23.6. PRÁVO: Případ uprchlého podnikatele se kdykoli může opakovat
Martin Stín

Nadpis je parafrází názvu článku z Hospodářských novin z 29.4.2004. Mohl jsem vybrat jiný z široké škály možností od „Díky, pane premiére“ až po stručné „Konečně!“ vyjadřující úlevné pocity, vyvolané zprávou o odstoupení policejního prezidenta. Zvítězila parafráze, protože aféra policejního selhání v kauze Radovana Krejčíře nespadla z nebe, ale má bohatou a poučnou historii, která ukazuje, že nešlo o náhodný úkaz, ale příznačný výraz stavu, do jakého se PČR dostala díky vedení bývalého ministra Grosse a odstupujícího policejního prezidenta. Pohromy, jakou je Krejčířův útěk, nejsou ovšem jedinou stránkou obrazu PČR. Nelze přehlédnout obtížnou práci tisíců bezejmenných policistů, obecné zlepšení kultury jejich vystupování či zavádění moderních technických prostředků a poměrně vysokou míru objasněnosti kriminálních případů. Přes katastrofické zprávy o řádění kapsářů a různých přepadení v pražských ulicích jsme tak bezpečná země, že prezident republiky se může nikým nepovšimnut pustit po ulici a zajít si na schůzku s přáteli do obyčejné „dvojky“, doprovázen jen jedním mužem ochranky (pokud se skutečně jedná o bodygaurda). S tím ovšem kontrastují stále nová odhalení o propojení jednotlivých policistů či policejních gangů s organizovaným zločinem, úplatkářské aféry a hrubá selhání organizace zásahů ústředně řízených policejních složek. Záporné projevy jsou výsledkem postupného vývoje PČR do podoby státu ve státě, jehož šéfové na rozdíl od svých předchůdců z komunistického SNB se nemusejí třást o postavení před nevyzpytatelnými tajemníky vedoucí strany. Velí si sami, kontrolují se sami, podle toho to vypadá. Vůči kritice přicházející z vnějšího světa se PČR chová jako ježek cítící nebezpečí: schoulí se do sebe, vystrčí ostny a chybu přizná jen výjimečně. Průvodním jevem je smířlivost k nedostatkům. Všichni policisté jsou proto dobří, i když se někteří jen tak mimochodem dopouštějí zločinů. Justice je pak bita za průtahy a omyly způsobené zfušovaným přípravným řízením. Na takové případy veřejnost vidí, má-li zájem. Téměř utajeny zůstávají trestné činy nestíhané buď následkem neumětelství policie, nebo nechuti stíhat nestíhatelné (nadstandardně rovné) osoby.

Je zvláštní, že v záplavě článků a televizních komentářů, které se zabývají Krejčířovou aférou a jejími důsledky, se připomíná řada velkých policejních malérů z poslední doby, jako případ manželů Stodolových či odhalení Berdychova gangu. Ale nepadla ani zmínka o tom, že Krejčířův útěk a jeho okolnosti jsou jen dalším dějstvím překvapivými zvraty nabité několikaleté komedie plné omylů.

Radovan Krejčíř je stíhán hlavně kvůli nezákonným obchodům jím ovládané společnosti M5. Jejich nastartování bylo umožněno tím, že celní správa povolila této tehdy neznámé firmě, dříve nepůsobící v obchodě s pohonnými hmotami, dovážet ve velkém pohonné hmoty bez složení celní jistiny. Tím jí přímo nabídla možnost neodvést clo a dań z přidané hmoty a vznik půlmiliardového dluhu na sebe nedal dlouho čekat. Celníci nakonec policii sami upozornili na problém, ale obchod pokračoval dále. Selanku narušil až v r. 2003 ředitel Úřadu finanční kriminality a ochrany státu Martin Pavlík, který podal trestní oznámení na Milana Šišku – včera pověřeného řízením Útvaru pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti po odvolání jeho šéfa. Jeho trestní stíhání bylo zahájeno 17.4.2003 a skončilo odložením věci (jak jinak!).

Spoluhráčem Radovana Krejčíře v jeho svérázném podnikání byl Libanonec Tarek Bachara, který za sebou zanechal třičtvrtěmiliardový dluh na nesplacených bankovních úvěrech a zmizel za hranice. Tvrdil, že mu Radovan Krejčíř usiluje o život. Policisté z protikorupční služby si s ním dali schůzku 18. prosince 2003 v Cottbusu. Zúčastnili se i dva státní zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Praze. Jejich schůzka s prchajícím zločincem patrně proběhla v duchu přátelství a vzájemného porozumění. Po ní šli účastníci každý svou cestou, Tarek Bachara do Libanonu s tím, že už se do ČR nikdy nevrátí. Když se policisté po návratu se svým výletem pochlubili, vypukl poprask. Zesnulý ředitel Správy PČR hl.m.Prahy se velice zlobil, protože jeho útvar po Bacharovi pátral na základě soudního zatykače. Kdyby o schůzce věděl, zařídil by vydání mezinárodního zatykače a využil by Bacharovy přítomnosti v Německu k jeho zatčení. Milan Šiška tehdy vysvětloval, že není v silách jeho lidí každého podezřelého „lustrovat“, takže účastníci schůzky o zatykači na Bacharu nevěděli. Věc prošetřilo Nejvyšší státní zastupitelství ČR, které potvrdilo, že výletníci nepochybili (jak jinak!).

Podstatné je, že policie nedokázala provést vyšetřování proti Radovanu Krejčířovi tak, aby došlo v zákonné lhůtě jednoho roku k vypracování obžaloby. Krejčíř musel být propuštěn z vazby. Dostal se do ní znova kvůli jiné trestné činnosti, ale opět byl propuštěn. Nakonec se soudil s ministerstvem spravedlnosti o odškodnění za nezákonnou vazbu a částečně uspěl.

Média zaznamenala částku 200 tis. Kč, kterou Krejčíř a jeho rodina na státu vysoudili. Nevšimla si však perličky jeho případu, kterou bylo jednání o propuštění z vazby na kauci ve výši 40 mil. Kč. Obviněný byl ochoten a finančně připraven ji složit, a to v situaci, kdy všechen jeho majetek včetně bankovních účtů byl obstaven. Kde se tato obrovská částka vzala, není patrně dosud známo. Odvolací soud nakonec přijetí kauce odmítl právě pro nejasnost původu peněz.

Trestní stíhání Radovana Krejčíře provázelo také podezření na uplácení soudců, které se ale nepodařilo prokázat. Stín podezření z nadstandardního zájmu o věc obžalovaného padl i na obhájce Tomáše Sokola, u něhož se prý Krejčíř a Bachara seznámili.

Celé trestní stíhání Radovana Krejčíře a jeho kumpánů je tedy jediným řetězem chyb a podivností, na které útěk z černošické vily navazuje jako zvláště vypečená pointa. Napadá mě otázka, zda PČR skutečně zamýšlela Krejčířovu činnost prověřit a stíhat a pachatele usvědčit a předat justici k potrestání.

Ať již šlo o vážně míněné stíhání či pouhou taškařici k zastření očí nadřízených a veřejnosti, jedno je jisté: v dobře organizované a řádně kontrolované službě by takové podivné počínání nemohlo celá léta ucházet pozornosti velení. Závady postupu by byly rychle odstraněny a napraveny. Jiří Paroubek Jiřímu Kolářovi neukřivdil.

**************************************************

23.6. MOBY DICK: Volný ring Českého Telecomu
Moby Dick

Tentokrát mimořádně není nic vymyšleno. Stejně mimořádně nejde o fiktivní zápis z fiktivních Českých Textáren.

Z listárny Moby Dicka:

Milý Moby,
intranet ČTc je vybaven diskusní rubrikou, kde je k dispozici i téma "Ring volný". Zde mohou zaměstnanci vznášet dotazy na jakákoli témata. Občas je jim i odpovězeno. Zde je výpis z jednoho takového dialogu:

Zbrane v zamestnani J.P. 11.05.2005 08:27:42

Nejako jsem nenasel prihodnejsi misto kam to napsat, tak sem, doufam ze to tu obcas nekdo fundovany cte a odpovi. Muj dotaz vychazi ze sobotni udalosti, ktera se stala nasemu gen. rediteli.
Pokud se vratim nejaky patek zpet, byla mi dana informace ze zbran na pracovisti (tim mysleno ze ji clovek ma nekde u sebe (skryte, stul, atp, nikoli kolty proklate nizko) se rovna hodinovemu vyhazovu. To me ted vede k zamysleni jaktoze nas generalni reditel zbran nosit muze, vracel se ze sluzebni cesty, tzn. plneni pracovni povinosti - ovsem dle zakona k vykonu sve prace nepotrebuje, a presto byl ozbrojen, to vede k myslence ze asi tezko pred kazdym opustenim olsanske 5 nebo jine budovy v majetku firmy se vraci domu pro tam bezpecne ulozenou a chranenou pred odcizenim zbran tak jak veli zakon.
Tuto informaci sotva nekdo vyvrati nebo potvrdi, takze jeho zbran nejspise prostory CTc zna, pokud ji vozi na sluzebni cestu, tak pak i nejspise na cestu do prace z prace ji bude mit taktez u sebe, a pochybuji ze ji nechava v aute, jakozto clovek ktery udelal testy zpusobilosti k manipulaci se zbrani prislusne kategorie by mel vedet ze takove pripadne pocinani se neslucuje se zakonem o zbranich a strelivu. Vuci jiz zminenu zakonu je stejny smrtelnik jako ja nebo kdokoliv jiny, clovek ktery ma zbran k ochrane sve osoby a sveho majetku, proto by me zajimalo ktera vyssi moc mu dava prava chranit sve zdravi a majetek na pude firmy, kde predpokladam ze mu zadne nebezpeci nehrozi, kdyz nam smrtelnikum za stejne pocinani hrozi vyhazov, opravdu pozice managera, generalniho reditele, predsedy prestavenstva mi opravdu nedava opravneni pohybovat se po firme se zbrani, oproti zakonum a nasemu pravnimu statu, kde jak receno chranit zdravi a majetek ma kazdy (po slozeni zkousek zpusobilosti, atp....), a vuci tomuto zakonu jsme si rovni. tezko mi firma zaplati trvale nasledky z prepadeni pri ceste z prace nebo do prace, mimo vlastni pozemky, kor treba v zimnich mesicich kdy chodime do prace za tmy, pozemky kde se parkuji nefiremni auta zrovna taky bezpecim neoplyvaji (o jejich kvalitach ani nemluve), o nejakem aktivnim zasahu pseudo bezpecnostni agentury taky tezko mluvit, osobne myslim ze by jejich zdravi ve vetsine pripadu neprezilo beh na 60m.
TAKZE mam resp mame jako smrtelni zamestnaci moznost resp prechovavat v zamestnani u sebe zbran, vychazejici z platnych zakonu tohoto statu, chranit sve zdravi a majetek, aniz by hrozila nejaka sankce ze strany zamestnavatele, pokud ne, jakto ze jsou jsou firemni zakony nad zakony naseho statu, a udeluji urcite vyjimky, pokud dalsi ne jak tedy firma hodla zabezpecit zdravi ochranu zdravi a majetku zamestnance mimo zamestnani, kam cesta z prace, do prace patri (nerealne a nesmyslne), kdyz mu nedovoli vyuzit pravnich kroku drzeni a pouziti zbrane v pripade potreby. ................................nerad bych slysel odpoved ze hrozi pouzit izbrane na nadrizene atp................to je nesmysl, protoze majitel zodpovida s veskerymi pravnimi dusledky a postihy za opravnene nebo neopravnene pouziti zbrane a to pak prislusi na setreni zodpovednych organu nikoli zamestnavatele."

Někdo to četl a vyvodil důsledky. Hádejte jaké:

a) Dovolili všem zaměstnancům vnášet na pracoviště střelné zbraně.
b) Vyhodili Berdára.
c) Dovolili Berdárovi zastřelit potížistu.

Správně je d):

Re: Zbrane v zamestnani Jarmila Thurnvaldová 14.06.2005 15:43:32

Vážené kolegyně, vážení kolegové,
dne 11. května 2005 v 8 hod. 27 minut vložil J.P., specialista pro zákaznická řešení v jednotce Provoz, na hlavní stránku intranetu naší společnosti do části Diskusní forum text označený Zbraně v zaměstnání. Sdělením zjevně reagoval a vycházel, cituji z jeho příspěvku......" ze sobotní události, která se stala našemu generálnímu řediteli"..... konec citátu. V tomto textu v rozporu s pravidly slušnosti a zásadami spolupráce napadl hrubým a urážejícím způsobem generálního ředitele. Sdělení obsahovalo výroky a nepodložené informace způsobilé vyvolat u ostatních zaměstnanců paniku a pocity ohrožení jejich zdraví a majetku v prostorách firmy , a taktéž způsobilé vyvolat u zaměstnanců negativní reakce až odpor vůči osobě generálního ředitele, který z hlediska své pozice reprezentuje zaměstnavatele, neboť je mu svěřen výkon práv a povinností v pracovněprávních vztazích. Výroky byly rovněž tak způsobilé snížit vážnost a autoritu tohoto vedoucího zaměstnance.
Takové jednání je ve zřejmém rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, neboť s ohledem na postavení osoby, na niž se takto útočí, je chápáno i jako útok na zaměstnavatele samotného. Zaměstnavatel, po zvážení všech okolností, s přihlédnutím k osobě zaměstnance, k době a způsobu jeho jednání, dospěl k závěru, že tento zaměstnanec porušil uvedeným jednáním pracovní kázeň zvlášt hrubým způsobem, konkrétně povinnosti uložené zaměstnancům v pracovněprávních předpisech, taktéž v Pracovním řádu a Kodexu zaměstnance společnosti. Při posuzování věci bylo přihlédnuto i k tomu, že J.P. měl již v minulosti s dodržováním pracovní kázně potíže. Pracovní poměr s J.P. byl po jeho návratu z dovolené 6. června 2005 ukončen následujícím dnem.
Společnost vítá připomínky a podněty zaměstnanců, jakkoli by byly kritické. Neznamená to však že bude tolerovat, a ani tomu tak nemůže být, jednání, které útočí na zaměstnavatele a jeho zaměstnance. Takové jednání nelze obhájit demokracií a svobodou slova, kterých se náš bývalý zaměstnanec dovolával. Akceptovat takovou obhajobu by bylo zaměňováním svobody s nezodpovědností, což je s demokratickou společností neslučitelné.
Jarmila Thurnvaldová, jednotka Lidské zdroje"