26.4. POLITIKA: Paroubek horší Grosse aneb Čtyři stupně do suterénu české politiky
Jan Bartoň

Miloš Zeman - 48 měsíců, Vladimír Špidla - 24 měsíců, Stanislav Gross - 9 měsíců, Jiří Paroubek - 5 měsíců? Každý další premiér jmenovaný ČSSD po Miloši Zemanovi se dožil v úřadu poloviční doby než jeho předchůdce. Pokud bude tento vývoj zachován, čekají nás na podzim tohoto roku mimořádné volby do poslanecké sněmovny!

Nástupem Miloše Zemana do čela menšinové vlády se splnil sen té části české veřejnosti, která byla nespokojena s průběhem české transformace devadesátých let. Té části, které se zdálo, že ztrácí na tomto vývoji, a té části, která uvěřila mistrné propagandě Miloše Zemana, která slíbila akci „Čisté ruce“, v níž chtěla zatočit s „tuneláři a podvodníky parazitujících na privatizaci státního majetku“. V této souvislosti nelze než připomenout, že privatizace státních podniků byla úkolem zcela nestandardním v tom smyslu, že po komunistické éře se v našem hospodářství žádné privátní firmy nevyskytovaly. Znárodnění v poúnorové éře probíhalo za křiklavě nespravedlivých podmínek. Dělnická pěst dopadla na bývalé vlastníky tak, že je zcela „knockoutovala“ a obrala bez jakékoliv náhrady. Likvidace soukromého podnikání a bolševická propaganda démonizující podnikání jako „vykořisťování“ zničila základní ekonomické instinkty československé populace. Současně je nutné připomenout finanční dopad bolševického převzetí privátních firem do „národních“ podniků. Jestliže se náš hrubý domácí produkt na obyvatele snížil na úroveň 50% vyspělých států západní Evropy v situaci, kdy před druhou světovou válkou patřilo Československo mezi deset nejrozvinutějších zemí světa, lze ztráty způsobené násilným zabráním privátního majetku za léta 1948 až 1989 vyčíslovat ve stovkách, možná tisících miliard korun. Jestliže propaganda Miloše Zemana byla zaměřena na „nespravedlnosti“ privatizace a využívala toho, že prostě a jednoduše v silách naší ekonomiky nebylo privatizací „vyrobit“ z každého z nás milionáře, po převzetí vlády sociální demokracií „vyrobila“ její hospodářská politika pouze další statisíce nezaměstnaných. Akce „Čisté ruce“ zcela zkrachovala a tak jenom díky mistrné komunikaci Miloše Zemana se „svými“ voliči se podařilo ČSSD vyhrát i volby 2002.

V letech, v nichž se Miloš Zeman dral k moci, jsem upozorňoval, že dryáčnický styl jeho propagandy neodpovídá duchu sociální demokracie a není v zájmu české demokracie obecně. Sám Miloš Zeman vykopal mezi hlavními demokratickými stranami polistopadové éry, tj. ČSSD a ODS, hluboký příkop. Proto bylo pro značnou část veřejnosti nepochopitelné, že přistoupil na opoziční smlouvu s ODS po volbách 1998. Později se však ukázalo, že tato dohoda byla neškodným odvarem oproti „koaličním“ vládám po roce 2002.

Dryáčnictví Miloše Zemana mělo pro ČSSD jeden velmi neblahý efekt. Odradilo vzdělanější část české populace od politického angažování v ČSSD. Miloš Zeman tak před svým odchodem do politického důchodu neměl údajně z čeho vybírat a jako svého nástupce proto navrhl Vladimíra Špidlu. Pokud si ten samý Miloš Zeman nyní sype popel na hlavu a o svých nástupcích ve vedení ČSSD a ve vládě se vyjadřuje jenom s despektem, hodnotí tak svou vlastní personální politiku. Tato politika existovala, byla založena na silném vůdci, kterému ostatní pouze sekundují. Taková personální politika samozřejmě negeneruje žádné nové inteligentní vůdce, pouze přitakávače, kteří bez svého „vůdce“ zůstanou bez jasného názoru na to, co je nutné dělat a jak se to má dělat. V každém případě to byl právě Miloš Zeman, který ČSSD zavlekl do personálního marasmu, v němž se nyní nachází.

Vladimír Špidla se ukázal jako osoba spíše komická. Nejen že bez jakéhokoliv charisma a navíc bez schopnosti udržet kompaktnost ČSSD způsobil katastrofální propad stranických preferencí ČSSD a debakl ve volbách do evropského parlamentu. Na příkladu Vladimíra Špidly se jasně ukazuje, že neschopný politik se opět obklopuje pouze ještě méně schopnými politiky. Vůdce ČSSD na kandidátce do EP pan Rouček, komisař pan Kužvart, který si dojel do Bruselu pro pětku z angličtiny a zase odjel, následné jmenování pana Teličky (profesně jistě schopného) naším komisařem, aby ho bez milosti „nahradil“ poté, co ho ve funkci premiéra vystřídal Stanislav Gross.

Počínání Stanislava Grosse ve funkci premiéra zcela devalvovalo význam premiérského křesla. Svým jednáním poškodil pan Gross celou současnou politickou reprezentaci. Tím, že to, co řekl včera, neplatilo dnes a zítra byl ochoten říci opět pravý opak toho, co dnes, poškodil zásadním způsobem postavení premiéra i vlády. Svým politickým oportunismem vtáhl do hry neobolševickou KSČM a jenom díky této straně přežil hlasování o nedůvěře vlády. Personální marasmus postzemanovské ČSSD vyvrcholil na velikonočním sjezdu ČSSD, na němž tzv. „pravičáci“ kolem pánů Grosse a Sobotky ČSSD zcela opanovali vedení ČSSD, aby za několik dní pan Gross žádal úpěnlivě komunisty o podporu, kterou mu pan Grebeníček poskytl. Jak ale ve svém projevu před hlasováním o nedůvěře pan Grebeníček zdůraznil, KSČM (volně parafrázuji) „bude bedlivě sledovat další kroky vlády a nic jí neodpustí“.

Ačkoliv závěry nedávného sjezdu ČSSD byly takové, že v případě nedohody se stávajícími koaličními partnery vytvoří ČSSD menšinovou vládu včele s panem Grossem (opírající se o podporu komunistů - pozn.autora), další vývoj smetl tuto variantu ze stolu a pan Gross se prokličkoval až ke své dnešní demisi. Nedá mi to, abych se nezmínil ještě o tom, že komentátor publicistického pořadu na ČT1 pan Moravec avizoval v důsledku „absurdity“ české politické scény svůj odchod z obrazovek ČT1, na svůj údajně „poslední“ pořad si do studia pozval opět pana Grosse! K tomu snad jen dovětek - pane Moravče, sám jste nezanedbatelnou měrou přispěl k tomu, že se na váš pořad už dívá jenom určité procento politických „masochistů“!

Nyní nás tedy čeká v pořadí čtvrtý ministerský předseda z ČSSD. Jiří Paroubek se v rozhovoru pro MfD ze soboty 23.4.2005 nadepsaném palcovým titulkem „ODS je horší než komunisté“ vyjadřuje velmi smířlivě o KSČM, s níž nevylučuje spolupráci do „pěti let“. Těmito výroky pan Paroubek dokázal, že dnešní sociální demokracie je ve vleku současných událostí. Mohu panu Paroubkovi zaručit, že těmito výroky si voliče komunistů nezíská a naopak další antikomunistické potenciální voliče ČSSD ztratí. Shodou okolností ta samá KSČM uspořádala ve dnech 23.-24.4.2005 v Praze „mezinárodní konferenci“, na níž se svými soudruhy mimo jiné i z Čínské lidové republiky a Korejské lidově demokratické republiky posuzovala možnosti návratu světa na socialistickou trajektorii vývoje. Pokud pan Paroubek tvrdí, že současná KSČM je jiná a pracuje v jiných podmínkách, chtěl bych ho tímto upozornit, že ani v JEDINÉ zemi, v níž komunisté dodnes vládnou, není demokracie. Zaklínání se současných neobolševiků z KSČM dodržováním pravidel demokracie je tak bezcenné. Až v posledních baštách komunismu zavedou komunisté demokracii a lidská práva, potom bych uvažoval o tom, že by se KSČM mohla stát demokratickou levicovou stranou. Ale to pak již nebudou komunisté!

***

26.4. SVĚT: Že by demokracie zamířila i k Arabům?
Ota Ulč

Předlouhá léta převládal axióm, že demokracii se daří jen v protestantských státech se středostavovským zázemím. Jenže za poslední čtvrt století tato forma politického uspořádání se místy docela zdárně uchytila v katolické Latinské Americe, mezi buddhisty ve východní Asii a poslední dobou i v převážně islámské Indonésii a Malajsii.

A dosud nejsme u konce. "Nečekaný, překvapivý závan svobody" - takový byl 6.března 2005 titulek v prvním sloupku na první straně The New York Times , dosud zásadně kritizujích veškeré počínání George W.Bushe. Tím ovšem nevybočují z celosvětového šiku, v němž ty nejvíc rozhořčené hlasy vycházejí z hrdel arabských a evropských. Však Gerhardu Schroederovi, jehož ministryně spravedlnosti přirovnala Bushe k Hitlerovi, populární protiamerický postoj pomohl k vítězství ve všeobecných volbách. Rozsáhlým průzkumem veřejného mínění 380.000 evropských respondentů se zjistilo, že zdaleka největším nebezpečím pro světový mír jsou USA (84%) .Většina je jich přesvědčena, že katastrofu 11.9.2001 si Američané do značné míry zavinili sami. (Pražský intelektuál Antonín Kosík mi e-mailem sdělil, že spolu s několika dalšími idioty zůstávám ten jediný, kdo je přesvědčen, že "nejde jen a jen o naftu, a že největší producent terorismu je dnes USA. Ostatně - 11.9. bylo také dílem vašeho terorismu, to je dnes také jasné. Uzdrav se.")

Demonstranti protestovali proti počínání Bushe, nikoliv však velkořezníka Saddama, který připravil o život rekordní počet muslimských souvěrců. Mezi Bushovými údajně diabolickými motivy zní klasická marx-leninská melodie o kumulaci zisku vykořisťovatelů, o zbrojení (vždy horečném), zálusku Pentagonu rozpoutat krvavý konflikt. Bush se údajně dopustil agrese proto, aby se pomstil Saddamovi za jeho dřívější pokus zavraždit Bushe otce. Syn bažil zmocnit se irácké ropy, kterou by Saddam byl přece milerád prodal a Washington si mohl ušetřit 300 miliard dolarů válečných výloh.

V evropských mediích převládá protiamerická orientace. Jen polovina francouzské veřejnosti si přála vítězství Američanů a Britů. Druhá polovina tedy fandila Saddamovi. Když Bush, na rozdíl od OSN, jednal, Evropa potichu zareagovala úlevou a nahlas s mravním rozhořčením.

Bush, primitivní nebezpečný kovboj, utržený z řetězu, je ale rovněž přirovnáván k idealistickému pošetilci Woodrow Wilsonovi, který prosazoval princip sebeurčení národů a mínil zachraňovat svět pro demokracii. Bush odmítá morální relativismus (například pokládat za bojovníka za svobodu teroristu, který vyhodí mateřskou školu do povětří) a tvrdí: my máme pravdu, oni jsou "osou zla". Rovněž odmítá racionalizaci o ekonomických příčinách terorismu: nikoliv chudoba a hlad, ale politické tyranie jsou tou pravdou příčinou. Bush si též přisvojuje právo nečekat na další úder, ale zaútočit včas a na správném místě. Proto odstranění terorismus podporujících režimů je žádoucí.

V článku s názvem Rozhořčené ovce, galský kohout, světová organizace, světový satan, který vyšel před dvěma roky (NP, 22.2.2003), jsem psal o pesimistech, zdůrazňujících, že "Historie Iráku, tohoto v Evropě vymyšleného slepence, je ságou intrik, vražd a převratů, kde posledním spravedlivým, zákony dodržujícím vladařem byl král Chamurabi v osmnáctém století před Kristem."

Může se v takových podmínkách povést experiment s demokracií a s blahodárným dopadem na tamější vesměs neblaze spravované sousedství? Pro optimisty však nejsou minulá fiaska zárukou jejich opakování, nejsou dostatečným důvodem, proč se znovu nepokusit o změnu k lepšímu. Optimisté věří "V úspěch přeměny společnosti, která prošla traumatem dlouhodobého teroru, že lidé jsou přece natolik racionální, aby dali přednost svobodě a prosperitě." Nepřidal jsem se na stranu tu či onu a pouze napsal samozřejmost, že "Ať by to dopadlo seberůžověji, tolik je jisté, že nikdo Američanům za odstranění krutého a nebezpečného režimu nepoděkuje."

Bush se odvážil podniknout radikální riskantní krok, totiž skoncovat s víc než půl století trvající podporou autokratických režimů, započatou za F.D.Roosevelta. "Zásadní to strategická změna," zhodnotil John Lewis Gaddis, významný profesor na univerzitě Yale. Původním primárním zájmem byla stabilita dodávek zdrojů energie, kterou zaručovali saudští a okolní feudálové. Když v roce 1991 došlo k revoltě šíitů, Bush starší neposkytl předpokládanou podporu a výsledkem bylo hrůzné krveprolití. Bush mladší, nikterak v tradici svého otce, ale jeho prezidentského předchůdce Ronalda Reagana, vsadil na premisu, své přesvědčení, že přednost žít ve svobodě a ne v tyranii je univerzální, platí i pro muslimy a fundamentální příčinou destabilizace ve světě jsou nefunkční, nedemokratické režimy v islámských zemích.

Bushova válka je kolosální katastrofa (colossal disaster), prohlásil významný kongresman Richard Gebhardt, jeden z neúspěšných kandidátů na prezidentskou nominaci Demokratickou stranou. Pokusy o poválečnou rekonstrukci Iráku maří poválečná destrukce zejména z iniciativy sebevražedných fundamentalistů. Roste počet jejich obětí, též s uříznutou hlavou. Osamův vykonavatel al-Zarqavi se zaručil zabitím každého, kdo by se zúčastnit demokratických voleb. Opovážilo se tak osm milionů Iráčanů, vyšší procento,než jaké nezřídka zaznamenávají důkladně zavedené demokracie, v nichž nehrozí žádné nebezpečí, natož podříznutí hrdla. Den 30. ledna 2005 se stal vskutku historickým katalyzátorem, Bagdad centrem konfliktu mezi onou, po normálním emancipovaném životě toužící většinou, a skupenstvím jednak islámských fanatiků, jednak stoupenců svrženého Saddamova režimu, kteří teď pozbyli svá privilegia. A tento konflikt se stává popudem k pohybu v arabském světě.

Cosi se vskutku hnulo - "Something Stirs", oznámil britský The Economist (5.3.2005). Řada lidí předvídala, že Bushova válka rozpoutá požár tažení proti Západu, zlikviduje prozápadní režimy, dodá sílu destruktivním mohamedánským extrémistům. Jenže došlo k pohybu jiným směrem. Na arabskou veřejnost tuze zapůsobily irácké volby, ony miliony, které šly odevzdat svůj hlas, vzdor všemu reálnému nebezpečí. Slovy libanonského předáka Walida Jumblatta, "Irácké volby byly arabským ekvivalentem stržení berlínské zdi." (Z interview tohoto nikterak pro-amerického politika ve Washington Post: "Co do Iráku jsem byl cynik. Ale když jsem viděl irácký lid hlasovat před třemi týdny, osm milionů jich bylo, pro mě to byl začátek nového arabského světa: Syřané, Egypťané, ti všichni říkají, že něco se mění. Berlínská zeď padla. Teď to vidíme.")

První demokratické volby za velké účasti úspěšně proběhly v primitivním potalibánském Afghánistánu. Uskutečnily se na území Palestiny. V Libanonu si lid vynutil rezignaci prosyrské kolaborantské vlády. K tomuto výkonu lidu pogratuloval emir z Kataru. I v saúdském království, tom nejreakčnějším, se konaly místní volby, byť stále s vyloučením žen .V Egyptě Hosni Mubarak, po 24 letech prezidentování a zřejmě s předpokladem,že na trůně setrvá doživotně, cosi pocítil. Tento demokratizaci nepřející, zásadně antiamerický (vzdor americké pomlázce dvou miliard dolarů rok co rok), se najednou dal slyšet, že připustí přítomnost protikandidátů. Nakažlivá přitažlivost pocitu svobody tedy již i pod pyramidami. V Sýrii stopadesát intelektuálů si trouflo podepsat opovážlivé prohlášení ve prospěch uvolňování otěží.

Že by docházelo k rozsvícení v hlavách v Evropě, kolebky naší civilizace? V levičáckém Guardianu, Martin Kettle, po standardním zatracení americké politiky jako bezohledné, provokativní, arogantní, nebezpečné, nezákonné, nicméně se vzchopil přiznat, že se jí podařilo docílit jinak nedosažitelného výsledku. Claus Christian Malzahn v Der Spiegel napsal: "Možná, že lid Sýrie, Iráku či Jordánska se tak bude inspirovat a zbaví se svých utlačovatelských režimů, tak jak udělali Východní Němci. Je tu něco na přemýšlení Staré Evropě: Bush měl možná pravdu, tak jako ji dřív měl Reagan." Taktéž se leckdo troufl vyjádřit u zdejších břehů - například publicista Daniel Schorr, zpravidla velmi řízný kritik americké zahraniční politiky, tak mrzutě učinil.

Přemnoha pokrokovým hlavám je důkaz fiaska Bushovy politiky drahý nade vše.

Když výsledek iráckých voleb se nedal úplně ignorovat, může být aspoň devalvován, znicotňován, v naději, že experiment se nakonec přece jen nepovede - což ovšem je eventualita, kterou nelze vyloučit. A pokud by se povedl, lze přece hlavnímu autorovi upřít zásluhy a na něco takového máme k dispozici výtečný precedent s jménem Ronald Reagan. Mezi pokrokovými, o světový mír usilujícími Evropany měl tehdy Brežněv víc sympatií. Připomeňme si demonstrace mravně rozhořčené veřejnosti proti záměru umístit na evropské půdě rakety Pershing, aniž by jí vadila přítomnost již umístěných sovětských raket.

Ve washingtonských kruzích přemnozí specialisté charakterizovali Reagana jako amiable dunce ("roztomilý hlupák"). Na prstech jedné ruky bych spočítal americké intelektuály, kteří by se o něm nevyjadřovali s pohrdáním. Když vyzýval Gorbačova strhnout Berlínskou zeď, analytici prognostici docházeli k závěru, že onen hollywoodský herec, jehož partnerem v jednom filmu byla opice jmenem Bozo, se pomátl. A tento údajný kašpar pak měl největší zásluhu, že sovětský komunismus, ten nejkrvavější politický systém dvacátého století, se rozpadl.

Zásluha mu ovšem odepřená. Slovy Strove Talbotta, náměstka ministra zahraničí za prezidenta Clintona, jeho bývalého spolužáka, komunistické vládnutí beztoho chřadlo, až se rozpadlo, a v případě Reagana to byla jen náhoda - dumb luck - "hloupé štěstí" doslova. (V Moskvě zánik vlastní říše interpretovali jinak: "Americká politika osmdesátých let byla katalyzátorem, přivodivším zánik Sovětského svazu," potvrdil Oleg Kalugin, bývalý generál KGB.)

Výtečný publicista Charles Krauthammer navazuje v týdeníku Time (14.3.2004)

na toto devalvující téma zásluh "it would-have- happened-anyway" s příslušnými otázkami: Údajní experti původně reagovali na Bushův záměr demokratizovat arabskou oblast jako fantazii negramota. Teď když došlo o volbách k tuze demokratickému projevu, titíž experti neváhali všechny zásluhy přičíst odvaze iráckého lidu, aniž by se obtěžovali skutečností, že této odvahy se v době před americkou invazí vůbec nedostávalo. Proč tedy teď? Nebyl to tlak lidu, ale především zásluha americké iniciativy, která něco takového umožnila. A stejně tomu tak v případě různých despocií, nyní v počátcích svého kymácení. Historie ještě nevynesla svůj závěrečný rozsudek. Tolik je ale jisté, že premisa o nepřipravednosti, neschopnosti Arabů žít ve svobodě byla trapně, skandálně falešná. Takto uzavírá Krauthammer svou esej.

Fouad Ajami, profesor na univerzitě Johns Hopkins a jeden z největších znalců arabského světa , v televizní debatě (PBS-TV, Charlie Rose, 8.3.2005) zdůraznil velký zásadní posun v americké zahraniční politice. Po šedesáti letech washingtonské podpory autokratů ve jménu stability Bush na sebe vzal riziko, že demokratický experiment se všelijak může zvrtnout, k moci se třeba dostane většina, demokracii nepřející, dojde k ošklivým krizím. Se svobodou se otevřela Pandořina skříňka s všemožným neblahým překvapením. Despoti počítají s neúspěchem demokratizace, zdůrazňují arabské přísloví, že lepší jsou desetiletí nesvobody než jeden den anarchie. Doba se ale rapidně mění, zásluhou moderních komunikací nelze již zcelit nakřáplé diktatury do původního stavu, teď již nepotlačitelné zůstanou otázky, proč nám je emancipace nadále odepřena, když v sousedství se již dostává příležitosti, aby změna rozkvetla.

K O N E C

******

22.2. POOHLÉDNUTÍ: Rozhořčené ovce
Ota Ulč

ROZHOŘČENÉ OVCE, GALSKÝ KOHOUT, SVĚTOVÁ ORGANIZACE, SVĚTOVÝ SATAN

Jak potvrzují průzkumy veřejného mínění Evropanů, jejich většina je přesvědčena, že útok 11.září 2001 si aspoň z části zavinila Amerika sama. S Bushovou politikou vůči Iráku nesouhlasí 74% Němců a 81% Francouzů. Na otázku o zdroji největšího nebezpečí pro světový mír, týdeník Time obdržel v Evropě od 380.000 respondentů tyto odpovědi: Severní Korea 7%, Irák 8%, USA 84%.
O únorovém víkendu došlo k demonstracím pro mír a proti Americe v 80 metropolích. V Ostravě na Jiráskově náměstí protestovali komunisté s hesly "Bush rovná se Hitler" a "Česká republika - lokaj globálního imperialismu." Stranický bard Statis Prusalis prohlásil, že pojede do Bagdadu být tam ochranným živým štítem, k čemuž jistěže má právo, ale nikoliv záruku, že tím odvrátí útok na Saddama a při té příležitosti v sutinách nevypustí svou pokrokovou duši. V Praze na Václavském náměstí se shromáždilo přes tisíc komunistů převážně důchodového věku, s požadavky "Žádná krev za ropu!" a s ještě adresnějším bažením "Americké piráty pověsíme na dráty!" Na náměstí Jana Palacha přišlo méně početné shromáždění zejména mládeže a cizinců. Humanistický filozof Erazim Kohák tam vyjádřil tužbu, že Saddam musí být odzbrojen, aniž však poskytl přesvědčivý návod k takové realizaci. Rovněž zdůraznil, že neprotestuje proti Američanům, ale proti Bushově politice (která se těší podpoře většiny oněch Američanů). "Svrhněte Bushe, ne bomby!" dožadovala se Kohákova prozatím nejposlednější americká manželka Dorothy.
Mír za každou cenu! Opakované výbuchy selektivního rozhořčení moralistů humanistů, o nichž mi není známo, že by kdy byli pochodovali proti Pol Potovi, proti desetiletí trvajícím masakrům v jižním Súdánu a někdy třeba jen s jedním protestním plakátem vyrazili do ulic proti Saddamovi, který za 23 let krutovlády se zasloužil o hrůzy jak středověku (vytrhat nehty, vydloubat oči, drtit genitálie, veřejné popravy , utínání hlav ženám speciální jednotkou Fedayeen Saddam pod osobním komandem prezidentova syna Udaye), tak novověku (zplynování iránských nepřátel jakož i vlastního kurdského obyvatelstva). Kdy kteří demonstranti osvobodili aspoň jeden koncentrák? zeptal se výtečný publicista Jiří Loewy. "I když jich tady bude pochodovat milion, bude to stále míň než počet muslimů, kteří zahynuli Saddamovym přičiněním nebo ve válkách, které způsobil," prohlásil Tony Blair a dodal, že obhajovat momentálně nepopulární kauzu je věc svědomí a odpovědnosti demokraticky zvoleného předáka. Však ano: dohoda v Mnichově 1938 byla tuze populární na britských ostrovech.
A stejně tomu tak bylo ve Francii, kde tradice prapodivného počínání setrvává. Nedávno, poté co despotický neumětel Robert Mugabe, tolik odpovědný za kolaps Zimbabwe, nedostal pozvání na schůzku představitelů Commonwealthu v Londýně, francouzský prezident Jacques Chirac neodolal urazit Blaira pozváním Mugabeho do Paříže. A teď před pár dny Chirac kaceřoval bývalé sovětské satelity za jejich opovážlivost vyjádřit se nesatelitně - jak že se zachovaly lehkomyslně, nevychovaně, že propásly vhodnou příležitost mlčet. Dovedl by si někdo představit ten uragán mravního rozhořčení, kdyby taková slova přišla z Washingtonu? Tentokrát věru potěšilo, že nafackovaní žáčci se ozvali, ovšem s výjimkou českých komunistů, při jiných příležitostech tolik háklivých nacionalistů, jimž potupný verbální výprask nevadil.
Frankofobie má v Americe dlouhou, snadno pochopitelnou tradici. Hemží se to tam nelichotivými stereotypy o snobských levicových intelektuálech, nespolehlivých, nesolidních, hamiždných pokrytcích, málo schopných a o to víc drzých, též s osobní hygienou dost na štíru. Jejich národní antisemitismus v souvislosti s Dreyfussovou aférou přiměl Mark Twaina k surové charakterizaci Francouzů jako spojujícího článku (connecting link) mezi člověkem a opicí. Televizní chechtálkové se například vyrojili s tímto: VÝHODNÁ KOUPĚ - francouzské pušky, nikdy z nich nevystřeleno, odhozeny jen jednou. - Kolik je třeba divizí k obraně Paříže? To nikdo neví, prozatím se tak nikdy nestalo. - Nepřekvapuje, že Francouzové nám nechtějí pomoci s vyhnáním Saddama z Iráku, však nám také nepomohli s vyhnáním Němců z Francie. Mohli by nám ale v Iráku prospět, že by naučili Iráčany, jak se rychle vzdát. Publicista Geoff Metcalf tvrdí ( "The French .Les Miserables") , že se mu nepodařilo na internetu něco se dozvědět o francouzských vítězstvích, ale zato obdržel 27,000 údajů o francouzských porážkách. Dokonce se této chrabné zemi podařil rekord dvakrát prohrát v utkání s Italy.
Leč legraci stranou: po potupně kvapné, Hitlerem uštědřené porážce a kapitulaci v roce 1940 a po rozpadu koloniálního panství, Francie se jako velmoc nevzpamatovala, vzdor poválečnému uznání v podobě permanentního členství Rady bezpečnosti OSN. K pomatení může vést nejen vlastní velká síla, ale i slabost, nezřídka prezentovaná s obtížně snesitelným nádechem morální superiority. Z nedávno zveřejněných magnetofonových záznamů slyšíme povzdech J.F.Kennedyho, že " Téměř každý den sem docházejí z Paříže nové zlomyslnosti. Buď na nás útočí, že se snažíme Evropu ovládat nebo že se k ní chceme otočit zády." Amerika má světovou moc a proto má i světovou odpovědnost a Francie, de Gaulle zejména, bude hrát historickou roli jazýčku, arbitra mezi Washingtonem a Moskvou. S koncem studené války a rozpadem Sovětského svazu tato role, jakoby s velmocenským mandátem, však pominula. Zatímco se ozývají nikoliv neoprávněné hlasy k reorganizaci Rady bezpečnosti (jejím rozšířením o Japonsko, industriální velmoc, a o Indii, nejpočetnější demokratický stát světa, s druhým největším počtem muslimů, a Francii jako permanentního člena s právem veta vymýtit), Francie zejména v poslední době projevuje nutkání prezentovat se jménem celé Evropy, spolu s Německem dominovat ostatních 23 států kontinentu, s odříznutím Velké Británie.
Zviditelňování za každou cenu. Francouzská contrariness - principiálně nesouhlasný, opoziční postoj - se stal téměř permanentní nepříjemností, s níž se musí počítat v americké zahraniční politice. Slovy politologa Michaela Mandelbauma "Francie dává přednost být víc důležitá ve světě chaosu než být méně důležitá ve světě pořádku." V současné kauze, co podniknout s Irákem, víc energie se spotřebuje zabránit Americe, aby jednala a ne na donucení Saddama, aby přestal ignorovat prozatím již sedmnáct rezolucí Rady bezpečnosti. Dominique Galouzeau de Villepin, elegantní ministr zahraničí a též básník, za nadšeného potlesku peaceniků v galerii, důkladně znicotnil projev Colina Powella a navrhl řešení "víc inspektorů, víc času", jakoby problémem byl nedostatek inspektorů a nikoliv nedostatek Saddamovy spolupráce. (S takovou taktikou nelze prohrát: když jim občas Saddam něco podstrčí, získá se tak důkaz, že inspekce funguje, a když se nic nenajde, rovněž platí totéž zdůvodnění, aby se nadále hledalo.) Týž básník zdůraznil pokrok, dosažený iráckým parlamentem, že si odhlasoval zákaz výroby zbraní hromadného ničení.
Poté, co z iniciativy Francie i Německo a Belgie odmítly respektovat závazky spolupráce s Tureckem, svým NATO spojencem, Tom Lantos, někdejší maďarský úprchlík a nynější kalifornský kongresman značně liberální orientace, se o tomto postoji vyjádřil: "Nebýt hrdinného úsilí americké vojenské moci, Francie, Německo a Belgie by se byly staly sovětskými socialistickými republikami. Selhání těchto tří států dostát svým závazkům si zaslouží pouze slova opovržení."
A nebýt v roce 1981 preventivního leteckého zásahu Izraele na Irák zničit nukleární reaktor, Francouzi již téměř vybudovaný, Saddám už mohl mít v roce 1990 atomovou bombu a Kuvajt by teď byl devatenáctou provincií Iráku. (A pak už by se těžko situace napravovala, stejně jako je tomu teď v případě Severní Koreje, nukleárně již vybavené. Však proto se Saddam tolik snaží docílit tohoto trumfu, který by mu umožnil vstoupit do historie jako Saladin II., ovládnuvší celý arabský svět.)
Politiku Francie vůči Iráku nemotivuje jen ona méně než realistická velmocenská ambice, ale zájmy přízemnější, hmatatelnější. Na vnitropolitické scéně nelze předhlédnout, že zhruba každý desátý obyvatel (5,5 milionu) je mohamedán, vesměs na úplně nejnižší příčce socio-ekonomického řebříčku. Už tři desetiletí - od začátku sedmdesátých let - Francie je na Západě tím největším obchodním partnerem Iráku, dodavatelem zbraní všemožného druhu. Chirac prohlásil, že Francie a Irák jsou přátelé a spojenci (toť v devadesátých letech, době Saddamova porušování rezolucí OSN). Francie je značným investorem a věřitelem Iráku, jehož dluhy v případě Saddamova odstranění jeho nástupci nebudou příliš ochotnit hradit.
A pak je tu ropa. V průzkumu, který uspořádal Pew Research Center, se zjistilo, že naprostá většina Evropanů (76% v Rusku, 75% ve Francii, 54% v Německu) je přesvědčena, že důvodem americké iniciativy proti Iráku je zmocnit se zásob oleje. V televizním pořadu (PBS-TV, Charlie Rose interview) americký senátor Joseph Biden referoval o své zkušenosti na právě proběhnuvším mezinárodním shromáždění v Davosu. Na obvinění, že v Iráku jde zejména o ropu, odpověděl: "Ano, jde o ropu, ale ne nám."
Francie, aniž by však byla jediná, má daleko větší zájem. Jak uvádí Canberra Times (17.2.2003), "Irák přislíbil zejména francouzským, ruským a čínským společnostem, v čele s TOTAL, FINA, ELF a LUKOIL, přednostní práva o zužitkování obrovských, ale zabedbaných ropných rezerv, ačkoliv otázkou zůstává, zdali takové dohody budou v Iráku dodrženy po odstranění Saddama."
Amerika věru nepotřebuje posílat čtvrt milionu vojáků získat něco, co by Saddam milerád prodal. Prozatím tak nemůže, brání mu v tom sankce, které USA v OSN prosadily a jichž by se jak Bagdad, tak západní olejářské společnosti chtěly zbavit. OSN povolený program "ropa za potraviny" umožňuje prodej 1,8 milionu barelů ropy denně, což představuje 2,5% celosvětoveho podílu. V případě neomezeného maximálního výkonu by se Irák nevyrovnal produkci například Mexika. Američané získávají z domácích zdrojů třikrát víc než co může vypumpovat Irák. Z arabské oblasti Američané importují všeho všudy 12,5% procent své spotřeby (Energy Information Administration, 2001).
Z hospodářského hlediska, představa bájných zisků v budoucím Iráku není zvlášť úchvatná. I kdyby Saddam ropná pole nezapálil, nevyhodil do povětří, vybavení je tam natolik zastaralé, že by trvalo tři roky a vyžádalo si výdaje 5 miliard dolarů dosáhnout produkční kapacity před rokem 1990 (3,5 milionu barelů denně). Nynější odstranění sankcí by Saddama učinilo ještě nebezpečnějším: ne proto, že by stavěl víc paláců, ale mohl nakupovat smrtonosné zboží od vždy ochotných zahraničních dodavatelů.
A co bájné zisky amerických zbrojařů, o nichž jsou přesvědčeni předáci avantgardy českého proletariátu, od Grebeníčka a Ransdorfa ke všem těm dalším? Podle oficiálních údajů (Manufacturing Economic Census 2001), 341 zbrojařských závodů zaměstnává 27.000 lidí a roční produkce má hodnotu 4 miliard USD, což je méně než jedno promile (0,096%) výkonu americké ekonomie. (Zdroj pro zájemce o víc podrobností: Vladimir Vaňo, www.propini.sk). Ekonomii škodí nejistota, jíž teď je požehnaně a proto se ze současného stavu věcí vůbec neradujeme.

- - -

V irácké krizi Američanům je o podstatu, Francouzům a nejen jim, jde o proceduru. Saddam už beztrestně ignoroval 17 rezolucí Rady bezpečnosti, přikazujících, aby dostál svým závazkům a odzbrojil. V této souvislosti snad jsou dost případná slova kovboje Bushe, že OSN, organizace s takovou pateří, s takovými principy, se stává neefektivní, irelevantní debatní společností, nebezpečně se blížící svému předchůdci, předválečné, neblaze skončivší Lize národů v Ženevě. Těžko se může těšit důvěryhodnosti organizace, v níž Libye předsedá Komisi pro lidská práva a zrovna tento Irák byl pověřen předsednictvím Komise pro odzbrojení. Prozatím poslední Rezoluce 1441 ukládá Iráku povinnost, aby prokázal své odzbrojení, aby předložil důkazy, kam se kromě jiného poděly tuny sarinu a jedovatého plynu VX. Saddamovi sympatizanti ale přenášejí důkazní břemeno na USA, ač ovšem vědí, že Saddam je nebezpečný člověk, ne však za cenu válečného konfliktu. Proto volání po víc inspektorech, pátrajících v terénu o rozsahu právě oné Francie, po víc času a případném vyslání pár ozbrojených jednotek OSN, s hodně potřísněnou reputací, poté co v Bosně nečinně přihlížely genocidálním jatečním obřadům. Evropskou pasivitou, zejména Johna Majora a Francoise Mitterranda, v Jugoslávii došlo ke ztrátě desítek tisíců životů. Před půl stoletím půl milionu Američanů ztratilo život na evropských bojištích. Původní vděk přešel mnohdy v závist až nenávist vůči zemi bohatší, svobodnější, výkonnější. V antiamerické alianci jsou jak levicoví, politicky tuze korektní intelektuálové, kteří vždy najdou důvody, proč obviňovat Washington z odpovědnosti za všechny útrapy světa, tak konzervativci, kteří se nemohou smířit se skutečností , že tu zbyla jen jedna supervelmoc, která ne vždy pokládá za užitečné se domlouvat se závistivými partnery.
V historii americké zahraniční politiky zpravidla nechybí aspoň trocha idealismu, který otrlejším Evropanům připadá nerealistický, nepřípadný, naivní. Šli Američané bojovat do Koreje či do Vietnamu ze zištných důvodů, táhly je do Kosova vidiny pohádkového bohatství? Jaký to je imperialistický hegemon, který vzdor potížím, způsobeným druhou světovou válkou, dodržel slib k přesně původnímu datu vzdát se vlády nad Flipinami a pak vrátil Okinawu Japonsku? Nepřisvojoval si koloniální državy, též nechal arabský svět svému osudu. Žel, tam je to svět selhání, frustrací a fantazií, s nefunkčními státy, z nichž ani jeden nemá svobodně zvolenou vládu. Ke změně nazírání ale došlo 11.září 2001. Slovy Mortimera B.Zuckermanna (šéfredaktora U.S.News and World Report, 27.1.2003), on je to podstatný rozdíl být nakopnut mezkem nebo si o takovém nakopnutí jen něco přečíst. Naprostá většina (91%) Američanů na rozdíl od Evropanů (64%) pokládá mezinárodní terorismus jako hlavní hrozbu a proto má tuze zájem, aby zbraně hromadného ničení se nedostaly do rukou Al-kajdy a Američané rovněž nechtějí čekat, až Saddam bude mít atomovou zbraň, kterou by případně poskytl nenávistným fanatikům, přesvědčeným, že vražděním vykonávají vůli Allaha. Musíme být smířeni se skutečností, že jsme se stali hlavním cílem jejich nenávisti, ža zbožné přání nemůže být odpovědným politickým programem, že nemůžeme svěřit naši bezpečnost do rukou OSN.
Bush slíbil odzbrojení Saddama ať už s podporou či bez podpory Rady bezpečnosti. Udělá-li to unilaterálně, utrpí prestiž OSN. Jestliže to neudělá a bez zásahu odvolá domů čtvrt milionu v poušti připravených vojáků, možná pak natrvalo utrpí věrohodnost americké moci, strachuje se Henry Kissinger. Odborníci tvrdí, že mezinárodní instituce se ocitly v největší krizi od konce studené války. Cyničtí Evropané versus moralizující Američané, k nimž se tentokrát přidal proti hodně silnému proudu veřejného mínění plovoucí a třeba již vbrzku tonoucí Tony Blair.
V britském filmu The Mouse That Roared ("Myš, která řvala", 1959) , premiér fiktivního minivévodství Grand Fenwick prohlásil, že "není nic výnosnějšího než vyhlásit válku Americe a prohrát." Svatá pravda i bez jakéhokoliv vyhlašování. Nutno hodně platit i našim spojencům, aby dovolili našimi životy je ochraňovat. Turecku, vyděračům znamenitým, je teď přemnoho nabízených miliard dolarů málo a chtějí víc. To v době domácích hospodářských potíží, rozpočtových škrtů, kdy americká města z důvodů finanční tísně musejí propouštět tuze potřebné policisty a požárníky. Jsme posedlí nebezpečím, jež ale naprostá většina světa nevidí. Neměli bychom jim vnucovat své přesvědčení, i když se případně ukáže, že my jsme bohužel měli pravdu a zeměpisně bližší Evropa bude spíš na ráně. Však po 11.září islámští teroristé prozatím zabili víc Evropanů než Američanů.
Pozítří odjíždím od nás ze Sibiře ohřát se na Floridu a být mimo dosah internetu, takže se nedozvím, zda se v Praze podařilo zvolit prezidenta. Hans Blix ve stejnou dobu bude oznamovat v OSN, jak pořídili či nepořídili inspektoři a znovu dojde k dohadování, zda usmlouvat další, tentokrát již osmnáctou, varovnou rezoluci.

K O N E C