Pravda, která pořád platí

Ti, kteří by se vzdali podstatné svobody, aby si opatřili trochu dočasného bezpečí, nezaslouží ani svobodu, ani bezpečí.

Benjamin Franklin, v@zastoupení.mola, 62.245.72.103

Ministerstvo je trafika, kde se jeden, za slušné peníze, zas moc nepřetrhne.

Nakonec, možná je to lepší, když začne vyvíjet činnost taková s. Emmerová, ba i mnozí jiní, je to na pováženou. A restrikce a kontroly jsou nejoblíbenější činností ouřadů, neb se dají snadno vykazovat.
S londýnským útokem však padl mýtus, že teroristé se rekrutují v chudých zemích Asie. Multikulturnost může existovat jen tam, kde ji akceptují VŠECHNY zúčastněné strany.
Chceš bydlet v mém domě? Tak dodržuj moje pravidla chování! Nebo se vrať, odkud jsi přišel!
Dokud muslimové sami aktivně nevystoupí proti agresivním projevům své víry, dotud jim nevěřím ani slovo o mírumilovném soužití!

Rpuť, 62.141.24.1

*-***************************************************************
14.7. EVROPA: Kam s evropskou ústavou?
Stanislav Reiniš

Dítě, jehož ozvy bylo slyšet tu hlasitěji, tu ale zcela potichu, při svém porodu utrpělo vážné perinatální zranění tím, že si je neodhlasovali Francouzi a Holanďani. Také v Německu by podle průzkumů asi Evropská ústava neprošla. Nejen v celé Evropě, i v České republice se politická scéna rozdvojila, sociálně demokratická vláda chce v „kampani za ústavu“ pokračovat, ODS si myslí, že je to zbytečné. Jsem na rozpacích, jestli je tohle všechno dobré nebo špatné.

Na jedné straně je Evropská ústava asi potřeba, aby se dalo v Evropě klidně a produktivně žít. Ústava je pěkná věc, přísahá se na ni, je-li třeba. V Evropě je nutná, abychom nepokračovali v mnoha staletích bojů. Navíc je to velmi pečlivě psaný mnohasetstránkový dokument, kde je obsaženo skoro všechno, co se v minulých letech podařilo prohnat soukolím moci v Bruselu. Prakticky v jednou svazku tedy ústava shrnuje plejádu odhlasovaných norem a dobře se v ní listuje. Chammurapiho zákoník nebyl jasnější a přehlednější.

Na druhé straně je to velmi pečlivě psaný mnohasetstránkový dokument, který shrnuje spousty dávno odhlasovaných a zčásti neužitečných norem. Ty asi moc dlouho nevydrží a zmizí, nebo budou brzdou rozvoje. Byly používány ve zcela jiných podmínkách, kdy zemí Evropské unie bylo pár a byly na velmi sobě podobné politické a ekonomické úrovni. Ústava se tedy bude ob co chvíli měnit, bude se o ní zase hlasovat ve všech zemích, zas bude legrace. Ústava však má být něco jiného. Má obsahovat hlavní životaschopné téze, podle kterých chceme žít. Ústava by tedy měla v první řadě obsahovat základní pravidla, jak má být evropský stát zorganizován, že v něm má být méně byrokratických útoků na svobodné podnikání, protože jen tak se podaří na úroveň USA dostat. To je základní a principiální otázka, která zakyslou byrokratickou mocí pohne. Prováděcí nařízení a detaily mají být někde jinde.

Na jaře tohoto roku dlouho a rozvážně jednaly země Unie o tom, že by se měly začít ekonomicky přibližovat Spojeným státům. Tak dlouho jednaly, až došly k názoru, že dohnat USA není možno, že to situace nedovolí a že se to má nechat být. Čili, že Evropa bude i nadále skanzenem starých polozapomenutých a překonaných idejí o tom, jak má vypadat současný pokrokový stát. Euroústava tak, jak ji čteme, je tedy snem usedlých byrokratů, kteří se o změnu vůbec nesnaží, to, co je, jim vyhovuje.

Evropská unie je v ústavě kodifikována ve svých mnohaletých pravidlech, zákonech, omylech a nařízeních, podle kterých jsme Ameriku nepředehnali. Ta jsou nyní podávána k časově neomezenému použití. Budou platit stále, dokud se o nich zase nedohodnou jednotlivé země a nezruší je. To bude proces zdlouhavý a nepopulární. Radši tedy takto ne. Euroústava tohoto typu je na škodu.

A proto nechť moudré hlavy opět usednou a dají dohromady něco nového, perspektivního, inteligentního, podporujícího rozvoj Evropy tak, aby občané Unie nebyli ve světě druhořadými závistivými příbuznými, aby nevládli byrokrati a aby se Evropská unie mohla racionálně měnit a vyvíjet. Moudré hlavy, hledejte ideje.

*************************************************************************************

14.7. SPOLEČNOST: Berně
Jaroslav Kalenda

Byly doby, kdy lidé přinášeli dary mocným a oběti svému božstvu. Mocným však dary nestačily, takže si brali od bezmocných co chtěli. Upevňováním společenského řádu, kdy se z mocných stávali vladaři a z bezmocných jejich poddaní, dostal určitý řád i způsob, kterým byli poddaní obíráni o výsledky své práce. Vládce stanovil zákonem, za co a kolik peněz či naturálií si bude od poddaných brát – vznikly berně. Pozadu nezůstala ani mocná církev a začala od poddaných vybírat svoje desátky. Mimo zákon si na své přišli i loupeživí rytíři.

Fantazie vládců a jejich rádců byla taková, že berně mohly být (a také byly) stanovovány prakticky za cokoliv, od kohokoliv a v jakékoliv výši, což panovníkovi umožňovalo nákladný přepychový život (včetně jeho dvora), platit své úředníky a sloužící, financovat svoji armádu a nemusel ani omezovat svoji dobročinnost. To vše se nám v principu zachovalo do dnešní doby, i když zde došlo k několika zásadním změnám vlivem demokratizace společnosti. Vláda již nežije v tak okázalém přepychu jako vládci minulosti. Její členové se již nevozí v pozlacených kočárech - stačí jim obyčejné auto (v ceně několika miliónů). Také to, aby demokratická vláda brala občanům výsledky jejich práce, se ukázalo jako zcela nevhodné. Daleko lépe vypadá, když občané dávají sami své vládě svoje peníze. Proto byly zrušeny berně (od slova bráti) a nahrazeny daněmi (od slova dáti). Mnoho zaostalých občanů však tuto zásadní změnu zcela nepochopilo a i nadále používají pro finanční úřady hanlivé označení „berňák“. Ovšem daně se musely oproti minulosti poněkud zvýšit, protože bylo nezbytně nutné navýšit počty úředníků a „sloužících“, a ani armáda už není tak levná jako bývala.

Zkušení „berňáci“ (zde míněni odborníci na výběr daní), jejichž fantazie ani dnes neodumírá, omezili možnost vybírat daně za cokoliv a racionálně se zaměřili především na oblasti, kde hodnoty vznikají (DPH), na oblast, kde občan se k penězům dostává, ať již formou mzdy, zisku či jinak (daň z příjmu) a na oblasti, kde občan musí vyndat peníze z peněženky (spotřební daň při nákupu zboží, daň z prodeje nemovitostí, darovací daň). V ostatních oblastech pak „berňák“ pouze paběrkuje. „Berňáci“ vědí, že daňový systém musí být pro lidi přijatelný, zvláště v demokratické společnosti, kde jej občané prostřednictvím svých poslanců schvalují. Lidé jsou neradi obíráni o výsledky své práce a tudíž i neradi je státu dávají. „Dobrý“ daňový systém musí proto využívat všech prostředků, které jej učiní pro poplatníky přijatelným. Jednou z cest je vyčlenit z výběru daní některé platby a označit je jako sociální pojištění, příspěvky na zaměstnanost, správní poplatky, cla, dálniční známky, odvody, či jiným vhodným termínem. Vynikajícím prostředkem je i selektivnost daní. Využívá se zde známé „rozděl a opanuj“. Většina zaměstnanců jistě nebude nic namítat proti zdanění zisku, lidé s nižšími příjmy rádi odsouhlasí progresivní zdanění příjmů, vysokou spotřební daň na cigarety, alkohol, či benzin jistě pochválí nekuřáci, abstinenti a lidé nepoužívající automobil. A jestliže se ještě toto zdanění opře o naši přirozenou míru závisti a podpoří argumenty jako je „sociální spravedlnost“ a péče o zdraví (škodlivost kouření, alkoholismu a výfukových plynů), je cesta k zvyšování daní otevřena. Stát má k disposici pouze prostředky, které vybere, sám žádné nevytváří. Peníze vybrané státem všemi uvedenými způsoby se nakonec slijí do jednoho hrnce státního rozpočtu, kde se z nich převařením stanou státní finanční prostředky, se kterými pak stát hospodaří. To jsou prostředky, ze kterých je placeno „bezplatné školství“, „bezplatné zdravotnictví“, nejrůznější státní dotace a sociální dávky.

Chudoba již také není to co bývala a svůj vývoj proto prodělala i dobročinnost. Stala se institucí a přeměnila milodary na solidaritu. Dnes již nemusí chudí sedět na schodech kostelů a žebrat o almužnu od bohatších spoluobčanů. Stačí, když přijdou na příslušný úřad a tam jim v rámci „sociální spravedlnosti“ vyplatí jejich dávky, na které mají dnes nezpochybnitelný nárok. Pomocí daní a dávek začala vláda přerozdělovat naše peníze. Po vzoru Jánošíka: bohatým brát a chudým dávat. Jenže chudoba a bohatství jsou velmi relativní pojmy. Vzpomínám, jak bylo uspokojeno moje sociální cítění, když jsem se v tehdejším tisku dočetl, že podle prohlášení prezidenta Kennedyho žije 20 miliónů Američanů pod hranicí chudoby, zatímco u nás je tento problém prakticky vyřešen. Pocit uspokojení však velmi rychle vyprchal, když jsem zjistil, že výše ročního příjmu na osobu, kterým byla v USA definována ona „hranice chudoby“, několikanásobně převyšuje můj roční příjem. Uvědomil jsem si, že i „hranice chudoby“ je relativní a že závisí na bohatství státu a vyspělosti jeho ekonomiky.

Podíváme-li se poněkud vážněji na daňovou a sociální politiku státu, nevyhneme se otázkám spojeným s přerozdělováním finančních prostředků. Otázkám o důvodech, míře, způsobech a důsledcích přerozdělování. Jsou to otázky, ve kterých se nejvýrazněji projevují rozdílné přístupy politické levice a pravice k občanské solidaritě.

Levice chápe solidaritu ve smyslu své ideologie „sociální spravedlnosti“, jako následnou korekci (vyrovnávání) výsledků společenského produkčního procesu, ve kterém dochází, v důsledku nestejné ekonomické úspěšnosti jeho aktérů, k nerovnoměrnému rozdělování jeho výnosů. Tuto korekci řeší levice progresivním zdaněním vyšších příjmů a poskytováním různých sociálních dávek nižší příjmové skupině obyvatel. Cílem tohoto přerozdělování je vyrovnávání sociálních rozdílů. V pravicovém pojetí je solidarita orientována především na pomoc občanům, kteří se ocitnou v obtížné sociální situaci neřešitelné vlastními silami (nemoc, ztráta zaměstnání či jiné objektivní příčiny), na pomoc tělesně či mentálně postiženým, na pomoc při zaopatření dětí. Významnou složkou solidarity je i vyšší příspěvek (v rámci daně z příjmu) na úhradu nákladů státu a veřejně prospěšných služeb. Pravice si nedává za cíl vyrovnání sociálních rozdílů vzniklých v produkčním procesu, ale prosazuje vytváření rovných podmínek na vstupu do tohoto procesu pro všechny občany. Nejde tedy o to, zda přerozdělovat či ne, ale o stanovení optimální míry.

Z předchozího vyplývá, že levice, hlavně pro realizaci vyrovnávání sociálních rozdílů, požaduje daleko větší míru přerozdělování a tím i větší daňovou zátěž než pravice. O vyšší, či nižší míře přerozdělování rozhodují ve volbách občané tím, kterému politickému směru dají svůj hlas. Přirozená touha lidí uspokojovat svoje potřeby je vede (především ty, jejichž nízké příjmy jim neumožňují plně své potřeby saturovat) k tomu, přiklánět se k vysoké míře přerozdělování, která jim přináší okamžitý prospěch. Paradoxem je, že časem právě na nejnižší příjmové skupiny nejvíce dopadají negativní důsledky vysoké míry přerozdělování.

K přerozdělování dochází různými způsoby, a to jak při výběru daní, tak při poskytování všemožných sociálních dávek, ale i prostřednictvím systémů školství, zdravotnictví a důchodů. Hlavním zdrojem přerozdělování při výběru daní jsou daně přímé (což platí i pro „rovnou daň“ a tím více pro daň s progresivní sazbou). Proto levice preferuje daně přímé před nepřímými. Míra přerozdělování roste s absolutní výší těchto daní, se zvyšováním progrese zdanění a se zaváděním rozličných odpočtů z daňového základu. Na straně poskytování dávek roste míra přerozdělování s růstem jejich absolutní výše a s počtem jejich selektivních forem.

Pozitivním důsledkem přerozdělování je ona „sociální spravedlnost“, která formou daňového zvýhodnění a poskytováním sociálních dávek usnadňuje život občanům s nižšími příjmy, umožňuje zvýšit jejich spotřebu a do jisté míry snižuje rozdíly v životní úrovni. Z tohoto pohledu je vysoká míra přerozdělování jistě „sociální“, ale v žádném případě není „spravedlivᓠ(lze-li vůbec pojem spravedlnosti v těchto souvislostech použít), postihuje-li pracovní příjmy. Pracovní příjmy (mzda, plat, či zisk OSVČ) jsou závislé na iniciativě, pracovním nasazení a výkonnosti, na prostředcích a času, které jednotlivý pracovník věnoval vzdělání či jiné přípravě na pracovní proces. Pracovní příjem jednotlivce je ve své podstatě odměnou za jeho přínos k prosperitě a bohatství společnosti. Zdanění tohoto příjmu v závislosti na jeho výši (rovná daň) je formou povinné solidarity. Použití progresivních sazeb u této daně lze však zdůvodnit pouze logikou, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Důsledkem takto konstruované daně je ztráta motivace pracovníků dosahovat větších výkonů. V souběhu s vysokými sociálními dávkami může tato ztráta motivace dojít až k neochotě vůbec pracovat. I poměrně vysoké zdanění ve vyšších příjmových skupinách působí jen málo (u vysokých příjmů vůbec) na omezení osobní spotřeby. Zdanění zde spíše snižuje výši osobních úspor a investic. Stejný efekt má i vysoké zdanění zisku podniků. I v tomto případě omezuje vysoká daň prostředky na investice.

Na úrovni státu je otázka způsobů a míry přerozdělování velmi složitý politický a ekonomický problém. Z politického hlediska je zvyšování a rozšiřování sociálních dávek populární, jejich snížení či omezení však je často politicky neprůchodné. Vláda, která prosazuje štědrý sociální systém z ekonomického hlediska balancuje na hraně nože. Vysoká míra přerozdělování je totiž udržitelná jen za předpokladu vysokého tempa rozvoje ekonomiky. Je však skutečností, že právě vysoká míra přerozdělování, odčerpáváním investičních prostředků, tempo rozvoje podvazuje. Při poklesu tempa ekonomického rozvoje nestačí nižší výběr daní na pokrytí všech státních výdajů. Vzhledem k nutnosti uhradit prostředky sociálního systému, které mají charakter mandatorních výdajů, dochází k omezení státních investic a zadlužování státu. Stávající vysoká míra přerozdělování tak vyvolává negativní multiplikační efekt. Celkové omezení investic, vlivem vysoké míry přerozdělování, pak dále přispívá k vyšší nezaměstnanosti, a tedy i k růstu mandatorních výdajů. Narušení, pro ekonomický rozvoj, optimálního poměru mezi „spotřebou“ a „odloženou spotřebou“ (jako zdroje investic) jde při dlouhodobém vysokém zadlužování státu tak daleko, že místo aby hospodaření státu disponovalo zdroji z „odložené spotřeby“, řeší problémy vzniklé z „odložené platby“. V této situaci se ocitly i některé západoevropské státy (např. Francie a Německo), které si zachovaly štědrý sociální systém, vytvořený na základě dřívější vysoké prosperity jejich ekonomik.

Shrnutím negativních důsledků vysoké míry přerozdělování dostáváme tento výčet:
- ztráta motivace dosahovat vyšší výkony,
- omezení investic na úrovni občanů, podniků, bankovního sektoru (omezení úspor stejně jako zadlužení státu snižuje bankovní investiční zdroje) i státu,
- nezaměstnanost v důsledku vysokých nákladů na pracovní sílu a nedostatku investic,
- náklady vyvolané potřebou rozsáhlého administrativního aparátu pro složitý daňový a sociální systém (odhady hovoří až o 50% přerozdělovaných částek),
- odčerpání produktivních pracovníků zaměstnávaných v administrativě,
- vytváření prostoru pro korupci, daňové úniky a možnost zneužívání sociálních dávek.

To vše jsou faktory, které utlumují ekonomický růst. Tím je samozřejmě omezena i reálná výše těch nejnižších příjmů, na základě které je definována ona pomyslná „hranice chudoby“, týkající se právě těch skupin, pro které je přerozdělování určeno.

Na závěr několik poznámek k praktické politice. To, že vysoká míra přerozdělování zdrojů do spotřeby na úkor investic, je příčinou zaostávání ekonomického rozvoje, pochopil i socialista Tonny Blair (viz jeho projev v evropském parlamentu). Prosazuje proto v tomto duchu reformu EU. Chápe to i každá rodina, která si chce zvýšit svůj životní standart úsporami na dovolenou, koupi auta či na investici do vlastního bydlení. Nelze to však očekávat od našeho funkčně „nejvyššího ekonoma“, ministra financí Sobotky, jehož ekonomické znalosti končí na úrovni poznání zvyklostí účetního rozpisu jednotlivých položek státního rozpočtu. V jeho hodnotovém žebříčku stojí stranické preference daleko vpředu před zájmy o prosperitu země. Je to znát z jeho rétoriky a článků, které mají vždy blíže k agitce stranického propagandisty, než k vystoupení ministra ČR. Vyplývá to i z jeho způsobů řešení ekonomických problémů země:

- Nedostatek domácích investic, způsobený vysokou mírou přerozdělování, řeší podbízením se zahraničnímu kapitálu, pro který jsou připravovány výhodné podmínky, včetně daňových prázdnin. Je to opět forma přerozdělování, tentokrát ve prospěch cizích kapitálových společností, provázená vytvářením nerovných konkurenčních podmínek.
- Užívání státních prostředků na „předvolební dárkové balíčky“, např. při přesunu položek do vyšší sazby DPH.
- Konsolidační program snižování deficitu státního rozpočtu pro splnění podmínek přijetí eura, kde po dlouhodobém zadlužování státu jsou největší úspory naplánovány do příštího volebního období.
- Charakter „předvolebního dárkového balíčku“ má i jeho poslední návrh na snížení procenta zdanění v dani z příjmu. Po sedmiletém zvyšování daňové kvóty, přichází ČSSD na půl roku své vlády s populistickým návrhem snížení daní pro nižší příjmové skupiny. Vzhledem k tomu, že tento návrh je v rozporu s jejich volebním i vládním programem, je zřejmé, že je motivován opět snahou o posílení volebních preferencí jako protitah k návrhu ODS na „rovnou daň“. I tento návrh je však koncipován tak, že zvyšuje daňovou progresi daně z příjmu.
- Přesto, že většina nepracovních příjmů je zdaňována rovnou daní (daň ze zisku, daň z úroků, darovací daň, daň z prodeje nemovitosti, dědická daň odstupňovaná pouze příbuzenským vztahem a dokonce i daň z výhry), líčí populisticky rovné zdanění pracovních příjmů jako ekonomickou katastrofu, proti které společně s KSČM bojuje.

Pokud lze něco hodnotit jako katastrofu, pak je to přijímání nesystémových dílčích opatření bez ekonomického kalkulu, motivované stranickým zájmem získat politické body. Zvyšování progrese zdanění pracovních příjmů, pod jánošíkovským heslem „bohatým brát a chudým dávat“ má blíže ke způsobům z doby lapků a loupeživých rytířů, než k racionálnímu řešení v moderní společnosti. Zdá se být proto vhodnější a výstižnější používat pro takto vybírané peníze starší český název – BERNĚ.

Ing. Jaroslav Kalenda