1.12.2004 SPOLEČNOST: Máme svobodu! ... skutečně máme?
Marcel Baláš

17. listopad opět posloužil mnoha lidem k presentaci svých politicko-filosofických úvah a zvláště činní jsou v tomto ohledu politikové, čemuž se ostatně není co divit. Letošní rok byl dle mnohých názorů politických komentátorů zvláštní tím, že k oslavám tohoto data vystoupil v Poslanecké sněmovně našeho parlamentu i sám předseda komunistů Miroslav Grebeníček. A skutečně, spolu s ostatními mohu jen doufat, že si toto jeho vystoupení vyslechlo co nejvíce občanů naší země, neboť kdo se dosud domníval, že strana, jíž pan Grebeníček představuje, směřuje nenávratně od starých časů, leninských ideálů k alespoň některým tradicím západní kultury, toho musela zchladit jedině ledová sprcha. Je sice pravdou, to musíme připustit, že se v této straně nacházejí i lidé mírnějších, ne-li zcela odlišných názorů, co ale naplat, hlavní směřování strany udává její předseda, jenž byl ostatně do jejího čela zvolen poměrně přesvědčivě před nedávnou dobou. Ale tuto část diskuse zde ukončeme a přenechme novinářům, kteří ji jistě proberou dostatečně. Která část však dostatečně nikdy dosud probrána nebyla a dle mého skeptického pohledu ani v dohledné době náležitě prodiskutována nebude, je otázka svobody, kterou si demokratičtí politici berou do úst až příliš často.

Svoboda! Zatímco pro mnohé je to pouhá fráze, ničím konkrétním nenaplněná, pro jiné jde o zcela zásadní aspekt lidského života. Přiznám se bez mučení, že sám patřím mezi druhou skupinu, a proto mě – pro někoho možná překvapivě – frekvence užívání tohoto pojmu v debatách politiků, novinářů, universitních představitelů, ale i ostatních lidí rmoutí. Zřejmě bych našel i více důvodů, ale tím stěžejním je fakt, že význam tohoto pojmu není stále ještě pochopen, a to ani významnější menšinou, proto je v drtivé většině užíván naprosto chybně. Ale kdeže! – říkají si nyní v duchu mnozí z vás – vždyť tento pojem je intuitivně každému zřejmý a exaktních definic netřeba! Zkuste však někdy Sókratovsky dotěrně trvat na co nejpřesnější definici. Dostanete neuvěřitelnou spoustu odpovědí, jež mají společné jen jedno – jsou chybné. Jeden bude hovořit o pocit svobody, druhý o volnosti a třetí o svobodné vůli. A ostatně není se čemu divit, vždyť i ti, kteří o svobodě přednášejí a vychovávají tak ty, kteří budou jejich myšlenky politické filosofie šířit dále ve společnosti, jsou často pomýlení. Netrpělivý čtenář dovolí odbočku. Doc. Josef Krob z Filosofické fakulty Masarykovy university před pár dny v MF Dnes mimo jiné píše: „S technologiemi sice ztrácíme soukromí, ale jsme svobodnější ve smyslu bezprostřední nezávislosti na přírodních silách a v důsledcích toho i svobodnější ve svém rozhodování.“ Jinými slovy, že svoboda je omezena přírodními zákony. Kritizovat tohoto pána mě na jednu stranu mrzí, neb se jedná o jednoho z mála filosofů, kteří jsou obeznámeni i s fakty přírodních věd, což může (a také tomu tak je) eliminovat mnohé nesmyslné spekulativní teorie, leč v této věci nemohu jinak. Podle takového pohledu není svoboda de facto nic jiného, než (fyzikálně řečeno) počet stupňů volnosti. Tedy lapidárně řečeno svoboda je rovna volnosti (a odtud je již jen kousek k definici svobody jakožto „počtu možností“, kterou užívá i prof. Sokol). Takovéto vymezení však zcela ignoruje tu nejzásadnější dělící linii, kterou svoboda obsahuje – odlišení metafyzicky a fyzikálně daných omezení od omezení způsobených člověkem. Vzorově na příkladu – nemožnost člověka létat je kladena na stejnou rovinu omezení jako nemožnost (zákaz pod pohrůžkou trestu) vyznávat Boha. Jako bychom v trestním řádu při posuzování situací kladli rovnítko mezi rampouchem propíchnutým bezdomovcem spícím pod mostem a vraždou nožem. Důsledek může být stejný (smrt), ale jinak je rozdíl naprosto zásadní: v prvním případě jde o jev nikým záměrně nezpůsobený, o nehodu, ve druhém případě jde o čin, úmyslně vyvolaný skutek. Vysvětlení doufejme dostačující…

K dalšímu pohledu se ještě dostanu, avšak komplexní kritikou a odmítnutím jednotlivých náhledů na význam svobody se zde zabývat nebudu, takový úkol by si vyžádal mnohem více prostoru. Vrátím se proto k hlavní linii mého textu, jež však, přiznávám a omlouvám se za to, nemusela být dosud příliš zřetelná, což ale ihned napravím. V projevech všech ostatních politiků téhož památného dne na půdě naší zákonodárné instituce se vyskytla v nepatrných obměnách následující věta: „Za komunismu jsme žili v nesvobodě, zatímco nyní žijeme ve svobodě.“ A shodli se na tom i Václav Klaus se Stanislavem Grossem – není snad již toto zárukou, že se jedná o větu pravdivou? Naštěstí nikoliv. Kdyby byla pravda závislá na konsensu těchto dvou pánů, ale i kohokoliv jiného, abych nepobouřil jejich příznivce, bylo by to věru špatné. Svoboda je pojmem pevně ukotveným v oblasti politické filosofie, jíž předchází logický řetěz s etikou na očku jednoho konce a metafysikou na očku konce druhého. To ovšem předbíhám, neboť tímto vysvětlením bude text završen. Co tedy asi tak politici pod tento pojem zahrnují, když jej takto na příkladu 17. listopadu binárně použili? Dopřejete-li si chvíli času, nepochybuji o tom, že dospějete k podobnému, ne-li stejnému závěru jako já. Ostatně od některých jsme si mohli konkrétnější výklad přímo i vyslechnout. Drtivá většina politiků, když řeknou svoboda, mají na mysli (beztrestnou) možnost vyjádření názoru a možnost (beztrestné) volby politické strany ve volbách. Ponechme prozatím stranou, že takto výčtem vytčený pojem má k úplnosti dosti daleko a zkusme si tyto možnosti probrat. Zatímco první skutečnost je opravdu částí svobody jako takové (viz dále), druhá z uvedených možností je poněkud komplikovanější. Na první pohled jakoby bylo přeci zřejmé, že v této záležitosti jsme oproti komunismu svobodnější. Zkuste si ale představit, že jednotlivé vlády, ať již jsou zvoleny v demokratických či nedemokratických volbách, nedělají naprosto nic a nebudou tak mít na váš život vůbec žádný vliv. Lze poté stále říci, že lidé ze země s demokratickými volbami jsou svobodnější než lidé ze země s volbami nedemokratickými? Ale vždyť veškeré okolnosti týkající se jejich života zůstaly nezměněny! Odpověď tedy zní, že nikoliv. Pro svobodu člověka není důležitá forma voleb, nýbrž náplň vládnutí. Lidé v monarchisticky uspořádaných zemích mohou být mnohem svobodnější než lidé žijící v demokraciích. Možnosti bez jakýchkoliv negativních následků zvolit si politickou stranu dle svého nejlepšího přesvědčení a dát jí ve volbách svůj hlas, se často, i když neprávem, říká „politická svoboda“. Jak je ale vidět, slůvko svoboda je zde poněkud zavádějící.

Je zřejmé, že alespoň někteří z politiků, označí-li za svobodu právě tuto „svobodu“ politickou, jsou si sami vědomi svého výrazného zjednodušení. Bohužel však, toto zjednodušení je nemístné, lidi matoucí, a tudíž nesprávné a kdokoliv jej použije, dopouští se obrovského pojmového zmatku. Od redukce svobody na „svobodu“ politickou je již jen krůček ke ztotožnění svobody a demokracie. A toto tvrzení je poslední dobou slyšet až příliš často, za což nesou vinu právě naši politikové a jiné elity, které toto schéma (třeba jen implicitně) užívají.

Skutečná svoboda má zcela odlišnou náplň. Je vyústěním metafyzické skutečnosti, že člověk je volní bytost (tj. bytost obdařená svobodnou vůlí), do oblasti společenské. Důkazům svobodné vůle se zde raději vyhnu, přestože ve správné a komplexní validaci svobody představuje nevyhnutelný krok. Zde však pouze konstatujme, že lidské chování není deterministické. Není-li však deterministické, potřebuje člověk nějaký instrument, jehož je schopen využívat ke svému přežití. Tím je pro člověka rozum. Nikoliv pouze, ale především on. Rozum člověku poskytuje kapacitu, díky níž je schopen, tu jistotně, tu s pochybnostmi, nahlédnout, že to které chování vede s určitým efektem k určitým následkům. Etika je pak oblastí, jež dává odpovědi na základní otázky spojené s dobrem – od jeho definice až po hodnocení prostředků, jež k němu vedou. Říká nám tedy, jak se máme chovat, abychom žili dobrý život. Nyní se však ptejme, co může naši rozumovou kapacitu ochromit… tímto jevem je užití agrese vůči danému člověku (přičemž agresí zde míním prvotní a nevynucené použití násilí). Ta člověku znemožňuje uplatňovat svůj rozum, převádět své myšlenky v činy a zacházet s plody své práce. Nač je pak člověku rozum, když jeho výsledky nemůže promítnout do svých činů? Základní aspekt člověka, svobodná vůle, ztrácí svůj smysl. („Věř si v Boha, jakého se ti zamane, ale běda, budeš-li jej veřejně velebit.“) A právě v tuto chvíli přichází na řadu svoboda. Svoboda má všemu tomuto zabránit, a tak již snad pro čtenáře nebude překvapivý význam, jenž zde uvedu: „absence agrese (či bezprostřední výhružky jejího užití) v mezilidských vztazích“. (Podotýkám, že i díky bohatosti českého jazyka lze přesný význam termínu svoboda vymezit i užitím jiných slov; moje vymezení si neklade za cíl býti jedinou možnou doslovnou definicí.) Termín agrese spolu s jeho významem, jak jsem jej výše uvedl, je záměrný a nezbytný, neboť omezili-li bychom násilí jako takové, znemožnili bychom tím zároveň jakoukoliv silovou reakci na iniciaci násilí, museli bychom pak trpně snášet každé páchané zlo.

Z důvodu zajištění takto definované svobody pak zákonitě vyplývají mnohým známá individuální (přirozená) práva: právo na život – chápaný nikoliv pouze jako biologické bytí, ale v celé své komplexnosti vztažené k člověku jakožto volní bytosti –, a právo na majetek, jež vychází též z principu prvotního přivlastnění (Pozn.: Prvotní přivlastnění je, zjednodušeně řečeno, princip, dle kterého má kdokoliv právo přivlastnit si (být jejím vlastníkem) takovou věc, jež není právě nikým vlastněna. Celé téma je poněkud komplikovanější, ale nebudu se jím zde zabývat. Snad jen dodám, že popření tohoto principu má dalekosáhlé důsledky a vede přinejmenším na absolutní anarchii, tj. neřád.) Pak skutečně, patří-li mi nějaká věc a mám-li zároveň právo nést plody svých činů (aplikovaných na tuto věc), jakékoliv omezení v nakládání s touto věcí, jež není zaměřeno na ochranu svobody ostatních, je zároveň omezení mé svobody a (tedy) popřením mých práv.

Zřejmě by bylo vhodné podívat se na věc i z praktičtějšího hlediska, které může mnohým napomoci v lepším pochopení dosud spíše teoretického pojednání. Pro jistotu zopakujme, že jakékoliv moje chování, které není agresí vůči životům či majetku ostatních lidí, nemůže být trestáno, neboť právě tento trest by znamenal projev agrese vůči mé osobě a tedy popření mé svobody. V takovém případě je však popřením svobody stíhání Michala Zítka za vydání knihy Mein Kampf (tato kniha nemůže být brána ani jako bezprostřední výhružka použití agrese), zákaz kouření v restauracích (neboť restaurace je stále soukromý majetek a jeho vlastník nikoho nepřinutil v jeho zařízení pobývat či pracovat)[1], zákaz domácí výuky dětí, zákaz nošení zbraní (neboť právo na život implikuje právo na jeho vlastní ochranu), státní nařízení přikazující (každé) učitelce v mateřské školce vlastnit VŠ diplom, ale i uvalení cel a kvót na dovoz zboží z některých zemí (tj. znemožnění svobodné výměny zboží) a dokonce i – což bude asi mnohé šokovat – uvalení daňové povinnosti jako takové (neboť omezuje právo na majetek, tedy jak jsem již napsal právo nést plody svých činů). Naopak k popření svobody nedochází, zakáže-li majitel restaurace kouření v jejích prostorách (neboť jakožto vlastník smí stanovit pravidla, za jakých bude jeho majetek využíván), nařídí-li majitel soukromé mateřské školky, že všechny učitelky v jeho školce, pokud chtějí u něj pracovat, musejí vlastnit VŠ diplom, či odmítne-li majitel novin otisknout váš inzerát (obé ze stejných důvodů, jako prvně uvedený případ; žádná svoboda vyjadřování ve třetím případě porušena nebyla, protože nikdo vám nebrání si obsah svého inzerátu vytrubovat do světa, daný majitel pouze odmítl použít k tomuto cíli jeho prostředek… stejně tak není porušena vaše svoboda pohybu, odmítne-li vás někdo vpustit do svého bytu).

Moje svoboda není omezena ani tehdy, má-li mé chování za následek kupříkladu ostrakizaci mé osoby ostatními lidmi. Jde o starý argument, pocházející již od J. S. Milla, tohoto předchůdce „levicového liberalismu“ (který však s liberalismem jako takovým nemá mnoho společného), jenž společenskou konformitu staví dokonce na vyšší úroveň „tyranie“, než jsou politické (státní) zásahy. Nejlépe bude si celou věc znázornit na příkladu: představte si život radikálního muslima v křesťanské (či snad lépe pohanské) komunitě, který dává svou víru ostentativně najevo – nadává ostatním do bezvěrců, je nevrlý, nepřátelský a nejraději by danou komunitu vyhladil či alespoň přetáhl na islám. A jak se zachovají ostatní? Dejme tomu, že s ním nebudou chtít navázat žádné spojení, uzavřít žádný kontrakt – tedy odmítnou takového člověka obsloužit na rohu v pekařském krámku, majitel jediné místní továrny jej odmítne zaměstnat a žádný vlastník volného bytu nebude ochoten mu pronajmout přístřešek, i když se z něj právě stal bezdomovec, neboť současný pronajímatel mu vypověděl smlouvu. Dle převažujícího názoru současných politiků u nás, v Evropě i v USA došlo v těchto případech k omezení muslimových práv, tedy k omezení jeho svobody. Jejich chování bylo značně diskriminační. Jediné, co však tito lidé učinili, bylo veřejné projevení svého názoru – promítli své morální přesvědčení do skutků. Byla tedy skutečně porušena svoboda tohoto energického a nekompromisního vyznavače islámu? Nikoliv. Nikdo totiž vůči němu nepoužil agresi, nikdo jej k ničemu nepřinutil. Naopak pokud by bylo těmto lidem státní mocí znemožněno (pod pohrůžkou trestu), jako se tomu děje dnes, uvádět své morální postoje a nepsané společenské konvence do praxe, došlo by k porušení jejich svobody, neboť by vůči nim bylo iniciováno násilí. Zároveň se tím znemožňuje udržení společenských norem, civilizačních hodnot – tradice a zvyklosti budou upadat a kultura bude čím dál více podobnější po celém světě. A kde nejsou dodržována nepsaná pravidla společnosti, tam je přítomno častější volání po ošetření kdejaké zbytečnosti zákonnými normami, jež v důsledku povedou k dalšímu omezení svobody občanů.

Jak vidno, problematika svobody je velmi rozsáhlá a zahrnuje v sobě spoustu okolností, nad nimiž vůbec neuvažujeme, že by mohly mít se svobodou něco společného. Odtud také motivace k sepsání tohoto textu, apel na lidi, aby se nenechali obalamutit politickou elitou, která svým zjednodušováním otázek svobody, její redukcí na „svobodu“ politickou, zároveň usiluje o posílení své moci. Zamyslete se jen, jak je to pro takového socialistického politika výhodné, omezí-li se při výkladu svobody pouze na již zmíněné oblasti. Pak se tomuto politikovi otevírá neuvěřitelně rozsáhlá oblast pravomocí, do nichž, nepochybujte o tom, jakmile jednou vstoupí, již těžko se odtud bude vyhánět. Politika se redukuje na „střet zájmů“[2], o správnosti toho kterého rozhodnutí již nerozhodují politické ideje, politická filosofie, do níž otázka svobody patří, dokonce je jejím konstitučním prvkem, ale (a to v tom lepším případě) pouhá aritmetika – prospěje-li tento krok krátkodobě většímu počtu lidí, pak je správný a měl by být přijat. (V tom horším případě jsou to pak lobbyistické skupiny s pákou na jednotlivá ministerstva.)

Odpověď na otázku, která byla nadnesena již v titulu a rozvedena dále v textu, je tedy následující: nyní jsme (agregovaně vzato) z mnoha i zde zmíněných důvodů svobodnější než za komunismu, k úplné svobodě však máme ještě značně daleko a tendence dnešní vládnoucí politické elity je spíše svobodě se vzdalující… a tento text berte jako drobnou snahu jednoho člověka, který se s tímto stavem nechce smířit.

[1] O tomto i jiných případech více viz můj text „Diskriminace jako popření lidských práv?“, který můžete nalézt na http://balda.unas.cz/texty.

[2] O tomto tématu doufejme již příští týden opět na stránkách Neviditelného psa v mém dalším textu.

********************************************************************
26.5. SPOLEČNOST: Občanská společnost a měřítka jejího hodnocení
Marcel Baláš

Jak se zdá, máme tu další spor mezi - kým jiným - Václavem Klausem a jeho tradičními názorovými odpůrci. Tentokrát týkající se podstaty občanské společnosti. V poslední době to už tak vypadá, že nikdo jiný snad ani názorový střet u nás vyvolat nemůže. Zřejmě je Klaus skutečně silně kontroversní osobností, což však v dnešním světě, kde je za kontroversního považován třebas i prof. Alan Sokal, nemusí znamenat nic špatného, mnohdy spíše naopak. Nicméně v tomto textu se nebudu věnovat tomuto konkrétnímu sporu, už proto, že ani jedné z jeho stran nemohu vyjádřit stoprocentní podporu. Tento spor mi ovšem posloužil jako vhodná motivace pro trochu komplexnější úvahu, a tak se proto zkusím zaměřit na tento problém z obecného, spíše teoretičtějšího hlediska, s ukázkou několika příkladů pro lepší pochopení.

Nebudu raději spoléhat na intuitivní chápání pojmů, neb právě v tom tkví spousta "zásadních" nedorozumění, a tak nejlépe když začnu definicí občanské společnosti. V nejlepším případě bych musel rozvést, proč se tento pojem vůbec zavádí a jak vzniká, to však nechám na komplexních pojednáních politicko-filosofických teoretiků. "Občanská společnost" znamená (agregovaný) souhrn jednotlivých občanů dané země a jejich aktivit, zaměřených na předávání a sdílení informací, na přesvědčování spoluobčanů a na ovlivňování (politického, kulturního, ekonomického, …) stavu společnosti směrem blíže jejich přání, přičemž není vyloučen ani výkon moci. Zde je ovšem třeba též specifikovat, co se míní oním "ovlivňováním"… ovlivňování zde znamená pouhý nepřímý vliv na vykonavatele nějakého rozhodnutí, tedy držitele moci. Moc pak definujme jako schopnost řídit/spravovat/ovládat nějakou věc (moc nad něčím) nebo nějaký život (moc nad někým). Můžeme také říci: pravomoc rozhodovat o něčem/o někom. A jak vlastně lze takovou moc nabýt? Společně s Andrejem Anastasovem můžu konstatovat, že "napsat si na pytlík od svačiny cedulku "Mám MOC" a přilepit si ho na hlavu místo koruny asi nikoho neoklame" (Score č. 19, červenec 1995) a tak nezbývá, než pokračovat ve vážném tónu. Obecně ji lze rozdělit na moc legitimní a nelegitimní, kde legitimita (bohužel vzhledem k nedostatku místa bez dodatečného vysvětlení) znamená soulad s přirozenými právy (každého) člověka. Legitimní moc je tedy taková, jež člověku náleží ze své podstaty jakožto lidské bytosti - člověk vlastní své tělo, má moc jej ovládat, příp. kterou nabyl při dobrovolné směně - v takovém případě se jedná o běžný kontrakt, kdy část pravomocí, legitimně náležejících nějaké osobě, je tímto dobrovolně předána ke správě jiné osobě (fyzické či právnické, v žargonu právnickém). Nelegitimní moc je taková, jíž bylo dosaženo usurpací, tj. mocí agresí vynucenou. Legalitou, o níž bude následně rovněž řeč, se míní soulad s právním řádem daného státu. Nejlépe ukázat na příkladech: z definice by mělo být doufám zřejmé, že člověk, jehož jedinou aktivitou je sledování televize z gauče svého obývacího pokoje, sice může být občanem státu, avšak působnost jeho aktivity začíná i končí na prahu svého bytu, a tedy nijak nezasahuje do věcí týkajících se i ostatních občanů. Proto je jeho úloha v občanské společnosti prakticky nulová. Vezměme si další příklad: politické strany. Dle této definice, především díky dodatku o výkonu moci, je rovněž zřejmé, že tyto jsou součástí občanské společnosti. Nejenom, že mají vliv (tedy, aby mi nebylo metodologickými individualisty zazlíváno, vliv mají jejich členové - s tímto vědomím mi dovolte i nadále používat tato zjednodušení), nýbrž ony mají i moc. A v parlamentní demokracii jsou to právě politické strany, které jsou - právě proto, že jsou držitelky největšího podílu moci - nejdůležitějšími aktéry občanské společnosti. O jejich (ne)legitimitě dále v textu… No a samozřejmě že sem patří i všelijaká zájmová sdružení, od přátel zeleného údolí, až po Klausův CEP.

Nyní se můžeme ptát, jaký význam má občanská společnost ve vztahu ke státu a k jeho občanům. Zde je třeba uvést, že je obecně nezodpověditelná, zvláště pak bez znalosti obsahu činností konkrétních aktérů OS. Občanská společnost, jak již bylo řečeno, je souhrnem všech možných sdružení, přičemž tato sdružení mají zpravidla velmi rozdílné zájmy a záměry. Těžko lze tedy bez dodatečných znalostí říci, že "občanská společnost je dobrá" nebo "občanská společnost je špatná", neboť tím zcela resignujeme na posouzení dvou zásadních (a de facto jediných) morálních hledisek - motivu a důsledků.

Nejvyšším politickým cílem občana daného státu by měla být maximální možná míra svobody. Jiným než politickým cílem může být spousta jiných ideálů - kupř. z morálního hlediska je nejvyšším cílem člověka dobrý život (definici dobra ponechávám opět stranou). Politickým cílem však zůstává svoboda (o tom více též v mém textu Máme svobodu! ... skutečně máme?). A proto primární posouzení toho kterého konkrétního aktéra občanské společnosti musí záviset na jeho záměrech a důsledcích týkajících se svobody každého jedince v dané společnosti. Příklady: hnutí skinheads jsou špatnými součástmi občanské společnosti, stejně jako Komunistická strana Čech a Moravy. Liberální institut je (alespoň v převažující míře) součástí dobrou. Jak však mnozí z vás jistě tuší, jsou i taková sdružení, jejichž činnost se ke svobodě jednotlivce nijak nevztahuje. Proto musí existovat i jiná měřítka. Sekundární posouzení můžeme založit na míře plnění určitých cílů, které se dají prokázat jako ctnostné. Tak např. cíl pozvednout úroveň vzdělanostních poměrů dané společnosti, míru znalostí mezi lidmi o zákonech přírody i lidské společnosti či stav poznání obecně. Zde je možno říci, že university a jiné vzdělávací instituce, splňující tyto podmínky (což není až tak zřejmé, neb často svým studentům předávají spíše chaotickou směs názorů než fakta k pochopení kausalit), jsou dobrým prvkem občanské společnosti. Vědecká střediska, vědecké či populárně-naučné časopisy a televizní pořady apod. stejně tak. No a takových podobných hledisek, dle nichž se mohou tito aktéři OS posuzovat, jistě existuje více, zde však další již zmiňovat nebudu. Avšak ať již jsou z výše zmíněných a dalších hledisek posouzeni jako dobří či špatní, je nutno zdůraznit, že pokud zůstávají pouze u (nepřímého) vlivu, tj. bez rozhodovacích pravomocí přímo ovlivňovat životy spoluobčanů (a tedy i bez přečinů proti jejich individuálním právům), nikdo nemá právo jakýmkoliv způsobem omezovat jejich činnost. V tomto směru jsou zcela legitimní, neboť na dobrovolné bázi založené, a tudíž by měly zůstat i legální. Právě zde ale narážíme na další dělící čáru mezi těmito aktéry…

Tato dělící čára je určena jejich vztahem k moci. Pouze tehdy může dojít ke ztrátě jejich legitimity. Pro změnu začnu příkladem: představme si sdružení "přátel K. Marxe", které nejen že bude šířit jeho myšlenky mezi zájemce, ale bude se snažit převzít moc nad (prozatím "jen") celým státem, aniž by k tomu dostalo svolení od jeho občanů. Cílem jejich tedy je přímé rozhodování o životech i majetcích ostatních lidí, aniž by je k tomu tito oprávnili. Taková činnost je nutně nelegitimní, neboť na agresi založená, proti svobodě individua zaměřená. Příkladů takového postupu a cílů můžeme v historii najít dostatek, v současnosti jsou nejznámějšími představiteli těchto aktivit různé islámské skupiny, ať již v Asii, Jižní Americe či kdekoliv jinde, které se zbraní v ruce usilují o nastolení státu, v němž právo bude zcela odvozeno od islámské morálky. Zůstaneme-li v naší kotlině, pak se do této skupiny řadí například i různé ekologistické organizace, snažící se získat možnost přímého zásahu do řízení týkajícího se udělení povolení k nějaké stavbě, nehledě na jejich majetkový vztah ovlivnitelný onou stavbou. Má-li jít o princip, pak při rozšíření takového postupu na EU, jejíž jsme jako stát členem, nemůže být nic špatného na možnosti ostravského spolku na ochranu tulipánů přímo se účastnit rozhodnutí o stavbě dálnice v Holandsku. Co na tom, že uskutečnění této stavby nijak neovlivní jejich životy a majetky, důležité přeci je, že ovlivní stav přírody směrem, který si oni nepřejí. Co na tom, že ti, kterých se tato stavba skutečně dotkne (třeba výkupem pozemků, přes něž dálnice povede), souhlasí. Ostravský spolek zasáhne a plány se musí upravit. Takové projevy občanské společnosti je nutno odmítnout jako nelegitimní, a tudíž i nelegální; jinými slovy, takové aktivity by neměly být zákonem vůbec povoleny. Všechny organizace, snažící se o držení moci nad životy a majetkem těch, kteří je k tomu dobrovolně neoprávnili, nemají mít ve svobodné společnosti místo. Jsou špatné. Zbývá však ještě jedna skupina aktérů, která je legálně oprávněna k vykonávání moci, ale o jejíž legitimitě se vedou neustálé spory. Tou skupinou jsou politické strany.

Aby bylo lze posoudit legitimitu politických stran, je nutno zamyslet se nejprve nad legitimitou samotného společenského zřízení, jehož jsou politické strany přímým účastníkem a prostředníkem při výkonu moci. V souladu s tím, co jsem zmínil na začátku při specifikacích užívaných pojmů, legitimní je pouze taková forma společenského řádu, jež neporušuje přirozená práva občanů, tj. neomezuje jejich svobodu (o vztahu svobody a přirozených práv opět viz můj předchozí text). V takovém případě i "politické strany" (obecně jakákoliv sdružení podílející se na správě takové společnosti) jsou legitimní, avšak jen do té míry - zde přichází druhé hledisko - dokud samy tento princip uznávají a neusilují o jeho praktické popření. Naopak v nelegitimní podobě společenského řádu mohou být označeny za legitimní jen takové skupiny, které se na výkonu moci nepodílejí, naopak usilují o svržení daného režimu a jeho správce. Potom se však již zpravidla nejedná o politické strany. Opět nejlépe na příkladech: Korejská lidově demokratická strana je nelegitimní jednak proto, že je vykonavatelem moci nelegitimního státu, jednak proto, že tento stav svou činností podporuje. Budeme-li logicky důslední, nenajdeme dnes na světě žádný stát, jenž by zcela splňoval kritéria legitimity tak, jak byla definována. Lze hovořit pouze o pomyslné vzdálenosti od ideálního stavu, tj. o míře legitimity, která - jelikož je odvozena od svobody, jež sama nedosahuje pouze binárních hodnot ano/ne, nýbrž lze u ní hovořit o míře - se může v jednotlivých dnešních státech velmi lišit (USA/VB či obecně tzv. "západní demokracie" vs. Čína, Severní Korea a další autoritářské režimy).

K politickým stranám ještě dodám tolik: názor - jenž nechci podsouvat nikomu z naši politické či jiné elity, a to ani V. Klausovi, i když je mu často přisuzován -, že politické strany jako jediné mají legitimitu k výkonu moci, a to navíc myšleno politické strany obecně, bez ohledu na výše napsané, je krátkozraký a logicky rozporuplný. Politické strany jsou vzešlé ze společných zájmů nějaké skupiny lidí a mají jen tolik legitimity, kolik si svou činností v kontextu toho kterého společenského řádu zaslouží. Schody můžeme umývat svrchu, ale stavíme je vždy odspodu. Řídit společnost svrchu bez patřičné legitimity lze teoreticky jen za určitých podmínek a prakticky jen po určitou dobu, poté dochází ke krachu a deklarovaná legálnost režimu a jeho správců je po právu občanskou společností sražena k hladině legitimity režimu. Bohužel však díky činnosti občanských skupin dochází i k opačnému případu, kdy relativně legitimní formy společenského řádu se zvrhávají, nikoliv naráz, avšak postupně, do čím dál více autoritářské podoby. A to také právě díky tomu zbytku nelegitimity, jenž je neustále předmětem pokušení jej rozšiřovat.

Znovu se tak dostávám k již řečenému: občanskou společnost lze hodnotit pouze a jen na základě předcházejícího posouzení jejích aktérů. A takové posouzení je nutno založit na obecných etických měřítcích, nikoliv na apriorně positivně laděném postulátu "(jakákoliv) občanská aktivita je dobrá".