10.6. SPOLEČNOST: O čem je tady řeč?
Tomáš Haas

Když začal útok na presidenta Klause za jeho údajné "napadení NGO", vzpomněl jsem si na to, že to není poprvé, kdy o tomto tématu mluvil. Problém je, že českému tisku, přestože má zpravodaje v USA i v západní Evropě, ani nenapadne reportovat o tom, co pan president dělá a říká, když přijede do USA, nebo například do Velké Británie. Pro naše novináře je důležité to, co tam nedělá. Takže se dozvíme, kolik návštěv USA absolvoval, ale nedozvíme se, kde vystoupil a co tam řekl, ani jak je zde vnímán. Dozvíme se zato velmi spolehlivě, co na své cestě nedělal a s kým nehovořil.

To, co řekl ve Varšavě o "-ismech" a jejich nebezpečích pro to, co se dnes už bohužel začíná nazývat "postdemokratická společnost", řekl téměř stejnými slovy v jeho řeči "Problems of Reestablishing Freedom and Democracy in the European Context" ("Problémy s znovunastolením svobody a demokracie v evropském kontextu") na Brunel University v Londýně 20.10.2004

Ještě před tím o témže tématu hovořil v září 2002, a to dokonce v Praze, v řeči ke konferenci Mezinárodního republikánského Institu.

http://www.iri.org/9-6-02-klaus.asp
Notes for the Speech at the Conference of the Central and Eastern European Centre Right Political Parties

Jak se zdá, naši novináři si nevšímají ani toho, co se děje před jejich nosem, pokud to není to, co právě chtějí vnímat (viz řeč paní Wallströmové v Terezíně, která pobouřila veřejnost v západoevropských státech a prošla bez povšimnutí u nás, protože důležitější byly, ze zcela průhledných důvodů, její "body k ústavě").

Naši novináři asi nebyli před dvěma roky doma a museli se o tom, jak Václav Klaus vnímá nebezpečí těch "...ismů", dozvědět až letos z Varšavy.

Jenže presidenta vnímá někdo jiný, vnímají ho právě ti, kteří se jeho pohledem na tuto problematiku cítí právem (na rozdíl od mnoha našich dobrovolných občanských organizací) ohroženi.

Presidentovy projevy a vystoupení jsou vnímány. Je považován za významného nepřítele různých klasických i neomarxistických sekupení, která žijí právě na pomezí legitimity NGO a politických a sociálních hnutí, která mají jediný lék na chudobu, a tím lékem je revoluční marxismus. Například stačí se podívat do internetových diskusí amerických marxistických revolučních bojůvek, které Václava Klause už dlouhou dobu považují za svého tak významného nepřítele, že mu ve svých materiálech dávají v citacích často přednost i před presidentem Bushem:

---

http://www.ariannaonline.com/forums/showthread.php?t=505
03-08-2004

Mezinárodním republikánským institutem koordinovaná konference středoevropských a východoevropských středopravicových politických stran

Politický směr těchto organizací se odráží v zahajovací řeči Václava Klause z české Občanské demokratické strany. V jeho řeči identifikuje dokonce boj za lidská práva a ochranu životního prostředí jako ohrožení, proti kterému je třeba se bránit. Říká:

'Nevidíme ale konec socialismu... Právě uplynulá dekáda nepřinesla jeho konec. Přinesla nám vítězství sociáldemokratismu, různých alternativních "třetích cest", komunitarismu, enviromentalismu, "politické korektnosti", "humanrigtismu, Europeanismu, korporativismu, a NGOismu. To vše se dá popsat jako nový kolektivismus."

---

Příčina je zřejmá, president Klaus je dnes bohužel jediným státníkem, který o problému legitimity NGO a nebezpečí NGOismu a humanrightismu hovoří otevřeně. Nebojí se nebýt "politicky korektní".

Ve své sebestřednosti naši profesionální političtí "občanští aktivisté" nechápou ani slovo z toho, o čem president mluvil. Stačí jim, že mohou to, co řekl misinterpretovat, a použít k osobním útokům a svému zviditelnění. A naši novináři je vědomě, nebo z hlouposti a profesionální neschopnosti papouškují a doplňují.

Usvědčuje je i to, že presidentovy názory na tuto problematiku je dosud nezajímaly, a přestože nebyly žádným tajemstvím a znepokojovaly dokonce latinskoamerické marxistické aktivisty, nechávaly je dosud bez povšimnutí. Aktuální a hodné pozornosti se pro ně staly až teď, když se ti presidentem "uražení" politici a aktivisté chystají založit nejnovější z řady nových politických subjektů založených na falešné interpretaci "participativní demokracie", "občanské společnosti" a "občanského aktivizmu".

Legitimita a "accountibilita" NGO a jejich propojení na jedné straně na organizace jako OSN a EU, které jsou dnes hlavním zdrojem jejich financí, a na druhé straně na ultralevé radikální organizace, s nimiž jsou často personálně provázány, je diskutována již dlouho.

Bohužel je toto téma jen zřídka předmětem zpráv našich velkých medií. A tak jsou, bez vědomí veřejnosti a nic netušících poplatníků financovány z peněz Evropské unie organizace, jejichž přední členové na jedné straně působí jako konsultanti Unie a její Komise a na druhé straně vydávají metodické návody k používání násilí a teroru jako politického nástroje.

Tyto aktivity, pokud se nedají dobře skrýt, jsou omlouvány a "vysvětlovány" levicovými medii, například komentátor Martin Woollacott v Guardianu zcela vážně přesvědčuje čtenáře, že "Violence Should be Seen as a Sign of a Healthy Democracy". "Na násilí by mělo být pohlíženo jako na znak zdravé demokracie".

Když se některá skutečně nezávislá organizace jako jsou "Lékaři bez hranic" dopustí toho, že požádá své sponsory a donátory, aby jí neposílali více peněz, protože pro program, který vede v zemích jihovýchodní Asie po tsunami, má již dostatek zdrojů, ocitne se pod útokem. Přední evropské NGO jí nemohou odpustit to, že chce jen tolik finančních prostředků, které k práci na svém programu skutečně potřebuje. Vadí jim to proto, že jejich běžnou metodou je používat peníze získané pro jeden veřejně deklarovaný program na jiné účely, většinou veřejnosti a Evropské unii neznámé, a takové jednání je může kompromitovat.

Evropská unie mimochodem nemá kontrolu nad tím, jak tyto organizace peníze Unie utrácí. Kontrolu ani mít nemůže, Unii stačí k tomu, aby NGO prohlásila za legitimní a podporovala ji a její programy to, že organizace demonstruje, že má "vnitřní kontrolní mechanismy". A programy schvaluje na návrh a po konzultacích s těmito organizacemi.

Podle britského časipisu The Economist si Evropská komise je vědoma toho, že její pověst mezi evropskými občany je vážně poškozena. Ve snaze o nápravu zřídila novou posici Komisaře pro komunikace. První komisařkou se stala paní Margot Wallstrom, bývalá komisařka pro životní prostředí, známá právě pro svůj i na poměry v Evropské unii neobvykle "vsřícný" vztah k NGO. Jejím prvním aktem po nástupu do funkce bylo oznámení o tom, že budou zřízeny pravidelné strukturované konzultace s NGO, protože tyto reprezentují evropské občany. Paní komisařce nevadí, že většina z jí oslovených a ke konzultacím přizvaných organizací je přímo financována z grantů Unie. Nevadí jí ani, že část těchto grantů je vydávána za provoz lobistických kanceláří těchto organizací v Bruselu. Unie poskytuje prostředky organizacím pro provoz lobistických kanceláří zřízených pro ovlivňování orgánů unie ve svůj vlastní prospěch. Tím se podle paní komisařky sníží "demokratický deficit" Unie, a Komise bude moci lépe naslouchat hlasu evropských občanů.

Evropské NGO, které žijí z největší části z prostředků Evropské unie, tvořá síť vzájemně se podporujících organizací, které mají své lobisty v Evropském parlamentu a zástupce v mnoha konsultativních orgánech a komisích Evropské komise. Komise je považuje za "hlas evropských občanů" a považuje jejich zájmy za zájmy evropských voličů. Jak se v tomto mýlí, dokazuje výsledek referend o Evropské ústavě.

Komise sama si pochvaluje "networking", provázanost těchto organizací, ve které vidí přednost a předpoklad efektivity, a dokonce s touto "sítí" konzultuje i otázku zařazení nových organizací do evropského penězovodu. Důležitým kriteriem je v tomto ohledu doporučení "ověřené sítě" spolupracujících NGO.

Není divu, že potřeby malých a nezávislých NGO v členských zemích, které nejsou do "sítě" zahrnuty a úzce s ní nespolupracují, nemají šanci na to, aby byly podpořeny z mnoha evropských grantů a zahrnuty do evropských programů.

Jen pro zajímavost, Evropská komise vyčlenila jen v roce 2003 více než jednu miliardu euro na programy NGO. Z toho na programy pro pro šíření demokracie v rozvojových zemích a pro rozvoj lidských práv bylo vyčleněno více než 400 milionů euro, pro sociální programy asi 70 milionů euro a pro vzdělávací programy asi 50 milionů euro. Zbytek byl věnován na programy životního prostředí, většinou opět v rozvojových zemích.

Přesto většina našich neziskových občanských sdružení a organizací zůstává mimo zájem Evropské komise a finanční zdroje Komise jsou mimo jejich dosah. Nejsou částí "Sítě", která je podle jejího vlastního prohlášení Evropskou komisí preferována.

Jak efektivně jsou zdroje Komise využívány NGO "sítí" a jejími organizacemi, je možno vidět například na reakcích těchto zemí k efektivnosti programů evropských NGO.

Afghánský president Hamid Karzai chce vyšetřovat aktivity některých NGO v Afghanistánu. Jeho vládě vadí to, že až šedesát procent peněz, které tyto organizace dostávají od OSN a Evropské unie, skončí jako náklady na administraci programů a na účtech drahých kábulských hotelů a jejich restaurací. Činnost těchto organizací spočívá v tom, že organizují stále se opakující semináře pro afghánské politiky a pracovníky státní správy, na kterých o stále stejných tématech hovoří velmi expensivní "experti", kterými jsou stále titíž experti hlavních evropských kanceláří těchto NGO, nebo titíž "odborní pracovníci" - úředníci - Unie, kteří programy schvalovali, a peníze na ně přidělovali.

Většina v zemi působících NGO je podle presidentových slov prolezlá korupcí a mimo kontrolu. Materiály na rekonstrukci afghánské infrastruktury jsou velmi předražovány a objednávány managementem "evropských programů NGO" za přemrštěné ceny od těch evropských firem, které sponzorují právě tyto organizace.

Jsme odpovědni afghánským občanům a daňovým poplatníkům zemí, které věnují finanční prostředky na obnovu Afghanistánu, za to, abychom zastavili ty NGO, které jsou zkorumpované, které plýtvají finančními prostředky a zneužívají je, a které se odmítají podřídit kontrole řekl president Afghanistánu.

Pokud si zadáme v Googlu heslo "NGO legitimacy", vyskočí nám 229.000 referencí. Legitimita NGO je problémem, který je ve světě široce diskutovám a není v žádném případě objevem Václava Klause. Jeho zásluhou není objev tohoto problému, je jí to, že jako možná dnes jediný evropský státník se nebojí o něm otevřeně mluvit.

Takových příkladů jako je ten afghánský lze uvést desítky a bohužel je česká veřejnost udržována v nevědomosti a přesvědčována o tom, že celá věc je výmyslem Václava Klause nebo jeho útokem na české včelaře a dobrovolné hasiče.

Pravda je, že o problému Václav Klaus hovoří již několik let, a to vždy na mezinárodních forech, hovoří k lidem, kteří velmi dobře vědí, o čem hovoří. Převádět problém na domácí půdu a vydávat presidentovy výroky za útok proti dobrovolně a ve veřejném zájmu pracujícím českým organizacím, je účelovou manipulací a misintrpretací.

Jak se zdá, problém nechápou ani ti, kdo se presidenta chtějí "zastat". Prohlašují jej za "okrajový prezidentův výrok, jemuž v úplnosti patrně rozumí jen on sám…".

Nechápou, že nejde o nic okrajového, že problém záměny občanů za skupiny nikým nevolených aktivistů mnohdy representujících jen své partikulární politické nebo ekonomické zájmy, anebo extrémní okraj společnosti, je problémem, kterému čelí Evropa i dnešní svět. A že kdykoliv se pokoušíme "zlepšit" demokracii tím, že si vybereme, a někdy dokonce platíme, skupinu "progresivních" občanů a prohlašujeme je za "hlas občanské společnosti", pouze naplňujeme staré pořekadlo, které bohužel přestává být vtipem:

Vláda se vzdaluje občanům. Je třeba vyměnit občany.

Tomáš Haas thaas@rogers.com

*************************************************

10.6. POLITIKA: Postdemokracie jako oficiální politika Bruselu?
Petr Štěpánek

Když prezident Václav Klaus ve Varšavě kritizoval postdemokracii, okamžitě se ozvaly potrefené husy. Nejdříve skupina bývalých disidentů, poté zástupci některých nevládních organizací. Spolčení hluchých, slepých, případně hloupých, dalo by se to odbýt. Vždyť je přece úplně evidentní, že ti lidé vůbec nepolemizují s tím, co Klaus skutečně říká, nýbrž se svými utkvělými představami. Mnozí Klausův projev ani nečetli - třeba Jiřina Šiklová, které to ovšem vůbec nebránilo, aby o něm šla diskutovat do rádia.

Když chce někdo hrát fotbal, nejlepší je navléknout nějaký fotbalový dres. Když chce někdo dělat politiku, nejlepší je navléci nějaký politický dres. Všechno chce svoje. Na fotbalistu v parlamentu či politika na fotbalovém hřišti by přece každý koukal jako na blázna.

Někteří "občanští" aktivisté (záměrně to píšu v uvozovkách, protože ve skutečnosti jde o aktivisty veskrze politické) to ovšem vidí jinak. Naoko navléknou "fotbalové" dresy svých zájmových sdružení a hurá dělat politiku. Co jiného je kupříkladu případ ze severních Čech. Kraj dusí dálková kamionová doprava. Zvolení zastupitelé rozhodnou, jak to řešit, kudy povede dálnice. Nikým nezvolení ekologističtí aktivisté to dlouhodobě maří. Kdo ve skutečnosti rozhoduje? Zvolený zástupce, nebo samozvaný aktivista?

Aktivisté tohoto typu rádi deklamují své spravedlivé rozhořčení. Prý se po nich chce, aby pouze jednou za čtyři roky chodili k volbám a pak že mají mlčet. Lež jako věž! Nikdo jim přece nebrání ani nezakazuje, aby dennodenně mluvili, psali, agitovali, tedy aby svět kolem sebe ovlivňovali. Neměli by si ovšem slovo "vliv" plést se slůvkem "moc". Moc rozhodovat mají - či přesněji měli by mít - lidé zvolení (to je demokracie), nikoli lidé náhodně sešlí (to je ta Klausem kritizovaná postdemokracie).

Pokud se NGOismem zaklíná chodící ztělesnění politického kýče Jan Ruml, vzbuzuje to spíše úsměv. Jenže rakovinné metastázy postdemokracie už prorůstají také do nejvyšších pater evropské politiky. Kupříkladu místopředsedkyně Evropské komise Margot Wallströmová přišla po francouzkém a nizozemském Ne evropské ústavě s "plánem D". Tomáš Haas o tom nedávno napsal:

Plán D paní Wallströmové, který bude podle ní odpovědí na rozšiřující se propast mezi Unií a jejími občany, je myšlenkou "Nové Evropy", dánské levicové nevládní organizace, která navrhuje svolání celoevropské konference nevládních organizací a občanských aktivistů, která by pro Evropskou komisi připravila systémové návrhy na zajištění "skutečné Evropské participativní demokracie" pro více než 450 milionů evropských občanů.

Když si představím, jak na pozvání komisařky Wallströmové pílí do Bruselu kupříkladu paní Šiklová s jihočeskou matkou Kuchtovou, jímá mě hrůza. Asi jsem včerejší. Namísto samozvaných postdemokratických hlasatelů lepších zítřků totiž stále ještě preferuji demokraticky zvolené zástupce. Dokonce i ty, které jsem sám nevolil.

Petr Štěpánek, 8. 6. 2005, www.petrstepanek.cz

*************************************************************

9.6. EVROPA: Chci smluvní unii plnoprávných, rovnocenných států
Jiří Pospíšil

Již mnohokrát se mě ptali různí lidé, co mi vadí na smlouvě, která údajně jen shrnuje dohody přijaté dříve a vlastně na našem postavení nic nemění. Na to říkám naplno, že je mi skoro jedno, zda to, co níže prohlásím, je v textu smlouvy o Evropské ústavě poprvé, anebo zda ti, co chtěli prosadit členství v EU omylem či vědomě v minulém referendu při informování o vstupních podmínkách tyto věci neuvedli či veřejnosti zatajili. Tak jsem se rozhodl, že to sepíši pohromadě.

Nechci jiný stát, než ten, ve kterém jsem doma, a nechci ani nadstátní orgány, které by organizovaly můj život. Evropa není mou vlastí. Evropa je kontinent, po kterém chci cestovat s českým pasem, na základě smlouvy mezi spřátelenými zeměmi. Klidně si můj pas mohou na každé hranici prohlédnout, ověřit čí oskenovat. Nechci platit Radu Evropy, ani Evropskou radu, Evropský parlament, Evropskou komisi, Radu regionů a kongres samospráv a obcí. Chci, aby konventy vymýšlející ústavy a smlouvy byly rozehnány, kdykoli by se pokusily sepsat cokoli, co zmenšuje samostatnost evropských zemí. Nechci KBSE, která po splnění svého poslání na tom tak nějak parazituje. Nechci platit to celé předstírání demokratických institucí. Nechci, aby neobčani měli volební právo do mé obce, a nechci volit v žádném cizím městě jejich obecní radu. Nechci, aby mé zemi kdokoli určoval, kolik má vyrábět energie tak obskurními způsoby, že její nákup ze zahraničí by byl třikrát levnější. Nechci kvóty pěstování, které by omezovaly pěstování toho, co dokážeme vypěstovat levně, ani celoevropské podpory pěstování toho, co se jinak pěstovat nevyplatí, protože to jiní umějí levněji. Nechci cizí orgány, které by mě vychovávaly k nekouření a současně dávaly dotace pěstitelům špatného a drahého tabáku. Ať zemědělec určuje, kolik chce zasadit cukrovky, kolik hlav vína a kolik obilí chlebového, na bezvodý líh do benzínu nebo palivo pro ekologickou elektrárnu. Ať pěstuje to, co prodá, potřebuje jako krmivo, anebo bez cla vyveze. Nechci, aby nadnárodní organizace určovala, kolik smím mít slepic a v jakém kurníku. Nechci, aby kdokoli mimo tuto republiku předepisoval, jaké zákony mají být v této zemi schváleny, a už vůbec nechci, aby jeho předpisy platily automaticky. Nechci, aby někdo mimo tuto zemi určoval, jaké zboží se smí prodávat, kdy a kde se smí prodávat. Nechci posílat peníze na to, aby cizí úředníci z těchto peněz přidělovali peníze do jimi určených fondů, a aby o tyto peníze žádala města a podnikatelé na programy určené těmito cizími úředníky a ti jim je laskavě přidělovali zkrácené o náklady spojené s výběrem a schvalováním jim se líbících projektů. Nevím, proč za takové peníze mám být vděčný. Nechci evropskou armádu, jsem spokojen s NATO. Nechci, aby mně někdo určoval, kolik amerických filmů smím shlédnout, a nechci, aby někdo určoval televizi, kolik jich smí vysílat. Nechci žádnou agenturu pro vyzbrojování, která by mé zemi předepisovala, kolik, jakých zbraní a od koho bude kupovat.

Pro tuto evropskou ústavu hlasovat nechci, protože mou zemi mění ze svrchovaného státu na autonomní oblast, která snaživě čeká na rozhodnutí nadřazeného celku. Nechci, aby mi tento celek občanská, přímo lidská, práva poskytoval. Jsem přesvědčen, že je mám a nikdo mi je nemůže upřít a ani poskytnout. Nechci, aby moje země mohla vykonávat správu většiny svých věcí jen tehdy, když větší celek tuto správu nevykoná anebo přestane vykonávat.

Jsem ochoten schválit členství ve skupině zemí, které se rozhodly, že občanům členských zemí nebudou bránit v přání žít a pracovat v kterékoli z nich, že nebudou bránit pohybu kapitálu, zboží a služeb ve svých zemích vzájemně Věřím, že občanská práva, svobodu a demokracii ve své zemi dokážu s lidmi stejného smýšlení uhájit a přeji občanům všech zemí, aby byli stejného odhodlání a stejné víry. Ani mě nenapadne, abych jim určoval, jak mají spravovat svou zemi, a nechci, aby to někdo určoval mé zemi.

Pro tuto ústavu nechci hlasovat také proto, že je napsaná špatnou češtinou, je špatně uspořádaná, obsahuje věci nadbytečné a je v ní řada protimluvů. Obrací zažité pojmy v jejich opak, je ve svých deklarativních částech až bombasticky podbízivá, ve svých normativních částech naopak nařizuje způsobem, který by se slušný autor styděl použít i v textu bezpodmínečné kapitulace, aby neurážel podmaněnou zemi zbytečně. Autorům nestačí, že se máme zdržet jakýchkoli projevů nesouhlasu s politikou, kterou nám naordinují, oni chtějí, abychom jejich politiku bezpodmínečně podporovali. Ale ani to jim nestačí, oni chtějí, abychom ji podporovali aktivně.

Bude-li tato ústava i přes můj nesouhlas přijata, budu se za ústavu unie stydět a tato ústava mi bude bránit v tom, abych se se situací v takovéto unii ztotožnil. Bude-li přijata, budu na ní učit své děti, jakým způsobem se zmařila příležitost k vytvoření společného prostoru svobody pro lidi žijící v kdysi suverénních a rovnoprávných zemích Evropy.