27.4. POLITIKA: Špičky a elity
Lubomír Ptáček

Už mnohokrát se ukázalo, že v politice se na to či ono místo vždy najde ještě někdo horší než ten, kdo je právě zastává. Dnes je politikovou kvalifikací zejména kariérismus a touha po moci, zákulisní machinace, umění hezké a pohotové lži a také nevyhraněnost názorů umožňující uzavírání snadných kompromisů při výběru kandidáta tak, aby byl přijatelný pro všechny zainteresované strany. Naopak, nikomu nevadí neznámá či dokonce pochybná minulost, arogance, nevzdělanost ani nevychovanost. A takové detaily jako znalost jazyků, kultivovanost projevu, umění jednat s lidmi a správně držet příbor, nebo třeba diplomacie nikoho nezajímají.

Přejme si, aby nám bizarní figurky našeho nynějšího bezčasí po dobu své (doufejme krátké) existence připomínaly, že politiku by měli vykonávat lidé nějak výjimeční, kteří proti ostatním v něčem politicky užitečném vynikají, mohou svým životem být jiným vzorem, požívají přirozenou autoritu nebo jsou rozenými vůdci. Někdo, koho můžeme nazvat elitou.

My voliči bychom si měli nahlas i v duchu do omrzení opakovat takové jednoduché pravdy, jako že politik musí být známá osobnost se známou a pokud možno slušnou minulostí, určitými životními zkušenostmi a prací, která by za ním byla vidět. Neměli bychom naletět kdejakému podvodníčkovi s pěknou tváří, neboť podvodníci vynikají zejména uměním získat sympatie a důvěru. Měli bychom dát najevo všem politickým stranám, že si do svého čela mají vybírat osoby důvěryhodné a schopné. Muže a ženy, kteří umějí sdělovat nepříjemné pravdy a nesnaží se získávat přízeň voličů pomocí populistických lží. Takové, kteří umějí řešit problémy a své voliče dovedou strhnout na svoji stranu i za cenu obětí. Takové, kteří jsou velkorysí a kteří nebaží po majetku. Takové, kteří by vzbuzovali respekt i u svých protivníků.

Krásně se to píše, krásně se to říká. Obávám se však, že jinudy cesta nevede. Prozatím sestupujeme po smrtelné spirále čím dál horších politiků a vůdců. Snad je to i dobře, pokud si vyzkoušíme, kdo je kdo a dokážeme si to i zapamatovat.

A jestli politické elity existují? Nepochybuji o tom, že přinejmenším určitě někde vyrůstají. Tu a tam se v historii některé vyskytly, a to na obou stranách politického spektra. Winston Churchill, Margaret Thatcherová, Ronald Reagan napravo, Olof Palme, Helmuth Schmidt a třeba Tony Blair nalevo. Nikdo z nich nezbohatl ze své politické funkce, Palme skončil rukou atentátníka, siru Winstonovi projevovali voliči střídavě přízeň i nepřízeň. Paní Thatcherová žije ve skromném rodinném domku, atd., atd. Nikdo z nich nežil pro svoji slávu a pro svoje bohatství, a přece se zapsali do historie.

Tyto demagogické argumenty bychom si měli opakovat až do úplného ... zvládnutí, aby o nás nikdo nemohl říci, že jsme jen stádem ovcí.


***

Hierarchie hodnot

Dekuji autorovi za clanek na velmi potrebne tema. Myslim, ze problem je jeste sirsi. Vsichni bychom meli usilovat o zmenu zebricku hodnot spolecnosti, ktery byl tezce ponicen uplynulymi desetiletimi. Kazdy by se mel podle svych moznosti snazit, aby necinil, co nechce, aby jini cinili jemu a naopak, konal tak, jak by rad videl, ze jini konaji vuci nemu. Aby k tomu vedl sve deti i sve okoli, slovem i prikladem, aby v tom smyslu pusobila skola i media, ktera v mych ocich nejsou obycejnym byznysem. Neni to az tak obtizne, ale bude to chtit cas, mozna par generaci (zoufaly stav je videt i z nekterych komentaru k tomuto clanku). Pak se i ceska politicka scena docka i slusnych politiku, pro nez politika nebude jen vytah k moci a penezum, ci lek na vlastni nedostatky, ale spis sluzba lidem. Verim, ze se to podari, protoze slusnych lidi je asi precejen vetsina.. ;))

Jan H., 213.189.89.16