1.4. EVROPA: Prosperita obětovaná ústavě?
Milan Cabrnoch

Vládní krize je v současnosti nepochybně atraktivním tématem pro oko čtenáře, už jen z hlediska toho, jakého prostoru se jí dostává v novinových titulcích. Naše pozornost by však ale neměla ochabnout a naopak bychom se měli stále soustředit na to, co se děje v Evropské unii, jakým vývojem prochází.

Odmítnutí z minulého týdne uvolnit v EU trh se službami opět ukázalo, že krásná slova o budování jedné velké Evropy přestanou v praxi fungovat vždy v okamžiku, kdy si některý z velkých členských států postaví hlavu a odmítne se kvůli vlastním zájmům do jejího budování zapojit.

Uvolnění evropského trhu se službami mělo být přitom jedním ze základním kamenů plánu vedoucího k ekonomicky silnější a pružnější Evropské unii. Za odmítavým postojem zejména Francouzů a Němců stál fakt, že podnikatelé z některých států s nižšími náklady (např. v souvislosti s výší sociálních dávek) by se mohli stát konkurencí těm ostatním. Toto je hlavní důvod a nic na tom nemění skutečnost, že francouzský prezident Chirac odůvodňoval toto rozhodnutí obavou o schválení evropské ústavy Francouzi.

Směrnice měla evropským podnikatelům, včetně těch českých, přinést velkou úlevu v administrativních otázkách. Agendu spojenou se založením společnosti měl mít například poskytovatel služeb možnost vyřídit na jednom místě. Směrnice dále zaváděla tzv. princip země původu, podle něhož by se podnikatel nabízející služby registroval pouze v jedné zemi a mohl automaticky nabízet tyto služby i v dalších členských zemích podle pravidel země původu. Směrnice měla v EU vytvořit jednotný trh služeb, tedy jeden z hlavních důvodů, proč vůbec Česká republika do EU vstupovala.

Hlavní argument, tzv. sociální dumping, který během summitu od francouzských a německých zástupců odmítajících tato opatření opakovaně zazníval, považuji za řečnický manévr, prostřednictvím kterého se politici pouze snažili mlžit, aniž by nazvali věci pravým jménem. Za sociálním dumpingem se totiž neskrývá nic jiného než ochrana vlastního trhu a již zmíněný strach z konkurence. My jako nový člen EU pak můžeme fráze o sociálním dumpigu jasně chápat jako neochotu původních členů otevřít svůj trh těm novým. Je tím popřena jedna ze zásad, na nichž Evropská unie stojí, tedy budování jednoho společného obchodního prostoru.

Obavy Francie a Německa lze jistě chápat. Ty členské země EU, které připustily, že mají dnes košatý sociální systém zatěžující jejich podnikatele, by se nicméně měly v prvé řadě starat o to, aby tento sociální systém zefektivnily a dosáhly tak v rámci EU větší konkurenceschopnosti. Je naopak naprosto nepřípustné, aby se místo toho snažily zhoršovat podnikatelské prostředí v ostatních členských zemích EU.

Milan Cabrnoch
poslanec Evropského parlamentu za ODS, člen Výboru pro zaměstnanost a sociální věci




Daleko obtížnější je zajištění konkurenceschopnosti mimo rámec EU.

Čína a země Jihovýchodní Asie nás začínají válcovat. Vyrobí všechno od textilu po Hi tech. Lépe a levněji. Nejen okopíruje, ale i vymyslí nové. Produkce stoupá, spolu s ní spotřeba energie a surovin. Hrozí, že Evropa nebude mít co za ně nabídnout. Špičkoví odborníci odcházejí především do Spojených států. Nenamlouvejme si, že i tuzemskou vědu spasí odborníci z ostatních "zaostalejších" zemí Východního bloku. Česká republika i Evropa je pro mnohé z nich jenom přestupní stanicí. Za této situace například to co říká prof. Pačes o podpoře české vědy odborníky z ciziny je nesmysl, když Česká republika není schopna vytvořit podmínky pro ty, kteří odcházejí za lepším. Zdaleka ne jen za představami horentních výdělků, ale za všeobecně lepšími podmínekami pro vědeckou práci. Tam, kde rozhoduje kvalita projektu a výsledky a nikoli zkostnatělá akademická hierarchie. Kde vedoucí vědeckého pracoviště třeba nemá takové vědecké kvality jako jeho evropský kolega žárlivě střežící zaprděný akademický post, ale na rozdíl od něho je schopný a ochotný podpořit perspektivní projekt a nevymýšlí proč to či ono nejde. Budeme čekat až budou odcházet do výzkumných center v Číně ? A mezi tím utrácet desítky miliard za nesmyslné sociální, vojenské, politické a jiné experimenty ? Za referenda, předčasné a opakované volby ? Za prohrané "arbitráže" ? Za sociální výpalné ? Za neschopnost, či spíše neochotu zavést většinový volební systém, který by přinesl stabilistu a omezil politické kupčení ? Za eustálé handrkování, kdo ským, kdo proti komu, kdo s kým ještě ano a s kým už ne ? To všechno lehkou rukou, za současného škudlení na investicích nezbytných pro zajištění ekonomické a tedy všeobecné prosperity ? Té kterou zajistí tvrdá "science" a nikoli užvaněné "humanities", za které nekoupíte ani slzu ropy, kterými nevypěstujete ani zrnko obilí a neupečete ani drobek chleba ? Tohle je fundamentální problém. Český i Evropský.

Sch., 194.213.41.2