19.7. Z MÉHO PODKROVÍ: V co věří mí komentátoři a v co já
Albert Salický

Ze všech článků, které jsem na těchto stránkách zveřejnil, byly (s výjimkou toho o Benešovi) nejhůř přijaty články, ve kterých jsem si více či méně zaryl do náboženství. Takže tentokrát do náboženství nebudu pouze rýt, nýbrž ho učiním tématem samým.

Když mě komentátoři napadají, že píšu o věcech, o kterých nic nevím, když mi oznamují, že jsou mé články o ničem (nebo když se v záblesku upřímnosti přiznají, že nepochopili, co chci říct), případně mi vyčítají, že mi dochází dech, to všechno jsem ochoten brát jako námět k přemýšlení. To poslední navíc není tak hrozné, v podstatě to znamená, že moje starší články byly lepší - alespoň něco pozitivního.

Poznámky typu co tam v tom Salzburgu o tom můžeš vědět jsou pak v době globální komunikace čirou stupiditou. Můžu tady vědět to samé, co oni tam, a možná i víc, protože mám pár dobrých kontaktů. Ovšem například můj ironický dopis o cikánské problematice podobné komentáře vyprovokoval. Nu což, já jsem s cikány v Brně vyrůstal, hrál jsem si s nimi na ulici kšá rybičky do vodičky a chodil s nimi do školy. Komu to nestačí...

Ovšem říct, že mi docházejí nápady, to už je nesmysl. Tam by byl totiž logicky nezbytný předpoklad, že jsem měl nápadů dříve zásobu (jinak by totiž nemohly docházet). Avšak není tomu tak. Já jsem psal vždy jen o tom, co mě právě zaujalo. Což někdy zaujalo i čtenáře, někdy ne. Tak to chodí. A to, co mě nejvíc zaujalo na kritice mých článků o církvích, je fakt, že mě mnozí komentátoři, i někteří z těch obvykle rozumných, považují za ateistu.

Já nejsem ateista. Jsem člověk věřící, mám však problém popsat v co. Z nedostatku jiných informací a z důvodu zjednodušení komunikace tomu říkám bůh. S malým b, stejně jako se píše s malým písmenem slovo člověk nebo zebra. Dostalo se mi několikrát zážitků, které mě zcela přesvědčily, že nad mojí existencí existuje něco vyššího, co do mého života občas zasahuje, naštěstí pro mě (a pro pár lidí z mého okolí) pozitivně, i když zřídka a nečekaně.

Rozhodl jsem se už před mnoha lety tuto bytost (nebo co to je) hledat. Myslel jsem si, že o tom církevníci budou něco vědět. Seznámil jsem se s lidmi a učením řady církví, přečetl spoustu literatury, přesvědčil se však pouze o tom, že církve jsou něco jako VKS(b), NSDAP nebo Gottwaldova KSČ. Neboli naopak, že se známí hrdlořezové naučili své strany organizovat podobně, jako své ovečky shání do houfu Vatikán a jemu podobní.

Což ale neznamená, že jsem se z jejich knih nic nedozvěděl. Musím přiznat, že mě ze všech těch zásadních děl nejvíce zaujala Kniha Mormon. Jednak je to dílo psané mnohem konzistentnějším a i čtivějším způsobem než oba Zákony (které jsou chaoticky - ale možná záměrně chaoticky - poskládanými střípky starých záznamů) nebo Korán (jehož autor je znám, avšak není o co stát), především ale je to zjevně dílo určené relativně modernímu čtenáři. Nevím, kdo tu knihu napsal (ne, že bych i o tomto tématu leccos nečetl, ale žádná informace není přesvědčivá). Vím jen, že to nebyl zakladatel církve Svatých posledních dnů Joseph Smith. Neodpovídá tomu jeho vzdělání ani osobní profil. Stačí zmínit fakt, že zemřel jako mučedník ... s kouřícím revolverem v ruce.

Svět je plný lidí, kteří mají podobně jako já potřebu se o svém bohu dozvědět více. Tak jsou na světe lidé utlačovaní v základních právech, lidé hladoví, deprimovaní, zotročení nebo jen všeobecně naštvaní. A o tyto všechny jedince, hledající východisko z fyzické či duchovní nouze, usilují příslušné organizace. Snaží se je zahnat pod svoji střechu, vylepšit si skóre, zkasírovat příspěvky, své členy zmanipulovat, něco jim sebrat, nic jim za to nedat a především je využít pro své mocenské cíle - zkrátka udělat vše, co se v podobných organizacích dělá, ať v neděli nebo na XX. či kolikátém všesvazovém sjezdu. Uměla to vždy nejen katolická církev, ale i evangeličtí reformátoři, Mohamed, Marx, Hitler, scientologové, Al Kaida nebo třeba i různí odpůrci globalizace a podobné zeleně čurající mozky.

V jedné z mých nejoblíbenějších knih je následující pasáž:

Na špici jsou spiklenci a inspirátoři. Po nich na řadu přicházejí plánovači a dohlížitelé, bez nichž se žádná akce neobejde. Starají se o nábor, výcvik, financování a zásobování. Třetí jsou vykonávatelé: lidé zbavení běžných morálních zásad, kteří do plynových komor nasypou cyklon B, umístí bomby, stisknou spoušť. Do čtvrté kategorie spadají aktivní spolupracovníci: ti, kdo pomáhají zabijákům, udávají sousedy, odhalují úkryty a zrazují bývalé kamarády ze školy. Na nejnižší úrovni se nacházejí široké masy: tupé, nemyslící, vzdávající poctu tyranovi a oslavující vrahy.

Tak, a teď mi řekněte, na kterou z výše uvedených organizací tento citát nelze aplikovat. Zažil jsem sám v jedné církvi úžasnou věc, kdy lidé v modlitbě děkovali bohu za to, že ho smějí chválit! (Wir danken Dir, Gott, dass wir Dich loben dürfen...) Tenkrát mi z toho zůstal rozum stát, a hle, když si vzpomenu na nedávný článek Jiřího Pospíšila o EU, tak se ani Špidlovi souvěrci srovnání nevyhnou. Evropští politici si dnes také nepřejí nic jiného, než aby je dav chválil a vše jim odsouhlasil. Ono jim už toho ani mnoho jiného nezbývá, málokde lze spatřit takovou sbírku poražených a ztroskotaných politiků, jako je Giscard, Chirac, Schröder nebo sám Špidla.

Takže víra dobře, organizované náboženství špatně. A já se budu patrně zbytek svého pozemského bytí se svojí vírou protloukat sám, i když nejsem v podstatě zajímavým nabídkám uzavřen. Ale hvězda všech rubrik, komentátorka Daniela, se mi na moji výzvu dosud neozvala, a ostatní komentátoři prostě postrádají její imaginativní power. Že bych se k těm Vodičkům přece jen vypravil? Měl jsem konečně už kdysi aféru s jednou loutkařkou, ale to byla opravdová ženská!

Mimochodem, když si mí synové v jednom starším článku četli (tedy přesněji pracně slabikovali) pasáž, kde píšu o těch, co se anglicky jmenují jako když se zeleně čurá (greenpiss), poznamenal ten mladší, že by taky mohli mít malé zelené kulky (greenpeas), zatímco ten starší k nim pocítil sympatie, protože pojem greenpiece v něm vyvolal představu porce marihuany.

No, a ten citát je z Forsythova Mstitele (Avenger) a týká se samozřejmě teroristů...

Salzburg, červenec 2005



Souhlasím s panem Skalickým.

Přemíra různých organizací a ideologií vyplývá podle mého z neochoty lidí být samostatný, dospělý, rozhodný. Ono je velmi pohodlné všechny maléry shodit na "někoho či něco". Lidé si nechtějí připustit, že jsou na světě sami,že doba pobytu na Zemi je omezená a že naše existence nemá žádný hlubší smysl.

fuchsie, 147.251.194.48

************************************
19.7. ESEJ: O pokroku
Lubor Dufek

Největším úspěchem soudobé civilizace je,
že vytvořila bytosti, které ji dokážou snést.
Marcel Pagnol

Začátek dvacátého století přinesl lidem veliký optimismus. Rozvoj elektrických strojů a přístrojů, začátek sériové výroby automobilů, vlaky, vzducholodě, letadla, rozhlas. To vše slibovalo úžasný a všestranný rozvoj a pokrok. Jedno století uběhlo. To snad je už dost dlouhá doba na zamyšlení, jak se ta úžasná budoucnost naplňuje.

Žijeme si daleko pohodlněji a lépe než naši předkové, využívajíce ke svému životu blaha lidského pokroku. Ústřední topení nám všude zajišťuje teplo, a to i vzapadlých vesmičkách, sprchujem se teplou vodou, ve městě se přesunujeme vlastními svaly téměř jen horizontálně a co nejméně. Můžeme telefonovat z vrcholku hory či neobydleného ostrova (sbohem Robinsone), sedíme u domácího kina a pojídáme večeři snadno a rychle ohřátou v mikrovlnce, po internetu besedujeme s neznámými lidmi po celé planetě. Do popelnice vyhazujeme takové zbytky jídla, kterými by nezhrdli naši předkové, ba ani mnozí naši současníci jinde ve světě. Ze skříně vyřazujeme oblečení, které má tu jedinou vadu, že je už nechceme nosit.

Z Prahy do Vídně to trvá autem tři hodiny, letadlem ani ne hodinu, zatímco dříve to dostavníkem trvalo snad 14 dní. Zadaptovali jsme se na množství převratných změn. Na průmyslovou revoluci, na vědeckotechnickou, začínáme si s biologickou. Revoluce téměř na denním pořádku, ani už o všech nevíme. Obdivoval jsem svou babičku, která se narodila koncem devatenáctého a zemřela koncem dvacátého století, co všechno prožila a s čím se musela vyrovnat: auta, letadla, světový hospodářský kolaps, dvě světové války, atomová bomba, rádio, televize, počítače, lety do vesmíru, sexuální revoluce a kdovíco ještě. Jenom s tou sexuální se tak docela nevyrovnala: učila ještě mou dospívající dceru, jak má před chlapci klopit zrak.

Co jsme udělali se vším tím ušetřeným časem a námahou? Jsme šťastnější, než byli naši předkové, žijeme líp, máme víc času? Abychom mohli ušetřit všechen ten čas a námahu a mohli si pořídit výdobytky všech revolucí, musíme věnovat množství času a námahy na získání prostředků k jejich zakoupení. Neušetřili jsme ani čas ani námahu ani peníze. Času je po všem tom šetření kupodivu mnohem míň, než bylo dřív. A to třeba na tak důležité věci, jako je výchova dětí nebo vztahy mezi lidmi. Začátkem dvacátého století prý spali lidé průměrně 9 hodin denně; dnes je průměrná doba spánku sedm a půl hodiny. Pravda, ta dnešní námaha je už většinou spíš na hlavičku a na srdíčko, ale je prospěšnější, menší, zdravější? Namísto při práci se chodíme namáhat do posiloven, šlapeme tupě na rotopedu nebo na běžícím pásu na místě. Není to krásný symbol technického pokroku?

Jenom se uzavřel kruh, v němž se pohybujeme. Výroba pro spotřebu, spotřeba pro výrobu, a tedy výroba pro výrobu. Výrobou energie, auty, letadly, průmyslovou výrobou ničíme přírodu i životy lidí, zvířat, rostlin. Jen na silnicích zahynulo už více než 50 milionů lidí, a tedy více, než kolik bylo obětí druhé světové války. Kolik na nich zahynulo živočichů, nikdo nespočítá. Lidé mají strach z nemocí srdce, z mrtvice, z rakoviny. Úrazy přitom zahubí více lidí, než všechny tyto choroby dohromady; nejčastější příčinou smrti lidí do 44 let jsou automobilové nehody (podle pořadu ČT2 Zázračná planeta). Průmysl (etymologie slova je patrná v ruštině: promyšlennosť) moc promyšlený není. U počítače si ničíme přinejmenším oči a páteř. (Ale to je opravdu pokrok: donedávna jsme si páteř ničili všude.) Nevíme ještě, jaká poškození přinášejí mikrovlny, ale směle jich využíváme.

Snad se jednou budou lidi pracně vracet zpátky k přírodě. A to bude pokrok. Mně osobně by se zamlouvalo, kdyby se lidi naučili od zvířat zimnímu spánku, neboli hibernaci. Nesmějte se, to není vtip. Oč jsou zvířata se schopností hibernace prozíravější než člověk. Dovedete si představit, kolik by se ušetřilo jídla a energie? Koneckonců, to je taky ten pravý důvod zimního spánku. Díky úspoře potravy a energie tito tvorové snáze přežívají. Jenže lidi nechtějí šetřit, zdá se, že snad ani přežít. Oni chtějí vydělávat, vyrábět, těžit, prodávat ... Proto vám infikují nutnost spotřeby. Chtějí zisk. Zisk je motorem společenského vývoje, ne život. Mimoto: což lze usnout, když vašeho spánku okamžitě využije konkurence? Mnohá technická vymoženost je odpadem válečného výzkumu a výroby. Důležitým motivem pokroku je válka. Lidská společnost zapřáhla tvořivou sílu lidského ducha do služeb zlatého telete a agrese. Obávám se, že extenzivní a destruktivní chování člověka nebude optimální cestou k přežití.

Není tedy pokroku? Ale ano, viděl bych jej ve šlapacím kole, šicím stroji, ve splachovacím záchodu (tím nemyslím uvnitř), v automatické pračce, v přistání na měsíci, v prodloužení života; ale v prodloužení mládí, ne stáří, jak je tomu dnes. Pravda, ty tisíce technických vymožeností, kterých užíváme, nám zpříjemňují život, a neradi bychom se jich vzdávali. Určitě nám však nechybí to, co bude vynalezeno za dvacet nebo za dvacet tisíc let a o čem dnes nemáme tušení.

Ale pokrok se nedá zadržet. To vám řekne skoro každý. Potíž je v tom, že pokrok ulehčuje a rozvíjí uplatnění vlastností člověka. Má-li spíše špatné vlastnosti, rozvíjí špatné; a kdo je bez špatných vlastností? Ulehčuje sáhnutí po zlu. Banální příklad: vynález sprejových barev umožnil nevídaný rozvoj vandalství.

Války máme nadále, dokonce jsme schopni zničit veškerý život na Zemi. K válkám přibyl nový, moderní jev - terorismus; je o to nebezpečnější, o co skrytější. Skupina šílenců by mohla dokázat totéž, co nedávno jen jaderné mocnosti. I fašismus je výplodem moderní doby. Štěstí, že Hitler nedisponoval jadernými zbraněmi. Nedivme se, když přijde nový Hitler a nový Herostrates nebo oba v jednom, skvěle vybaveni nejmodernější technikou.

Vraždy jsou nadále, jenom je čím dál snazší zmáčknout spoušť, přesně zaměřit laserem, zinscenovat nehodu, obejít bezpečnostní opatření. Krade se ne už z hladu, ale pro obohacení.

Před vykradením bytu nebo ukradením auta neobstojí žádný prostředek. To nejlépe zabezpečené auto lze ukrást do dvou minut. I lumpové statečně využívají pokroku. V lese nás už nepřepadnou lapkové, ale jsme okradeni za bílého dne ve městě. K. Pecka vidí stále se prohlubující úpadek a přibližující se pád bílé (euroamerické) civilizace.

A co pokrok duše, rozumu, mravů? Bez něho se ten technický obrací proti nám, nejsme pro něj zralí. Zdá se, že doposud stále užíváme ovoce stromu poznání nekvalifikovaně a tedy nedovoleně. Mravy spíše upadají. Můj kolega, pan Borotkin, říkával: "Kdyby ve středověku jeden šlechtic řekl druhému, že lže, vyzval by ho ten druhý na souboj. Dnes nemůžeme proti lži a pomluvě nic dělat"; stávají se dokonce součástí veřejného života. Věřit někomu v obchodních záležitostech? Ani písemné smlouvy nám často nepomůžou. Říká se, že smlouvy mají takovou cenu, jakou mají lidi, kteří je uzavřeli. Kde jsou ty časy, kdy platilo podání ruky a slovo? Ale nechci sýčkovat, přece jen se dá vydolovat skrovný přínos pokroku: materiální dostatek vede lidi alespoň ke zdvořilosti a k vnější ohleduplnosti; za nimi bohužel leží lhostejnost.

Zdá se, že se situace od dob vyhnání prvních lidí z ráje příliš nezměnila. Předstihne nebo alespoň dostihne někdy v nedohledné budoucnosti morální pokrok technický? A je to vůbec reálné, když technika letí mílovými skoky a morálka leze pomaleji než šnek, někdy dokonce jako rak? Dokáže potom člověk bez výjimky volit dobro, když už je bohužel nadán tou nešťastnou volbou, a navždy se zřekne zla? Budeme přijati zpět do ráje a ovoce stromu poznání nám přestane být zapovězeno? Taková myšlenka je patrně bláhová a o nějaké renesanci ráje pro člověka není nikde ani zmínky. Avšak v bibli nám byl přislíben návrat Krista a zlatý věk lidstva. Renomovaným prorokům jest věřiti. Nevíme ale, za kolik tisíc, milionů či miliard let onen zlatý věk nastane. Snad abychom nečekali a začali něco dělat.

A přitom na všechno se už přišlo, jenom to lidi neumějí přijmout. Nenašel se způsob, jak je o tom přesvědčit. Můžeme si vybrat minimalistickou variantu židovského mudrce: Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim. Nebo maximalistickou Kristovu: Miluj bližního svého jako sebe sama. Je to to nejlogičtější. Ale Kristova myšlenka je taky to netěžší. Ani milovat sebe každý neumí; a je to cesta k sebezáchově jedince. Skutečně milovat bližního jako sebe sama snad uměl jen Kristus, protože za tuto myšlenku zemřel na kříži; a je to - zřejmě jediná - cesta k sebezáchově rodu a druhu. Je-li Bůh ideálem, pak Kristus je cestou, jak sám řekl. Zdá se, že opravdu musí přijít znovu. Jednou nebo možná stokrát, neboť to, co řekl už před dvěma tisíci lety, je dodnes utopií.

**************
18.7. POLITIKA: Jiří Paroubek nedělá chyby!
šakal

Na naší politické scéně se objevil fenomén, který svým počínáním patrně překračuje dokonce i to, co si pamatujeme z časů, než Miloš Zeman odešel na odpočinek. Ten fenomén má jméno Jiří Paroubek. V politice býval dosud spíše nenápadný. Ovšem již krátce po jeho nástupu do nejvyšší výkonné funkce se zdá, že nás opět začne učit tomu, co znamená politika, která je k soupeřům bez smilování tvrdá a s ohledem na vlastní prospěch beze zbytku účinná.

Premiér versus hlava státu

Nejprve musel Jiří Paroubek vykonat nějaký spektakulární čin, kterým by dal jasně na srozuměnou, že přichází razantní změna. Bezbarvý, vlastním politickým názorem naprosto nezatížený Stanislav Gross představoval výtečný kontrast pro Paroubkův robustní styl. Bylo však zapotřebí najít odpovídajícího soupeře, protože střet se "slabou váhou" nemůže zajistit potřebnou popularitu. Politický matador Klaus se nabízel jako ideální terč.

Premiér využil probíhajícího sporu o evropskou ústavu a měl štěstí, že proti prezidentovi stál v dané chvíli větší houf. Paroubek si dobře všiml, že prezidentova silná politika vyvolává u některých lidí velký odpor. Proto Jiří Paroubek vystoupil jako mluvčí téhle skupiny. Pokusil se prezidenta okřiknout způsobem, jaký dosud na naší politické scéně s výjimkou sládkovců nikdo vůči hlavě státu nepoužil - a slavil nebývalý úspěch!(1)

Bylo lhostejné, že premiér pro ten účel použil úplně popletený výklad ústavy a svou hrozbu adresovanou Václavu Klausovi nemohl splnit, aniž by riskoval mezinárodní ostudu. Ani skutečnost, že byl následně pozván na Hrad k urovnání celé záležitosti, nemohla otřást sympatiemi, které svými výroky vyvolal u vlastního tábora. Silné gesto se počítalo víc než racionální politika.

Policejní prezident na odstřel

Skandály policie pod velením generálporučíka Jiřího Koláře se množily otřesným tempem a bylo jen otázkou času, kdy dojde jeho nadřízeným trpělivost. Pokud snad nestačila bizarní kauza manželů Stodolových, občané by se mohli tázat, zda těžko uvěřitelný případ, kdy Odbor pro boj s organizovaným zločinem sám prováděl organizovaný zločin, není dostatečným podnětem ke Kolářovu penzionování. Připočtěme směšnou a na způsob jihoamerických telenovel protahovanou eskapádu s obviněním poslance Kořistky vůči politické opozici. Tam Jiří Kolář užil trapné prohlášení, jež svědčí nejen o nedostatku úcty k občanským právům, ale též o ztrátě prosté soudnosti. Zkrátka, policejní prezident, byl zralý na odvolání a jen politické ohledy mohly pozdržet to, co muselo přijít. Neoblíbeného a vysmívaného policejního prezidenta bylo třeba odvolat tak, aby to nezpůsobilo sociální demokracii větší škody.

Stanislav Gross, sám zmítaný skandály, s rapidně upadající popularitou, nemohl něco takového provést, aniž by tak vlastně nepřiznal odpovědnost svou i své strany za problémy policejního resortu. Navíc by celá věc vyhlížela jako iniciativa opozice a koaličních partnerů! Zato nový premiér nemusel trpět takovými skrupulemi. Naopak se mu nabízela možnost pozitivně se vymezit proti svému bezkoncepčnímu a zdiskreditovanému předchůdci. Jiří Paroubek se Kolářovým odvoláním mohl prezentovat jako muž rázných činů, vyvolat zdání, že se věci konečně pohnuly k lepšímu a nenechat při tom padnout na sociální demokracii ani stín pochybností.

Paroubek a komunisté

Premiér hned po nástupu přesvědčoval, že je sice razantním politikem, ale zároveň též "mužem kompromisu". To je věc, kterou skoro každý dovede ocenit. Lidé v tom spatřují jakousi naději i pro své vlastní zájmy. Zvláště premiér zdůraznil, že není "ideologicky předpojatý". Tohle musí být sympatické kdekomu. Krajní levici totiž volí spousta lidí, ale ne každý z nich je na to hrdý. Když se takový člověk dozví, že jeho volba není "ideologicky předpojatá", komu by to nezalichotilo?!

A vůči komunistům je tohle skutečná nabídka férového politického výměnného obchodu. Vždyť je přeci jasné, že jejich dosavadní politická izolace byla dána pouze "ideologickou předpojatostí". Premiér už také vyzval KSČM k sebereflexi výměnou za její politickou přijatelnost. Jako podmínku si mimo jiné výslovně stanovil vstřícný postoj komunistů k zavedení eura - sic!(2) Jiří Paroubek též naznačil, že po volbách vůbec nemusí vládnout ODS. Prý to může být menšinová vláda ČSSD.(3) Jací koaliční parneři a jací případní další neoficiální spojenci se pro tento účel nabízejí, je celkem zřejmé - a další Paroubkovy kroky to podezření jenom posilují.

Marie Benešová a Pavel Němec

Dlouhodobě neúnosná situace panuje v resortu spravedlnosti, řízeném mladým ministrem Němec, kterého veřejnost již delší dobu podezírá z arogance a prospěchářství. Ministrovu popularitu snižuje i stejně mladý, avšak o to razantnější mluvčí Petr Dimun, jehož mediální vystoupení zavdávají podnět k úvaze, zda není spíše v pozici neoficiálního náměstka než mužem určeným pro styk s veřejností.

Nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, známá tvrdou a poněkud paušalizující rétorikou vůči sféře komunální politiky, platí také za jakési "zlobivé děcko". Její četná a dosti nešťastná veřejná vystoupení v loňském případu, kdy vládní poslanec Kořistka obvinil opoziční činitele z pokusu o uplácení, řady jejích nepřátel jenom rozšířila. Svou situaci ještě zhoršila kritikou ministra Němce, kterému vyčetla, že svůj resort "neřídí".(4) Do vážného sporu se s Pavlem Němcem dostala, když ve velmi sledované kauze zneužívání nezletilých vystoupila proti ministrově snaze vydat obviněného katarského prince Sáního ke stíhání do jeho vlasti. Tenhle případ ublížil snad Němcově reputaci nejvíc, protože se mu nepodařilo zbavit podezření, že jeho vstřícný postoj vůči obviněnému byl motivován osobními zájmy.

V současnosti se k těmto neshodám mezi nejvyšším státním zastupitelstvím a ministrem přidalo i obvinění Marie Benešové, že ministr Němec podplácí skrze svého mluvčího redaktory TV Nova, aby o ní nelichotivě referovali. Všeobecně neoblíbený ministr je pro křehkou koalici opravdovým neštěstím. Premiér ho sice potřebuje k udržení vlády, ale na jeho podporu nehodlá plýtvat vlastní popularitou a může ho vykázat do patřičných mezí opravdu tvrdě. Pavel Němec nemůže být z titulu své funkce nebezpečný, každopádně skončí nejpozději s příštími volbami. Jeho další politická kariéra je velmi nejistá a těžko si může dovolit nejakou neposlušnost.

Prostořekou nejvyšší státní zástupkyni Benešovou, která také platí za kontroverzní osobu, je však třeba trochu klepnout přes prsty. Nejprve jí premiér pohrozí vyhazovem, ale vzápětí už od ní požaduje pouze omluvu za falešné nařčení z úplatkářství. Ovšem nikoliv omluvu ministerstvu, nýbrž omluvu televizi Nova! Ublíženo tak paní nejvyšší státní zástupkyni moc nebude, ovšem její autorita je jednou provždy vepsí. Až do konce volebního období nebude dělat větší potíže. Když bude chtít Jiří Paroubek pokračovat v nějaké další bitvě proti politickým soupeřům účelovým obviňováním a spektakulárním zatýkáním, může se mu loajalita nejvyšší státní zástupkyně hodit. Tahle taktika se osvědčila již za Paroubkova předchůdce.

A oddanost Marie Benešové je velmi zapotřebí. Po Stanislavu Grossovi totiž na ministerstvu vnitra zůstali přinejmenším dva pořádní kostlivci ve skříni - "Mlýn" a "Zubr". Nemluvě o samotném skandálním fiinancování Grossova luxusního života, které dotyčného nakonec stálo premiérský post! Nějaký větší zmatek na státním zastupitelství by se tedy před volbami Jiřímu Paroubkovi nemohl vůbec hodit. Ovšem televize NOVA musí dostat satisfakci stůj co stůj, protože tu nesmí ČSSD před volbami rozzlobit ani dost málo... Zato na rychlokvašeném ministru spravedlnosti, který nezvládl své ambice, mnoho nezáleží. Po volbách zastoupí Unii svobody po boku sociálních demokratů komunisté. I když spíš jen jako ad hoc zjednaný spojenec než jako přiznaný koaliční partner - a to i přesto, že předseda vlády není "ideologicky předpojatý".

Premiér a "němečtí antifašisté"

Premiér náhle a těsně před pracovní návštěvou Rakouska dal najevo, že je mu blízká myšlenka odškodnit "německé antifašisty", kteří po válce odešli spolu s vysídlenými sudetskými Němci z Československa, protože cítili vůči sobě zášť místních obyvatel. Premiér výslovně pravil, jak celou věc "konzultoval s historiky", kteří mu potvrdili, že šlo o "německé komunisty, sociální demokraty nebo o katolické kněží".(6) To je veliká výzva rozeslaná hned do několika stran!

Před setkáním s rakouskými politiky to byl pokus naklonit si jejich přízeň, protože Rakušané jsou citliví ve svých vzpomínkách na Anschluss a rádi uslyší každou zmínku o neprávem perzekvovaných rakouských "antifašistech". Tahle trefa ve Vídni, jak se ukazuje, opravdu našla cíl. S výjimkou SLÖ zněla slova uznání jak ze strany kancléře Schüssela, tak od sociálnědemokratických i lidoveckých mluvčích pro otázky vysídlenců Wernera Kummerera a Norbera Kapellera. Přidal se i mluvčí Haiderových Svobodných.(5)

Také pro Paroubkovy vztahy s německou politickou scénou to patrně znamená jen pozitiva. CDU, zastánkyni sudetoněmeckých vyhnanců, bude znít dobře, když někdo z českých politiků naznačí lítost nad německými "obětmi české zvůle" - lhostejno, že se mluví výslovně o antifašistech, nikoliv o odsunutých kolaborantech. Německá tradice "Blut und Boden" v tomhle funguje spolehlivě. A němečtí sociální demokraté se uspokojí také, protože se tak vyzdvihne úloha jejich soudruhů v historickém boji proti nacismu.

A pak je tady výrazné poselství pro domácí politickou scénu. Triáda zasloužilých vůbec není náhodná: "komunisté, sociální demokraté, katoličtí kněží". Komunistům se tak dá zřetelně na srozuměnou, že jsou tradičním spojencem sociálních demokratů v boji s nacismem. A lidovci, s vazbami na bavorské katolické kruhy, se rozhodně zařazení do elitní společnosti "antifašistů" bránit nebudou. To může jejich pokusům o německo-české usmiřování jenom dodat na věrohodnosti.

Mimo to premiér Paroubek musel nutně počítat s tím, že pokus znovu otevírat tohle citlivé téma nemůže nechat prezident republiky bez odmítavého komentáře. Pracně vyjednaný stav, kdy obě strany v podstatě zakopaly šedesát let starou válečnou sekeru, je opravdu křehkým dílem letité diplomacie na obou stranách. Josef Zieleniec kdysi prohlásil, že když cestuje po Evropě, tak se v soukromých rozhovorech cizí diplomaté českých aktivit vůči Německu děsí a zapřísahají naše politiky, aby nerozbíjeli stav poválečného uspořádání neuváženými snahami "napravovat" historii.

Přes to všechno je možné prezidenta automaticky zařadit mezi odpůrce "antifašistů" a ocejchovat ho jako "nacionalistu". Premiérem Paroubkem bystře adoptovaná europeistická ideologie tohle považuje za smrtelný hřích. V evropských politických kuloárech není vítanější cejch, který je možno na oponenta přilepit - zvlášť pokud je dotyčný považován za kverulanta, který "nepochopil" podstatu evropské integrace.

Je tu však i několik negativních momentů, které dojem z této poslední politické akce trochu kazí. Takové aktivity totiž v žádném případě nemohou najít porozumění na Slovensku. O Polsku ani nemluvě. A reakce tamních politiků už to jasně dokládají.(6)

A dokonce ani četné signály z Německa či Rakouska nejsou pro naši zahraniční politiku právě jednoznačné. Nepřekvapí odpovědi Sudetoněmecké rady v Německu (8) nebo Rakouského sudetoněmeckého krajanského sdružení, které považuje premiérův krok výslovně za "trik".(7) A paradoxně k nim lze ale počítat i hlasy těch, kteří vyjadřovali pro Paroubkův krok pochopení. Již zmíněný mluvčí rakouských lidovců pro otázky vysídlenců Norbert Kapeller označil plánované gesto za "dobrý začátek." A mínil, že by se napříště nemělo jednat jen o "antifašisty". Podobně se vyjádřil i jeho sociálnědemokratický kolega Werner Kummerer a přidal se i mluvčí Svobodných Haupt.(5)

Také je otázkou, jaký ohlas bude mít tato Paroubkova iniciativa u českých voličů s výjimkou notorických idealistů a politických dobrodruhů. Zdejší lidé totiž Němce nemají v žádné zvláštní oblibě. A to ani jako "antifašisty".

Vzhledem k tomu, jak Jiří Paroubek osočil Václava Klause, že jeho iniciativu "nepochopil"(5), vzniká spíše otázka, zda snad těmi nechápavými nejsou spíše někteří rakouští a němečtí politikové. Mám za to, že s ohledem na rozvahu a obratnost, jakou dosud Premiér Paroubek dával najevo, nelze spekulovat s tím, že ho možnost takových komplikací nenapadla. Jeví se jako pravděpodobné, že s budoucím možným zhoršením diplomatických vztahů se sousedy počítal a považoval to za přijatelné riziko.

Jiří Paroubek je politický talent, jaký se nevídá! Ale upřímně, tohle se nedalo zahrát "na jeden šťouch".

1) http://zpravy.idnes.cz/domaci.asp?r=domaci&c=A050526_112434_domaci_lkr
2) http://ihned.cz/3-16392960-paroubek-000000_d-f2
3) http://ihned.cz/3-16419650-paroubek-000000_d-95
4) http://lidovky.centrum.cz/domov/clanek.phtml?id=350027
5) http://lidovky.centrum.cz/domov/clanek.phtml?id=375786
6) http://ihned.cz/3-16478010-paroubek-000000_d-82
7) http://ihned.cz/3-16482930-sudeton%ECmeck%E1-000000_d-c1
8) http://ihned.cz/3-16469500-SL%D6-000000_d-93
9) http://ihned.cz/1-10071640-16482930-003000_d-cf