14.6. Z MÉHO PODKROVÍ: O debatě v Českém rozhlasu a podobných hrůzách
Albert Salický

Ve vlahém a slunném podvečeru dne 26. května tohoto roku jsem, podporován příznivým větrem, vedl pevnou rukou svoji věrnou Lagunu po křivolakých cestách Horních Rakous až do oblastí do té míry severovýchodní, že se mi podařilo chytit vysílání ČRo 1. Měl jsem dost času, takže jsem zastavil, abych si poslechl zprávy.

Nechtěl jsem se v těchto pohnutých dobách zabývat politikou, protože se jí zabývají téměř všichni a někteří dokonce, jako Tomáš Haas, senátor Jiří Pospíšil nebo Dušan Neumann, píší články do té míry rozumné, že vyvolávají většinou i rozumné komentáře, čímž posunují Psa na úroveň donedávna nevídanou. Navíc mě posledně jeden komentátor vyzval, abych zůstal tématicky u knih a filmů. Ne že bych o knihách a filmech nepsal rád, ale o následující zážitek se musím s čtenáři podělit.

Prostě mě zlákala osvěžující mateřština vysílání ČR 1. Napřed se tam povídalo o nějakém Paroubkovi. Toho neznám, jedině že by to byl manžel modelky Zuzany Paroubkové, co si na ní nedávno jeden známý fotograf pocvičil své schopnosti v práci s Photoshopem. Ty potréty, jakož i nadšený článek v iDnesu, byly úchvatné. Počkejte ale, až se mistr fotograf pustí do celkové postavy! To teprve poznáte, že se dnes dá z fotky vygumovat nejen Slánský!

Ten Paroubek ovšem, to je dítě štěstěny. On totiž prohlásil, že zbytek volebního období zasvětí pozitivnímu vyřízení české ratifikace evropské ústavy. No, teď aby si vzal až do voleb dovolenou. Je mi ho skoro líto. Tolik se těšil, jak bude na lidi působit, přesvědčovat a jak završí své působení zvýšením podílu anoříkačů o alespoň 0,5%! A zatím ho zlí Francouzi zákeřně zradili (to oni vždycky, viz Mnichov) a Holanďany nenapadlo nic lepšího, než Paroubka definitivně poslat na odpočinek. Tady vidíte, jaké zlo může vzejít z legalizovaného konopí!

Ale zpět k vysílání. Po zprávách mi bylo oznámeno, že bude debata o nějakém prohlášení prezidenta Klause, který považuje nevolené a tudíž nikomu se nezodpovídající nátlakové organizace za nebezpečí pro demokracii. Protože podobní nezvolení a nezodpovědní gauneři v demokraticky rovněž ohroženém Rakousku ohlásili právě na následující den blokádu dálnic jak na Innsbruck, tak na Villach, téma mě zaujalo.

Bohužel jsem přeslechl, jak se jmenoval soudruh zodpovědný redaktor, který debatu vedl. Jejími účastníky však byli nějaký pan Mach z nějakého institutu, jakási politoložka Šiklová, a k tomu ještě přítel na telefonu někde v Anglii. Moderátor začal v nejlepší tradici rozhlasových kecalů tím, že položil otázku onomu britskému telefonistovi, kterou však vzápětí změnil v úvodní projev a dotyčného vůbec nepustil ke slovu. Pak vyzval všechny účastníky, aby řekli své stanovisko.

Nastalo peklo. Začala to Šiklová několika větami, které obsahovaly třikrát víc přídavných jmen než ostatních slovních druhů. Mach, ačkoliv mi byl názorově blízký, projevil velmi slabé rétorické schopnosti. Jeho hlavní chybou bylo, že se neustále pokoušel Šiklové na něco ptát. Ovšem dotazy typu kde jste to četla nebo ukažte mi, kde to řekl se zcela minuly účinkem, protože dotyčná vůbec nereagovala na to, co se okolo ní dělo a dál mlela svou. Z rádia nebylo jasné, jestli je tak senilní, pitomá nebo má jen vybité baterky v naslouchátku. Každopádně byla děsivá jak formou, tak obsahem projevu. Já tu paní vůbec neznám, ale jestli je to ta, co se o ní vyjadřoval po triumfu francouzského referenda s takovým odporem zdejší komentátor Jura-P, tak si ji dovedu skoro i představit.

Po několika minutách blábolení a skákání si do řeči všech tří studiových účastníků dostal konečně slovo i člověk u telefonu v Anglii. Ten začal, zcela mimo mísu, povídat něco o sociálních službách britských veřejně prospěšných organizací, čímž jednak přihrál Šiklové argumenty, které jí samotné už dávno došly, a navíc vytočil nešťastného Macha natolik, že se dotyčný ještě jednou pokusil vrátit debatu k původnímu tématu. Že se mu to nepodařilo, není třeba dodávat.

Blábolů přibývalo, moderátor se zásadně neptal, ale kladl dotyčným otázky, anglický telefoňák odpovídal odpovědí a já jsem musel pokračovat v cestě, takže jsem se rozjel a vzápětí ztratil signál. Poslední, co jsem slyšel, byl povzdech moderátora, že teď už vůbec neví, o čem je vlastně řeč! No prostě nádhera. Kam se na to hrabe slavný Jakešův projev! Tam jsme se alespoň dozvěděli, že je Zagorová (tedy tenkrát byla) milé děvče. Ale tady?

Přitom by bylo tak snadné uvést řadu přesvědčivých příkladů, jak tyto údajně nepolitické organizace drtí demokracii! Například v Rakousku tolik oblíbeným blokováním dálnic. To je zábava mimořádně vhodná především proto, že Alpy znemožňují smysluplně se blokádě vyhnout. Já jsem si vždy naivně myslel, že když se na dálnici nesmí zastavit, natož chodit pěšky, tak by měli ti, kteří ji blokují, zaplatit pokutu. Ale i zde holt funguje marxistický přechod kvantity v kvalitu. Co dělá jeden nebo dva, to je dopravní přestupek. Když budou ale tři, už tvoří výbor občanského hnutí a zastavení provozu jim nejen projde, ale ještě si mohou klást požadavky!

Podobně zhovadilé je blokování hraničních přechodů odpůrci Temelína, kamionové dopravy nebo transportů živých zvířat. Mimochodem, když ti posledně jmenovaní zablokovali dálnici na salzburském přechodu Walserberg, bylo horké léto a davy lidí jely na dovolenou. Červený kříž byl v totálním nasazení, z čiré lidskosti pomáhali i neorganizovaní místní občané, přesto řada cestujících, zejména dětí, dostala při čekání v plném slunci úpal. Tolik k senzitivnosti ochránců zvířat.

Nebo známý fakt, že zcela nevolená a nezodpovědná, navíc v podstatě zahraniční, avšak neméně nátlaková katolická církev docela nepoliticky vyzvala americké katolíky, aby za prezidenta nevolili kandidáta, který je tolerantní vůči přerušení těhotenství. Čímž byl definitivně odstřelen Kerry. Ne že by ho byla škoda, na této story je ale půvabný především fakt, že výzvu k bojkotu vydal tehdejší vrchní inkvizitor, nějaký kardinál Ratzinger, který se dnes vyskytuje pod jiným krycím jménem, pokud si vzpomenete.

Politikové ovšem nestranní být prostě nemohou. Jsou příliš pod tlakem různých sdružení, aktivit, iniciativ, menšin, ras, etnik či Romů (což jsou pojmy, které si plete každý a Romové pak zjevně nejsou ani menšina, ani rasa, ani etnikum), církví, odborů, Evropských unií, komor, SČSP, amnestovaných internacionálů, UNESEK, mezinárodních arbitráží a NAT (to je druhý pád plurálu zkratky NATO), než aby se ještě mohli starat o to, co je dobré pro jejich zemi nebo dokonce pro voliče!

Jediný, kdo momentálně více méně nenátlakuje, jsou ostří hoši, co si říkají anglicky tak, jako když se česky zeleně čurá. Ne že by nechtěli, ale vybrali si za trojského koně jedince tak nechutného, že se s ním prostě nejsou schopni dostat do parlamentu. Dokonce ani do evropského, kam se normálně dostane skoro každý, zejména pokud mu chybí inteligence nebo charakter.

Musím být stanici ČR 1 vděčný. Poslouchal jsem ji slabou čtvrthodinku, a k jakým hlubinám poznání mě přivedla! Což ovšem neznamená, že jsem zde, na rakousko - německém pomezí, podobných kydů uchráněn.

Tak například německý kancléř Schröder krátce před francouzským referendem nechal vysokou většinou parlamentu ústavu EU ratifikovat a vzápětí prohlásil, že je zcela vyloučeno, aby se v případě neratifikování v některé zemi na ústavě cokoliv měnilo nebo byla připravena jiná. No, dnes najednou úpravy připouští, ale je to už dost jedno, protože v podzimních volbách (pokud se jich jako kancléř vůbec dočká) bude naštěstí zcela vyloučen i on sám.

Jeho vysoce netaktní pokus svolat nouzovou konferenci zakládajících států Unie a následné setkání s ještě větší politickou mrtvolou, Chiracem, to pak byly už jen nechutné křeče. Viz společné komuniké.

Rakouský parlament ratifikoval rovněž udatnou většinou. Veškeré sdělovací prostředky (které jsou stejně pouze v rakouských nebo německých rukách) mluvily zásadně o ANO evropské integraci. K ratifikaci měli zdejší žurnalisté pouze kritickou připomínku v tom smyslu, že proběhla v rámci schvalování řady dalších zákonů a tudíž ne dostatečně slavnostně.

Po francouzském NE se však ihned objevil titulek hlásající, že občané Francie dali tvrdou lekci politikům, kteří chtěli vládnout odtrženi od mas! Aha, takže teprve po neschválení nejde o Evropu, ale o politiky a jejich upocenou a pracně vysezenou rádobyústavu EU! Ale to už je fuk. Jaká radost pro mé sarkastické srdce, vidět oba parlamenty, jak tu teď, zejména po holandském NE, stojí jako zmoklé slepice. Protože jsou to zrovna tak i oni, kdo tu facku od voličů dostal.

Budu zvědav, jak se teď zachovají ostatní parlamenty. Jsou totiž v nezáviděníhodné situaci. Ať se rozhodnou tak nebo tak, bude to vždy trapas. Buď zůstanou věrné Bruselu, čímž budou demonstrovat zmíněné odtržení od mas, anebo ze strachu z voličů ratifikaci odmítnou, a pak budou voličům samozřejmě pro smích, protože včas nepřiznaly, že je ústava nepoužitelná.

Řekl bych, že větší hovadinu než ty řeči před referendem jsem četl už jenom v den, kdy byl již dříve zmíněný kardinál Ratzinger zvolen do svého nynějšího úřadu a německý Blesk, tedy Bild, oznámil deseticentimetrovými literami celému Německu:

WIR SIND PAPST !

Nevěříte? Tak si to vygůglujte...

Salzburg, červen 2005