4.3. POLITIKA: Nuda v Praze
Martin Stín
Od 11. ledna 2005 jsme si zvykli na stálý přísun zpráv o odvrácené straně působení Stanislava Grosse ve vysokých státních funkcích a o podnikatelských kouzlech jeho manželky. Bylo to docela příjemné:
stále se něco dělo, novináři denně objevovali nové podrobnosti. Každý den pár politiků proneslo nějaká moudra k dané věci, jež nám pak pohotová média servírovala ještě za tepla. Určitě jsme se
nenudili. Nejvíce se nám o zábavu staral sám premiér, který kličkoval před všetečnými novináři a interpelujícími poslanci jako vyděšený králík před honicími psy a s neměnnou upřímností vymýšlel stále
další neodvolatelně pravdivá vysvětlení, jež zítra nahrazoval jinými. Občas se ve zprávách zatřpytila nějaká perlička, osvětlující premiérovo vidění světa (hlavně, že se hrnou zákazníci) nebo
neotřelé myšlenky jeho manželky (díky ní už víme, že se v České republice nedá podnikat). Když se již začínalo zdát, že se nic nového nepřihodí, na scénu vždy vystoupila nějaká podivná figurka s
pohádkovým vysvětlením své úlohy v premiérových malérech. Kdybychom nežili v malých českých poměrech, určitě by z událostí vytěžil nový Cervantes a Donem Simkaničem a Sancho Rodem by na věky zastínil
slavného středověkého hrdinu.
V tom ruchu se záhy úplně zapomnělo na první skandální zprávu, kterou přinesli stateční hlídací psi demokracie z Hospodářských novin. Ti předhodili premiéra svým kolegům a veřejnosti zprávou o jeho
podivném počínání v době jeho působení v úřadě ministra vnitra, kdy si měl podle jejich poznatků zřídit policejní tým Mlýn a používat jej pro nezjištěné úkoly dle svých potřeb. Vlastně odhalili
náznak nebezpečí ohrožení demokratického řádu této země, což vůbec není žertovná záležitost. Jakmile ale zjistili, že smečka vyrazila za kořistí a ve chvíli, kdy již téma Mlýn nenabízelo další
znepokojivé zprávy, se pustila po stopě finančních poměrů rodiny Grossovy, přestali premiéra znepokojovat novými objevy. Skoro to vypadá, jako by voňavého buřta finančních skandálů novinářům někdo
předhodil záměrně, aby je odradil od vytrvalého čmuchání kolem Grossova působení na ministerstvu vnitra. Ale ani podivné finanční praktiky rodiny Grossových nebyly pro novináře nevyčerpatelnou
inspirací, protože od odhalení okolností koupě domu na Proseku firmou Šárky Grossové se již nové pohoršující skutečnosti neprovalily, nebereme-li v úvahu různé klepy, kolující po internetu a v
hospodách. Vše by usnulo, nebýt Miroslava Kalouska, jenž kauzu nedůvěryhodného chování premiéra přenesl na politickou scénu.
Teprve v té chvíli se věc stala skutečně zajímavou. Zdálo by se, že Kalouskovo vystoupení bude obecně pochopeno a povede k rychlému pádu špatně se orientujícího premiéra, jehož upřímné modré oči
dosud vyjadřují nepochopení pro výčitky. Nejde přece o nic jiného, než že se vyjevila v plné nahotě Grossova nezpůsobilost stát v čele výkonné moci státu: nejenže se nechal přistihnout při
prohřešcích, které by každého z jeho kolegů ve starých zemích EU přivedly k pádu pár hodin po odhalení. Z finančních skandálů totiž vyplývá, že premiérova rodina ať úmyslně nebo neúmyslně
prostřednictvím manželky neomaleně těžila z jeho informací, postavení a styků. Navíc nám nastávající ex-premiér předvedl, že není schopen ustát zátěžové situace: žádné z jeho objasnění neobstálo déle
než pár hodin. To dokazuje, že v tísni není schopen předvídat hlavní alternativy vývoje a hledat dlouhodobě udržitelná řešení. Působí až dojmem člověka, který se bojí vyzrazení dalších choulostivých
věcí a v panice ztrácí schopnost jednat uvážlivě. Za této situace bylo jediné rozumné řešení, jež by z velkého maléru rázem udělalo lapálii: rychlá demise a představení nového premiéra z řad politiků
ČSSD. Na mrzutosti kolem výměny Stanislava Grosse by se za pár dní zapomnělo stejně rychle jako na vystřídání Vladimíra Špidly a koaliční vláda by pokračovala po vyjeté cestě až do konce volebního
období. Na rozdíl od předešlé výměny předsedy vlády by byl choulostivější nerudovský problém kam s ním, neboť se momentálně nikde nenabízí volný úřad, jenž by sesazeného premiéra odškodnil. Ale
nakonec by tento problém nebyl tak vážný, neboť Stanislav Gross by mohl po boku své ženy hladce vplout do světa podnikání. Jenže nastávající ex-premiér si neuvědomil, že svoboda je správně pochopená
nutnost a odmítl opustit svou pozici. Vedení ČSSD projevilo sebevražednou neschopnost pochopit, že aféry Grossových vrhají na stranu špatné světlo a připravují ji o přízeń voličů. Z osobního selhání
politika se tak rázem stal prakticky neřešitelný rozpor uvnitř vládní koalice, jenž zaměstnává politické elity zcela zbytečnou záležitostí na úkor věcí veřejného zájmu. Čím déle bude trvat Grossova
agonie, tím hůře pro sociální demokracii. Naopak rychlé uplatnění samočisticích mechanizmů by možná vyvolalo vzpomínku na její ctižádost být stranou čistých rukou a určitou část veřejnosti by mohlo
naladit v její prospěch. Zatím se sociální demokraté i křesťanští demokraté zakopali na svých pozicích a krouží kolem sebe, vzájemně si nabízejíce pro druhou stranu nepřijatelné podružné ústupky.
Malí křesťanští demokraté stojí jako klidná síla proti velkým sociálním demokratům, bezmocně chrastícím zbraněmi ve výhružných gestech. Všichni ale víme: pes, který štěká, nekouše. ODS a KSČM klidně
vyčkávají v povzdálí, vědouce, že vydělají na úplně jakémkoli výsledku vnitrokoaliční pranice. Vývoj se zastavil, vypukla nuda.
Určité oživení přinesly od minulého týdne pokusy vtáhnout do hry lid. Rozhněvaný nezávislý jedinec Erik Matouš svolal první demonstraci před prázdný Úřad vlády ČR, na kterou přišly dvě až tři stovky
nespokojenců, dle vyjádření moderátorky České televize převážně starších lidí. Je pozoruhodné, že stranou se drží intelektuální elity, které byly činné v době televizní krize i při vystoupeních za
odvolání Pavla Přibyla z funkce ředitele Úřadu vlády ČR, a nezapojili se studenti, kteří bývají rozbuškou každého politického neklidu. Po zkušenostech z r. 1988 a televizní krize se dalo čekat, že
první demonstrace postupně uvede do pohybu lavinu, zvláště když petici za odstoupení Stanislava Grosse, vystavenou na internetu, již podepsalo nejméně 20 tisíc nespokojenců a průzkumy veřejného
mínění prozrazují prudký pokles jeho oblíbenosti. Nestalo se. Pondělní pokusy jiných organizátorů nepřivedly do ulic ani tolik protestujících jako osamělý běžec Erik Matouš. Ve středu se sice
uskutečnila další ze slíbených demonstrací před Úřadem vlády ČR, ale proti minulému týdnu účastníků nepřibylo, nepočítáme-li policejní ochranu, která byla dle mého odhadu početnější než minule
(uvážil policejní prezident rizika z ideologického ovlivnění policistů demonstranty?). Média zatím nepřinesla žádnou zprávu o mimopražských protestech, takže musíme počítat s tím, že žádné nebyly.
Pouze diskuse na internetu, pivní řeči, průzkumy veřejného mínění a petice ukazují, že další politická kariéra Stanislava Grosse je pro tuto chvíli pro významnou část veřejnosti věcí zcela nežádoucí.
Ze srovnání s událostmi z února 1948 či z období po sarajevském atentátu vyplývalo očekávání, že do ulic vyrazí stoupenci Stanislava Grosse. Ani to se nestalo.
Víceméně stejnorodé jsou i projevy novinářů. Na stránkách tisku a v rozhlasových a televizních debatách neprobíhají vášnivé spory stoupenců a odpůrců Stanislava Grosse, ač v normálních politických
poměrech demokratického státu by se daly předpokládat. Na dva tábory se tak viditelně rozestoupili pouze politici, kteří stojí pevně pod prapory soupeřů Stanislava Grosse a Miroslava Kalouska,
motivováni především veřejně nepřiznávanými existenčními zájmy. Lid této země již celá aféra zjevně nudí, je mu lhostejné, kdo stojí v čele vlády a neobětuje nic ze svého pohodlí, aby projevil svou
nevoli. Ponechává tuto ošklivou záležitost politikům, ať si ji vyřídí, jak je jim libo. Tento důsledek dlouhého života národa v totalitě, ale také umrtvujícího patnáctiletého působení polistopadových
politických elit na občanskou společnost je daleko horší než selhání premiéra a jeho neochota pokorně odejít do ústraní.
Martin Stín, Praha
Psáno pro Politikon 3.3.2005
-------------------------------------------------------------------------------------------------------
Chápu velmi dobře, autore,
Vaše rozhořčení, ale bohužel vlastnictví čehokoliv nese sebou nepopulární povinnost nastudovat všechny zákonné předpisy, které s dannou věcí souvisí. Chcete-li být akcionářem, musíte respektovat
zákony platné v této oblasti (nejlépe je poradit se s odborníkem, zda do toho vůbec jít). A zasílání důležitých písemností poštou? Jistě, pokud je na první pohled patrné, o co jde. Jsou i takové
špeky, jako např. dodatek tuším č.4 k penzijnímu poj., který byl velmi nepřehledný a chudáci ti, co podepsali, pak byli překvapeni, že nedostanou peníze v 50 letech, ale o dost později.
Bohužel je nutné souhlasit v tom, že současná legislativa je ve všech oblastech tak šíleně složitá a nepřehledná, že spousta lidí se živí jen tím, že ji tlumočí do češtiny a to ještě bez záruky.
Otázka je, jak z toho ven. Současní legislativci a ostatní rozhodující jsou součástí onoho špinavého soukolí, zvaného politika a jedno nové kolečko se buď dostatečně ušpiní a zapadne do strojku, nebo
vypadne ven. Mnozí se spoléhali na to, že Brusel náš stroječek vyčistí, ale zatím to vypadá tak, že se jen náš malý strojek zapojil do stejně špinavého orloje. A to, že by se před následujícími
volbami objevily na kandidátkách špinavých politických stran čistá kolečka, je pouhá fantasmagorie. Pořád si říkám, že se možná ještě do voleb objeví někdo nový (strana), kdo bude normální, čestný a
objektivní a dá nám NADĚJI ...
A pro ty, kteří teď řeknou: tak si nestěžuj a založ novou stranu! Budiž řečeno, že opravdu jsem dobrý organizátor, ale nemám vůdčí ambice ani charisma vůdčí osobnosti a tudíž mi nezbývá, než čekat.
Alča, 213.155.228.4