18.5. SVĚT: Novodobá povstalecká hnutí Latinské Ameriky
Jiří Sláma

V devadesátých letech byla Kolumbie hlavním příjemcem vojenské pomoci a výcviku na polokouli, v současnosti míra této pomoci" stále narůstá. Záminkou je válka proti drogám… Ve skutečnosti jsou dodávky do armády, která si vysloužila nejhorší hodnocení na polokouli, co se lidských práv týče; a je velice blízce spojená s polovojenskými teroristy a drogovými bossy. Informací o tomto tématu je mnoho a jsou šokující, ovšem jen málo z nich se dostane na širokou veřejnost, kterou by vyděsily."
Noam Chomsky, Columbia Bullletin

Vznik revolučně povstaleckých skupin

Na území Kolumbie vypukla v roce 1810 válka za nezávislost, která vyvrcholila v roce 1819 vyhlášením nezávislosti Federativní republiky Velká Kolumbie, jejíž součástí byla i Panama, Ekvádor a Venezuela. V roce 1821 byla schválena ústava a do prezidentské funkce byl zvolen vůdce povstaleckého boje Simón Bolívar. V průběhu několika let se Ekvádor a Venezuela odtrhly a Nová Granada (Kolumbie a Panama) pak od roku 1886 dostala název republika Kolumbie.

Po celé 19. století se v Kolumbii střídaly vlády liberálů, kteří byli zastánci federalismu, a konzervativců, kteří byli zastánci jednotného státního útvaru. Obě skupiny byly značně znesvářené, což mělo za následek vypuknutí občanské války, která vyvrcholila "tisícidenní válkou" v letech 1899 - 1901, při které bylo zabito 100 000 osob. Násilí se opět rozhořelo v roce 1948, kdy byl zavražděn předák Liberální strany Jorge Eliecera Gaitamo. To vyvolalo v několika městech lidová povstání, která vládnoucí Konzervativní strana tvrdě potlačila a kolotoč násilí vyústil v další občanskou válku, na jejímž kontě zůstal dvojnásobný počet obětí oproti předchozímu konfliktu. Na venkově začaly vznikat pod vlivem komunistů rolnické republiky nezávislé na vládě. V roce 1953 se chopil moci pomocí státního převratu generál Rojas Pinilla, k jehož svržení v roce 1957 se spojili konzervativci s liberály. Ve snaze zabránit dalšímu násilí se obě strany dohodly na vytvoření vlády Národní fronty - systému dělby moci, kdy prezident jmenuje vládu, která se z poloviny skládá z členů vlastní strany a z poloviny ze členů opozice. Stejně se rozdělují i všechny veřejné funkce od nejvyšších státních úředníku až po ty méně významné. Výsledkem tohoto uspořádání bylo zmrazení politického života, protože venkovští rolníci nebo levicové skupiny byli z politického systému fakticky vyloučeni.

Z této situace vznikají hlavní povstalecké supiny v zemi. Z bývalých rolnických milicí se rekrutují v roce 1964 komunistické Revoluční ozbrojené síly Kolumbie - FARC, ve stejném roce vzniká prokubánská Národní osvobozenecká armáda - ELN a v roce 1967 maoistická Lidová osvobozenecká armáda -EPL. K těmto skupinám pak ještě přibylo začátkem 70. let hnutí 19. dubna - M-19, které se zkonsolidovalo z nacionalisticko - populistické strany Anapo bývalého Kolumbijského prezidenta Rojase Pinilly. Trvalá válka s partyzány umožňuje armádě spravovat bez jakékoliv kontroly čtvrtinu země a ovlivňovat tak všechna rozhodnutí civilní vlády.

Povstalci a koka

Koka se na území Kolumbie užívala dávno před příchodem španělských kolonizátorů v mnoha sférách života původních indiánských obyvatel. Pěstování koky živí velké množství rolníků.. Koka začala získávat rozhodující vliv na dění v Kolumbii od roku 1974, kdy se v Medelínu sešlo několik velkých obchodníků, spolupracujících s pašeráky marihuany do USA, a dohodli se , že přejdou na výnosnější obchodování s kokainem. Zanedlouho se pak kokain stal největším vývozním artiklem Kolumbie. Povstalci z FARC se většinou na produkci a pašování kokainu nepodíleli, ale udržovali s narkomafií určitý status quo a nechali si od ní platit daň z produkce ve výši 10% - 20% z prodejní ceny. Kromě toho se povstalci "živili" únosy zahraničních diplomatů, vládních úředníků, podnikatelů, ale také venkovských statkářů a překupníků drog. Od roku 1983 začala klesat cena kokainu v důsledku nadprodukce, která zahltila trh v USA. V oblasti Puerto Boyaca tato situace vedla k tomu, že se místní producenti, kteří už nechtěli platit daň povstalcům, rozhodli založit ozbrojenou milici. K největším přispěvatelům patřili kokainoví obchodníci Pablo Escobar a Rodrigez Gacha, kteří v této oblasti nakoupili půdu a potají toto hnutí začali řídit. Oddíly sebeobrany - AUC se postupně přeměnily v eskadry smrti, které vraždily nejen partyzány a jejich sympatizanty, ale i rolníky a dělníky, kteří měli spory s majiteli půdy nebo podporovali levici a odborové předáky. V mnoha oblastech je podporovaly i armádní složky. V roce 1982 nastoupil do úřadu prezidenta konzervativní kandidát Belisario Betancur, který chtěl ukončit násilí. Začal vyjednávat s povstalci o příměří a sliboval, že v zemi provede reformy a zruší systém vlády národní fronty . Většina povstalců, včetně FARC nakonec k jednání přistoupila a založili volební stranu Vlastenecký svaz - UP. Okamžitě se však stali terčem útoku AUC, kteří nechtěli, aby zástupci povstalců měli účast na legální politice, byli proti mírové dohodě i proti vyjednávání. Do voleb konaných roku 1986 bylo zabito okolo 300 představitelů vystupujících za UP, přesto se do parlamentu dostali dva zástupci UP. Kvůli pokračujícím útokům eskader smrti se povstalecké skupiny FARC a ELN od roku 1987 opět vrátily k otevřenému boji a stáhly se do ilegality. V oblasti Puerta Boyaca získávaly paramilitantní oddíly významnou politickou podporu i finanční příspěvky například od Texas Petroleium Company ci Sdružení křesťanské mládeže. V pokračujícím boji v 90. letech se FARC a ELN značně odklonily od svých ideálů . V některých oblastech začaly otevřeně spolupracovat s místními větvemi narkomafie, začaly likvidovat své bývalé spojence, kteří se vzdali násilí.

Angažovanost USA

USA se v Kolumbii velice výrazně angažují a poskytují kolumbijské vládě velké finanční injekce po mnoho let. Ty jsou však určeny z velké většiny na nákup zbraní a vojenské techniky pro armádu a policii nebo na ničení kokových plantáží. Tato aktivita USA souvisí s jejich zahraniční politikou v období studené války, kdy se snažily eliminovat všechna ohniska komunismu. Vládní představitelé USA a Kolumbie od počátku obviňovali levicové povstalecké skupiny z obchodování s kokainem a těsnou spoluprací s drogovými kartely. Ignorována byla praxe povstalců z ELN v 70. a 80. letech, kdy na svých územích pěstování koky zakazovali, a popravovali rolníky, kteří tento zákaz porušovali. Pod záminkou potírání obchodu s drogami vystoupila americká vojenská pomoc Kolumbii z 680milionů dolarů (1996) na 1,7miliardy dolarů (2000).

Současná situace

President Bush po svém zvolení zahájil ambiciózní program pro Latinskou Ameriku, ale vyvolání jeho války proti terorismu stanovilo nové priority. Malá angažovanost USA do problémů Mexika (migrace), Argentiny (zhroucení ekonomiky), Venezuely (ekonomické problémy a s nimi narůstající antiamerikanismus) v důsledku přispívá ke stále horší situaci v těchto zemích. Jedinou výjimkou je rozšíření "Plánu Kolumbie", který pod záminkou "boje proti terorismu" rozšiřuje vliv militaristických sil.

Špatné výsledky ekonomických reforem ve všech zemích jižní Ameriky mají za následek deziluzi obyvatel, kteří v současnosti oprávněně nevěří v demokratické instituce, sloužící pouze zájmům USA, MMF a SB. Většina lidí tak přišla na to, že neoliberalismus pro ně neznamená zvýšení životní úrovně a větší svobodu, ale právě naopak.

V Kolumbii se vyostřila situace po nástupu reakčního presidenta Alvara Uribeho, na jehož nástup do funkce zareagovaly FARC logickým přiostřením boje proti vládě

V dubnu 2004 byl zase americkými úřady v Tampě na Floride zatčen kolumbijský obchodník se zbraněmi Carlos Gamarra Murillo, když se pokoušel pro FARC-EP zakoupit zbraně a další vojenskou techniku v hodnotě čtyř milionů dolarů, přičemž 60% dlužné částky hodlal uhradit dvěma tunami kokainu. Podle údajů BBC dosahuje roční příjem, který tato guerillová organizace získá v souvislosti s narkotiky, nejméně tří miliónů dolarů.

To z ní činí, vezmeme-li v úvahu její další příjmy, nejbohatší povstaleckou skupinu na světě. Vedle obchodu s drogami jsou další závažnou problematickou složkou činnosti FARC-EP únosy, atentáty a mnohdy nešetrné chování vůči civilistům. Podle výroční zprávy Amnesty International za rok 2003 se dopouští kolumbijské guerillové skupiny závažného porušování mezinárodního humanitárního práva. Únosy prováděné FARC-EP by se daly rozdělit do dvou kategorií - na ekonomické a politické.

Zatímco v případě ekonomických jde v první řadě o získání výkupného (počet takto unesených se odhaduje na tisíce), politicky motivované únosy mají za cíl zbavit se politických odpurců a vysokých státních představitelů a destabilizovat politickou situaci v zemi. Mediálně nejvděčnějším se v posledních letech stal únos prezidentské kandidátky Ingrid Betancourtové.

FARC-EP také vybízí pod pohrůžkou smrti starosty, členy městských rad a soudce k odstoupení z jejich funkcí, přičemž za rok 2003 bylo takto zbaveno života nejméne 8 starostů. Příkladem útoku na justici (přestože zde figuruje FARC-EP, stejně jako u celé řady podobných případů, pouze v roli podezřelého, nikoli prokázaného viníka) může být případ ze září 2003, kdy byl zabit soudní vyšetřovatel Germán Camacho, který se neúspešně pokoušel prokázat spojitost mezi FARC-EP a bombovým útokem na klub v Bogotě, při němž zahynulo nejméne 35 lidí.

Současný kolumbijský prezident zesílil vojenské a policejní operace proti povstaleckým skupinám, což mělo za následek dopadení a uvěznění několika středně vysoko postavených členů FARC-EP. Nejvýznamnějším zajatým příslušníkem organizace se stal v lednu 2004 Simón Trinidad (vlastním jménem Juvenal Ovidio Palmera Pineda), člen ústředního velení a jeden z předních vyjednávačů v letech 1998-2002.

Ofenzíva vůči povstalcům je umožněna i díky pomoci USA, které novému prezidentovi poskytly vojenskou podporu v hodnotě tří miliard dolarů. Jedním ze základních témat, jež hrají klíčovou roli ve vztazích současné vlády a FARC-EP, je, jak již bylo uvedeno, otázka politických rukojmí. Guerillová skupina jich drží okolo 70, zatímco vláda má v zajetí mezi 50 až 60 čelnými povstalci.

Přestože po svém nástupu k moci odmítl Uribe jakékoli vyjednávání a prosazoval radikální řešení prostřednictvím pokusu osvobodit unesené, jednalo se o taktiku použitelnou pouze v městských oblastech, nikoli v džungli, kde se nachází hlavní působiště guerilly. Poté, co bylo při neúspěšných armádních osvobozovacích akcích guerillou zavražděno několik významných zajatců, a pod narůstajícím tlakem veřejného mínění se v červenci 2004 prezident rozhodl nabídnout FARC-EP vzájemnou výměnu zajatých. Na nabídku, jejímž zprostředkovatelem byla švýcarská a francouzská vláda, odpověděli povstalci s měsíčním zpožděním, a sice poměrně kritickým tónem.

Z předešlého vyplývá, že naděje na mír se v Kolumbii opět posouvá na neurčito, přesto má tato mnohaletá válka už teď svoje vítěze. Jsou jimi drogoví překupníci, politici, armádní důstojníci a obchodníci se zbraněmi. Tato válka má ale i svoje poražené a těmi jsou rolníci a obyčejní obyvatelé země, kteří budou vždy jejími obětmi.

Literatura a zdroje:
Padesát let války v Kolumbii
Amnesty International
Pavla Holcová: Současnost kolumbijské revoluční lidové armády FARC-EP
Mumia Abu Jamal: Kolumbie - nový Vietnam
PDS Hannover: Offensiv č.7/2001 (Na cestě územím FARC)
Politické dějiny světa v datech (Svoboda, 1980 Praha)
Pavel Pečínka: Od Guevary k zapatistům, Brno, nakl. Doplněk 1998