8.6. POLITIKA: Jak se mladý člověk stane konzervativcem, a tudíž euroskeptikem
Lukáš Petřík

Vážený pane prezidente, dámy a pánové.

Nechci na tomto místě analyzovat konkrétní body evropské ústavy, protože rozboru Evropské ústavní smlouvy už byl nakonec věnován poslední CEP.

Já tedy Evropskou ústavu samozřejmě odmítám a není to pouze kvůli tomu, že by se mi líbil či nelíbil ten či onen její článek. Můj pohled na euroústavu a na dění v Evropské unii obecně vychází z mého hlubšího ideového postoje. Tento postoj by se dal nazvat konzervativním, a proto euroskeptickým. Chtěl bych vám osvětlit, proč mladý člověk jako já dospěl postupně k tomuto postoji.

Politiku jsem začínal vnímat tak od svých sedmi let. Pamatuji si, jak mi můj tatínek věnoval někdy v první třídě obrázkovou knížku o českých dějinách. Když o tom zpětně přemýšlím, tak tato kniha mě intuitivně přivedla ke konzervativním hodnotám, aniž bych v té době vůbec věděl, co to konzervatismus je. Přivedla mě k zájmu o historii a k jejímu pozdějšímu studiu obecně. Poznal jsem, že dějiny jsou procesem na sebe navazujících příčin a důsledků. Uvědomil jsem si, že to, že tu dnes existuje Česká republika, je důsledkem mnohasetletého působení našich předků.

Pokaždé, když jsem si četl příběhy z našich dějin, poznal jsem , že mě něco svazuje s těmito lidmi, kteří tu žili před staletími. Všichni tito lidé totiž byli Češi a žili ve stejné zemi, jako dnes žiju já. Proto jsem znovu prožíval období našich vítězství i porážek, vzestupů i pádů. Byl jsem hrdý na našeho mocného krále Přemysla Otakara II. a na Karla IV. Vnímal jsem katastrofu Bílé hory a vyvrcholení úsilí z dob národního obrození o obnovení suverenity samostatného státu, které se uskutečnilo nakonec v první republice. Došlo mi , že vše , co nám předali naši předkové, je dědictví, které bychom měli předat generacím dalším. Zrodilo se ve mně vlastenectví jako vědomí odpovědnosti vůči předkům a potomkům, protože ti všichni jsou součástí našeho národa.

Když jsem byl ve druhé třídě na základní škole, proběhla sametová revoluce. Byla to doba euforie a velkých očekávání. Vzpomínám si, že do našeho města zavítal prezident Havel a já byl s rodiči na náměstí a cinkali jsme klíči. Tenkrát jsem měl Havla ještě rád. Později jsem ale zjistil, že po neuvážených milostech a amnestiích pustil z vězení zločince, kteří potom znovu vraždili. Havel se tím pro mě stal nepřímým pachatelem těchto zločinů. Stejně tak jsem nechápal, že on a řada jiných politiků měla tendenci omlouvat se Němcům. A já, jelikož jsem se již zajímal o historii, tak jsem věděl, že by tomu mělo být přesně naopak.

Léta ubíhala. Ze základní školy jsem přestoupil na osmileté gymnázium, kde můj zájem o historii nadále pokračoval. V šestnácti letech jsem si přečetl Machiavelliho Vladaře, který mi učaroval. Popisoval totiž politiku ne tak, jak by měla vypadat, ale takovou, jaká ve skutečnosti je. Zde se mi potvrdily mé dřívější postřehy ze studia historie. Totiž, že lidská povaha je nedokonalá a každý jedinec i stát si hájí své vlastní zájmy, a proto je nemožné ustavit ráj na zemi.

Mým prvním setkáním s Evropskou unií jako institucí byla má účast na mezinárodní konferenci GenEUrations v Holandsku těsně před mými sedmnáctými narozeninami. Poněkud mě zde rozladilo to, že tito "Evropané" pověsili v místnosti vyzdobené vlajkami zúčastněných zemí českou vlajku vzhůru nohama. Toto postihlo i Poláky, kteří se po dobu konference patrně změnili v Indonésany…

Byla to opravdu velice poučná konference. Při jedné diskusi totiž navrhla jedna Angličanka z katolické školy, že by bylo dobré zrušit peníze. Jelikož již v této době jsem vynikal ve znalostech dějepravy, opáčil jsem jí, že by to byl ale komunismus, který Česká republika zažila na vlastní kůži. Tehdy mi začalo pomalu docházet , že zatímco my jsme tu měli 40 let jakýsi hardline komunismus, tak na tom údajně kapitalistickém evropském západě vládl komunismus s lidskou tváří.

Snad největším vyvrcholením konference pak byla budovatelská píseň tohoto celého projektu, která opravdu stojí za to, a proto zde její slova zarecituji. Omlouvám se jenom, že nemám na sobě pionýrský šátek pro dokreslení její atmosféry:

Different countries, different cultures
But the main goal is the same
Maybe it´s a big adventure
But every country joins the game

Hopes for peace and all united
Respect for the variety
Rich and poor will be delighted
Equality and harmony

We are here to find each other
Making dear eternal friends
Feeling sister or a brother
Hopes and dreams will never end

Domnívám se tedy, že velké dobrodružství, "big adventure", s Unií ještě zažijeme. A jestli se opravdu dosáhne kýženého "main goal", hlavního cíle, tak to bude tedy opravdu gól.

Naštěstí vše nebylo jen o těchto oficiálních akcích. V přátelské družbě s Holanďany jsme soutěžili v pití českého národního nápoje a ostudu jsme rozhodně neudělali. Nacionální vášně propukly pouze v hádkách o to, zda je lepší Prazdroj nebo Heineken.

Také jsme navštívili Amsterodam. Na tomto místě jsem zjistil, že multikulturalismus není ničím, co bych chtěl zavádět v naší zemi.

Někdy v období této konference uspěl v rakouských volbách Jörg Haider, a tak se zvedla hysterie evropských levičáků. Pamatuji si, že jsem tenkrát souhlasil s postojem Václava Klause. Říkal jsem si: "Co je Evropské unii do toho, koho si v Rakousku ve svobodných volbách zvolí? Vždyť EU přece snad není státem, ale mezinárodní organizací jako třeba NATO."

Na jaře dalšího roku jsem byl potom ve Vídni a zjistil jsem, že na ulicích nevlajou prapory s hákovými kříži, jak Evropská unie asi původně očekávala…

Rok po konferenci v Holandsku jsem byl v Norsku na konferenci o komparaci českého a norského politického systému. Zde jsem zjistil, že Norové se nijak netrápí tím, že nejsou v Evropské unii. A že se jim nedaří špatně.

Po úspěšném složení maturity jsem byl přijat na obor historie-politologie na Filozofické fakultě University Karlovy, kde pokračuji dosud. Začal jsem podrobněji studovat historii české pravicové politiky a zaujaly mě osobnosti jako Havlíček, Palacký, Karel Kramář, Alois Rašín, Viktor Dyk a Ladislav Rašín. Získal jsem i první poznatky o světovém konzervatismu a liberalismu. V prvním ročníku mě také hodně ovlivnila brožurka Maxe Webera Politika jako povolání, kde jsem opět narazil na myšlenku, že politik by měl mít etiku odpovědnosti za své činy a že pokusy ustavit ráje na zemi nás často mohou zavést do pekel. Rovněž jsem pokračoval ve studiu totalitarismu, které mě jen dále utvrdilo v této myšlence.

Mám rovněž v paměti své hádky s Jiřím Šedivým z Ústavu mezinárodních vztahů, který u nás tento předmět vyučoval. Nejkardinálnější spor jsem s ním vedl o české utopence a guláš. Rozčiloval jsem se, proč mě Evropská unie chce okrást o mé oblíbené pochutiny. Co jí je vůbec do toho? Navrhoval jsem tedy, že když si soudruzi z Bruselu o nás myslí, že tu jsme taková prasata, tak že by se na výrobky neschválené Unií mohla dát nálepka: "Neschváleno Evropskou unií-konzumovat jen na vlastní nebezpečí!". Myslím si, že větší punc kvality by české zboží obdržet ani nemohlo…

Přes četbu Kurasových a Klausových článků a knih jsem se pak dostal k Burkovým Uváhám, Hayekově Cestě do otroctví a především k Margaret Thatcherové a její knize Umění vládnout. Zde mě velmi zaujala myšlenka, že "velkou slabostí rozumných lidí je představa, že plány, které se příčí zdravému rozumu, nikdo nemyslí vážně a nebude je chtít uskutečňovat. Typickým příkladem je vznik nového evropského superstátu. Je nejvyšší čas, aby se svět probudil a, jestli to ještě jde, aby to zarazil; a jestli ne, aby to udržel na uzdě a nějak si s tím poradil."

Jak tedy snad z mého neumělého příspěvku vyplynulo, jsem proti ztrátě národní suverenity, a tím pádem jsem i proti Evropské ústavě, protože vím, kolik krve, potu, slz a dřiny obětovaly generace předků pro naši suverenitu a svobodu rozhodovat si o osudech své země. Tato svoboda je dědictví, o které bychom se neměli nechat připravit. To bychom si měli uvědomit právě teď, když jsme před nedávnem oslavili 60. výročí ukončení 2. světové války, která znamenala do té doby bezprecedentní útok na suverenitu jednotlivých národních států. Tehdy jako dnes zde byla konstruktivistická snaha utvořit jeden evropský superstát s jedním vůdcem a s jedním lidem. Nenechme tedy v tomto smyslu opakovat dějiny a poučme se z nich. Dávejme si pozor na všechny ty, kteří nám opojeni opiem intelektuálů slibují ráje na zemi narýsované dle jejich utopických inženýrských plánů. Vzpomeňme na všechny ty, kteří položili své životy v boji za Evropu svobodných národů a národní státy svobodných občanů.

Zamítněme definitivně evropskou ústavu.

Děkuji Vám za pozornost.

Lukáš Petřík

**********************************************************************

8.6. EVROPA: Byrokratokracie
Václav Vlk

Ze Společenství, dnes EU, které si dalo za cíl obnovit Evropu, udržet v ní mír a pomalu zavést svobodu, se stala jakási podivná "byrokratokracie". Vláda úředníků a "manažerů", většinou odkojených levicovými myšlenkami, které se tak rády v hlavách jejich nositelů mění na vlastní prospěch halený do vzletných frází. Jim je vlastní nejvnitřnější přesvědčení o vlastní genialitě a o tom, že oni jsou ti praví inženýři lidských duší. Evropu dneska neřídí ani kapitalisté, ani vojáci ani žádná církev, ale profesionální úředníci - ať si říkají eurokraté anebo národní vlády - a vše prostupující kasta takzvaných "manažérů". A pak jsou zde ti, kteří se doposud nedostali do některých těchto placených funkcí a postupem doby se stali další podivnou kastou placenou z našich daní a zisku hospodářství. Kdo to je? Ano, to jsou ony nekonečné zástupy "aktivistů" a "nevládních a neziskových organizací", které se většinou starají hlavně o vlastní moc a zisk. Čest světlým vyjímkám.

Evropu už neřídí rozum ani idea svobody pohybu člověka i kapitálu, z čehož naše jediná bohatá a úspěšná společnost na Zemi vznikla. Řídí ji byrokraté, nikomu nezodpovědní, nikým nekontrolovatelní a nepotrestatelní. Říká-li kontroversní Václav Klaus, na druhé straně jediný momentální vedoucí státník Evropy, který měl odvahu říci, že Evropa se řítí do problémů, že výsledky referend ve Francii a Holandsku jsou srovnatelné s "Chruščovovými projevy", nevím, zda je to přesné. Spíš bych to přirovnal, i když značně nadneseně, k událostem politického významu jaké mělo povstání v Maďarsku roce 1956 a pokus změnit nezměnitelné o Československému jaru 1968. Také tehdy lidé využili krátké a na chvíli se objevivší možnosti říci "panstvu" co si o něm skutečně myslí.

Obyvatel Evropy si díky stále ještě jakž-takž fungujícímu svobodnému ekonomickému prostoru žije z materiálního hlediska dobře. O tom není pochyb. Ale zdá se, že tak jako staří komunisté nechápali, proč se "lid bouří", nechápou to ani dnešní vedoucí politici - tedy spíše "vedoucí úředníci" Unie. Komunisté ve východní Evropě v šedesátých letech nepochopili, že to, že nejsou žebračenky a nezaměstnaní a že se staví nové domy, nemůže vyvážit politický, myšlenkový a psychický útlak, který tehdejší společnost dusil. A dnešní evropští politici nechápou, že všeobecný blahobyt, možnost jezdit na dovolenou na druhý konec světa a formální statut rovnoprávnosti už sám o sobě dnešního Evropana neuspokojuje. Protože je to často jen formální svoboda. Občan se necítí být svobodný. Svoboda, jak dobře víme my z Východu, je uskutečněná možnost. Čím méně možností a čím více předpisů a vizionářských hesel a tažení, tím méně svobody.

Dnešní aparát a vedení Unie levicově a často salonně stalinisticko-maoisticky a nebo "staro-socialisticky" zaměřené - viz útok na katolíka, který se měl stát evropským komisařem - vůbec nechápe, o co lidem v Evropě jde.

Občané Evropy se domnívají a dali to najevo, že EU a její orgány začaly realizovat nenápadnou a pod krásnými hesly ukrývanou diktaturu. Tichou diktaturu desetitisíců byrokratů a jejich aktivistických souputníků.

Nejedná se o starou surovou diktaturu jediné strany a hnutí, která z centra tyranizuje veškeré obyvatelstvo. Spíše se jedná o amorfní, neuchopitelnou, rozbředlou ale vše zasahující diktaturu uskutečňovanou na základě myšlenky, že "lid je potřeba vést k zdraví, štěstí a blahobytu, i kdyby si to nepřál", viz nedávná prohlášení některých socdemáckých politiků. Dnešní Evropan žije v relativním blahobytu, stát - často pod vlajkou Unie ,- mu však leze nejen do peněženek, ale i do postelí a do jeho bytu, do jeho hlavy a nevynechá jedinou možnost jak jej regulovat, omezovat, dirigovat, napomínat, trestat a nebo převychovávat. Dusí jej a kontroluje, ideologicky masíruje a otravuje na každém kroku.

Ukazuje se, že už toho má velká část Evropanů akorát tak dost. Obyčejný Evropan je už unaven a znechucen všemi těmi akcemi "proti kouření" , bojem za naprostou, bezbřehou rovnoprávnost, která je v praxi nerovností pro většinu, ideologií korektního chování, které odporuje logice i obvyklé slušnosti. Často i tomu, na čem je evropská civilizace založena. Úřady, aktivisté, všemožní nadšenci a pošukové brání v aktivitě jednotlivcům i skupinám a ve svém důsledku rozvoji společnosti a hlavně prosazování spravedlivého práva. Nevymahatelné právo je vlastně bezprávím.

Vypadá to, jako by se vedení a Unie, politici, aktivisté a úředníci ze své obrovské v podstatě nekontrolovatelné moci zbláznili.

Evropou obchází strašidlo nezaměstnanosti. Průmysl vyžaduje stále méně pracovních sil a místo problému jak co vyrobit se objevil problém co s nadvýrobou. Jak ji prodat. A proč ji vlastně prodávat. Jak zpívá Kocáb, kdy se civilizace rozmýšlí nad otázkou "Jestli vůbec chceš, na co máš?". Ministerstva vymýšlí a politici a politologové přikyvují, že je nutné, aby lidé pracovali stále do vyššího věku, a přitom je bez práce stále víc mladých lidí. Budují se úřady práce a nehledá a neřeší se, co s možností práce je a vlastně bude. Kam se vlastně práce "ztratila"?

V době, kdy prakticky celý muslimský svět vyhlásil Západu a tedy Evropě "Svatou válku", v době, kdy Čína a Indie se vydaly na svou cestu k moderní společnosti, v době, kdy technologie způsobuje naprostý převrat v životě lidí a společnosti, se vedení Evropy zabývá imbecilními problémy a buzerováním vlastních obyvatel. Byrokraté vymýšlí euronormy na banány, zakazují výrobu sýra pro údajnou zdravotní závadnost způsobem, jakým se bez problému vyráběl po staletí. Úředníci nařizují vylévat guláše a svíčkové do kanálu s naprosto idiotským odůvodněním. Blouznivci prosazují zákony, podle kterých nesmí být mladí vrazi a násilníci trestáni a dokonce se ani nesmí prozradit, kdo to je! Mladiství zločinci po celé Evropě jsou prakticky nepostižitelní atd.

Multikulturalismus naprosto zklamal v podobě, jakou jej levicoví aktivisté prosazovali a všichni politici jim na to léta politicky korektně kývali. Části francouzských, holandských i českých měst jsou "územím nikoho", kam si slušný člověk nedovolí sám vstoupit. Marseille, Paříž, Chánov, Cheb atd., atd. Ve Španělsku už došlo z etnickým "čistkám", například v Elche, kde dav zaútočil na přistěhovalce, muslimští fanatičtí mladíci terorizují sídliště v Lyonu i Paříži, na Evropu se valí miliony zoufalých utečenců a vlády se zmůžou jen na nic neřešící represi a policejní násilí.

Celé veliké a stále rostoucí skupiny obyvatel - u nás Romy, jinde muslimy - nejsme schopni začlenit do našeho civilizačního okruhu. V Evropě žijí obrovské skupiny nově přišlých obyvatel pod nadvládou těch, před kterými vlastně utekli - tím myslím většinu muslimského obyvatelstva a jejich takzvané duchovní vůdce. Kdo na to upozorní, je označen za "rasistu". Hlásá-li obyčejný Evropan násilí a vyzývá-li k vraždění lidí jiné víry nebo rasy, je potrestán. Dělá-li to ve jménu Alláha, je v praxi beztrestný. Francouzi a Holanďané zvlášť mají dost toho, aby se báli ve svých městech každého, kdo si oblékne galabii. A navíc, aby ho léta živili a pracovali na něj. Většina Evropanů je ochotna a dokonce schopna s těmito lidmi žít v rovném vztahu. To je důležité: v rovném vztahu. Evropská vládnoucí byrokracie je nutí, aby se sami začali ve svém domově považovat za druhořadé občany. O tom se dneska v takzvaně slušné společnosti nesmí ani špitnout.

V této době se vyžívá evropská byrokracie v buzerovaní svých obyvatel dalšími a dalšími normami. Na všechno jsou idiotské předpisy, na rukavice stejně jako na záchodky, na preservativy i na elektrárny, a naprostá většina těch předpisů není určena k tomu, aby něco zlepšovala, ale k tomu, aby úředník měl moc nad občanem.

A pokud by se chtěl občan vyvléknout útěkem do soukromí, nastoupí zelení aktivisté a ochranáři a dohližitelé nad výchovou dětí, milovníci řek a nepřátelé atomu, nadšenci pro větrnou energii ničící každý kopec obludnými monstry, dozorci nad stavební konstrukcí stánků na místní pouti atd., adt. Regulovatelští šílenci všeho druhu mu vlezou i tam. Je toho právě dost.

A stalo se tedy jen to, že Evropané prvně řekli hlasitě Bruselu, že tohohle už začínají mít právě plné zuby. Nechtějí, aby jim někdo určoval, zda mají kouřit nebo ne. Nechtějí jíst mizerné a drahé banány jen proto, že to požadují evropští byrokraté. Odmítají, aby je levicoví blouznivci a pošahaní anebo prostě jen prolhaní a po diktatuře a moci toužící aktivisté, jakmile se občané ozvou na obranu svých práv, označovali za extremisty a rasisty.

Z úst politiků ideologů i novinářů se linou celé potoky lží, o kterých všichni vědí, že to jsou lži a už se zase o tom nesmí nahlas mluvit. Přátelé jsou pomlouváni, hrdinové hanobeni, podvodníci velebeni a šmejdi všeho druhu povyšováni. Evropa je nemocná. A velká část Evropanů už to ví.

Je toho mnoho, čeho už mají obyvatelé Evropy dost. Myslím si, že kdyby měli Němci, Italové a další a další možnost veřejně se vyjádřit v referendech, odmítnou takzvanou Euroústavu i oni. Ne proto, že je to Euroústava. Ale že je esencí všeho, co je ponižuje a uráží. Je písemným potvrzením byrokratické nadvlády úředníků a aktivistů nad obyčejnými lidmi. I oni se bojí, že jim Špidla bude nařizovat zákony, které se vylíhnou v jeho ideologií poblázněné hlavě.

Zdá se však, že tohle říci nahlas nemá nikdo z vedení Unie odvahu. Protože vědí, že otevřené přiznání této pravdy by je smetlo. Jak to říkali naši komunisté od ledna 1989: "Už víme, že jsme v pr..li. Ale každý týden je ještě dobrý."