jít žehlit a ty se budeš dívat.
M: úpění Tři kola miláčku, tři kola, potom klidně vyžehlim já.
Ž: Jistě, ty určitě vyžehlíš. Ty něco uděláš. To bych se dočkala. Kdy jsi tady naposled něco udělal? C-O-K-O-L-I-V.
M: Nikdy.
Ž: No jistě, to jsi celej ty.
M: Dáš už pokoj, prosím tě? Za chvíli bude konec.
Ž: Ne za chvíli. Hned je konec. Mám toho dost. Jdu pryč. Nebudu utrácet svý mládí s někým, jako seš ty.
M: Cože nebudeš utrácet? Mohla bys prosím tě chvilku mlčet?
M - odevzdaně vstává, přináší z kuchyně chipsy a podává je ženě
Ž - naštvaně bere pytlík a cpe si do pusy plnou hrst chipsů
Ž: Myslíš, že jsem tlustá? Asi bych to neměla jíst, co?
M - zoufale chytá hlavu do dlaní...

-----
Jojo,

a tady máme v kostce to, proti čemu bojují feministky - zde je totiž žena zobrazována jako blbec, kdežto muž jako pán světa byť trošku týraný.

Úkol pro feministky a pro draze placené (z našich daní) gender aktivity, ať je to co je to: přepište dialog tak, aby v něm muž vypadal jako blbec a žena jako paní světa.

A přípodotek - takto slovně masírovaný muž se po překročení jisté hranice vztyčí, uprchne do hospody (čímž vznikne odporný typ alkoholika) nebo začne neartikulovaně strašlivě řvát a poškozovat domácí vybavení nebo dokonce uklidní tu svou hysterku jemným štouchancem či plácnutím - i vznikne ještě mnohem odpornější typ domácího násilníka. A ubrečená hysterka z toho vyleze jako světice čistá, nevinná ... i když existují velice podlé typy mužů, kteří reagují na hysterii dámy ledovým klidem a sarkastickými racionálními argumenty a donutí tak tyto ubohé utlačované vytosti, aby se na to mužské šovinistické prase vrhly a způsobily mu poranění (nehty, válečem na nudle, talířem polévky ne již vroucí, podpatkem obuvi, paličkou na maso, krabicí či pytlíkem mléke etc. etc.)

Jura, jurax@seznam.cz, 195.47.14.126

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

26.2. POLITIKA: Odstraní-li se příčina, zmizí i následek
Michal Kadlec

Údaje Českého statistického úřadu nám leckdy umí sdělit zajímavá čísla. Na konci roku 2003 činila obecná míra nezaměstnanosti (měřeno dle mezinárodní definice) 8,1%. V tom období bylo 49,5% ze všech nezaměstnaných bez práce déle než jeden rok a 12,7% uchazečů bez zaměstnání déle než čtyři roky. Na konci roku 2004 činila obecná míra nezaměstnanosti 8,2%, ovšem bez práce déle než jeden rok už více jak 52% všech nezaměstnaných (o 14 tis. osob více) a bez práce déle než čtyři roky je už 15% (o 10 tis. osob více). Jen pro srovnání, obecná míra nezaměstnanosti na konci roku 1997 byla dle ČSÚ 4,8%.

Na konci roku 2004 už bylo o 5800 podnikatelů se zaměstnanci méně než v roce 2003. Oproti roku 2003 bylo na konci loňského roku evidováno o 30 600 podnikatelů bez zaměstnanců méně. Tolik čísla a údaje. Co z nich plyne? Že něco není v pořádku.

Sociálně demokratický ministr Škromach je ve funkci ministra práce a sociálních věcí již od roku 2002. Samotná ČSSD pak vládne tomuto ministerstvu již 8 let, od roku 1998. Za tu dobu jsme slyšeli spoustu návrhů, nespočetně řešení a nepočítaně prohlášení, že právě tyto kroky jsou ty správné a jedině tyto povedou ke snížení počtu registrovaných na úřadech práce a povedou k vyšší motivaci při hledání zaměstnání. Bohužel řeč čísel je poněkud odlišná. Je s podivem, že navrhované kroky stále procházejí vládou a že jim může ještě někdo věřit.

Jak uvádí tisková zpráva Ministerstva práce a sociálních věcí, míra nezaměstnanosti byla za prosinec 2004 pod průměrem EU, byť jen o 0,5%. Má to být snad dobrá zpráva, že to v České republice není zase tak špatné? Omyl. Nelze se utěšovat srovnáváním s různými ekonomikami, různými trhy práce a různými přístupy k politice zaměstnanosti v jednotlivých státech.

Na zvyšování zaměstnanosti má jistě nezanedbatelný vliv i příliv zahraničních investic do republiky. Ovšem Česko již delší dobu postupně ztrácí výhody, ze kterých mohlo ještě nedávno těžit. Výhoda levné pracovní síly pro firmy ze západních států byla jednou z nich. Jen těžko to mohou změnit současné investiční pobídky, které vytvářejí čím dál hlubší propast mezi těmi českými firmami, které je nemohou využívat, a zahraničními firmami, které mají výhod někdy až příliš. Nehledě na skutečnost, že i české firmy, pokud se mohou rozvíjet, dokáží, a to bez jakýchkoli pobídek, vytvářet nemálo pracovních míst. Výše zmíněná přednost se tedy pomalu, postupně vytrácí a vláda by už měla oslovovat zahraniční investory dalšími, aktuálními konkurenčními výhodami, které by měly sloužit k soutěži s jinými zeměmi. Bohužel právě v této soutěži vlak pomalu ujíždí a ostatní státy získávají stále větší náskok.

Jak tedy dosáhnout opačného poměru v úvodu uvedených čísel? V prvé řadě je nejdůležitější věcí mít nastaven cílový stav. Ten není možno vyčíslit ideálním počtem nezaměstnanosti či počtem podnikatelů. Měl by spíše zobecňovat jakási pravidla, dle kterých se budou občané individuálně řídit. Obecně a velmi zjednodušeně, nicméně jasně: být zaměstnaný, či podnikat, by mělo být jednoznačně výhodnější než být nezaměstnaný. A to v drtivé většině ohledů. Z tohoto stavu by měli těžit jak zaměstnavatelé, tak současní či potenciální zaměstnanci. Kroky k tomuto cíli by měly být mj. následující: odplevelení legislativy, která v celé řadě případů zbytečně svazuje možnost a podmínky pro podnikání. Zjednodušení a větší liberalizace zákoníku práce, který v současné podobě víceméně deformuje vztah zaměstnavatel vs. zaměstnanec. Snížit cenu práce, která má také svůj nezanedbatelný podíl na míru nezaměstnanosti. Ponechat více prostoru trhu a soutěži. A v neposlední řadě nikoli kosmeticky, ale razantně a důsledně upravit vyplácení sociálních dávek skutečně jen potřebným, kteří pracovat nemohou. Ostatně jak praví jedno latinské moudro: sublata causa tollitur effectus - když se odstranila příčina, odstraní se i následek.

Michal Kadlec

místopředseda jihomoravského Regionálního sdružení ODS

---
Nobody

tohle posloucham uz asi deset let. Chybi autenticka pravicova strana. Mluvi pravicove, jedna levicove.
Tak ja ti neco prozradim, jestli uz te to nenapadlo davno. Ale ty nejsi uplne pako, ty to vis stejne dobre jako ja.
Tady nechybi autenticka pravicova strana. Tady chybi obcane ochotni pro trvalou prosperitu par let makat, nekrast a snaset nepohodli. A protoze tady chybi tenhle material, tak jedina autenticka pravicova strana, ktera by zvladla nabusit do ceskych rozmazlenych hlavicek nejake zasady trvaleho preziti by musela disponovat atomovymi bombami a byt ochotna pro vystrahu pred revolucnimi naladami povesit vsechny odborove predaky i zadaky.

666, 213.220.192.203