16.3. PRÁVO: Mein Kampf ve zpětném zrcátku I
Jan Vučka

Kauza Mein Kampf skončila minulý týden rozhodnutím Nejvyššího soudu ve prospěch jeho vydavatele Michala Zítka. Rozhodnutí soudu nebudu komentovat, protože jsem je nečetl (nechce je Michal Zítko zveřejnit?) a spoléhat se na často zkreslené novinové zprávy bývá ošidné. Mnoho zajímavých argumentů však padalo i veřejně v článcích a diskuzním fóru Neviditelného psa. Prvotní vášně rozčilených debatérů již utichly, a tak je vhodná chvíle shrnout s chladnou hlavou nejdůležitější pro a proti.

Prvotní diskutovanou otázkou bylo samozřejmě samotné vydání Mého boje od Adolfa Hitlera (dále jen "MK"). V České republice neplatí žádný zákon, který by zakazoval vydávání MK jako takové. Co je zakázáno, je podporovat nebo propagovat nacizmus nebo mu veřejně projevovat sympatie. Dokonce i nejzarytější odpůrci Michala Zítka v diskuzích připouštěli, že ne každým vydáním MK je takový čin spáchán. Věnujme se tedy otázce, jak se pozná propagující vydání MK od nepropagujícího.
Propagací se rozumí úmyslné působení na jiné s cílem změnit jejich postoj ve prospěch něčeho. To znamená, že aby vydání MK bylo takto trestné, museli bychom prokázat nejen to, že Michal Zítko vydal MK (o čemž nebylo sporu), ale také to, že Michal Zítko to činil v úmyslu zvětšit podporu nacizmu mezi obyvatelstvem. Trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, jak zní přesný jeho název, nelze spáchat nedbalostně, vždy se vyžaduje úmysl. Neprokážete-li tento úmysl, nemůžete nikoho odsoudit.
Úmysl nemusí být totožný s konečným cílem pachatele. Je možné spáchat propagaci nacizmu, i když pachatel nejednal s cílem nacizmus nějak propagovat, nýbrž s cílem dosáhnout zisku z prodeje nacistických předmětů. Postačí, když pachatel zvolí úmyslnou propagaci nacizmu jako prostředek k dosažení svého cíle.
Úmysl je třeba prokázat s ohledem na všechny okolnosti spáchání činu. Kdyby například Michal Zítko byl znám jako skinhead a fašista, nebylo by o úmyslu propagovat nacizmus mnoho pochyb. Nebo kdyby neprodával MK v běžných knihkupectvích, nýbrž dodával jej do obchodů pro pravicové extremisty a inzeroval speciálně ve skinheadských zinech, také by nebyl velký problém jej usvědčit. Žádné takové skutečnosti však dány nebyly.
Samozřejmě lze úmysl propagovat nacizmus prokázat i jinak. Hodně se v této souvislosti zmiňovala otázka obalu knihy a jejího komentáře. To byly velmi správné postřehy, protože to opravdu mohou být indicie svědčící o vztahu vydavatele k nacizmu. Jenže jak bude ukázáno níže, ani tyto okolnosti nenasvědčují spáchání propagace nacizmu. Michal Zítko naopak mohl uvést okolnosti svědčící v jeho prospěch, zejména že se jedná o vydání v rámci knižní řady věnované jistému druhu kontroverzních knih bez jakékoli známky upřednostňování nacizmu.
Samotným vydáním MK bez zvláštních okolností svědčících o úmyslu propagovat nacizmus Michal Zítko nic trestného nespáchal.

Častým obviněním na adresu Michala Zítka bylo, že jím vydaný MK je "kultovním vydáním", "fetišem" nebo "artefaktem" nacistů, protože obsahuje říšskou orlici se svastikou na obálce. Stejně jako však neexistuje zákon zakazující vydávat díla Adolfa Hitlera, neexistuje ani zákon zakazující zobrazování svastiky. O používání svastiky na knihách tedy platí přesně totéž, co již bylo řečeno výše o vydávání MK jako takovém. Má-li být někdo shledán vinným z propagace nacizmu, musí mu být dokázán úmysl propagovat nacizmus.
Pro neznalé jako malou historickou odbočku dodám, že svastika je znamení staré tisíce let, rozšířené v celé evropské civilizaci a ještě v několika dalších. Tradičně symbolizuje oheň a energii a vykládá se jako příznivé znamení. Byla nebo dodneška je součástí oficiálních symbolů celé řady států bez jakékoli vazby na nacizmus, zároveň je symbolem užívaným hned několika náboženstvími. Pokládat zobrazení svastiky automaticky za propagaci nacizmu je proto nesmysl.
V našem případě však nebude sporu o tom, že na obálce MK byl použit nacistický symbol. Mohlo by se použití nacistického symbolu na takové knize pokládat za projev propagace nacizmu?
Podnikl jsem v této věci vlastní průzkum a navštívil jednu pobočku knihkupectví Kanzelsberger jako příklad dobře zásobené prodejny knih. V oddělení s válečnou literaturou faktu jsem napočítal množství knih s tematikou druhé světové války, na nichž byly nacistické symboly. Pro počet titulů uvádím jen názvy:

Hitlerův korunní princ svastika
Jochen Peiper, Hitlerův muž svastika
Ve službách germánského ducha svastika
Luftwaffe, námořní letadla 1939-1945 orlice se svastikou
Mlčení korunních svědků orlice se svastikou
Pod hákovým křížem orlice se svastikou
Stíhači Luftwaffe v bitvě o Británii orlice se svastikou
Heydrich, sluha smrti runy SS
Krví nasáklá zem runy SS
SS: Peklo na východní frontě runy SS
SS: Peklo na západní frontě runy SS
Waffen-SS, Zbraně SS runy SS
Západní fronta, z tajných archívů SS runy SS
Zbraně a taktika Waffen-SS runy SS

Do tohoto výčtu jsem přitom zahrnul jen ty knihy, kde nacistické symboly tvořily samostatný grafický prvek na obálce. Mnoho dalších knih mělo na obálce nacistické symboly jako součást titulní fotografie, například svastiku na ocasní ploše letadla. Nacistická symbolika se tedy vyskytuje na faktografických knihách často a pokládá se to za legální. Další četná vyobrazení nacistických symbolů na obálce jsem nalezl v oddělení válečných románů.
Dle mého názoru je normální, že kniha pojednávající o nacizmu nebo druhé světové válce bude mít na obálce jako naznačení obsahu příslušná znamení - stejně jako kniha o slonech bude mít s největší pravděpodobností na obálce vyobrazeného slona. Ani vyobrazení orlice se svastikou na obálce knihy tedy nelze samo o sobě pokládat za propagaci nacizmu.
Někdo by mohl namítat, že použití nacistického symbolu právě na MK svědčí o úmyslu propagovat nacizmus. Stejně tak dobře to však lze interpretovat přesně opačně. Jak jsme si ukázali výše, na knihách týkajících se nacizmu je užití nacistických symbolů normální. Naopak kdyby někdo použil nacistický symbol na knize o slonech, kde k tomu nemá zjevný důvod, musel by asi něco vysvětlit.
V diskuzním fóru Neviditelného psa kdosi tvrdil, že Michal Zítko měl místo svastiky dát na obálku obrázek Osvětimi nebo jiný symbol nacistických zločinů. To je zásadní nepochopení významu symboliky pro obyčejné lidi a pro neonacisty. My můžeme obrázek Osvětimi na obálce MK pokládat za odsouzení jeho obsahu a poukázání na nacistické zločiny. Ale pro nacistu má přece Osvětim úplně jiný význam než symbol zločinu. Takový nácek bude na obrázek Osvětimi hledět se stejným zalíbením jako na obrázek říšské orlice a bude to pro něj úplně stejná relikvie.
Obrázek plynové komory se od nakreslené svastiky principiálně vůbec neliší. I svastika může být chápána nacistou jako předmět uctívání a průměrným občanem jako předmět opovržení. Vemte si, kolikrát jste viděli svastiku použitou jako výraz odmítnutí; kolik levicových aktivistů maluje hákový kříž na americkou vlajku a naopak kolik pravicových aktivistů na volební plakáty KSČM. Takže automaticky vnímat nacistickou svastiku jako propagaci nacizmu je jednoznačný omyl.
Pokulhává i dalším debatérem použitá paralela mezi nacistickou nášivkou se svastikou a MK se svastikou na obálce. Kdyby Michal Zítko prodával nášivky se svastikou, kde svastika představuje samotný obsah sdělení, mohlo by být obvinění z propagace nacizmus oprávněné. Když je však svastika na obálce knihy použita jen jako naznačení jejího obsahu, nelze z ní žádné kategorické závěry vyvozovat.
Ledaže byste chtěli stíhat i vydavatele knihy o námořních letadlech Německa v letech 1939-1945. :-)

Dalším důležitým bodem "veřejné obžaloby" se stal nemravný zisk, kterého Michal Zítko vydáním MK dosáhl. Ano, můžete si myslet, že Michal Zítko je bezcharakterní kšeftař, který vydal nacistické svinstvo jen proto, aby si namastil kapsu. Ale je to důvod, proč by se měl stavět před soud?
Zákon zakazuje propagovat nacizmus. Zda se tak děje zadarmo či za peníze, nehraje v očích spravedlnosti žádnou roli. Zda někdo vydá MK, aby mohl dát peníze na charitu nebo aby je utratil v kasinu, může být přitěžující či polehčující okolností, ale neovlivní protiprávnost samotného vydání MK.
Diskutovat o tom, zda Michal Zítko směl nebo nesměl zvednout cenu, dotisknout další exempláře nebo si jinak zvýšit zisk, proto pokládám za naprosto irelevantní pro posouzení, zda se jedná nebo nejedná o propagaci nacizmu.
Jako malou poznámku na doplnění podotknu, že je snad zcela normální, že někdo něco dělá pro zisk, a to platí pro vydavatele literatury zábavné i studijní. Linde ani C. H. Beck nevydávají učebnice z křesťanské lásky k bližním, oni je vydávají pro zisk a nechávají si za ně patřičně zaplatit. O tom je kapitalizmus.

Zajímavější než diskuze o výši zisku Michala Zítka je otázka komentáře. Vydání MK opatřeného kladným komentářem k Hitlerově osobě nebo ideologii by se jistě dalo chápat jako propagace nacizmu. V našem případě ale dílo kladným komentářem opatřeno nebylo. To, co bylo Michalu Zítkovi vyčítáno, byla absence komentáře.
Zde je nutno podotknout, že údajné nekomentované vydání stručný komentář obsahuje a vydavatel se v něm od ideologie nacizmu distancoval. Kdyby šlo o skutečně nekomentované vydání, byla by legálnost vydání MK ošemetnější, protože vydavatel by přímo pokračoval v Hitlerem započaté práci. Michala Zítka se to ale netýká. Ve své poznámce k vydání MK dal najevo, že jej vydal ke studijními účelům a jasně popřel, že by sledoval prospěch nacizmu. Správně orientovaný komentář tedy MK obsahuje.
Někdo by mohl namítnout, že takový komentář je příliš stručný a že by každé vydání MK mělo být doprovázeno obsáhlejším pojednáním o MK, nacizmu a souvisejících tématech. Proti tomu však lze uvést několik argumentů.
Zaprvé takové obsáhlé komentáře nebývají obvyklé. Jsou vydání doplněná obsáhlým komentářem, jsou vydání obsahující jen komentáře a jsou vydání holých textů, které slouží právě těm, kteří si chtějí přečíst původní text. Jako právník si taky můžu koupit učebnici občanského práva nebo komentované znění občanského zákoníku s poznámkami a judikaturou k jednotlivým paragrafům nebo si můžu koupit "úzetko" obsahující jen text občanského zákoníku a nic víc. Ačkoli nejsem historik, myslím, že pro historické texty to platí stejně.
Argumentace, že kritické vydání obsahuje na rozdíl od Zítkova MK poznámkový aparát a delší komentář, mi přijde naprosto mimo mísu, když se o kritické vydání očividně nejednalo. A představa, že studovat nacizmus je povolené jen podle kritických vydání, je sice zajímavá, ale jaksi nemá oporu v žádném zákoně, který znám.
Zadruhé se nedomnívám, že je podobný obsáhlý komentář potřeba. Zrůdnost a zločinnost nacistické ideologie je natolik známa, že opakovat notoricky opakované odsouzení nacizmu ještě jednou by bylo zbytečné. Všichni víme, co byl Adolf Hitler zač a co si máme o MK myslet. Právě proto nehrozí, že by kdokoli soudný musel mít v knize vložen speciální komentář, aby dílo správně zařadil a bez pětisetstránkového vysvětlení by nutně propadl špatným myšlenkám.
MK si může přečíst jen ten, kdo se naučil na základní škole číst. A všichni absolventi základní školy vědí, že nacisté jsou odpovědni za Osvětim, plynové komory a druhou světovou válku. Nutit vydavatele, aby čtenáři říkal něco, co každý čtenář dobře ví i bez něj, mi přijde poněkud alibistické. Nebo je snad mezi čtenáři Neviditelného psa někdo, kdo by nevěděl, že má nacizmus a ideologii obsaženou v MK odsuzovat?
Soudím tedy, že Michal Zítko dostál své povinnosti odlišit svůj MK od propagujícího vydání a volba kratšího či delšího komentáře ke knize byla jen a pouze na něm.
Na okraj dodám, že kladný nebo záporný komentář nelze povyšovat na absolutní kritérium. Jak už bylo řečeno, je třeba otázky protiprávnosti posoudit se zřetelem ke všem okolnostem. Kdyby například známý příznivec fašizmu vydal MK a prodával jej cíleně na skinheadských srazech, jednalo by se o jednoznačnou propagaci nacizmu, i kdyby k Hitlerovu textu přidal sebezápornější komentář. Z okolností by v takovém případě bylo zjevné, že záporný komentář slouží jen k zastírání propagace nacizmu a nevyjadřuje skutečný vztah vydavatele k nacizmu.
Jenže u Michala Zítka žádné takové zvláštní okolnosti dány nebyly. Jediným faktem, který by se dal vykládat v neprospěch vydavatele, byla svastika na obálce knihy. A tu, jak již bylo vysvětleno, nelze v žádném případě pokládat za jednoznačný důkaz propagace nacizmu. Záležitost kolem komentáře tedy též uzavřu se závěrem, že nejsou důvodu pro stíhání Michala Zítka pro propagaci nacizmu.

Zatím jsme se bavili o úmyslu přímém. K odsouzení Michala Zítka by ale stačilo prokázat mu úmysl nepřímý, tedy že on sám sice neměl v plánu propagovat nacizmus, ale věděl, že jeho vydání MK tomu může posloužit a nevadilo mu to. Toto obvinění je už přesvědčivější; konečně u MK se samo nabízí, že si jej kromě obyčejných lidí koupí i náckové. A jestli jej Michal Zítko přesto vydal, zřejmě s tím byl opravdu srozuměn a nevadilo mu to.
Na druhou stranu musíme být při posuzování úmyslu nepřímého opatrní, protože jeho příliš širokou aplikací bychom mohli postihovat v podstatě jakékoli jednání. Cokoli lze nějak zneužít. Já sám píšu tento článek s vědomím, že se mohou najít nějací jedinci, kteří jej budou pokládat za propagaci nacizmu (i když tento článek o nacizmu vůbec nepojednává). A přesto jsem jej napsal. Prodejce nožů si je vědom toho, že nůž z jeho obchodu může být použit k vraždě, a přesto je prodává dál.
Pokud nemáme zavřít do vězení každého prodavače v nožířství, musíme i u úmyslu nepřímého hledat určitý užší vztah pachatele k následku trestného činu. A jak již bylo řečeno, u Michala Zítka nic takového splněno není. Je pravdou, že u MK je asi jiné riziko zneužití než u kuchyňského nože, ale hledání nějaké sebenepřímější vazby Michala Zítka k propagaci nacizmu jsme věnovali pečlivý rozbor a žádnou přesvědčivou vazbu jsme nenašli. A jak již bylo řečeno v úvodu, úmysl je třeba prokázat. Ani pouhé srozumění pachatele bez přímého úmyslu nemůžeme před soudem vyčíst z křišťálové koule, musíme ho dokázat odvozením z faktů.
Když jsme neuspěli s obalem knihy ani s komentářem, vraťme se zpět hned k prvnímu argumentu z článku, který jsme v tu chvíli přijali bez bližšího zkoumání. Nemohlo by se samotné vydání MK brát jako alespoň srozumění s propagací nacizmu?
Jak jsem již uvedl, chápat by se to tak dalo. Jenže kdybychom tento názor akceptovali, došli bychom k tak absurdním důsledkům popírajícím některá základní práva, že nám nezbývá, než jej odmítnout. Vydání MK sice může být nemorální čin, ale nemůžeme vylévat s vaničkou dítě a kvůli trestněprávnímu postihu nemorálního jednání rezignovat na důležité hodnoty, které tvoří samotný základ demokratické společnosti. To by se nejvíc radovali právě nacisté.
Obžaloba přibrala v trestním řízení proti Michalu Zítkovi znalce a nechala je svědčit o obsahu MK, jeho významu a historii. A ti znalci samozřejmě MK museli číst, protože jinak by nemohli poskytnout své znalecké posudky. Stejně tak jako znalci museli mít přístup k MK autoři knih o nacizmu, učebnic dějepisu a další historici. Odepřením MK vědeckému zkoumání bychom se sami zbavili nejlepšího způsobu, jak s pohrobky nacizmu bojovat. Nedokázali bychom totiž říci žádný důvod, proč je ta kniha špatná, když by ji nikdo nikdy nebyl nečetl. Je tedy jasné, že musí být legální alespoň někomu a nějakým způsobem MK zpřístupnit.
Pak ale musíme určit, komu a jak MK zpřístupníme. Máme jej omezit jen na profesionální historiky a politology? Právo vzdělávat se mají ale všichni občané. Kdybychom toto právo chtěli omezit jen na profesionály, pak bychom museli zároveň zakázat vydávání časopisů jako Vesmír nebo Natur und Wissenschaft. A taky bychom lidem zakázali učit se cizí jazyky, pokud nebudou studovat na vysoké škole jazykovědu. Kdybychom zavedli takový orwellovský pořádek, už bychom si s propagací nacizmu nemuseli dělat starosti, protože bychom v nacizmu nebo podobném zřízení žili.
Kdybychom chtěli povolovat přístup k MK jen soudním znalcům a dalším vybraným lidem, vraceli bychom se cca o 200 let zpět někam do doby F. L. Věka, který ve známé scéně objevil v knihovně zamřížovanou poličku s nápisem libri prohibiti, kam měli přístup jen vyvolení. A tam se máme z 21. století vracet? Svobody, které jsme od té doby získali, jsme získali dlouhodobým politickým bojem a nevím, proč se výsledků toho boje vzdávat. Zpátečníci, kteří nás chtějí vrátit o 200 let zpátky, začnou povolenkami na čtení závadných knih a pokračovat budou braním volebního práva ženám nebo diskriminací homosexuálů.
Je tudíž jasné, že přístup k MK musí mít každý dospělý člověk. Kdyby k němu neměl přístup nikdo, byl by to nesmysl a bylo by to porušení práva na vědecké bádání a pravdivé seznámení se s minulostí. A kdyby k němu měl přístup jen někdo, bylo by to porušení práva na rovnost lidí ve vztahu ke jmenovaným svobodám. Nebo snad chcete zavádět kastovní systém, kdy jen člen kasty kuchařů smí vařit a jen člen kasty historiků smí číst pobuřující historické texty?
Jak jsem napsal výše, tyto důsledky zakazování MK by byly natolik v rozporu s principy moderní demokratické společnosti, že je musíme odmítnout. A když bude mít každý právo přečíst si MK, logicky z toho vyplyne, že samotným zpřístupněním MK nelze spáchat nic trestného. Dovozovat nějaké srozumění s propagací nacizmu jen z knižního vydání MK bez existence zvláštních okolností tedy opravdu nelze a úvodní tezi článku jsme si ověřili.
Někdo by si mohl ještě myslet, že Michal Zítko není ve stejné pozici jako nakladatelství Univerzity Karlovy a že pro něj by měla platit jiná pravidla než pro "oficiální" vědecké vydávání MK. Jenže dnes už máme soukromé vysoké školy a učebnice pro studenty vydávají soukromé firmy. Není důvod, proč se by právo občanů na informace nemohlo realizovat prostřednictvím soukromníka (odmysleme si na okamžik ústavněprávní nemožnost zákazu "neoficiálního" informování).
Osvětlím to názorným příkladem. Vezměme si tu paní, co sedí u okénka v knihovně Historického ústavu Akademie věd České republiky a zpřístupňuje MK tím, že jej vydává zájemcům do studovny. Je to 100% oficiální, vědecké, neziskové a snad ani ti nejzarytější odpůrci Michala Zítka nebudou požadovat, aby ta paní šla sedět do vězení na deset let natvrdo. Souhlasíte?
A je nějaký rozdíl mezi touto paní a Michalem Zítkem, který zpřístupnil MK, aby si namastil kapsu? Samozřejmě není! Ta paní tam totiž není proto, že by brala pomoc ve vědeckém bádání jako své svaté poslání. Ona tam sedí proto, že je to její zaměstnání; ona se tak živí, protože i ona musí nějak platit nájem a jídlo. Vsadím nesmrtelnou duši proti namrzlému bramboru, že kdyby jí Akademie věd přestala platit mzdu, tak by ta paní odešla do jiného zaměstnání. Principiálně je tedy paní u okénka v knihovně AV ČR ve stejné pozici jako ten hrozný kšeftař Michal Zítko z komerčního nakladatelství Otakar II. A jestli jsou ve stejné pozici, platí pro ně stejná pravidla. Tudíž i Michal Zítko měl právo vydávat MK.

Základní lidská práva jsou zkrátka taková, že nám občas brání udělat něco, o čem si myslíme, že je pro blaho lidstva (Hitler si myslel, že vraždění Židů je pro blaho lidstva). Ale mají své opodstatnění a nejsou něčím, co bychom mohli jen tak hodit do větru, protože se nám to zrovna nelíbí.
Je to něco jako kdyby policisté nemohli podezřelého usvědčit, a tak by podvrhli důkazy. Určitě by se dal najít nějaký konkrétní případ, kdy by to bylo "spravedlivé" a kdy by si to dotyčný zasloužil. Ale máme kvůli tomu klidně hodit do koše princip, že vina musí být řádně dokázána? Tenhle přístup k základním právům je tisíckrát jistější cesta do pekel, než když se prostě smíříme s tím, že každý, kdo se o MK zajímá, si ho může přečíst.

Orgány činné v trestním řízení nakonec překvalifikovaly údajný trestný čin spáchaný vydavatelem z propagace nacizmu na hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení. I zde ale platí vše, co bylo řečeno výše v souvislosti s propagací nacizmu. Přesně stejně jako ne každé vydání MK musí být činěné v úmyslu propagovat nacizmus, ne každé vydání musí být činěné v úmyslu hanobit rasu.
Pro příznivce nacizmu to v žádném případě neznamená, že by od nynějška mohli rozšiřovat propagační materiály bez omezení. Nejvyšší soud neřekl, že je možné MK rozšiřovat za jakýchkoli okolností. Bude-li nějaký skinhead prodávat Zítkův legálně vydaný MK na koncertech rasistických skupin, nebudou mít příslušné orgány jistě příliš pochybností o tom, že ve skinheadově případě půjde o propagaci nacizmu a dotyčného bude čekat zasloužený trest.
Mně osobně takové rozlišování přijde logické a správné. Odpůrci vydání MK by se mu moc divit neměli, protože jde o řešení dlouhodobě obecně akceptované! A můžu to ukázat na příkladu:
Před několika lety se v Praze točil film odehrávající se za nacizmu a na budovu bývalé České hypoteční banky filmaři umístili obrovské nacistické vlajky. Nacistická vlajka je nacistickou relikvií zcela určitě. Přesto to nikdo za propagaci nacizmu nepovažoval, protože ten, kdo tam ty vlajky umístil, tak činil z jiného důvodu, než aby nacizmus propagoval. Nepokládalo se to za propagaci nacizmu dokonce i přesto, že nepochybně existují moderní náckové, které takový pohled na vlající nacistickou vlajku rozradostní a inspiruje k ještě pevnějšímu zastávání nacizmu. Ani veřejné vyvěšení nacistické vlajky na budovu (což je jeden ze způsobů zpřístupňování nacistické propagandy dalším osobám) nelze samo o sobě brát za nacistickou propagandu.
Nevidím žádný důvod, proč by tato logika měla platit pro jeden druh nacistických relikvií a pro jiný nikoli. Proto jsem s výsledkem kauzy Mein Kampf spokojen a mrzí mě jen, že trvalo tak dlouho, než soudní mašinérie dospěla k tomuto málo překvapivému závěru. Kolik lidí bylo českými soudy nespravedlivě odsouzeno jen proto, že neměli peníze na prestižní právníky a nemohli si dovolit podávat další odvolání a dovolání?

pachatel tohoto článku je právník, specializuje se na trestní právo

---

Vřelé poděkování

Pro generaci třicetiletých a starších tuzemců je obzvláště zajímavé volání po zákazu publikace na straně jedné a současně vyžadovýní jejího odsouzení na straně druhé.
K mnoha komentátorům, kteří s vydáním souhlasí se připojuji ještě s dalším argumentem:

Právě pro takové vejlupky, jako je autor MK je nevědomost přímo černozemí pro jejich sadbu ("myšlenky"). V dějinách neplatí kdyby. Přesto jsem přesvědčen, že miliony evropských životů mohly být zachráněny, kdyby toto dílo vycházelo v milionových vydáních před válkou v Německu (příslušní Němci árijského i neárijského původu by emigrovali) i jinde v Evropě (mnichovanství všeho druhu, včetně beztrestného obsazení porýní ve třicátých letech, by nebylo tak nadšeně podporováno).

V této souvislosti mne napadá, proč současní evropané tolik nadbíhají muslimským fundamentalistům, zatímco Izrael či USA jsou pro ně symbolem zla? Ve třicátých letech Francouzi i Angličané také vyčítali svým vládám militarismus, zatímco kancléř Hitler mluvil o míru a proto jeho očerňování bylo jen propagandou nepřejícníků.

Saša by nám jistě našel dobové korektní novinové komentáře.


BERAN, 194.228.246.154

-------------------------------------------------------------------------

14.3. DOPRAVA: Jede sedlák do mlejna, čtyřma koňma vranejma...
František Ungr

Od nepaměti provází cestování dopravní nehody. Někdy komické a někdy tragické. Podle dnešních statistik je přes 98% těchto nehod způsobeno selháním lidského faktoru. Patrně tomu tak bylo vždycky. Toto selhání se netýká jen dopravy silniční, ale také železniční, lodní, letecké a všech oborů, které vyžadují opak selhávání - spolehlivost lidského faktoru. Tato vlastnost je zbožím výrazně nedostatkovým.

Někdy v šedesátých létech minulého století byl v tehdejší ČSSR poněkud uvolněn trh s osobními auty. Došlo k relativnímu nárůstu počtu (proti předchozímu skoro nulovému stavu) a to vše provázel výrazný nárůst dopravních nehod. Samozřejmě se rozběhla velká diskuse ve všech sdělovacích prostředcích. Podobně jako dnes se tlačilo na tehdejší Sbor národní bezpečnosti a ten slíbil, že s neukázněnými řidiči náležitě zatočí. Mluvilo se o pokutách, přezkušování z dopravních předpisů, kontrole stavu vozidel a podobně. Několik jedinců sice namítalo, že to asi nic nevyřeší, ale byli překřičeni. Naopak různé monstrózní akce jako měsíc bez nehod a podobně měly zelenou. Jednou za mrazivého prosince, při cestě do Prahy, jsem byl na úseku cca 100 km asi 17x kontrolován početnými hlídkami sestavenými z příslušníků SNB, Červeného kříže a dalších, kteří se předváděli jak mohli. Během této akce byl počet nehod mnohem větší než kdykoliv předtím.

Statistiky dokazují, že nejbezpečnější dopravou je doprava letecká. Také tam je oněch 98% mimořádných událostí způsobeno selháním lidského faktoru, ale co do absolutního počtu jsou to čísla velice nízká. Čím dosahují tak výrazných úspěchů ? Obecně lze říci, že mají vypracovanou metodiku, které zamezí, aby se za řídící páky nedostali nevhodní jedinci. Podobně postupují také v dopravě železniční, lodní a vůbec v povoláních vyžadujících vyšší míru spolehlivosti (třeba operátoři parních turbin). Co to vlastně obnáší?

Je známo, že každý jedinec si při narození přinese do života soubor povahových vlastností, který se po celý život nemění (pokud ano, tak jen nepatrně). Některé kombinace povahových vlastností jsou zcela neslučitelné s jakoukoliv činností, která vyžaduje vyšší míru spolehlivosti, sebekázně a odpovědnosti. Uvedu namátkou: prchlivost, vzteklost, pomstychtivost, vztahovačnost, neukázněnost, nespolehlivost, lehkomyslnost, nadměrná suverenita, lenost, lajdáctví, nerozhodnost, zapomětlivost, bázlivost, zbabělost a podobně. On má každý těchto vlastností nějaký kousek, ale u některých jedinců je kombinace a intensita těchto fragmentů přímo vražedná. Také to bylo tehdy předmětem diskuse. Někteří psychologové hovořili až o 20% nevhodných jedinců. K tomu, aby byla zjištěna dispozice zkoumaných jedinců, slouží psychotechnické zkoušky, což je rozsáhlý soubor rozmanitých testů a vyšetření. Taková zkouška trvá dlouho, je pro ní zapotřebí mnoho specializovaných odborníků a je tedy patřičně drahá. Tehdy bylo konstatováno, že se na to půjde jinak. K řidičáku přibyla vložka, na které se při spáchání přestupku procvakla dírka. Kdo měl těch dírek moc, čekalo ho přezkušování a jiné sankce. Základní problém to ovšem neřešilo. Časem se od kupónu na dírky opustilo a vše vyšumělo do ztracena. Obávám se, že se to v nějaké podobě opráší a zavede.

Zákon obecně definuje, že řidičák může mít jen osoba psychicky a fyzicky způsobilá. Proto musí každý uchazeč o ŘP absolvovat lékařskou prohlídku. Její rozsah je minimalizovaný na celkový zdravotní stav, kontrolu zraku (ostrost, barvocit) a sluchu. Lékař má sice možnost, pokud má pochybnosti, vyžadovat další odborné vyšetření, ale děje se tak ojediněle. Ke zjištění psychické způsobilosti to nestačí. Uchazeč to na čele nemá napsáno a ani zkušený lékař to za těch pár minut nepozná. Člověk, který je z hledisky celkové povahové dispozice naprosto nezpůsobilý, to také neví a považuje se za normálního. Takový člověk může jezdit bez problému celé roky, pokud se nedostane do stresové situace, kde zpravidla selhává. Také bývá tvůrcem stresových situací, které nakonec musí vyřešit ostatní. (Příklad: Silnice s plnou čárou a štrůdl vlekoucí se čtyřicítkou. Náhle vzadu vyrazí jeden rváč a začne předjíždět. Stále silně zrychluje. Na horizontu se objeví auto v protisměru. Měl by ještě čas intensivně brzdit a hledat mezírku pro zařazení. Ne - bojuje o každé předjeté vozidlo. Nakonec mu musí udělat místo všichni, jinak to odnesou s ním). Protože takového jedince nelze změnit, je jakékoliv školení, přezkušování a trestání zcela neúčinné. Riziko selhání takových jedinců roste s hustotou silničního provozu, protože s hustotou přibývá stresových situací.

Pokud si prolistujeme obecní kroniky, dočteme se o furiantech, kteří hnali koně s bryčkou cesta necesta a mrzačili koně, sebe a spolujezce. Na těch místech jsou v polích ojedinělé zrezavělé kříže a nikdo už neví proč. Nic nového pod sluncem. Dnes by na ty kříže musela být slévárna. Takže máme problém, který není radno ignorovat. Řešení je otázkou odbornou a nebude snadné ani levné. Dělat mrtvého brouka je ovšem horší. Problém se týká tří ministerstev (doprava, vnitro a zdravotnictví). Jsem zvědav, zda budou reagovat - a jak. Bylo by zajímavé vědět, kolik % nehod u nás způsobují povahově nevhodní jedinci. Možná se tím někdo zabývá, ale nepublikuje.

Nakonec malý dodatek. Obvodní lékař, který vlastně nese svým podpisem a razítkem kůži na trh, nemá možnost vyšetřit dvě velice důležité zdravotní indispozice (na to musí být speciální zařízení). Jsou to šeroslepost a hloubkové vidění. Šeroslepost způsobuje, že dotyčný při zhoršených světelných podmínkách nevidí a porucha hloubkového vidění ztěžuje odhad vzdálenosti. Podle zahraničních údajů také povahově problémoví jedinci mívají na triku těžko vysvětlitelné nehody, které jsou po důkladném vyšetření dobře připravenými vraždami a sebevraždami, přičemž sebevrazi nechtějí jít do pekla sami.


---
Proč se u nás jezdí prasecky?

No, protože u nás prasecké jezdění prochází. Resp. je velká pravděpodobnost, že projde. Tak proč to nezkusit?

Ano, je to prostředím, že si u nás Němci a Rakušáci dovolí, co doma ani náhodou.
Ne, není to stavem našich silnic.
Je to, protože jim to projde. A nejen v autě na silnici. Slyšeli jste v Německu Němce hulákat přes Unter den Linden (obdoba Václaváku) na jiného Helmuta? Viděli jste v Německu tlupu důchodců, jak považuje tramvaj za něco jako horskou dráhu? Jet na černo a hádat se s revizorem? Ani teenagery ne!
Zato v Česku...

Protože v Česku jim to projde.

vita, 193.179.225.19
---
Ach jo

jsem přívržencem určitých svobod, zde se s autorem nemohu shodnout. Bež řidičského průkazu je člověk vyřazen ze společnosti. To si leckde uvědomují a odejmutí je spíše výjimkou než pravidlem.
Myslím, že daleko účinnější je trochu jiný systém. Policie musí být na silnicích vidět, ne při nesmyslných akcích, ale pořád. Minimálně na velkých křižovatkách, na dálnicích po 50 km. Drobné přestupky řešit domluvou, větší posezením na několik hodin na policejní stanici s povinným sledováním videa s dopravní tématikou. Alkohol šatlavou, například za 0,5 1 den, 1,0 týden. Nástup okamžitě.
Ono je i pro bohaté podnikatele nepříjemné strávit místo jednání několik hodin na policii. Navíc tento systém postihuje stejně bohaté, chudé i cizince. A pro většinu lidí je velmi nepříjemné, přijít například pozdě do práce.

Veselý, pevebo@brn.inecnet.cz, 195.113.171.3

---------------------------------------------------------------
16.3. SPOLEČNOST: Rozvody, a co dál?
Zdeněk Joukl

Dle posledních statistických průzkumů v naší zemi na 100 svateb připadá 60 rozvodů . Je to druhé nejvyšší (nejhorší) místo v OECD (mezivládní organizace, která sdružuje 30 hospodářsky nejsilnějších států světa s pluralitním demokratickým zřízením a tržní ekonomikou). Jeden z našich „eurovzorů“, Irsko má rozvodů pouze 15. Sdělovací prostředky tyto údaje zveřejní. Konstatují, že to není dobré, a tím to většinou končí. Že by se některé vážně zabývaly dopadem tohoto jevu na společnost, nebo dokonce hledáním cest k nápravě, to je na naše ( v poslední době k bulváru se blížící) média příliš. Je to totiž pracné! Mnohem snadnější výdělek pro redaktory je, když vyfotografují nějakou tragédii (čím více mrtvých, krve a slz, tím lépe) včetně všech postižených a napíší k tomu pár popisných řádek o zraněních a o smutku příbuzných.

Jeden z velkých problémů dnešní doby je totiž právě v tom, že formálně nezávislí redaktoři jsou závislí na příjmech za množství článků a reportáží a dále pak na počtech čtenářů, posluchačů rozhlasu nebo na sledovanosti TV.

Přesto se naštěstí najdou (například v internetových novinách Neviditelný Pes) nezávislí publicisté, kteří se snaží jít cestou hledání příčin a hledání řešení a nikoliv cestou uspokojování „zvířecích“ pudů a vášní.

Tedy:

Jak se nerozejít s partnerem

Ve velkých městech se již rozvádí tři manželství z pěti. Menší města a vesnice se „snaží“ nezůstat příliš pozadu. Důsledky toho jsou: - dětí, žijící v neúplných rodinách – zženštilí a rozmazlení chlapci, kteří žijí jen s matkou – předrozvodové stresy manželů – spory o majetek – menší počet narozených dětí (vymírání národa)….Kde hledat příčinu? Příčin je několik, zaměřme se na dvě hlavní. První je zrovnoprávnění (emancipace) ženy. Dostala-li žena stejná práva a stejné možnosti uplatnit se jako muž, stala-li se na muži materiálně nezávislou, pak již nemá důvod být ve vztahu s mužem (manželem) v podřízené roli. Fyzickou převahu nemůže muž uplatňovat, aniž by přestal být gentlemanem a aniž by se dostal do rozporu se zákony.

Křesťané to mají jednoduché. Muž má za povinnost starat se o svou ženu, aby netrpěla nedostatkem. Žena jej za to ovšem musí poslouchat. Ale co ti ostatní?

Druhou hlavní příčinou je naivní představa novomanželů, že když se máme rádi, tak se přeci vždycky nějak dohodneme.

Největší problémy nastávají v situacích, na jejichž řešení mají partneři odlišné názory. Někdy se bohužel stane, že situaci je nutno řešit okamžitě (požár, nehoda). Kdo bude pak rozhodovat, je nutno určit předem. Ve velké většině případů je ale na hledání řešení dostatek času. Potom je nejvhodnější se posadit ke kávě a klidně zvážit výhody a nevýhody jednotlivých řešení. Dokáží-li být oba objektivní, pak se většinou shodnou.

Ovšem nedojdou-li k jednotnému řešení, co pak? Hlasovat ve dvou nemá smysl! Teprve teď si možná uvědomí, že na některé problémy života nejsou dostatečně připraveni.

Zkusme si pro názornost přirovnat manžele k malé organizaci. Každá organizace , která má bez větších problémů prosperovat, musí mít určeno, kdo bude nadřízený a komu. Je absurdní, aby továrnu nebo školu řídili dva ředitelé. V rodině to ale absurdní není? Navíc organizace, ve kterých platí právo veta (OSN, Rada bezpečnosti....), jsou mnohdy naprosto nefunkční (např. Kosovo 1999). Prostě i v rodině je nutno mít "ředitele" a jeho "náměstka". Dominantní partner ("ředitel") pak spornou situaci vyřeší, ale zároveň na sebe převezme i odpovědnost. Mnozí lidé si neuvědomují, že rozhodování znamená i odpovědnost za rozhodnutí. Nezodpovědný člověk do manželství a do partnerského vztahu nepatří!

Dominanci si můžeme rozdělit jednak dle doby trvání a jednak dle rozsahu působnosti.

Dle doby trvání ji pak dělíme na trvalou a na střídavou.

Dle rozsahu působnosti ji dělíme na úplnou a částečnou.

Dominance trvalá. Trvale (do odvolání) v ní rozhoduje buď jeden z partnerů určený dle přirozené autority, vyššího věku, větších životních zkušeností, vyššího IQ.... , nebo třetí neutrální osoba, na které se oba dohodnou ("soudce").

Dominance střídavá. Střídaní je buď pravidelné nebo nepravidelné. Pravidelné střídání nastává po každém vyřešeném problému nebo po určitých obdobích (např. 3 měsíce). Nepravidelné "střídání" je určeno losem.

Dominance úplná. Platí pro všechny problémy.

Dominance částečná. Platí pouze pro předem dohodnuté "sféry zájmů". Není výhodné, aby se oba partneři starali o všechno. Např. muž je dominantní v údržbě bytu, rekreačním sportu, dovolené... žena zase ve výživě, ošacení, kultuře, výchově dítěte do 6 let...

Dominance dle doby trvání se dají kombinovat s dominancemi dle rozsahu působnosti.

Opětovně: Všechny dominance se používají pouze tehdy, nedojde-li k dohodě mezi partnery!

Udělá-li dominantní partner zjevně velkou chybu, pak je vhodné zvážit změnu systému.

Důležité je dodržovat dohodnutý systém ! Porušení je začátek rozchodu.

Co je v životě důležitější? Umět řídit auto, nebo žít spokojeně s partnerem?

Pro každého řidiče jsou autoškoly. Školy pro partnery nejsou žádné. Navíc, kdo by za takovou „zbytečnost“ dal tolik peněz, že?

Zdeněk Joukl

(www.joukl.cz)

---
Rozhodování v manželství

Jen moje osobní zkušenost. Jsem ze ženou 24 let a máme spolu tři děti, takže bych mohl o manželství trochu vědět. Myslím, že u nás stojí na těchto principech: 1) Možnost rozvodu neexistuje, vůbec se nepřipouští. 2) Když se nedohodnem, rozhodnu já (i když bych často velice rád to nechal na ženě a pak jí hodil na hlavu důsledky, takhle padnou na mou).3) Stále se snažím k ní hledat cestu, i když ji nikdy nepochopím, protože žena a muž prostě myslí jinak. 4) Děti a společně ztrávený čas spojují, co mi žena dala mě už nikdy žádná dát nemůže. Přesto si nevěřím a bližšímu vztahu s jiným ženami se vědomě vyhýbám. Kolem 50 let chlapi začínají blbnou, tak s tím takto počítám. To je stručně vše.

Václav Sedlák, vaclav.sedlak@centrum.cz, 85.160.12.11

---