27.7. MROŽOVINY: Na druhý pohled
František Novotný

Dvojitá řada sebevražedných atentátů, která v uplynulých dnech postihla Londýn, vyvolala zděšení. Především faktem, že v Evropě, byť ne zatím kontinentální, byli nasazeni sebevrazi, zopakováním akce během čtrnácti dnů, což má tentýž děsivý efekt jako puma se zpožděným zapalováním, a v neposlední řadě zjištěním, že atentátníci, minimálně v prvém případě, byli muslimové evropští, zdánlivě neochvějně integrování do západní civilizace.

To je první pohled, ten děsivý, podbarvený emocemi. Jenže islamismus a jeho barbarské útoky vyžadují i druhé pohledy, pohledy chladného rozumu. Ten v případě londýnských atentátů na veřejnou dopravu ukazuje, že útočníci možná získali taktické vítězství, ale strategicky více ztratili než získali. Tak jako útok na New York z 11. září 2001 „probudil“ Spojené státy, změnil laxní veřejné mínění v Americe a umožnil zničit dva totalitní režimy, tak také londýnské útoky změnily cosi podstatného. Evropané, kteří spíše stáli v opozici proti Bushově politice, pozvolna začínají kopírovat jeho „tvrdé“ metody. Především to platí pro EU, která často koketovala se smířlivými postoji a ráda hledala vinu na straně Západu. Tomu odzvonilo. Velká Británie se Blairovými slovy chystá vypovědět islamistické radikály a změnit zákony tak, aby mohla islamisty snadněji potírat. Je konec jakéhosi „příměří“, které prý mezi islamisty a Brity existovalo – vy nás necháte v klidu na britské půdě a my budeme páchat atentáty jinde. Islamismus tak ztrácí nejdůležitější evropskou základnu, kterou v tolerantní britské společnosti měl. Tato tolerance prostě skončila a Britové se nyní cítí být ve válce stejně jako Američané. U konce jsou i smířlivé a omlouvačné postoje kontinentálních Evropanů a ti, kteří je nepřestávají zastávat, jsou v menšině a ocitají se mimo hlavní proud.
Nicméně to není vše, co islamisté po londýnských atentátech ztratili. Právě skutečnost, že atentátníky byli rodilí Britové, vedla britské islámské duchovní k tomu, že vyhlásili nad atentáty a jejich původci fatwu, neboli náboženskou klatbu. Je to poprvé, kdy islámský klér oficiálně a veřejně odsoudil islamismus a vystavil náboženské fanatiky své vlastní víry do ofsajdu. Toto vydělení teroristů z masy ostatních věřících je nutnou podmínkou k vítězství nad islamistickým terorismem a čin britských duchovních znamená žádoucí průlom v této oblasti.

Máme-li vyhrát válku s islamismem (nikoli s islámem, prosím, s tím Západ nebojuje) vyžadují si druhý pohled i naše vlastní postoje a stanoviska. Kupříkladu to, jak konflikt vnímáme a zobrazujeme. V novinách a v televizi se nepíše o islamistických útocích, ale o nějakých anonymních teroristech. Jenže, jak uvedl nedávno jeden komentátor v Hospodářských novinách, my nejsme ve válce se žádným anonymním terorismem. Za 2. světové války Spojenci také nebyli (jen) ve válce s divizemi SS, tanky Tiger, ponorkami typu VII a zázračnými zbraněmi V1 a V2, ale s ideologií nacismu. Zničení zbraní nebylo tedy cílem, ale jenom prostředkem jak zničit nacismus. A totéž platí i pro islamismus, jehož zbraní je terorismus. Musíme si uvědomit, že naším protivníkem není jenom ta zbraň, ale hlavně ideologie islamismu. Tu je třeba zničit. Jenže k tomu ji musíme pojmenovávat všude, kde to jenom jde, v novinách, televizi a v dalších médiích, neboť toliko to, co je přesně nazváno, se dá zaměřit a napadnout. Jsem zvědav, kdy to publicisté a hlavně šéfredaktoři pochopí a místo zavádějícího titulku „Londýn obětí terorismu“ se objeví, nedej bože, adresný nadpis „Londýn cílem islamistů“.

Nejen titulky, ale obsah médií si vyžaduje druhý pohled. Příkladem toho, co mám na mysli, budiž článek, který se objevil v sobotu 23. července 2005 v Lidových novinách na stránce Názory. Pod názvem „Muslimové smějí útočit jenom v sebeobraně“ zde byl uveden rozhovor redaktora Pavla Novotného s českým muslimem Samerem Shehadenem, který se narodil v Praze palestinským rodičům a pracuje v Islámském informačním centru. První otázka zněla, zda pan Shehaden, který má české školy, dokáže pochopit muslimské mladíky, kteří provedli atentáty v Londýně. Cituji odpověď:
„Dokážu pochopit, jakým způsobem uvažovali. Jde o to, že Spojené státy s podporou Británie a ostatních zemí bojují proti muslimům ve světě.“
Pan redaktor tuto odpověď přešel a položil další otázku. V ten okamžik selhal. Nikoli jako novinář, ale jako příslušník civilizace, která je v boji s islamismem. Mlčel na zjevnou lež, která již není názorem, ale bohapustou propagandou, neboť ani USA, ani Británie, ani žádná jiná západní země proti muslimům nebojuje, ale jen a jen proti islamistům a jejich terorismu. Jak okupace Afghánistánu, tak Iráku nebyla zaměřena proti muslimské víře, ale proti těm nejodpornějším totalitním režimům, které v prvé řadě likvidovaly vlastní občany, tedy muslimy. Taliban povraždil tisíce muslimů a Saddám Husajn dokonce miliony za osmileté války s Íránem, nehledě na přepadení Kuvajtu.
Na odpověď toho palestinského mladíka měl tazatel ihned reagovat upřesňující otázkou: Uvědomujete si, že to, co říkáte, není pravda? Kdo vám namluvil, že USA bojují proti islámu? Víte, že to, co jste tady řekl, je ideologie islamistických teroristů? Znamená to snad, že se od nich lišíte jenom tím, že jste doposud žádný atentát neprovedl?
Na otázku, zda je proti útokům v Londýně a Madridu, odpověděl pan Shehaden, že je proti, avšak na dotaz, jak je tomu v případě New Yorku, prohlásil, že tento útok není schopen jednoznačně odsoudit a nechce zacházet do detailů. Na otázku, proč zůstává v Česku, kde zaměstnavatelé muslimům nedovolují se pětkrát denně modlit, odpověděl, cituji: Chci lidi obeznámit se skutečným islámem. Chci jim vysvětlit, že fámy, které se o islámu šíří, nejsou pravdivé. Kdybych zde toto nedělal, odešel bych.
Řečeno normální češtinou, pan Shehaden pracuje v Česku jako agitátor, má to jako „stranický úkol“. Je názornou ukázkou, jak islamismus zapouští kořeny v mladých „naturalizovaných“ muslimech a jaké metody používá k infiltraci. Zbývá jenom doufat, že jak pan Shehaden, tak celé Islámské informační středisko je zájmovým objektem BIS. LN tímto rozhovorem nepochybně poskytly přemýšlivým lidem „na druhý pohled“ velezajímavý materiál, který jenom dokazuje, že ony „fámy“ o islámu mají mnohdy blíže k pravdě, než bychom si všichni přáli. Na druhé straně tazatel dopustil, aby se názorová stránka novin bezděčně stala propagandistickou platformou právě toho islamismu, který vraždil v Londýně. Ale takto selháváme všichni – novináři, politici, ministři zahraničí, intelektuálové. Profesionálně jsme sice v pořádku, ale jako by nám stále nedocházelo, že si obdobná selhání bezbřehé tolerance již nemůžeme dovolit, když každý z nás je už dávno zatažen do války s islamistickým terorismem, její fronta se blíží, a bez předchozího uvědomění prostě tuto válku vyhrát nelze.

Druhý pohled také vyžadují názory, že odvetná opatření jsou to, co teroristé chtějí, že jimi přicházíme o základní hodnoty západní civilizace a tím automaticky prohráváme. Týká se to například odporu proti rozšíření policejních pravomocí, proti zákonům o dohledu nad radikály a eventuálně jejich deportací, prodloužení lhůty předběžného zadržení, odposlechu telefonů, vypínání mobilů atd. Samozvaní ochránci demokracie tvrdí, že o zavedení takovýchto opatření právě islamistům jde a jejich uzákonění by znamenalo prohru demokracie. Že jim jde o vehnání Západu do války proti islámu a pokud terorismus budeme takto pojímat, teroristé jakoby už zvítězili. Na první pohled to zní tak hezky, přesvědčivě, humanisticky, demokraticky…
Jenže kdo se, byť jen povrchně, zajímá o historii Západu, ví, že to je jenom klišé, které někteří lidé říkají, aby si uchovali pocit vlastní důležitosti, či úzkými ideologickými zájmy diktovaný názor těch, kteří se upsali politické korektnosti a modle multikulturalismu. Kupříkladu USA za 2. světové války internovaly všechny americké Japonce. Není to sice nic, čím by se mohly chlubit, ale po válce je ihned propustily. (Kdyby měli dnešní tzv. „zastánci“ demokracie pravdu, museli by v internačních táborech sedět dodnes.) Obdobně byla ihned po válce i v jiných spojeneckých zemích zrušena válečná omezení lidských práv, jejichž systém se vlastně z válečného vítězství Spojenců zrodil. Včetně OSN. K návratu k demokracii, či lépe řečeno k její obrodě, ale nedošlo v SSSR, kde se naopak koncem 40. let teror proti vlastním občanům ještě vyhrotil tzv. teorií o zostřování třídního boje. I tento chabý příklad dokládá, že na rozdíl od totalitních režimů mají demokracie zvláštní samočisticí schopnost zbavovat se omezování občanských svobod a práv - když pomine potřeba tohoto omezování. Jestliže tedy britský premiér Blair žádá po londýnských útocích rozšíření policejních pravomocí a deportační zákony, nejde o nic jiného než o rozšíření arzenálu protiteroristických zbraní – o „vyzbrojení“ demokracie proti islamismu. Je to totéž, jako když Británie po 15. březnu 1939 zavedla sériovou výrobu Spitfirů, přestože pacifisté proti zbrojní výrobě zuřivě protestovali a tvrdili, že je to provokování Hitlera a vyhazování peněz. A tak jako po válce skončila výroba těchto letadel, přestanou i po válce s islamismem platit omezující zákony. Platí snad v Británii, ve Francii, v USA a jinde na Západě stále některý z omezujících zákonů vydaných v období 1. a 2. světové války, či kvůli válce
Stejným žvástem je tvrzení, že přistoupení na válečné stanovisko teroristů by znamenalo jejich vítězství. Vždyť to byl právě Západ, kdo dokázal skvěle odlišovat mezi ideologií a lidmi, mezi zločineckým režimem a národem, který se stal jeho obětí. 2. světová válka se přece nevedla ani proti Němcům, ani proti Italům, nýbrž proti nacismu a fašismu, stejně jako se studená válka nevedla proti Rusům a koneckonců i proti nám, ale proti komunismu. Jak bychom jinak mohli být dnes členy NATO a EU?! Proto je dnes Západ schopen rozlišovat mezi islamismem, tj. mezi fanatickou agresivní nenávistnou ideologií, která chce náš svět zničit, a mezi islámem jako mírumilovným náboženstvím. Proti víře přece nikdo válku vést nechce a NEVEDE, ale to neznamená, že ji nesmíme vést proti islamismu, že se proti němu nesmíme vyzbrojit! Ten, kdo pak obé směšuje, vlastně teroristům nahrává a stává se jejich spojencem. Cožpak je tak těžké pochopit, že to je ta nejzákladnější strategie islamismu - obé smísit (viz první lživou odpověď pana Shehadena) a strachem z náboženské války Západ napřed odzbrojit a pak porazit?
Historie demokratického světa dokládá, že jak obavy ze ztráty demokratických hodnot, tak ze záměny válečného cíle jsou liché a je to jenom účelový argument některých lidí. Je pikantní, že právě tito lidé, kteří proti vyzbrojování Západu protestují a pokládají se za jediné strážce demokracie, nedemonstrují nic jiného než jenom to, že demokracii nevěří, když ztratili víru v její samočisticí schopnosti. Jsou to strážci bez víry, kteří již před islamismem ve skrytu duše kapitulovali.

Mrož
Psáno v Praze 25. 7. 2005

********************************************************

27.7. ESEJ: O výchově
Lubor Dufek

Láska začíná v rodině.
Matka Tereza

S rozpaky jsem se jal psát na tohle téma, v němž jsem pouhý amatér, stejně jako množství jiných rodičů. Ale koneckonců, kdo jiný než rodič je povolán mluvit o výchově? Žádný pedagog profesionál se nemůže vyrovnat pedagogu amatérovi - rodiči. Jen ve vlastní rodině, a to ještě - kdoví jestli. Snad ten nejlepší učitel dokáže k výchově dětí přispět. Možná dokáže dítě nasměrovat, vyvolat v něm zájem nebo dokonce nadšení. Takových pedagogů je ovšem dnes kvůli důsledkům socialistické devastace školství jako šafránu. Ale nemůže dítě namísto rodičů vychovat. Rodiče, kteří si to myslí, žijou v hlubokém omylu; nikdo je nemůže ve výchově zastoupit.

Kolik už rodičů bez jakéhokoliv odborného vzdělání a metodiky vychovalo vynikající nebo aspoň uspokojující ratolesti. To dá přece rozum, jak děti vychovat ... Ale nejenom rozum. V chytrých knížkách jsem četl, že ničeho není k výchově zapotřebí, jenom musí člověk věnovat dětem svůj čas. Moje choť dodává: a hlavně lásku. Říká, že v lásce je obsaženo všechno, i ten čas. Je mnoho rodičů, kteří svým dětem dají všechno na světě, jenom svou lásku a čas ne. Víc rodiče pro své děti dělají, když od nich něco chtějí, než když jim něco dávají. Něco od dětí chtít, to chce čas a trpělivost. Musíte je to nejdřív naučit, vést je a kontrolovat. Chce to důslednost, ocenit je, myslet na ně, věnovat se jim. I trpělivost je projevem lásky. Znám rodiče, kteří toho své děti moc nenaučili, protože s nimi neměli trpělivost. Než by je cokoliv učili, udělali to za ně; je to jednodušší. Mysleli na sebe, ne na své děti.

Dávat dětem věci, to vás stojí jenom peníze. Ale aniž si to třeba uvědomíte, taky čas, který jste museli vynaložit na vydělání peněz a který dětem dlužíte. A vaše děti to stejně neocení, protože na věci si rychle zvyknou a považují je za samozřejmost. Vy si pak řeknete, že je to nevděk. A za co by vám měli být vděčné: za to, že jste je odbyli věcmi?

Můj kolega Tonda K. mi jednou řekl: "Ať děláš, co děláš, na vlivy, které působí na Tvé děti, jsi krátký. Existuje tolik vlivů mimo Tvou působnost: Party a partičky, média se svou povrchností, bulvárem, násilím, sexem bez lásky. Přirozená opozice vůči generaci rodičů, hledání nekonformnosti, často za cenu konformity s pochybnými vzory. Hledání vlastní identity, originality. Separace od rodičů. Náhražky, drogy, špatný příklad, falešné hodnoty. Děti se ti vymknou z ruky a nic nezmůžeš". Tonda byl rozvedený a neměl děti ve své péči. Jeho osmnáctiletá dcera se s ním soudila o výši alimentů.

Nesouhlasím. Tvrdím, že za své děti je každý rodič plně odpovědný. Ať s nimi žije nebo ne. Nakolik se vaše děti chytnou jiných, nekontrolovatelných vlivů, je způsobeno mírou absence vašeho vlivu. Zní to tvrdě a já si samozřejmě uvědomuju, že se to týká i mé výchovy a mých dětí. Jejich úspěchy i neúspěchy na mou hlavu. Taková věc se samozřejmě těžko přijímá. Snadno, když se můžete svými dětmi chlubit. Nemůžu říct, že se mi všechno povedlo. Taky mám máslo na hlavě. To nechť posoudí mé děti.

Slyšel jsem jednou vyprávět, jak syn nepřišel vlastní matce na pohřeb. Neznali jsme ani syna ani matku. Vypravěč i posluchači jednomyslně syna odsoudili. Jsem jiného názoru. Kdo může způsobit, aby děti milovaly své rodiče nebo aby je zasklily? Čí je to zásluha nebo chyba?

Je mnoho způsobů, jak na děti působit. Mně se, jak se zdá, podařil - zcela mimoděk - jeden tak trochu kuriózní výchovný vliv… Humor je sofistikovaným souhrnem životních postojů a úhlů pohledu; se značným odstupem řeší jednoduše ty nejsložitější problémy, odlehčuje je. Svého času jsem sbíral kreslené vtipy, mám jich několik sešitů. Mé děti si je s oblibou prohlížely. A jak rozum braly, čas od času pochopily další a další vtipy. Měly z toho obvykle velikou radost. A tak, aniž bych to tušil, jsem je učil svému pohledu na svět. Nemusíte zrovna sbírat kreslené vtipy. Ale určitě byste měli doma se svými dětmi pěstovat legraci.

x x x

Materiální dostatek přináší podivný paradox: rodiče nutí děti do jídla a děti mají jídlo za násilí. Co se s tím rodiče i děti natrápí. Nedávno jsem slyšel z rozhlasu rady, jak dětičky přimět k jídlu po dobrém: dělat jim z potravin žabičky, ježečky a jiné potvůrky. Asi to spotřebuje dost času a nervů… Dcera mé ženy studovala později a její muž dokončil studia taky s jistým zpožděním. Důsledkem toho bylo, že když jejich tehdy tři děti byly malé, neměli moc peněz. Byl jsem svědkem scény, kdy děti jedly, jako když paličkama bije, jídla ubývalo a chuti zdaleka ne. Matička jim v obavách zoufalým hlasem řekla: "Děti, už nejezte!" Jak to děti uslyšely, dostaly živočišný strach o jídlo a dlabaly tím usilovněji.

V naší rodině jsme nikdy své děti do jídla nenutili. Říkalo se u nás: "Nechceš? Nemusíš, nikdo tě nenutí." Obě dívky jsou dávno velké a velmi záživné. Až pozdě jsem přišel na to, že to byla chyba. Měli jsme je do jídla nutit, měli jsme jim ho cpát, měli jsme z nich vydolovat pláč a odpor k jídlu. Byly by se staly vybíravými a neměly by dnes potíže s linií. Všimněte si zlozvyků štíhlých či hubených lidí. Jedí pomalu, dlouho přežvykují (dnes se tyhle zlozvyky doporučují), jsou vybíraví, nedojídají, v jídle se šťourají a oddělují na kraj talíře sousta, která se jim nezdají. Moje děti, dávno dospělé, ne: pěkně papají, žádné podobné zlozvyky nemají.

x x x

Udivuje mě vždycky, když vidím malé děti, jak točí s rodiči. Jak si dokážou vynutit, co chtějí. Zdá se dokonce, že jsou lepšími psychology, než jejich rodiče. Někdy sice nějakou chytnou, ale často dosáhnou svého, a to i dětičky nejútlejšího věku… Uspávání dětí houpáním a vozením v kočárku není nic zvláštního. Slyšel jsem ale o rodičích, kteří uspávali své miminko tak, že ho vozili v kočárku přes práh, jinak odmítalo spát a vřeštělo. Viděl jsem (a není to nic výjimečného) dítě, které se v obchodě válelo hystericky po zemi a ječelo. Nedostalo kupodivu nářez, ale naopak to, po čem toužilo; asi to byl nejjednodušší způsob, jak dítě zpacifikovat. Není to jen otázka psychologie. Dítě do snahy po získání kýženého pamlsku nebo hračky nebo naopak do odporu vloží veškerou svou energii. A rodiče? Kdyby opravdu chtěli, jistě by prokázali svou duševní i fyzickou převahu a své dítko by náležitě usměrnili. Ale v tom to asi právě vězí. Oni nechtějí. Totiž nevěnují tomu dost pozornosti a úsilí. Výchova chce důslednost a důslednost vyžaduje úsilí a bohužel, i čas. A to je kámen úrazu.

Příkladem absolutně nepromyšleného chování k dětem jsou otázky, které slýchám i od velmi inteligentních rodičů a babiček: "Chceš jíst? Dáš si polívku? Půjdeš spát ?" Zásadní chyba je ptát se dítěte, když nám může odpovědět, jak nechcem. Místo toho je třeba pouze oznámit: "Teď se jde jíst. Tady je polívka. Jde se do postele."

x x x

Nejen nedostatek lásky a pozornosti může způsobit komplikace. U dětí, které mají silnou vazbu na rodiče, hrozí nebezpečí, že se včas od nich neodpoutají, jestliže jim to rodiče neumožní. Slyšel jsem o případu čtyřicetileté učitelky, která se nevdala a musela ve svém věku za trest klečet v koutě. Znal jsem matku, která se rozvedla a kvůli své dceři se už nevdala. Řekl bych, že to spíš byla náhražka vztahu, který se nevyvedl. Když dívka dospěla, nechtěla ji matka uvolnit ze svého sevření a vyčítala jí nevděk. Rozešly se ve zlém. Kolik matek si k sobě připoutává své dítě ne z lásky ale ze strachu před samotou - a to i v manželství? A kolik z těch dětí má pak potíže s navázáním vztahu?

Velké riziko je v příliš úzkém, dětství přetrvávajícím vztahu syna k matce. Oidipův komplex pana Freuda, čili oidipák; taky se takovému chlapci či muži říká mamánek. Jestliže se k tomu přidá otec, který nemá k synovi vztah a sráží jeho sebevědomí, může to mít fatální důsledky. V lepším případě má syn potíže s navazováním známostí a v soužití se ženami. V horším případě zůstane sám nebo ho dokonce postihne sexuální úchylka (viz Hitchcockův horror Psycho), případně to, čemu se dnes říká homosexuální orientace.

Slyšel jsem víckrát laiky i lékaře tvrdit, že homosexualita je dána geneticky. Pochybuji o tom, protože by jí muselo nutně ubývat: homosexuálové většinou nemají děti. Allan a Barbara Peaceovi -36-

říkají na základě studia moderní odborné literatury, že hlavními viníky toho, že se narodí gay, či chlapec s některými ženskými vlastnostmi, jsou stres, nemoc a užívání některých léků matkou v raných stadiích těhotenství, což potlačuje produkci testosteronu. Nic proti moderním výzkumům, ale v žádném ze jmenovaných případů nejde o vliv genetiky. Přestože stresu a užívání léků v minulosti bylo podstatně méně, homosexualita byla vždycky, a v některých dobách daleko masovější. O konkrétních případech souvislosti mezi úzkým vztahem syna k matce a homosexualitou jsem slyšel vícekrát, nejenom v životopisech geniálních umělců (jako například Petra Iljiče Čajkovského), ale i ve svém okolí.

Zdálo by se, že nejen v manželském či mileneckém vztahu, ale i ve výchově nesmí být lásky ani málo ani moc. Ale co je to moc lásky? Spíš si člověk musí hlídat, jestli nemyslí víc na sebe.

******
Je těžké něco takového napsat a nemít pravdu, ale přesto

bych k tomu pár poznámek měl:

Souhlasím, že všude přítomné násilí a špatné příklady nejsou jediné či to největší ohrožení výchovy dětí, více bych se obával neuvěřitelné eliminace mužů nejen ze školství, ale vůbec ze života dětí. Nedokážu posoudit jaké míry dosáhla devastace socialistického školství, ale mne na ZŠ učilo kromě 15 učitelek také 5 učitelů, mé děti zatím učitele nepoznaly, protože jediným mužem na škole je školník, kterého vnímají jen jak po nich uklízí nepořádek. Ve zdravotnictví, ve státní správě, ve všech možných institucích, v soudnictví prostě všude, kde se jedná s dětmi nebo o dětech, na muže těžko narazit a veškeré jednání a rozhodování je touto skutečností silně poznamenáno. V žádném případě si nemyslím, že by muži byli lepší než ženy, jen mám pocit, že tímto způsobem se dlouhodobě a nevratně rozkládá struktura společnosti, jejíž základem je rodina.

Je přirozené, že je každý rodič za své děti odpovědný, ale nepřál bych vám odpovědnost, za někoho, koho nemáte nejmenší možnost ovlivnit, za někoho, koho milujete a z něhož je vychováván vyděrač. Zodpovědnost za své děti si užívali i židé, kteří přežili holokaust zatímco jejich děti ne.


Kvid, 212.65.254.128