20.7. SPOLEČNOST: Hlavně si neplést právo se spravedlností
Veronika Valdová & Jan Beneš

Dělba moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní byla roku 1948 v Československu po převzetí veškeré moci svrchovaným předvojem dělnické třídy prohlášena za buržoazní přežitek; proto Alexej Čepička přijal v dopise komisi ÚV KSČ příslušná opatření a hbitě formuloval nový právní řád. Ten v souladu se sovětskými, jakož i nacistickými zkušenostmi předpokládal, že soudci se již více nebudou řídit zákony, nýbrž budou vázáni celým právním řádem. Tato kouzelná formulka značila, že soudce při svém rozhodování bral v úvahu i vyhláš-ky, nařízení a směrnice, které vydával nikoliv parlament, ale zástupci moci výkonné. Díky tomuto principu se občané de facto přestali mít možnost soudně bránit vůči jakékoli zvůli státního orgánu. Přesněji řečeno zvůli kteréhokoli úředníka. Ústava z roku 1960, na níž se podepsal i náš dnešní šéf Ústavního soudu Rychetský, nemluvě o emeritním zástupci pracujících Jičínském, poté navíc kodifikovala tak zvanou vedoucí úlohu KSČ ve státě, čímž se socialistická nezákonnost stala zákonnou v okamžiku, kdy se dostala do souladu se stranickou politikou. Ipso factum v denním životě s přáním místního okresního tajemníka KSČ. O čemž podává hezké svědectví Ota Ulč ve své americké knize The Red Judge. Případ, v němž se už jednou vystěhovaná rodina ocitla u soudu vzhledem k tomu, že si pastoušku, kam je nastěhovali dokázala zvelebit, ale soudruh tajemník se rozhodl, že by tam po tom zvelebení raději měla bydlit jeho dcera. Soudce Ulč věděl, že rozhodne-li dle přání tajemníka, což měl, bude svině, rozhodne-li proti němu, rozsudek bude nejen zvrácen odvoláním, ale on sám jako soudce skončil. Řešil to emigrací.

Čistky a nové personální obsazení zajistily socialistické vědomí a odpovědnost proletariátu v oblasti justice. Nové kádry zajistila PŠP, čili Právnická škola pracujících, která za devět měsíců produkovala nové soudce i prokurátory, dokonce jim (později) byl přiznán akademický titul. Nejeden z nich slouží v naší justici dodnes.

V roce 1948 byl schválen zákon 231/1948 "na ochranu republiky" a vzápětí Zákon o táborech nucených prací, který umožnil posílat lidi do lágrů bez soudu, pouze na základě rozhodnutí trojčlenných komisí jmenova-ných Krajským národním výborem. Taktéž bylo uzákoněno, že vyšší funkcionáři mohou být vzati do vazby až po schválení nadřízeným prokurátorem, čímž se poněkud vyviklal princip rovnosti občanů před zákonem. 18 kategorií občanů, od A/1 až C/6 pro kontakt s justicí a státní správou, bylo již pro jistotu definováno tajně. Destrukce právního státu komunisty šla až tak daleko, že se závazně nedodržovaly ani ty předpisy, které si režim ušil na míru sám sobě. Tento fakt byl, o celá desetiletí později, kritizován sdružením VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných), který nežádal nic více, nežli dodržování vlastních norem a mezinárodních závazků.

Výběr studentů nových a od buržoasních pavěd obrozených právnických fakult byl po jejich faktickém zničení silně ovlivněn stranickými kritérii. I úprava způsobu výuky směřovala k mekritickému přijetí moci a potlačení schopnosti skutečně právnicky myslet. Pro dělnické kádry vznikla už vzpomenutá Právnická škola pracujících aneb za půl roku z dělníka prokurátorem viz socialistická justice). Nutno také znovu dodat, že tituly takto získané jsou stále platné a absolventi těchto kursů v justici nadále působí, mnohdy ve vysokých funkcích.

Na tento systém jsme po sametovém převratu v roce 1989 v rámci i Václavem Havlem celebrované kontinuity legality, plynule navázali. Kontinuita právních norem zůstala zachována hlavně díky odborným garantům JUDr. Rychetskému a JUDr. Jičínskému. Personální kontinuita se rozuměla sama sebou, neboť právnické fakulty se ze dne na den neproměnily, bývalí komunisté se nevypařili a příslušnost k soudům v zemi, od níž by bylo možno se přístupu k právu učit, jsme jako republika v mezidobí taktéž nevyhlásili. 15 let po "plyšáku" máme tedy dokonale zakonzervovanou totalitní justici, jejíž jednotlivé složky šlapou jako dobře namazaný stroj. Soudci nejsou voleni, nýbrž jmenováni na doživotí presidentem (představitelem moci výkonné) . Podle Zákona o soudech a soudcích se jejich faktická odpovědnost za kvalitu práce limitně blíží nule. Disociace moci a odpovědnosti za její zneužití a také dominantní vliv moci výkonné nad ostatními složkami jsou typické rysy totalitní justice.

V Letní filmové škole v Uherském Hradišti bude v neděli 24. a v pondělí 25.7. promítán dokument z procesu s Miladou Horákovou, který si natočili sami komunisté pro připravovaný propagandistický film. Proces se ovšem nevyvíjel podle představ představitelů moci, Horáková se odmítla psychicky zhroutit a do poslední chvíle se chovala spíše jako příkladná hrdinka, než jako superšpiónka litující své zrady. Film nebyl nikdy dokončen a materiál v archivu zůstal nedotčen až do dnešních dob. Svědectví je to strašlivé a mrazivě aktuální.

Obzvláště pro ty, kdož do Hradiště budou pospíchat z Přerova, zajisté plni dojmů z nekonečného seriálu zvaného Proces s Hučínem. Důstojník BIS, propuštěný, uvězněný, ale nikdy nedegradovaný, se bude bránit další sérii obvinění státní zástupkyně JUDr. Jany Staňkové. Příští týden má být u OS v Přerově vyslechnuto 22 svědků obžaloby, z nichž je 5 bývalých příslušníků StB. Vyslechnuta má být i soudkyně JUDr. Ludmila Svatošová, která Hučína v roce 1984 odsoudila na 30 měsíců nepodmíněně do III.NVS a k ochrannému dohledu za pobuřování, hanobení státu světové socialistické soustavy a ozbrojování. Bývalý místní předseda SSM Oleg Plšek i nadále zůstává členem soudcovského senátu. Předsedající soudce Mgr Jelínek už nemá sebemenší záminku k tomu, aby proces nadále utajoval před veřejností, ale tajným zůstává.

Jistý agent Metelka alias Dvořák u minulého soudu v Přerově dne 17. května 2005 vypověděl, jak jej na řízení pečlivě připravovala policie. Pracovníci BIS před soudem plynule přesunuli odpovědnost na své nadříze-né a popsali, jak se náhle namísto levicovým extremismem nutně museli zabývat nedostatkem vody v Africe. Soudní fraška s Hučínem bude pokračovat u Okresního Soudu v Přerově od pondělí 25.7. do čtvrtka 28.7. Doufejme, že k promítání dokumentu o tomto procesu dojde dříve, než v případě procesu s Miladou Horákovou.

Prameny:
Vilém Hejl: Zpráva o organizovaném násilí
Jan Beneš: Ve znamení temna

Ústava ČR
Zákon o soudech a soudcích
Soudci jmenovaní V. Klausem
Inaugurační přednáška JUDr. Karla Malého

Zprávy o levicovém extremismu BIS
2001
2003

Zprávy o bezpečnostrních rizicích MVČR

Specializované weby:
www.totalita.cz
www.hucin.com
www.geocities.com/rudyjoska
www.kpv-cr.cz
www.free.cz
www.freewebs.com/vanek

****************************************************
20.7. VZNIK ISLÁMU: Mohamed a Korán
Petr Schütz

Arabský poloostrov byl v polovině prvního tisíciletí našeho letopočtu mimo sféru vlivu velkých říší. Několik dosud prosperujících arabských království na jihu a západě poloostrova zaniklo během 5. století, pravděpodobně v důsledku kolapsu irigačních systémů. To vedlo k migraci obyvatelstva z jihu na sever a k degradaci společenského uspořádání ke kmenovému systému založenému na patriarchátu a pokrevním příbuzenství. Arabové byli v té době polytheisté věřící v přírodní božstva, démony a duchy.

Ke konci 6. století došlo v některých oázách k růstu populace doprovázenému sociálním napětím. Jednou z nich byla Mekka, významná zastávka na trase karavan dopravujících zboží mezi Jemenem a středomořskými přístavy. Mekka byla důležitá také jako náboženské centrum, do kterého proudili poutníci, aby navštívili svatyni Kaabu, kde mezi jinými místními idoly uctívali černý meteorický kámen. Zde se se někdy kolem roku 570 narodil nezámožným rodičům, patřícím k významnému kmeni Quraysh, zakladatel islámu Mohamed.

O Mohamedově raném životě je známo velmi málo. Jeho první životopis byl sepsán více než 100 let po jeho smrti. Jako mladý muž se oženil se zámožnou vdovou Khadijou a staral se o její obchodní záležitosti. V té době byly jednoduché sociální vztahy kmenové společnosti nahlodávány rostoucími majetkovými rozdíly pramenícími z obchodu a přelidnění. Urozený původ a věk přestávaly být synonymy moci a bohatství. Na svých obchodních cestách se Mohamed setkával s židovskými a křesťanskými komunitami, které uctívaly jediného Boha, známého i Arabům pod jménem Allah. Křesťané a Židé měli Písmo, které sloužilo jako opora identity a návod ve věcech každodenního života. Lidé Mohamedovy společnosti takovou oporu postrádali. Mohamed o těchto věcech přemýšlel na svých osamělých vycházkách do pouště a skal v blízkosti Mekky.

Podle islámské tradice se mu tam jedné noci zjevil anděl a vyzval jej, aby se stal poslem Božím. To se přihodilo roku 610. Od té doby se mu dostávalo pravidelně zjevení, se kterými se svěřoval svým blízkým a postupně kolem sebe formoval skupinu věřících. Mohamed údajně neuměl ani číst ani psát, ale jednoduše svá zjevení recitoval svým společníkům, kteří je memorovali a později zapisovali. Tak vznikal Korán, který je považovaný za autentické slovo boží, jehož byl Mohamed pouhým tlumočníkem. Jeho poselství říkalo, že existuje jediný bůh, Allah, který je všemocný, stvořil lidské bytosti a vyžaduje, aby se podřídily jeho vůli. Svět je konečný a na konci budou lidé souzeni. Ti, kteří byli poslušní, mohou spoléhat na boží milosrdenství. Poslušnost a vděčnost měla být vyjádřena praktikováním náboženských rituálů, dobročinností a sexuální zdrženlivostí. Radosti nebes a utrpení pekla byly popsány v živých barvách.

Skupina Mohamedových stoupenců postupně rostla a spolu s tím se komplikovaly jeho vztahy s vedoucími rodinami kmene Quraysh. Ty jej vnímaly jako rouhače místním bohům a hrozbu sociální struktuře a tradičnímu způsobu života. Jeho učení postupně nabývalo konkrétnějších forem a odlišnosti od dosud obecně přijímaných zásad se rýsovaly čím dál tím ostřeji. On sám se začal zařazovat do linie proroků židovské a křesťanské tradice. Jeho situace se ještě zhoršila po smrti Khadijy a strýce Abu Thaliba, který mu poskytoval svou autoritou záštitu. Nakonec se jeho pozice stala natolik neudržitelnou, že se roku 622 rozhodl Mekku opustit a přesídlit do oázy Yathrib ležící asi 300 km severně. Toto přesídlení je nazýváno hijra a stalo se později výchozím bodem islámského letopočtu.

Yathrib, nadále známá jako Medína (t.j. město Prorokovo), byla na rozdíl od Mekky osadou sdílenou dvěma kmeny, které byly připraveny přijmout Mohameda jako rozhodčího svých neshod. Půdu mu připravili místní konvertité, kteří již dříve přicházeli do Mekky za obchodem a seznámili se tam s jeho učením. Navíc tu byla početná židovská komunita a díky úzkému styku s ní bylo arabské obyvatelstvo přivyklé konceptu proroka a svaté knihy. Jako vůdčí osobnost této různorodé společnosti Mohamed záhy nabyl politické moci a zároveň odpovědnosti. To se projevilo ve vývoji jeho učení. Části Koránu zde vzniklé se odklánějí od původní spirituality a zabývají se převážně praktickými tématy důležitými pro každodenní život: morálkou, manželstvím, vlastnictvím, dědickými zákony, náboženskými rituály. Jeho učení se stává univerzálnějším a vymezuje se jasněji vůči křesťanství a judaismu. Dochází také ke zlomu jeho původně vstřícného vztahu k Židům, kteří jeho roli božího posla a proroka nemohli přijmout. Obviňuje je z pokřivení a zfalšování dřívějších zjevení. Formálně se tento rozchod projevil změnou směru, kterým se muslimové klaněli při modlitbě, od Jeruzaléma k Mekce.

Mohamedem vedená komunita se brzy dostala do ozbrojeného konfliktu s kmenem Quraysh o kontrolu obchodních cest. Nakonec však došlo k usmíření, které bylo v oboustranném zájmu. Mekkánští obchodníci potřebovali otevřenou a bezpečnou cestu na sever, zatímco Mohamed a jeho společenství se nemohli cítit bezpeční, dokud konflikt trval. Navíc se Mekka nabízela jako přirozené centrum nového náboženství se svou svatyní Kaabou, o které Arabové věřili, že ji založil biblický Abrahám. Roku 629 se vztahy zlepšily natolik, že Mohamed a jeho přívrženci mohli vykonat pouť do Mekky a následující rok se městští vůdci Mohamedovi úplně podrobili. Nicméně jeho hlavním městem nadále zůstala Medína. Vykonával tu moc jako nejvyšší arbiter díky osobní autoritě a obratné politické manipulaci, aniž by vytvořil nějakou komplikovanou administrativu. Své postavení posílil také několika účelovými manželstvími. Jeho vojenskou moc představovala armáda náboženských stoupenců a pokladna se plnila dobrovolnými dary věřících a poplatky podrobených okolních kmenů. Roku 632 Mohamed naposledy navštívil Mekku a pronesl zde řeč, považovanou za finální formulaci jeho poselství. Její podstatou bylo, že všichni muslimové jsou bratři a měli by se vyhnout jakémukoliv vzájemnému boji. Krev prolitá ještě v pohanských časech by neměla být nadále mstěna. Naproti tomu boj za obrácení nevěřících měl pokračovat, "dokud všichni lidé nevyznají, že není boha kromě Alláha".

Muslimové věří, že doslovné znění Koránu, jak se dochovalo dodnes, je totožné se slovy Božími, která byla Mohamedovi zprostředkována archandělem Gabrielem. Samotné slovo Qur'an je obvykle překládáno jako recitace, což naznačuje, že nemůže plnohodnotně existovat jako pouhý písemný text. Od muslima se očekává, že se naučí zpaměti alespoň některé súry, aby byl schopen vykonávat denní modlitby, které patří k základním povinnostem a tzv. pilířům islámu. Čím více je z Koránu zapamatováno, tím lépe. Osoba, která si zapamatuje celý Korán, je označována jako hafiz a požívá zvláštní vážnosti. Mohamedovi společníci začali zaznamenávat jednotlivé súry písemně ještě před Mohamedovou smrtí v roce 632. Celkem 65 'společníků Prorokových' se na těchto písemných záznamech podílelo a Mohamed je údajně často povolával, aby zapsali jeho zjevení bezprostředně poté, co se mu jich dostalo.

Korán sestává ze 114 kapitol - súr ve staroarabském dialektu. Všechny kapitoly kromě jediné začínají větou "Bismillahir rahmanir raheem" ('Ve jménu boha nejmilostivějšího a nejslitovnějšího'). S touto myšlenkou, a často i hlasitě pronesenou větou, by měl muslim začínat jakoukoliv činnost. Nejdelší súrou Koránu je Surah Baqarah (Kráva) o 286 verších, zatímco nejkratší súra Surah Al-Kawther (Hojnost) má verše pouze tři. Uspořádání súr neodpovídá chronologickému pořádku, ve kterém byly zjeveny. Korán byl přeložen do více než 40 jazyků, ale všichni muslimové bez rozdílu národnosti se jej učí a recitují jej v arabštině, dokonce i když arabsky vůbec neumějí. Muslimové považují překlady za nové verze, spíše než překlady v tradičním slova smyslu, a tvrdí, že opravdový smysl Koránu nelze jiným jazykem správně interpretovat. Podle islámské tradice byl první úplný písemný text Koránu vytvořen Zaydem Ibn Thabitem v časech prvního khalífy Abu Bakra. Zayed zkompiloval text Koránu z různých zápisků a vzpomínek společníků prorokových. Během kalifátu Uthmana Ibn Affana (644-656) vznikla neshoda o přesném znění některých pasáží, pramenící z různých dialektů v nichž byl Korán recitován. V reakci na to Uthman rozhodl, že text bude standardizován a kodifikován. Sestavil proto komisi zahrnující Zayda a několik prominentních členů kmene Quraysh, aby vytvořila standardní text, jehož základem byla původní Zaydova kompilace. Tento text byl pak rozeslán do všech částí tehdejší islámské říše a všechny ostatní verze bylo nařízeno zničit.

Nemuslimští kritikové Koránu se domnívají, že části Koránu jsou založeny na příbězích převzatých z hebrejské Bible a křesťanského Nového zákona, jakož i na některých nekanonických křesťanských textech. Rozdíly mezi biblickými a koranickými verzemi podle některých badatelů naznačují, že příběhy nebyly převzaty přímo ze psaných textů, ale spíše byly částí ústní tradice Arabského poloostrova Mohamedových časů. Některé popisy posledního soudu, nebes a pekla mají zřejmě původ v tradicích křesťanského monasticismu. Myšlenka postupných božích zjevení prostřednictvím proroků v různých dobách různým národům je příbuzná manicheismu. Jsou tu také stopy domorodé tradice, zejména v morálních soudech. Korán byl ‚zjeven' po částech během 22letého období. Každá súra, někdy dokonce jednotlivý verš, vznikly za specifických okolností, které mohou mít význam pro jejich pochopení. V případě některých súr jsou tyto okolnosti známé, jindy může být nanejvýš usuzováno, zda vznikly v mekkánském nebo medinském období Mohamedova života.

Korán je prvním a nejdůležitějším zdrojem islámského práva. Jeho druhým zdrojem je Sunnah. Arabské slovo sunnah znamená způsob, zvyk. Zahrnuje vše, co Mohamed učinil, řekl a schválil, a všem muslimům je doporučeno jeho příklad následovat. První součást Sunny, Sira, jsou tradiční Mohamedovy biografie, z nichž ovšem nejstarší zachovaná byla napsána 150 let po Mohamedově smrti. Druhá součást, Hadith, je sbírkou příběhů a legend o Mohamedových výrocích, soudech a komentářích od níž je odvozena ranná historie islámu a autoritativní výklad Koránu. Rovněž Hadith vznikl na základě ústní tradice pečlivým porovnáváním a kompilací různých verzí islámskými učenci. Sunitská a šíitská větev islámu se mimo jiné liší tím, že uznávají za pravé odlišné verze Hadithu.

Literatura:
Roberts JM: The Penguin History of the World, Penguin Books, 1995
Hourani A: A History of the Arab Peoples, Faber&Faber Ltd., 1991
http://en.wikipedia.org/wiki/Koran
http://en.wikipedia.org/wiki/Hadith
http://en.wikipedia.org/wiki/Sunnah
http://www.bbc.co.uk/religion/religions/islam/features/quran/index.shtml

***
Jen bych chtel doplnit

. Islámský zákon nerozeznává koncept národa a občanství.
Existuje pouze umma. Umma definuje islámskou jednotu (komunitu) a každý muslim, který je součástí umma, může žít v v jakékoli islámské zemí jako ve své rodné. Podléhá stejným zákonům, nachází stejné tradice a zvyky a těší se stejným výhodám. Lidé Bible podléhají dhimma. Dhimma je něco jako bilaterální smlouva, která dává lidem Bible právo žít v jejich zemi, toleruje jejich víru a garantuje jim ochranu. Lidé bible (Ahl al-Kitab) jsou pak chránění lidé (Ahl al-dhimma). Výměnou za tuto ochranu lidé Bible musí platit daně (jenom práceschopní muži) a musí vzdávat hold islámu (haram). Co se týče svobody náboženství, lidé Bible mají zakázáno manifestovat svoji víru na veřejnosti . Mohou mít a starat se o kostel či synagogu, kterou už mají, ale protože nemají právo vlastnit půdu, nemohou stavět nové náboženské budovy. Právo vlastnit kus země někým jiným než muslimem by znamenalo její okupaci. Všechna půda dobytá islámem je svatá v očích Alaha.


Muki, 71.129.41.247

Mala odbocka do historie

Koran mel jeden velky vyznam a to ten, ze dokazal sjednotit do te doby roztristene arabske kmeny. Jenom bych chtel podotkout, ze to ovladnuti Mekky nebylo zase az tak pokojne, on vlastne Mohamed Mekku dobyl. V pozdejsich letech, v dobe arabske expanze, byl koran relativne tolerantnim nabozenstvim, tzn. ze na dobytych uzemich mohli obyvatele dal vyznavat svoji viru, ale na rozdil od muslimu platili dane. Z toho duvodu hodne lidi konvertovalo prave ke koranu. Navic arabska komunita navazala a dale rozvijela vedomosti a znalosti predchozich kultur a proto byla tato oblast cca do roku 1100 jednou z nejrozvinutejsich oblasti tehdejsi doby (treba na rozdil od Evropy).

Kik, 199.41.197.24

Zajímavý článek

doplnil bych okolnosti Mohamedovy smrti. Jeho nejbližší souvěrci věřili, že bude vzkříšen z mrtvých a vzat do nebe. Proto jeho tělo uložili do stanu, kolem kterého se modlili a čekali na zázrak, až vstane. Teprve po několika dnech, když jeho mrtvola páchla už opravdu silně, tak ho pohřbili.

Jan Vltava, vltava.jan@seznam.cz, 199.64.72.252

************
20.7. HISTORIE: Dvacátého července
Petr Kersch

Chci připomenout tohle datum s letopočtem 1944. Pro někoho znamená obrátit v učebnici dějepisu pár posledních stránek zpátky, pro jiné je zbytečnou reminiscencí na zmizelé poměry, které vzrušují už jenom ty dementy. Že toho dne byl na Adolfa Hitlera zpackán pumový atentát v jeho Wolfschanze, uvádějí všechny encyklopedie. V podrobnějším výkladu se zvědavý čtenář dozví i jméno atentátníka: plukovník hrabě Claus Schenk von Stauffenberg.

Bylo hrubým zkreslením historie pokoušet se vydávat jeho akci za projev protinacistického odboje uvnitř Velkoněmecké - rozuměj: Hitlerovy - Říše. Takové zkreslené studie byly skutečně v poválečné době publikovány, např. v NDR. Ale po šedesáti letech odborné historické práce přece jen pravda vítězí.

Kdybychom žili v květnu onoho předposledního roku druhé světové války jako civilisté v Třetí říši, silně bychom pochybovali o někdejších prorockých výplodech tehdejšího ministra propagandy Goebbelse, který věštil své otčině tisícileté trvání. S velkou pravděpodobností bychom nebyli Židé. Pokud bychom jimi byli, v takovém případě bychom byli mrtvi (Majdanek, Treblinka, Sobibor, Osvětim) nebo živořili v jiných, tzv.pracovních koncentračních táborech pod dohledem příslušníků Schutz Staffeln (SS). Ty organizoval a jejich velitele školil všemocný muž č.2, Reichsführer SS Heinrich Himmler.

Rozhlíželi bychom se kolem sebe a zjišťovali něco hodně podobného, o čem se v té době psalo v tajných zprávách státní bezpečnostní služby (SD): všeobecný pesimismus obyvatelstva, nedostatek bytových prostor v důsledku ničivých spojeneckých bombardovacích náletů, nedostatek ošacení, málo potravin (tuřín a mrkev nemá kdo pěstovat), strach z invaze, děs z hloubkových letců... Nespokojenost, zklamání a strach zesílily po uskutečnění invaze 6. června 1944 v Normandii. Zázračné zbraně V-1 létající na cíle v jižní Anglii zřejmě nestačily splnit Hitlerovy sliby. Ani zahnání invazních vojsk do vln průlivu La Manche se neuskutečnilo. Mezitím Rudá armáda postupovala na všech úsecích fronty. Na severu se blížila k Rize, na Ukrajině se bojovalo o Lvov, aktivita partyzánů v Polsku a na Slovensku rostla.

6. července 1944 řekl v Dolní sněmovně Clement Attlee, pozdější Churchillův nástupce: "... Přeje-li si nějaká část německého lidu obnovu režimu, respektujícího mezinárodní právo a práva jednotlivce, nikdo jim neuvěří, nepodniknou-li aktivní kroky ke svržení současné vlády. Čím déle budou podporovat a tolerovat své nynější vládce, tím těžší bude jejich odpovědnost za zkázu, kterou uvrhli na svět i na svou vlastní zemi." Winston Churchill 12. července Attleeho slova potvrdil.

Ano, v Německu existovala opozice vůči Hitlerovi a jeho mocipánům. Existovala v organizaci, která odjakživa ležela Vůdci v žaludku - totiž v armádě. Německu hrozila totální porážka a někteří generálové nejenže o pravděpodobné porážce byli přesvědčeni, ale hodlali něco proti tomu podniknout. Především se chtěli zbavit Hitlera. Doufali, že by pak západní Spojenci přistoupili na separátní mír a použili německé ozbrojené síly proti Stalinovi.

V neděli 9. července 1944 se sešel na Rommelově velitelství v severovýchodní Francii generál von Kluge, Hitlerem čerstvě jmenovaný velitel západní fronty, s doktorem Hofackerem ze štábu německého vojenského velitele Paříže. Hofacker se generála zeptal, jak dlouho vydrží německá vojska čelit spojencům ve Francii. "Do tří týdnů spojenci prorazí naši obranu," odpověděl užaslému Hofackerovi nacista von Kluge,

protože nemáme čím tomu zabránit.

Hofacker byl bratranec hraběte von Stauffenberga a zasvěcenec do opozičních plánů konspirujících generálů. Podal jim smluveným způsobem o překvapivém názoru von Klugeho zprávu do Berlína. Tam pochopili, že čas kvapí. Už předtím se podařilo generálu Guderianovi přesvědčit Himmlera, aby jmenoval velitelem "záložní armády" právě jednorukého a jednookého plukovníka Stauffenberga, válečného invalidu.

Historici tvrdí, že všichni zúčastnění - Himmler, Guderian i odstupující velitel "záložní armády" generál Fromm - se shodovali v názoru, že je třeba Hitlera odstranit. Také věděli o Stauffenbergově nenávisti vůči führerovi a mlčky se shodli na tom, že mladému plukovníkovi ponechají volnou ruku.

Záložní armáda nebyla vojenská záloha v pravém slova smyslu, nýbrž početné vojenské útvary vycvičené pro boj proti záškodníkům, povstalcům a demonstrantům. V Německu za války pracovaly milióny zahraničních dělníků, přesunutých nedobrovolně z okupovaných zemí, a také statisíce válečných zajatců. Jejich životní podmínky byly kruté a nacisté se obávali jejich vzpoury oprávněně. Odrazem významu záložní armády byl fakt, že její vrchní velitel - plukovník Stauffenberg - měl přístup na pravidelné štábní porady u Hitlera.

Co se stalo dvacátého července 1944, proč se atentát nezdařil, co z toho vzešlo, kolik popravených vzbouřenců, umučených a zlikvidovaných jejich rodinných příslušníků to stálo, jak potom Goebells přesvědčoval svůj národ o "poselství prozřetelnosti", čemuž tehdy věřil mnohý Němec a dokonce i samotný Hitler... o tom dnes vědí nejen Němci, ale snad i my, co vedle nich sídlíme.

********************************
Komunisté trojího druhu,

-ortodoxní,kteří věří v konečné vítězství proletariáu a ráje na zemi a pro tuto vznešenou myšlenku jsou kdykoliv ochotni věšet kapitalisty,zestátnit živnostníky a pozavírat intelektuály.
-nostalgičtí,kteří se slzou v oku vzpomínají, jak díky Strně meli lepší soustruh,lacinější dovolenou,vyšší důchod a stenický sekretariát,kde si mohli na všechno postěžovat.
-schizofrení, kteří se díky straně,díky pozici a kamarádům dostali první k lizu a jsou z nich komunističtí-kapitalisté.
Bylo by paradoxní, kdyby ortodoxní staří pánové za potlesku nostalgické většiny začali likvidovat schizofrení kapitalisty. Vše pod křídly jedné pravé Strany.

AGO, 193.86.187.51