Debata

Nejlepší a nejvěcnější diskuse, a právě na téma ústavy proběhla 1787 a 1788 v USA ve formě novinových článků (většinou ve ve Filadefském Independent Journal). Příspěvky do té debate se staly částí zlatého fondu světové literatury, a dodnes jsou Alexander Hamilton, James Madison, and John Jay citováni v úvahách o politické formě státu a vztahu státu a jeho občanů. Soubor těchto diskusních příspěvků se pod názvem "Federalist Papers" vydává dodnes.

Tvrdit, že debata je jedině možná "před televizními kamerami" je omyl. V tomto formátu možná není, nebo je možná jen za cenu takového zjednodušení, že naprosto ztrácí hodnotu.
Proto se tématu "ústava" také vyhýbají televizní diskusní pořady.
V tomto formátu, kde může padnout několik vět na každé straně a "jede se" k dalšímu bodu , protože ten právě probíraný už překročil čas, kdy je divák ještě schopen vnímat o co jde.
("Attention span" se odhaduje mezi dvěmi a třemi minutami), se dají debatovat ještě tak volební programy.
Ty jsou strukturovány do formy heslo - krátký výklad - podrobný výklad, kde jednotlivé body se mohou diskutovat během jim věnovaného času až do hloubky mezi prvním a druhým formátem (heslo - krátký výklad). A i tam většinou vítězí forma nad obsahem.

V článku může diskutující přinést argument, zdůvodnit ho a obhájit.

Mne by spíše zajímalo, zda je pan Zaorálek schopen nějaké argumenty přinést. Jeho dosavadní tvorba je jen pokračováním reklamní kampaně.

Tomáš Haas, thaas@rogers.com, 65.50.83.135


*************************************************************

2.5. EVROPA: Útok na Ústavu EU zleva (1.)
Martin Mařák

Jak jsem minulý týden slíbil, seznámím vás s občanskými iniciativami, které ve Francii kritizují ÚEU zleva. Začnu u E. Chouarda, jenž poukazuje na nedemokratičnost UEU. Pan Chouard není žádným profesionálním juristou, i když právnickou fakultu vystudoval. Pracuje jako profesor na ekonomickém gymnáziu Marseille a vyučuval právo občanské, konstituční a komerční, nyní učí informatiku.

Svou tezi: "Špatná ústava prohlubující skrytou rakovinu naší demokracie", napsal před několika měsíci a publikoval ji na internetu. Jak už to tak někdy v životě chodí, text začal žít svým vlastním životem a přerostl autorovi přes hlavu, neboť se stal jednou z referencí útoku na ÚEU zleva ve Francii. Denně dostává stovky mailů, průběžně opravuje chyby, za které se omlouvá, a text se neustále vyvíjí. Podle jeho slov se jen pokouší o dialog mezi občany. Uznává, že se může mýlit, neboť není žádná autorita na ústavní právo. Je pouze občanem, který přemýšlí a klade si otázky. Osobně se situuji poněkud více napravo, než pan Chouard, ale vážím si jeho v dnešní době vzácné občanské angažovanosti. Dělá to totiž zadarmo ve svém volném čase a stává se tím jedním z několika vzácných don Quichotů současnosti.

Tak pěkné čtení

Martin Mařák

********

Ústava je smlouvou mezi lidem a jeho vládci. Podpisem této smlouvy lid souhlasí s tím, že se podrobí právu. Vládnoucí autorita je prohlášena za legitimní právě touto smlouvou, jež zároveň musí chránit lid proti nespravedlnosti a despotické zvůli. Principy ústavního práva, o kterých budeme hovořit, garantují to, že ona smlouva hraje svou ochrannou roli, a zároveň umožňují lidu, aby ji mohl kontrolovat.

Smlouva o ústavě pro Evropu (ÚEU) je vykonavatelná bez časového limitu,působí téměř ve všech základních oblastech života lidí, její právní síla je nadřízená všem národním normám (předpisy, právní normy, ústava), uvádí do života velké pravomoci ( moc výkonnou, zákonodárnou, soudní ) a zároveň mezi nimi upravuje rovnováhu.

ÚEU je tedy svou povahou ústava, neboť ustavuje základní zákon.

Každý základní text definující, či měnící pravomoc institucí, ať už se jmenuje jakkoliv, musí respektovat tyto principy:

1. Ústava musí být srozumitelná, aby mohla být volena lidem: ÚEU je nesrozumitelná.

2. Ústava nedeklaruje takovou, či onakou politickou orientaci: ÚEU je partyzánem určité politiky.

3. Ústava je měnitelná: ÚEU je uzamčena požadavkem dvojité jednohlasnosti.

4. Ústava ochraňuje před tyranií separací mocí a kontrolou mocí: ÚEU nedovoluje opravdovou separaci moci, ani její kontrolu.

5. Ústavu neposkytují mocní. Aby byl lid chráněn před nebezpečím despotické tyranie mocných, on sám je jejím tvůrcem prostřednictvím ústavodárného shromáždění, jež je nezávislé, zvoleno speciálně pro tento úkol a odvoláno po jeho završení: ÚEU potvrzuje evropské instituce, které byly vytvořeny nejrůznějšími politickými elitami během zhruba padesáti let. Tito politikové zároveň zosobňují soudce i jednotlivé strany procesu.

I. První princip ústavního práva: ústava musí být čitelná

Ústava musí být přímo schválena lidem, který se jí podřídí. Aby akceptace lidem tím, že se pod smlouvu podepíše, měla smysl, text musí být pochopitelný všeobecně a kýmkoliv, nejenom právními experty. Z tohoto pohledu je ÚEU dlouhá a komplexní: 485 stran A4. Tato pro ústavu světově unikátní délka je navíc znásobena takovým množstvím komentářů, že výsledný text je pro normálního občana absolutně nesrozumitelný.

Už její délka a složitost je tím, co nám obyčejným smrtelníkům zakazuje jakoukoliv kritiku. To, co máme podepsat, musíme samozřejmě číst a plně pochopit, nebo to odmítnout. Ústava je základním zákonem, musí být napsána tak, aby ji mohli číst všichni, aby ji mohli přijmout, či odmítnout s tím, že ví, proč to dělají.

II. Druhý princip ústavního práva: ústava nedeklaruje takovou, či onakou politickou orientaci

Demokratická ústava není pravá ani levá, není socialistická ani liberální, ústava není partyzánem: ústava umožňuje politickou debatu, neboť se situuje výše, než politická debata. Oproti tomu ÚEU nejenom že určuje pravidla politické hry, ale dokonce určuje i hru samotnou. Ve všech svých částech (I, II a hlavně III) prosazuje různá liberální omezení a reference, z čehož vyplývá, že se nejedná o politicky neutrální text. Na dlouhou dobu prosazuje ekonomický model, což by mělo být výsledkem každodenní politické debaty založené na různě vyvíjejícím se stavu společnosti. Jedná se o určitý hold-up znemožňující střídání politických ekonomií.

Zároveň ÚEU na dlouhou dobu potvrzuje skutečnost, že se Evropská unie vzdává třech základních ekonomických nástrojů, které umožňují vládnout všem státům na světě.

a) Absence měnové politiky: jako jediní na světě jsme nechali naši centrální banku absolutně nezávislou a s jediným konstitučním a nedotknutelným posláním, jímž je boj proti inflaci. O ekonomickém růstu a zaměstnanosti ani zmínka. Politikové nemají žádnou možnost tuto misi nějak změnit. Přitom moc dobře víme, že anti-inflační politika vede k rostoucí nezaměstnanosti.

b) Absence rozpočtové politiky: pakt stability svazuje jednotlivé státy tím, že jim ukládá rozpočtovou přísnost.

c) Absence politiky průmyslu: zákaz jakýchkoliv konkurenčních překážek s sebou nese zákaz pomoci národním podnikům v obtížích.

Pokud odložíme stranou ústavu Sovětského svazu (také ztvrzovala určitou politickou linii, kolektivismus), tak jediná další ústava partyzán bude ÚEU.

III. Třetí princip ústavního práva: ústava je měnitelná

Všechny národy světa žijící v demokracii mohou změnit jejich ústavu. Projekt ÚEU jde měnit jen velmi obtížně. Ke změně jediné čárky v ÚEU je třeba jednomyslný souhlas vlád jednotlivých států o projektu změny a jednomyslná ratifikace změny všech členských států v referendu či v parlamentním hlasování. Celý tento komplexní proces se nazývá ordinární (obyčejná, všední) revize.

Je paradoxní, že tato přemrštěná rigidita je doprovázena překvapující pružností v jiné proceduře, jež nepotřebuje přímý souhlas lidu. Jedná se o zjednodušený postup při přijímání změn, jenž umožňuje jednomu z orgánů EU (Radě EU) pozměnit na základě vlastní iniciativy jeden z klíčových bodů ústavy (množství suverenity zůstávající jednotlivým státům v té, či oné doméně). To, že po zrodu ÚEU při rozhodování bude platit kvalifikovaná většina, je zároveň spojeno se ztrátou práva veto A to je velmi vážné.

IV.

Čtvrtý princip ústavního práva: ústava ochraňuje před despotickou zvůlí tím, že zajišťuje separaci mocí a zároveň kontrolou mocí

Duch práva popsán Montesquieuem je bezesporu nejlepší myšlenka v historii lidstva: každá moc (pravomoc) vede přirozeně a naprosto mechanicky k tomu, že je jí zneužíváno. Abychom ochránili lid před tyranií, je naprosto zásadní jejich rozdělení a zorganizování jejich kontrol. Sloučení pravomocí stejně jako absence jejich kontroly určitou protiváhou je nemyslitelná.

A tak lid praví: " Ty, parlamente, budeš vytvářet právo, ale nebudeš ho vykonávat. A ty, vládo, budeš vykonávat právo, ale nemůžeš ho tvořit." A tak ani jedna z mocí nemá možnost prosadit svou vůli.

No a na druhé straně pokud jedna z mocí míní, že druhá se chová nepřijatelně, může ji odvolat. Sněmovna může svrhnout vládu a vláda může rozpustit sněmovnu. V obou případech je je povolán lid, jenž vynese svou volbou konečný rozsudek. Lid, který musí zůstat jediný zdroj veškeré moci. Je nutné, aby každá moc skládala účty a uvědomila si, že je neustále pod kontrolou.

Což je možná nejlepší idea na světě, neboť osvobozuje od obavy z despotismu. Nevidíme důvod ( ani v moderním rámci unie národů), proč by měly tyto dobré ochranné principy pozbýt svůj význam.

Mocenský trojúhelník, jenž je nám ústavou představen, se sestává z Evropského parlamentu coby představitele lidu, Rady ministrů, jež zastupuje jednotlivé státy, a konečně Evropské komise reprezentující veřejný zájem.

Komise vychází z Rady ministrů (Rada ministrů jmenuje její členy) a Evropský parlament má právo volit jejího předsedu, kterého však navrhuje sama Komise. Komise je absolutně nezávislá a neměla by přijímat ničí příkazy, parlament ji však může odvolat díky návrhu na vyslovení nedůvěry a zároveň předseda Komise EU může donutit k demisi každého ze svých podřízených komisařů.

Komise EU ( a ne parlament) se zabývá technickou přípravou jednotlivých zákonů a návrhy předkládá Radě ministrů a Evropskému parlamentu, které jsou prezentovány jako legislativní orgány.

Rada ministrů je tedy jakousi "vrchní komorou" a plní roli senátu, což je obtížné přijmout. Za prvé ministři nejsou zvoleni lidem, ale zejména ve svých zemích drží výkonnou pravomoc, jinak řečeno ovládají mašinérii, jež jim po návratu domů dovolí uplatnit zákony, které si sami vytvořili.

Stejné osoby, co vytvářejí právo na evropské úrovni, ho posléze aplikují na úrovni národní. Dochází tedy ke sloučení pravomocí.

Rádi bychom věděli, kdo je opravdu zodpovědný ze svých činů v té evropské organizaci, protože:

Parlament není nikomu zodpovědný (kromě voleb, o kterých jsme už napsali, že nemohou hrát roli protiváhy), neboť neexistuje procedura jeho rozpuštění.

Rada EU není nikomu zodpovědná na evropské úrovni ( abychom mohli její členy jednoho po druhém povolat k odpovědnosti, museli bychom se obrátit na jejich vzdálenou národní zodpovědnost). To, že by bylo velmi obtížné podobnou zodpovědnost nastolit, neboť se jedná o prezidenty, nás nedokáže uklidnit. Výsledkem je pořád nezodpovědnost na federální úrovni.

Rada ministrů není nikomu zodpovědná na evropské úrovni (abychom mohli její členy jednoho po druhém povolat k odpovědnosti, museli bychom se obrátit na jejich vzdálenou národní zodpovědnost). To, že by bylo velmi obtížné podobnou zodpovědnost nastolit, neboť se jedná o ministry a tedy držitele jiné lidové suverenity, než evropské, nás také nedokáže uklidnit. Výsledkem je absence zodpovědnosti při přijímání důležitých rozhodnutí. A to se ani nezabývám tím, že vytvoření podobné zodpovědnosti by bylo jak komplikované, tak iluzorní.

Evropský soudní dvůr (nevolený) je také mimo kontrolu a bez možnosti odvolání (podle mých informací), přestože má obrovskou moc právního výkladu všech textů a rozhoduje ve všech sporech. Je to vážné nebezpečí? Kdo ví? ( Podle posledních výzkumů autor zjistil tuto hrozivou skutečnost: soudci Evropského soudního dvoru jsou diskrétně jmenováni exekutivou, jinými slovy vládou, na každý stát připadá jeden a to na periodu šest let, která může být obnovena. Soudci jsou tedy závislí na těch, kdo je jmenují a určují jejich kariéru............... Mají obrovskou moc bez možnosti odvolání a bez jakékoliv stopy protiváhy. Navíc jednání jsou neveřejná. -------------- Depresivní poznámka překladatele je určená těm, co vkládají naděje do Evropského soudního dvoru v případech, které by mohly mediálně poškodit naši skvělou a mýty opředenou vládní koalici. )

Centrální evropská banka (nevolená) přísně nezávislá na moci veřejné je také mimo jakoukoliv kontrolu a není tedy nikomu zodpovědná. A to i přes skutečnost, že její rozhodnutí přímo ovlivňují život 450 000 000 občanů EU.

Nezdá se vám, že ten dojem všeobecné nezodpovědnosti je přímo děsivý?

Evropská komise je nakonec jediná instituce, která podstupuje určitý risk. Prezident komise může vyžadovat odstoupení jednotlivých komisařů a parlamentní kvalifikovaná většina (2/3) ji může odvolat. 2/3 je hodně a možnost návrhu na vyslovení nedůvěry je tedy teoretická. Ale existuje.

Je však komise opravdovým sídlem moci? Názory se různí, ale vzhledem k celkovému obrazu si myslím, že opravdové centrum moci je soustředěno v nikomu nezodpovědné Radě ministrů a že Evropská komise slouží jako stínidlo, je jakousi politickou pojistkou, snadno ovladatelným obětním beránkem, bílým koněm, který slouží ministrům k tomu, že mohou tvořit právo a zároveň tvrdit: "Za to já nemohu, to ta komise, s tím já nic nemohu udělat, nemohu ji do ničeho tlačit. Je přece nezávislá........"

Už nyní můžeme pozorovat konkrétní znaky úchylky tyranského typu. A UEU na dlouhou dobu uzamyká nevyváženost institucí, kterou dovoluje. Komise může být sice podrobena cenzuře parlamentu, ale pouze při dvou třetinové většině, což vlastně znamená, že Evropská komise může vládnout 450 000 000 Evropanů za podpory pouze jedné třetiny Evropského parlamentu. I způsob volby ( listy evropských kandidátek jednotlivých stran) garantuje šéfům jednotlivých stran bez jakéhokoliv risku místo v parlamentu, což jejich zodpovědnost v momentě voleb činí ještě více teoretickou.

Komentátoři, co vytrubují zrození evropského referenda na základě iniciativy miliónu občanů, četli poněkud roztržitě: UEU definuje pouze smutné petiční právo bez jakéhokoliv prostředku, jenž by mohl donutit Evropskou komisi ke změně postoje. Komise by měla o věci přemýšlet, ale také může propozici ihned hodit do koše bez toho, aby se musela někde ospravedlňovat.

No a ty krásné obecné a šlechetné principy, které jsou všude halasně vytrubovány rádiem, televizí a tiskem za použití oficiálních reklamních spotů, výslovně neobsahují žádnou donucovací sílu a jsou tedy prázdnou iluzí: čl. II-111-2: "Tato listina nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie, ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii, ani nemění pravomoc a úkoly stanovené v dalších částech Ústavy".

Nemůžeme být jasnější, než čl. 111-2: celá část II UEU, tedy Listina základních práv unie je jím sterilizována a zbavena významu. Článkem 111-2 se celá listina stává naprostou iluzí, zrcadlem stínů.

Text UEU je pouhým pozlátkem a dovedně maskuje nemocí postiženou demokracii: národní exekutivy ať už levicové, či pravicové krok za krokem, úskočně a beze studu deklarujíce pravý opak využívají již padesát let rodící se EU k tomu, aby se osvobodily z kontroly parlamentem tam, kde to nevíce potřebují ( v ekonomické oblasti), a zároveň se všeobecně zbavují veškeré zodpovědnosti za většinu svých politických rozhodnutí.

V. Pátý princip ústavního práva: demokratickou ústavu vytváří shromáždění, jež je nezávislé na existující moci

Ústavu lidu neudělují mocní. Naopak je to samotný lid, nebo jeho výhradně pro tuto činnost vybraní zástupci, kdo ji definuje. Tímto způsobem se lid chrání proti tyranii mocných.

Evropské instituce byly naopak vytvořeny (během padesáti let) politiky, kteří drží otěže politické moci a jsou zároveň soudci i stranami procesu. Ať už pravicoví, nebo levicoví, tvůrci institucí si sami ustanovili omezení, která je mají dennodenně obtěžovat. Je samozřejmě lidské a předvídatelné, že byli nebezpečně straničtí.

Což je opět z hlediska demokracie světový unikát.

Jediný možný způsob tvorby primárního právního textu, jenž zůstane vyrovnaným a zároveň neztratí svou ochranářskou funkci, je volba ústavodárného shromáždění (nezávislém na existující moci), které je zvoleno výhradně pro tento cíl a rozpuštěno po jeho dosažení. Ústavodárné shromáždění zároveň musí dodržet veřejnost a kontradiktornost jednací procedury ( právní význam slova kontradiktornost: protikladným názorům musí být dána možnost neomezené vzájemné konfrontace ).

Pokud se političtí představitelé pokusí této procedury zprostit, její prosazení zůstává na nás, občanech.

Velmi různorodé složení Giscardova Konventu bohaté na osobnosti velkých hodnot není dostatečným argumentem: zůstáváme na hony vzdáleni ústavodárnému shromáždění ( členové Konventu nebyli zvoleni s mandátem k oné činnosti, ne všichni byli nezávislí na existující moci v jednotlivých státech, ale co je nejdůležitější, neměli pravomoc opravňující k tvorbě nového vyváženého a demokratického textu, mohli tedy jen uvést v platnost, kompilovat a lehce pozměnit již existující texty, které byly napsány aktéry zastupujícími jak soudce, tak i strany procesu).

No a nová změna textu těmi, co nám vládnou, během roku následujícímu poté, co Konvent předložil svou propozici, je další nehorázností z pozice ústavodárného pohledu. Psát primární právo naprosto nepatří do pravomoci momentálně existujících exekutiv.

Vlády (pravicové i levicové) a jednotlivé parlamenty vytvořily ústavu ve formě smlouvy, tedy metodou mnohem jednodušší, než pomocí ústavodárného shromáždění ( jež by bylo veřejné, kontradiktorní během dlouhé doby a přímo schváleno lidem ), čímž jednaly, jakoby byly vlastníky lidové suverenity. Tuto smlouvu, stejně jako všechny smlouvy předešlé, můžeme označit za zneužití úřední moci: naši poslanci, žádný z našich poslanců nedostal mandát, jímž bychom se vzdali naší suverenity. Jen lid je povolán k tomu, aby přímou formou kontroloval, zda podmínky převodu suverenity (což je dle mého názoru žádoucí, chceme-li vytvořit silnou a mírovou Evropu) jsou přijatelné.

Mám opravdový respekt ke všem význačným členům Konventu, nicméně si myslím, že neměli mandát k tomu co vytvořili.

Jsme ohromeni, když vidíme nejrůznější vrcholné politické aktéry, jak si dovolí veřejně litovat toho, že schválení ÚEU bylo předloženo lidovému referendu, a zároveň zdůrazňovat, že vše by bylo mnohem jednodušší a jistější, kdyby o ní rozhodli poslanci v parlamentu ( volící jako jeden muž, možná bez toho, že by ji vůbec četli)......... Jakou váhu má lid pro naše elity?

ZÁVĚR

Smlouva o Ústavě pro Evropu (ÚEU) se zdá nebezpečná z několika důvodů. Co jsem na to dostal za odpovědi? Aby mě uklidnili, hovoří o pokroku, ale abych řekl pravdu, záleží na referenci, podle které pokrok posuzujeme: když ÚEU srovnáme se smlouvou z Nice ( jež je žalostná z hlediska demokracie) , jedná se skutečně o pokrok. Chápu, že když nám chtějí prodat ÚEU, odvolávají se na tuto smlouvu.

Ale když srovnávám demokracii národní, kterou ztratím ziskem "demokracie evropské", jedná se objektivně o krok zpět, který bych měl podle nich schválit: v oblasti zodpovědnosti za každodenní činnost orgánů státní moci, v oblasti kontroly výkonné pravomoci v (x) doménách, jež jsou jí vyhrazeny a zejména v doméně ekonomické politiky, kterou nám vnutila, která bude pravděpodobně příčinou obrovské nezaměstnanosti a takřka neviditelného ekonomického růstu Evropy a zároveň je nám jasně vnucena nadlouho.

A tak mi nezbývá, než abych připomenul, že je to poprvé po padesáti letech, se mě ptají na můj názor: jako občan jsem nepodepsal ani smlouvu v Nice, ani ty předešlé. Co se týče referenda o Maastrictské smlouvě, ptali se mě na souhlas s měnou a donucovacími ekonomickými prostředky, nikdo se mě, pokud si vzpomínám, neptal na to, co si myslím o rovnováze a kontrole moci. A co se týče těch donucovacích prostředků, slíbili jsme si provézt bilanci. Udělali jsme ji? Můžeme být spokojeni s ekonomickým výkonem evropských institucí zaměřených mnohem více na ekonomii, než na politiku?

Proč bych měl soudit jen ten malý rozdíl mezi smlouvou z Nice a Smlouvou o Ústavě pro Evropu? Proč bych se neměl vyjádřit (já, řadový občan, samozřejmě) k tomu fantastickému a již padesát let trvajícímu puči národních exekutiv v oblasti občanské kontroly nad tvorbou a směrováním evropské politiky?

Opravdu nevím, proč byl kvantita textu určeného k referendu měla být uměle omezena jen na posledních 50 nových článků ÚEU. Když vidím ty význačné experty, jak tvrdí, že se vlastně jedná jen o posouzení nějakých 60 stran, nějakých 50 zanedbatelných článků, jak tvrdí, že zbytek už dávno existuje a referenda se vlastně vůbec netýká, když slyším něco podobného, říkám si a mám pocit, že nejsem sám, že nastal čas k tomu, abychom se probudili.

Internet je prozatím tím jediným nejdemokratičtějším a necenzurovaným médiem, je tím nejlepším prostředkem odboje. Pokud toto poselství shledáte užitečným, rychle je rozmnožujte ve vašich osobních internetových sítích, nebo na papíře mimo net. Co kdybychom se my, evropský lid, konečně postavili za našimi zájmy a za demokratickou obnovu EU. Co kdybychom to dali tvrdě a neústupně najevo politickým stranám? Tím, že začneme dole u prostého občana a kontakty přes net a budeme pokračovat klidně i mimo existující politické strany? Zdá se vám to jako neuskutečnitelný sen? Co kdybychom přemýšleli o něčem podobném, ne?

Před pár dny jsem slyšel v rádiu větu, která se mě hluboce dotkla: "Občanem se nenarodíme, občanem se staneme."

Étienne Chouard, Trest (Marseille)
opravená verze ze 22.4. 2005


Dokument si můžete obstarat v originále na etienne.chouard.free.fr/Europe

Kompletní český překlad s odkazy (předkládám zkrácenou verzi) můžete konzultovat na mých stránkách marakweb.wz.cz

Chtěl bych zdůraznit, že ne všechny argumenty proti ÚEU pana Chouarda jsou totožné s argumenty mými. Zejména ty, které se týkají ekonomické části jeho eseje. Osobně jsem spíše suvrenistou a nesouhlasím s postupnou přeměnou EU k federaci navíc za podmínek, které ÚEU stanoví a které naprosto znevýhodňují malé země, jako je ta naše. Přesto na mě dílo pana Chouarda hluboce zapůsobilo.

Jak už jsem napsal, překvapila mě skutečnost, že někdo může ÚEU kritizovat zleva. Byl bych rád, kdyby se i občané s levicovým cítěním u nás zamysleli nad skutečnostmi, které pan Chouard popisuje. Neboť situace podle mě není jen tak jednoznačně růžová, jak se nám ji snaží vymalovat politici, kteří by měli zastupovat zejména zájmy lidu, jenž je zvolil.

Jsme jenom lidé a můžeme se mýlit. Vy, já i pan Chouard. Ke tříbení názorů a tvorbě konečného postoje by měla posloužit diskuse, k níž jsem doufám pozitivně přispěl.

Martin Mařák