21/06/2005
21.6. EVROPA: Evropská rada riskuje osud EU
Miroslav Beneš

Evropská rada rozhodla, že nevystrčí hlavu z písku a odmítla realitu nejen francouzskou a nizozemskou, ale podle průzkumů veřejného mínění i mnoha dalších členských států. V Polsku se počet těch, kteří by euroústavu podpořili, snížil ze 74 % v prosinci 2004 na 57 % v červnu 2005. V Estonsku, posledním z pobaltských států, který ještě text ústavní smlouvy neratifikoval, poklesl počet příznivců z 53 % na 27 %. Méně než polovina podporuje ratifikaci v Dánsku a Švédsku. V Lucembursku se nůžky mezi příznivci a odpůrci rychle svírají (38 % proti, 45 % pro). Podobná nálada se šíří i v Irsku. V reakci na hlasité dvojité ‚ne‘ zmrazila proces ratifikace Velká Británie. V České republice by aktuálně pro těsnou politickou integraci EU zaručenou ústavou hlasovalo 42 % občanů. To je v porovnání s dubnovými 62 % pokles více než razantní.

Ústavní smlouva nevstoupí v platnost, pokud ji neodsouhlasí všechny státy. To už dnes ví každý. Evropská rada svým rozhodnutím pokračovat v procesu ratifikace velmi riskuje. Neriskuje však osud ústavní smlouvy. Ten už je zpečetěn, samozřejmě pokud lidé ve zbývajících členských státech nezmění svůj dosavadní názor. Evropská rada riskuje osud EU.

Lavinový efekt, s nímž v poslední době nabírá odmítavý postoj k euroústavě na síle, totiž ukazuje jednu skutečnost. Dvojité ‚ne‘ prolomilo kašírovaný optimismus a uvolnilo jazyk těm, kterým ho svázala všudypřítomná propagační masáž. Být ‚pro‘ už zkrátka není tolik v kurzu jako před měsícem. Evropská rada to odmítla vzít na vědomí, čímž ještě více posílí nedůvěru v evropské instituce a evropský projekt jako takový. Mýlí se totiž ten, kdo si myslí, že větší informovanost o evropských institucích zvýší jejich vážnost. Jsem přesvědčen, že tomu bude naopak. Začít „vést dialog s občany“ až poté, co došlo ke krachu, znamená jedno – že se s občany původně vůbec nepočítalo. A že tento „dialog“ nebude nic jiného než další propagační kampaň, je nad slunce jasné. Pokračování ratifikace totiž nejhlasitěji podporují ti, kteří mají máslo na hlavě a doufají, že to v blížících se volbách zamaskují tím, že si na čelo připlácnou evropskou ústavu.

V očích občanů o budoucnosti Evropy nerozhodují velké vize, ale úplně jednoduché věci. A německý důchodce, který má stejně jako rakouský 1 200 € měsíčně asi jenom těžko pochopí „unijního“ penzistu s jeho 5 500 € měsíčně. O českém či portugalském ani nemluvě.

Ing. Miroslav Beneš, poslanec PS PČR

***
vox populi - vox ....

Vývoj kolem tzv.ústavy EU obnažuje problémy, které přináší rozšiřování demokracie v období především posledních 50 let. Výsledky průzkumů veřejného mínění týkající se ústavy za posledního půl roku pěkně dokumentují jak volatilní jsou nálady veřejnosti. Nejprve je většina voličů ochotna podepsat se pod kontrakt, který je tak dlouhý a nesrozumitelný, že drtivá většina z nich ani netuší k čemu se zavazuje. Pak se náhle názor na tak důležitou věc zničehonic výrazně změní jenom proto, že kdosi kdesi hlasoval jinak. A to vše v průběhu pouhých několika měsíců, bez ohledu na znalost obsahu dokumentu. V hlavní roli vystupuje pouhá davová psychóza. Eurokraté ve spolupráci s eurohujery zmasírovali dav v tom smyslu, že kdo je proti Eústavě není normální a ovce ve stádu pak poslušně bečely se stádem jen aby si nepřipadaly divně. Když pak najednou ovečky uviděly výsledky z Francie a Nizozemí, všechno je jinak. Nabízí se otázka: existuje vůbec něco takového jako názor veřejnosti?
To jak jsou dnešní politici fascinováni průzkumy veřejného mínění je až komické. Vox populi se mění jako aprílové počasí, bez zjevného racionálního důvodu, a politici podle něj kašpárkují. Na předních místech v žebříčku popularity se objevuje politik, který je ve funkci tak krátce, že ještě nemohl nic udělat. V moderní demokracii něco smrdí.


Jan Daniel, 213.151.93.133

******************************************

21.6. Z MÉHO PODKROVÍ: Zhanobená školačka a jiné zajímavé souvislosti
Albert Salický

Po triumfálním NE sebevražednému pokusu bruselských krasobruslařů o petrifikaci vlády byrokrátů pomocí takzvané ústavy jsem si značně zkorigoval svou představu o tom, jestli se dnes v Evropě ještě vůbec někdo zajíma o to, co se skutečně kolem děje. My, co se zajímáme, se můžeme radovat, že nás není zase tak málo. A na našem zajímání se je nejzajímavější to, jak spolu jednotlivé události nenápadně, až oklikou, souvisejí.

Uvedu několik rozkošných spojení. Tak například jeden den naříkají bavorští pěstitelé cukrovky (tedy řepy, ne nedostatku inzulínu) nad redukcí unijních dotací. Bez dotací ceny cukru prý na trhu neobstojí. Odborníci k tomu říkají, že se v dnešním světě nikdo nesmí upnout na jeden produkt a že se dědkům co zasadili řepu dařilo v posledních desetiletích neúměrně dobře. Mimochodem, víte, která dvě města jsou pro zdejší sedláky nejdůležitější? Jeruzalém a Stuttgart. V Jeruzalémě se u Zdi nářků vypláčou nad svou chudobou a ve Stuttgartu si pak objednají nového Mercedesa.

Byl jsem zvědav, jak se věc vyvine. A nečekal jsem dlouho. Už o několik dní později nás informoval nějaký profesor, samozřejmě na základě dlouholetých výzkumů a čistě náhodou právě teď, že problém dieselových exhalací by bylo nejlépe řešit buď přidáním bioetanolu do nafty, nebo úplným přechodem na biodiesel. Etanol je skoro zadarmo, zatímco biodiesel je poněkud dražší než nafta z ropy, ale to by šlo upravit daňovou zátěží. A obojího prý bude dost, protože zemědělci mají volné kapacity. Navíc celou akci podporuje společnost Shell (což nejspíš bude nějaký zeleně orientovaný zemědělský podnik). To ovšem není nic nového, vždyť vládou nařízené přidáváni lihu do benzínu bylo už za první republiky řešením, jak zbavit sedláky přebytku brambor. Teď budeme jezdit na cukrovku. Dějiny! Čtěte v nich a plačte!

Jiná chuťovka: po úspěšném startu obřího Airbusu jásali evropští politikové nad monumentálním úspěchem tohoto vzorného příkladu evropské integrace. Pak jim sice došla obsílka, že je Boeing žaluje za nekalou konkurenci (protože s takovými dotacemi by Airbuse postavil snad i Howard Hughes), tu ale odmítli s tím, že je Boeing rovněž subvencován, a to oklikou přes zbrojní zakázky. Tématem se podrobně zabýval už Dušan Neumann (link na článek z 2.6.) Po několika dnech airbusáci navíc oznámili, že se dodávky objednaných letadel zpozdí (bez udání důvodu) o půl roku. Že tam naběhne penále? A na co myslíte, že bruselští žongléři ty miliardy potřebují? (Které teď navíc nedostanou.)

A opět zcela nezávisle na tom naříká evropský textilní průmysl, že import oděvů z Číny stoupl letos, po zrušení kvót, o téměř 400% a že textilákům brzy nezbyde ani na slzy. A tak žádají Unii, aby volný obchod s Čínou omezila. Což dotyčná Unie nemůže, protože… a už se nám rozbřeskuje: protože je Čína obrovským trhem budoucnosti a například jen v oblasti civilního letectví bude v příštích dvaceti letech potřebovat na 2000 dopravních letadel! Takže, jak je zřejmé, je Airbus subvencován nejen Unií přímo, ale i nepřímo přes ztráty textilního průmyslu. (Import čínských bot narostl ostatně ještě víc.)

Rudozelené Německo je pak na huntě už úplně. Ale ne aby vás napadlo, že za to může vláda. To všechno ti druzí! Německo, rádoby vedoucí síla evropského sjednocování, je v loji, protože sjednocení oslabilo německou úrokovou politiku a tím i investice! A to zatracené euro! Napřed bylo moc drahé, což vedlo k nezaměstnanosti, gigantickému mínusu v rozpočtu (takže se muselo sáhnout i na unijní zákon o limitu deficitu) a zastavení hospodářského růstu. Avšak nyní, po odmítnutí ratifikace ústavy, euro pokleslo, a hle, ministr financí bude muset vzít ještě víc půjček, aby vůbec vyšel. Připomíná to známou pravdu o socialistickém zemědělství, které mělo jak známo čtyři úhlavní nepřátele (jaro, léto, podzim a zimu). Německá ekonomika, jak se v průběhu posledních měsíců ukázalo, má nepřátele pouze dva. Stoupající euro a klesající euro. Když měna stoupá, prodraží se export. Když klesá, prodraží se import. Na obojí doplácí úplně každý. Akciové kursy se navíc samozřejmě pohybují opačně, a tak škodí každá změna ubohé německé ekonomice vlastně dvojnásob.

Naproti tomu fakt, že je v letošním červnu v Německu o půl milionu více nezaměstnaných než ve stejném měsíci loňského roku, to vládě nevadí. Ale že byl pokles nezaměstanosti mezi dubnem a květnem 2005 výraznější než pokles mezi dubnem a květnem 2004, to je důvod k oslavě a výrokům typu vidíte, že se to zlepšuje! Ani tento přístup ovšem není příliš originální, protože už zakladatel taoismu Lao-c´ ve svém učení sdělil světu objevnou pravdu, že krátké se odvozuje od dlouhého srovnáním.

Aféra se znevažováním Koránu v amerických věznicích ve mně pak vyvolala skutečný šok. Je-li totiž defekace na Korán něčím nezákonným, pak musí být v rámci tolik proklamované rovnosti všech lidí i ideologií důsledně potrestáno hanobení jakékoliv tiskoviny, ať už znamená pro kohokoliv cokoliv. Na to si ovšem netroufli ani komunisté. Nepamatuji si, že by byl někdo potrestán za to, že si vytřel víteco Rudým právem, a tak byla prošvihnuta stěžejní šance k zlepšení morální úrovně obyvatelstva.

Ale teď? Teď abych se bál, co zítřek přinese. Někdy ve druhé třídě obecné školy jsem totiž četl na záchodě stěžejní dílo sovětské dětské literatury, Švarcovu Odvážnou školačku. Byl jsem právě v ukrutně napínavé pasáži, jak se kamarádky (kniha byla ilustrována fotografiemi a mně se nejvíc líbila Galja) ztratily v zasněženém lese, kde se ovšem (díky leninské elektrifikaci, takhle citlivě se musí pracovat ideologicky s mládeží) nakonec orientovaly podle vedení vysokého napětí:

Dráty, ukažte nám cestu,
doveďte nás zpátky k městu...

volaly ztracené dívky, a já, bez sebe vzrušením, se natáhl pro papír tak nešikovně, že mi kniha sklouzla a spadla do těch... produktů. Sice jsem ji vytáhl (ona by ani spláchnout nešla, bylo to vázané vydání), ale stejně jsem ji v zápětí hodil do popelnice. Nemluvě o učebnici ruštiny, kterou jsem v září roku 1968, už skoro ani nevím proč, pomaloval a popsal urážlivými symboly a výroky. A teď abych žil ve strachu, že mě za to nějaký stalinista (a že jich je nepočítaně) pošle do gulagu. Jestli to teda na mě někdo práskne. Newsweek se naštěstí ještě neozval.

Salzburg, červen 2005