16.6. SVĚT: První střet Ameriky s mohamedány a preventivní válka
Ota Ulč
Došlo k němu koncem osmnáctého století, krátce po zrodu americké nezávislosti. V tehdejší době působily značnou neplechu tzv. Barbary States of North Africa Maroko, Alžírsko, Tunis a Tripoli,
nynější Libye. (Slovo Barbary není míněno hanlivě, jak by leckdo třeba předpokládal, ale je odvozeno od částečně berberského původu tamějších obyvatel.) Tyhle státy se totiž po několik století
udržovaly při životě kořistnictvím, loupežemi páchanými na mořích společného majetku lidstva dle obyčejového mezinárodního práva. Přepady a konfiskace lodí, majetku, zajetí posádek a pasažérů,
jejich zotročení. Výkupné, výpalné, metody kriminálních gangů našeho věku též byly značným zdrojem příjmů. Historik Robert Davis ve své knize Křesťanští otroci, muslimští páni (Christian Slaves,
Muslim Masters: White Slavery in the Mediterranean, the Barbary Coast and Italy, 1500 - 1800) odhaduje, že takto padlo do otroctví 1,25 milionu Evropanů a Američanů. K loupežným otrokářským přepadům
docházelo i ve vzdálených oblastech, na souši severní Anglie a Irska. Například v roce 1631 téměř každého obyvatele irské vesnice Baltimore postihl takový osud.
S úsilím zlikvidovat tuto hrozbu lidstva je spojeno jméno Thomase Jeffersona, třetího prezidenta Spojených států, dřívějším posláním prvního velvyslance v Paříži. Tam se snažil vyjednávat, seznamovat
se s názory reprezentantů pirátských států. Informoval Kongres ve Washingtonu o stanovisku velvyslance Abdrahamana, reprezentujícího Tripoli, odpovídajícího na otázku, jakým že právem se domáhají
povinných plateb: Velvyslanec odpověděl, že to je zakotveno v zákonech Proroka, že tak je psáno v Koránu, že všechny národy, které neuznávají jejich závaznost, jsou hříšníci, proti nimž je právem a
povinností vést válku, kdekoliv mohou být zastiženi, zmocnit se jich jako zajatců a uvrhnout do otroctví.
V roce 1784, maročtí piráti se zmocnili americké lodi Betsey s nákladem soli, směřující ze Španělska do Filadelfie. John Jay, tehdejší ministr zahraničních věcí (Secretary of State), rozhodl
přizpůsobit se evropskému, současnější terminologií věru mnichovanskému řešení, totiž sultánům těchto států v roli agresorů platit tzv.tribute výměnou za jakési záruky bezpečné plavby a propuštění
zajatců. V témže roce Jefferson navrhl jiné řešení nic neplatit a peníze utratit na výstavbu loďstva, proti zločincům se postavit, zareagovat zbraní. John Adams, druhý prezident po Washingtonovi,
jakkoliv sympatizoval s Jeffersonovým postojem, neshledal ho však praktickým pro předpokládanou neochotu Kongresu poskytnout potřebné fondy.
Situace se změnila až v roce 1801 po Jeffersonově převzetí prezidentského úřadu. Okamžitě po své inauguraci, aniž si vyžádal souhlas Kongresu, se rozhodl pro válečnou expedici vymýtit tuto hrozbu
moří. Nevědomky mu posloužil Yusuf Karamanli, tehdejší vládce Tripoli, hrozbou vyhlásit Americe válku, jestliže si nepospíší s očekávanou platbou. Jefferson neplatil a po dobu příštích čtyř let
americké námořnictvo bombardovalo severoafrické přístavy. Dalších pár roků uplynulo, než došlo k podepsání smlouvy, v níž všechny čtyři Barbary státy se zavázaly nepokračovat ve svých tradičních
hanebných praktikách pirátství, únosů a vydírání.
- - -
Preventivní válka (preventive či také pre-emptive war anglicky) věru není krvelačný vynález satanského George W.Bushe. Nelze upírat právo iniciativy jednat dřív, než tak k mé škodě učiní agresor.
Dřív než Americe připadla nevděčná role globálního policajta, vypořádávala se s ní regionálně, v blízkém, nezřídka nepokojném sousedství.
Dočítám se, že v období 1800 až 1934 se příslušníci námořní pěchoty za účelem ochrany amerických životů a majetku vylodili, na cizí území vstoupili celkem 180 krát.
Prezident Woodrow Wilson, humanistický filozof, vyslal v roce 1915 a 1916 tyto jednotky do Haiti a Dominikánské republiky, kde setrvaly dlouhou řadu let.
A nebyly to jen americké praktiky. V roce 1587, britská královna Alžběta I. nečekala, až se španělskému protivníkovi Filipu II. podaří dokončit přípravy na invazi a z jejího pověření proslulý Francis
Drake včas zlikvidoval část připravené flotily v přístavu Cádizu. V roce 1756 pruský král Bedřich Veliký rovněž nečekal na útok Rakouska, Ruska a Francie a zasáhl první.
V době nedávné, v roce 1967, když se shromažďovaly arabské armády na hranicích Izraele, ten na útok nečekal a nepřítele zlikvidoval za šest dnů. (V roce 1973 se ale Arabům překvapení podařilo, když o
velkém židovském svátku Yom Kippur zasáhli s obrovskou početní převahou armády a materiálu. Nicméně i tento konflikt prohráli. Například většina letadel jimi sestřelených byla jejich vlastní.)
Výtečným příkladem preventivního zásahu byl v roce 1981 úspěšný letecký útok Izraele na jaderný komplex Osirak v Iráku, pílí Francouzů těsně již před dokončením. Zejména Evropa se tehdy otřásala
rozhořčenými protesty mravokárců, jimž se ovšem tehdy notně ulevilo.
Mnohé se důkladně změnilo zejména po 11.září 2001: stát přestal být výlučným zdrojem nebezpečí. V minulosti jsme se potýkali s ideologiemi, které kontrolovaly státy. Teď abychom se vypořádali s
protivníkem, který legitimitu států neuznává. Jeho cílem je znovuzrození jediného, nadnárodního islámského kalifátu. Na scéně se objevily nové destruktivní síly bez zřetelné adresy, s výhodou nejen
anonymity, ale i nihilismu Teroristické akce se zglobalizovaly, cílem destrukce se stala nejen Amerika, ale celá západní civilizace. A fundamentalisté, dychtící odspěchat zpět k dávné středověké
slávě, využívají k naplnění svých destruktivních vizí těch nejmodernějších vynálezů nevěřících psů.
V době studené války nukleární zbraně sloužily zejména jako deterrent,
odstrašující potenciálního nepřítele od jejich použití čímž splnily svou roli, zasloužily se o zachování světového míru: Zcela jinak je tomu teď v nových podmínkách, kdy al-Kájda se snaží a nelze
vyloučit pravděpodobnost, že se jí povede, nejspíš cestou pakistánskou, tuto apokalyptickou zbraň získat a použít. Ujistil nás Abu Anas al-Maghribi, mluvčí al-Kájdy pro Evropu a Ameriku: Nepolevíme
zasáhnout Američany a Křižáky
Oznamujeme islámskému národu, že zhotovení nukleárních zbraní není monopolem Američanů a Křižáků, tyranů světa, hněv Boha na ně dopadne. (The Jamestown Foundation,
Terrorism Focus, 12.11.2004) My milujeme smrt stejně tolik, jako nevěřící milují život slova mesiáše Osamy bin Ladina.
V takovém kontextu se pak uplatnění preventivního zásahu, pokud by byl vůbec uskutečnitelný, nezdá být tak barbarským, věrolomným počínáním. Vrátíme-li se do uplynulého dvacátého století, tolik
krvavého, nemyslím, že bychom dnes objevili mnoho racionálních obhájců postoje Británie a Francie v třicátých letech, jejich politiky appeasement, usmiřovaček Hitlera za každou cenu. Tehdy včasná
řízná iniciativa preventivního výprasku by byla zájmům lidstva tuze prospěla.
- - -
Régis Debray, francouzský podpůrce revolučního kvasu v latinskoamerické oblasti, spolubojovník Che Guevary a posléze i poradce bývalého prezidenta Mitteranda, uveřejnil v The New York Times
(23.2.2002) esej nazvanou Francouzská lekce. V ní oznamuje, že Evropa již není posedlá euforickou arogancí, naučila se skromnosti, na rozdíl od jím kaceřované Ameriky, údajně spokojené jen s vasaly
a nikoliv spojenci. Zdůrazňuje rozdíl mezi Evropou starou, která nezažila područí a Evropou tou východní, zvyklou údělu shrbeného poslušného satelita. (Autor neshledal potřebným se upamatovat na méně
než oslňující počínání okupované Francie za druhé světové války, kdy poměr počtu partyzánů a kolaborantů s nacisty byl asi tak 1 : 100.)
V posledních letech se vskutku zvětšuje vzdálenost v počínání a pojímání hodnot
na opačných březích Atlantiku. Přibývá nesouhlasu v zásadních otázkách, ať už o významu a smyslu OSN, smlouvy ABM, Kyotského protokolu, mezinárodního soudu či trestu smrti. Amerika a Evropa si též
přestaly rozumět ve zcela zásadní záležitosti, zda v případě potřeby užít zbraní.
V poválečné době, tedy za dobu, již přesahující půl století, směr zahraniční politiky ovlivnilo několik publikací, mezi nimiž si zmínku zaslouží esej George Kennana z roku 1947 o containment -
strategii, jak reagovat na mohutnící sovětskou moc, pojednání Francise Fukuyamy o konci historie z roku 1989 a Samuela Huntingtona o střetu civilizací z roku 1993. Zásadní pozornost a též vliv
získalo pojednání Roberta Kagana,uveřejněné v letním čísle 2002 časopisu Policy Review, tedy velmi krátce před konfliktem Washingtonu a Paříže v Bezpečnostní radě OSN v otázce, co podniknout se
Saddamem Husseinem.
Konec studené války rovněž znamenal konec nezbytnosti společné západní jednoty proti již neexistujícícmu nebezpečí. Značnou je ironií, že Kremlu se teprve jeho nemohoucností podařil cíl rozložit
západní alianci. Obrovský nepoměr vojenské síly USA vis-a-vis Evropa umožnil starému kontinentu se vézt téměř zadarmo na přetíženém povozu amerických globálních policajtů a hasičů. Dělba práce, slovy
jednoho Evropana, vypadá tak, že Američané uvaří večeří a Evropané pak umyjí nádobí. Autor Kagan (v knize Of Paradise and Power: America and Europe in the New World Order, Alfred A. Knopf, 2003)
přirovnává tyto kontinenty k dvěma mužům, kteří se potkají s nebezpečným medvědem. Jeden muž má k dispozici jen nůž, kdežto ten druhý třímá pušku. Je přece psychologicky zcela normální, že ten s
pouhým nožem se nebude drát vpřed k útoku. Takže teď to máme: Bush, zaútočící na Saddama, kdežto Evropané umenšení do role permanentní timidity (bázlivosti, plachosti, váhavosti,opatrnosti). Za
takového stavu je to pak stále medvěd nebo snad již onen lovec, kdo představuje nejakutnější nebezpečí?
Takovou otázkou se Jefferson kdysi v pařížských kuloárech určitě nezabýval.
Nynější atlantická aliance v tuze chatrném zdraví má ještě šanci se zmotořit. Injekci k znovunalezení jednoty zájmů nejspíš poskytne al-Kájda, mezinárodní teroristé, zkázonosní fanatici. Ti pak
nejspíš přivedou svářící se polospojence na jiné myšlenky a třeba ještě nebude pozdě.
K O N E C
***
Technická:
Jakkoli je pravda, že právě mořské právo tvoří a vždy tvořilo "tvrdé jádro" práva mezinárodního, samo mezinárodní právo se ustavilo teprve v 17. století v Evropě (Hugo Grotius, 30. letá válka) a pro
Evropu, teprve následně se šířilo do zbytku světa, až se díky kolonizaci stalo právem celosvětovým. Těžko tedy vyčítat severoafrickým státům 18. století, že se jím neřídili. Nezavazovalo je. Evropa a
od ní odvozená Amerika měli mezinárodní právo, musulmani Proroka. Dohromady to nešlo, došlo tudíž k rozporu norem a ke střetu, který vyhrála Amerika. Situace ne nepodobná té, kdyby se tady zítra
objevili Marťani, začali tvrdit, že jim tady vše patří a my se začali ohánět jakýmisi lidskými právy ... zvykněme si na myšlenku, že jakékoli právo je jen fikce a bez reálné moci, schopné ji vynutit,
je dobré jen na jednu věc. Jefferson šel prostě do války, právo neprávo. Tak přestaňme hleat právní zdůvodnění tam, kde jde čistě o silový problém typu kdo z koho.
P.S.: Ostatně ti musulmani mají za námi jen pár set let zpoždění: Mezinárodní právo se vyvinulo z práva zavazující mezi sebou KŘESŤANSKÉ panovníky na základě práva božího. I ono má na začátku "svatou
knihu".
knihu".
Shrnuto,
situace na začátku 18. století byla taková, že USA měly jedno právo, které aplikovaly i na severní Afriku, ačkoli ta ho neuznávala. Ta měla zase jiné právo, své vlastní, které aplikovala na USA,
ačkoli ty ho neuznávaly. Žádná společná norma mezi nimi neexistovala, neexistovala ani norma zakazující jim navzájem válčit.
*
S Irákem to samozřejmě souvisí, a to velmi. Na tom příkladu je patrné, jak je dnešní mezinárodní právo strašně svazující, jako přetopený kotel bez ventilů ... a pak se nelze divit, že to občas někde
bouchne, právo neprávo, a nějakej ten Irák si to odskáče. Docela se divím USA, že se vůbec obtěžovaly hledat pro svoji akci nějaký legální
základ.
A do třetice:
Čím dál častěji platí následující schéma:
1. něco ušlechtilého chceme
2. ale chybí nám právní základ
3. tak se sepíše ušlechtilá smlouva či jiná norma, která nám ho poskytne
4. ta smlouva, třebas Evropská ústava, se tak nějak ušlechtile vnutí všem, co ji zas až tak moc nemusí ...
...
...
...
5. nadává se, že někdo nedodržuje ušlechtilou smlouvu, vždyť přece tady jste se jasně zavázali, že nebudete ..., tak co válčíte ...
Tvrdím, že tahle politická korektnost a snaha být za každou cenu ušlechtilý bez ohledu na reálnou politickou podporu ušlechtilého záměru, tohle opírání se jen o ušlechtilost a ušlechtile stanovené
normy navzdory všemu a všem nakonec vyvolá pěkné neušlechtilosti a přivede nás přesně do těch horoucích pekel, od kterých nás ti nejušlechtilejší z nás chtějí za každou cenu uchránit.
A toto mají společného neušlechtilá válka z konce 19. století, systém OSN z poloviny století 20., který velmi ušlechtile brání všem válkám, i přeušlechtilá evropská ústava.
Dobrou noc.
kocour, 80.188.240.184
*
Zalozaku,
ptáte-li se Mimochodem cemu preventivne zabranil utok na Irak?, těžko se odpovídá.
Nicméně zvažte historickou paralelu - kdyby někdy koncem 30. let minulého století řekněme Francie a Velká Británie, flagrantně pošlapavše všechny normy mezinárodního práva, převálcovaly dosud
nepříliš vyzbrojené Hitlerovo Německo pod záminkou, že se tam moc zbrojí, ohrožuje se mír v Evropě, porušuje Versailleská smlouva a nedodržují se lidská práva, také by se mnozí humanisté taky hlasitě
a rozhořčeně ptali, čemu že to vlastně preventivně zabránil útok na nacistické Německo? Stálo to za ty oběti, jdoucí snad až do desetitisíců? No a u nás by jistý Gottwald byl v historii zaznamenán
jen jako syfilitický obskurní poslanec extrémistické strany - něco jako Sládek ...
Jenže paralela nenastala, my jsme teď ohledně grossdeutsches rajchu chytří jak rádia, ale ten Irák ... čemu že to vlastně preventivně zabránil útok na Saddámův Irák?
Jura, jurax@seznam.cz, 195.47.14.126
*
Důvody pro zásah v Iráku mohou být různé,
od nafty po idealismus,nicméně jeden zde není zmiňován a přitom je docela nabíledni - kanalizace terorismu na území vzdálené USA a Evropě. Bojovníci se sbíhají bojovat a nemají čas na vymýšlení
piškuntálií v Evropě či USA. Bez ohledu na důvody, které vedly GWB k zásahu (i já ho považuji za blba) jsou nesporné tyto výsledky
kanalizace terorismu do Iráku
neutralizace zdrojů ropy ve vztahu k Číně
vytvoření mýtu nepřítele pro voliče v USA
Naopak se zvýšila jiná rizika
pohyb ZHN vyvezených z Iráku
nestabilita celé oblasti zálivu
zhoršila se pozice Izraele na poloostrově
Zlý kukuč , zly.kukuc@quick.cz, 83.208.3.19
*
Pane Kosi, perfektní
Vaše dvě poznámky jsou vynikající do posledního slova. (Jen ten počet mrtvých civilistů bude o řád nižší.)
Preventivní válka je vždy výhodnější, než čekat na konflikt - jako každá prevence. Je levnější, není tak rozsáhlá a probíhá na půdě nepřítele.
O její spravedlnosti a oprávněnosti jsou však vždy pochyby, hůř se přesvědčuje vlastní pohodlné obyvatelstvo o její nutnosti a občas se vyrazí na nesprávného protivníka. Proto by se měla pečlivě
zvažovat.
USA provedly v poslední době pár úletů. Bojovaly minulou válku, jak to vojáci často dělají - proti "bolševikovi" Husajnovi a ruskému vlivu na Balkáně. Že tím pomohly vyhrát válku aktuálnějšímu a
zákeřnějšímu nepříteli, to jim asi došlo pozdě (zda-li
vůbec).
MartinP, 80.188.53.59
*
Preventivní válka je vždy výhodnější....
no, jako občan žijící v humanrightistickém právním systému, bráně se za takových podmínek mnohokrát trestanému recidivistovi, bych s tím před trestním senátem asi neuspěl. Bohužel, na to abych si
něco takového mohl dovolit, mám o několik letadlových lodí a atomových bom méně než bych potřeboval. Na druhou stranu, kdo mi znemožňuje účinnou obranu vlastních a dokonce zákonem uznaných a
chráněných zájmů, nemůže očekávat, že pro něho s nadšením budu riskovat krk a prolévat krev jiných v situaci, kdy pokud by šlo o mé zájmy, mi sám takové jednání zakazuje. Jestli si myslí, že mi
zavelí, že vlast, tedy stát, či spíše zájmy některých kteří si ho přivlastňují, jsou v ohrožení, že si mám navlíknout mundůr a za zvuků kutálky vypochodovat za fanglí abych ztratil to nejcenější co
oni sami mi zakazují účinně bránit, odpovím tůdle. Od toho tu nejsem. Můžou zavolat 158, možná že přijede někdo od policie a s agresorem sepíše
protokol.
Sch. , 194.213.41.2
**********************************
Proč někdo nechce (zřejmě programově!) už konečně pochopit....
základní fakt a to, že pokud chci bydlet, pak mám dvě možnosti.
a.) bydlet ve svém.
b.) bydlet v nájemním bytě.
Případ a.) je naprosto jasný. Koupím, postavím si byt, platím veškeré opravy, daň z nemovitostí a pozemku, modernizaci a údržbu. Ze svého.
Případ b.) se "normálním" lidem zdá býti též jasný. Postavím dům, kde budu pronajímat byty. Od částky nájemného z bytů ("vydřených" z chudých babiček a dědečků důchodců, nemajících na chleba a
popřípadě okradených o stovky tisíc korun, naspořených z důchodů neznámým pachatelem) musím odečíst pojištění, daně, údržbu, vytváření "fondu oprav" a zaplacení ceny účetnictví, s domem spojeným -
mohu zajisté dělat sám - ovšem stačí jeden neplatič a už jedou penízky ve čtyrstupu. Pak mi zbyde čistý výnos. Pokud ten čistý výnos bude menší, než by byl výnos z úroku v bance při stejné vložené
jistině, je stavba domu s nájemnými byty blbost.
Pokud je výnos stejný, zapřemýšlým nad tím, proč si vlastně lámu hlavu se starostmi o dům, když bych mohl bezpracně......
Pokud je výnos vyšší, mohu být spokojen.
P.S.
Ovšem, naprosto nechápu, PROČ by mělo 88% obyvatelstva přispívat na regulované nájmy menšině (12%) obyvatel.
PROČ, proč bych měl "solidárně" dotovat bydlení, například, JUDr. Křečka?
Vláďa, VladaPing@seznam.cz, 193.86.30.69