A bude válka o auta další strojírenské a elektrotechnické výrobky.

Posléze i o investiční celky. Čínské budou laciné a kvalitní a ve světě žádané. Čína přetáhne i tradiční evropskou výrobu. O předraženou evropskou produkci nebude zájem. Evropa nebude mít za co nakupovat suroviny. Výroba super luxusu pro snoby na ně nevydělá. Výrobky pro stamilióny Čína vyrobí levněji a lépe. Současně probíhá sycení tamního vnitřního trhu a poptávka po železu, barevných kovech a ropě. K nástupu se připravuje miliardová Indie. Nepříznivé demografické změny ve Spojených státech, zejména relativní nárůst černošského a hispánského obyvatelstva spolu s odklonem od anglosaské kultury, povede k úpadku vzdělanosti, ke ztrátě konkurenceschopnosti a k sociálním otřesům. Současně bude narůstat pocit ohrožení a budou stoupat relativní náklady na zbrojení. Budou omezeny výdaje na kosmický výzkum. Náklady na angažovanost v regionálních konfliktech na odvrácené polokouli povede ke zvyšování státního deficitu. Zahynou desetitisíce mladých američanů povolaných do armády. Obdobně jako za Vietnamské války, rodiče padlých a ohrožených vytvoří hnutí proti válce v zahraničí pod heslem "Proč právě naše děti ? " Mezi tím se v Evropě prohlubuje ekonomická a sociální krize. Uvnitř EU dochází k ostrým střetům přechodných aliancí okolo tradičních velmocí, Velké Britanie, Francie, Německa v návaznosti na jejich tradiční historické zájmy. Mezi tím posiluje Ruský gubernorát a Čína. Mezi velmoci se hlásí Indie. Cena ropy překračuje hranici sto dolarů za barel. Jihovýchod Spojených států sužují vedra a hurikány. Severozápad trpí nedostakem vody. Hrozí otevřený střet s Kanadou, která omezuje její dodávky na severozápadní pobřeží. Další vlna zemětřesení v Jihovýchodní Asii. Zvýšená seismická a geotermální aktivita v oblasti Yelowstounu. Zatím co jižní Evropu sužují čtyřicetistupňová vedra a požáry, její střed je zaplavován přívalovými dešti. Na Jižním Slovensku a na Moravě první případy malárie. Poslanec Tlustý stále neumí používat mobilní telefon...

Sch.vizionář, 194.213.41.2

************************************************

7.9. POLITIKA: ODS může získat přes 40 procent, musí se však změnit
Milan Hamerský

Letní měsíce rok před volbami jsou vhodným okamžikem k hlubším úvahám o fungování hlavních politických hráčů. Topolánkově straně skutečně chybí schopnost aktivně reagovat na Paroubka, jak v jeho silných okamžicích, tak i při častých lapsech typu „penzijní reforma není potřeba“. Petr Kamberský v komentáři Bože, ochraňuj nám ODS (HN 19.8.) pokládá velmi přesné otázky směrem k hlavním slabinám ODS. Nenabízí však jasné odpovědi, které se přitom často nabízí. Topolánek by se neměl bát změnit značku „Stará ODS“ na Nová ODS+“.

Klausovo konfliktní dědictví

ODS více či méně vědomě pokračuje ve strategii svého zakladatele, která je už od roku 1996 prokazatelně chybná. Tou strategií je konfliktnost a polarizace politických témat a veřejnosti. Strategie fungovala, dokud na levici nedošlo ke konsolidaci hlasů u ČSSD pod vedením Miloše Zemana. Pokud propadalo dost středových hlasů, pak mohla ODS v koalici s KDU -ČSL a ODA/US-DEU získat většinu i když sama oslovila jen kolem třiceti procent voličů. ODS je v následující situaci: Vysoký součet hlasů pro komunisty a socialisty, kvaziliberální US-DEU vyklízí politickou scénu bez viditelné náhrady, lidovcům se nedaří přetáhnout neukotvené středové voliče a zůstávají u 8 procent. Na tuto situaci aplikuje ODS chybnou strategii nulové tolerance a slovních excesů svého předsedy. Je veřejným tajemstvím, kromě čtenářů Právo, které se v tom s radostí přehrabuje, že pozice Topolánka ve straně je velmi labilní a je neustále oslabována různými hráči, především předsedou poslanců Tlustým.

Pokud se ODS nerozkročí, pohraje

První a poslední, kdo nabídl ODS novou strategii po skončení hlavní vlny reforem v polovině devadesátých let, byl Josef Zieleniec s programem rozkročení ODS po vzoru německé CDU. Strana ho odmítla. Byla příliš závislá na ješitnosti svého předsedy a jeho loajálních podržtašek. Místo toho ODS trvale sází na mobilizace, vytváření a pěstování nepřátel a povolební pragmatické dohody s kýmkoli. Politiku reprezentují nepopulární poslanci, na místo konsenzuálních hejtmanů či předsedy senátu Sobotky. ODS zatím v přípravě na volby jenom znásilnila svoje stanovy tak, aby primárkami neprošla nová krev. Disponuje sadou modrých šancí, ale jejich kvalita je velmi odlišná a především je neumí prodat. Odpoutat se od konfliktní minulosti a posunout občanské demokraty k 40 procentům je obtížné. Vyžadovalo by to jasné rozhodnutí otevřít stranu a posunout ji směrem k všelidové (odborně catch-all party) podobě. Příležitost je velká vzhledem k mizení US-DEU, k tápání odpadlíků z ODS či neschopnosti dohody malých stran, médii označovaných za liberální. Rozhodující je však naladění značné části veřejnosti a médií k podpoře reforem nabízených ODS.

Cesta vede přes Novou ODS: „novᓠODS musí porazit „starou“ ODS.

To znamená za prvé, posunout se k politickému středu a celkově se umírnit v radikální pravicové rétorice, které nevěří ani její členové, navenek je třeba vystupovat přesně opačně než dnes, tzn. umírnění členové nebudou pro okrasu, ale stanou se hlavními mluvčími, vliv radikálů by měl být umenšen a zaměřen na jim blízké skupiny ve veřejnosti.

Za druhé, je třeba vyhlásit všeobecnou amnestii pro odpadlíky, začít se musí u senátora Koláře, který i přes přestup do senátního klubu ODS nemá její podporu, věrohodnou nabídku na nový vstup do politiky by měli dostat lidé, kteří si udrželi kredit, např. Hana Marvanová, Jan Ruml.

Za třetí, stát se všelidovou nesocialistickou stranou, tzn. nabídnout místa na kandidátce lidem mimo „myšlenkové schéma ODS“ typu expertů jako je A. Vondra. Silným marketingovým tahem by bylo, kdyby i název kandidátky jasně demonstroval „novou“ ODS. Zkušenost s tím ODS má z roku 1992, kdy kandidovala pod hlavičkou ODS-KDS.

Za čtvrté, je třeba vytlačit z vedení nejkřiklavější zastánce „staré ODS“, např. Zahradila, Tlustého, Langra.

Za páté, zaujmout rozumnější postoj v některých otázkách, především k Evropě, korupci a neziskovému sektoru

Chce-li Topolánek v čele ODS získat podporu veřejnosti pro realizaci potřebných reforem, má možnost prokázat, že to „myslí upřímně“ již v předstihu. Nebude ho to stát ani korunu. Nemusí čekat na volební kampaň. Začít může hned zítra, u sebe v ODS! Pokud to neudělá, hrozí mu, že ODS zůstane v opozici i po příštích volbách.

Milan J. Hamerský
(autor, politolog, je předsedou LiRA/LiberálovéČR a IKHB)

**************************************************************************

7.9. EVROPA: Národní zájmy
Robert Kotzian

Existují národní zájmy? Jestliže ano, jaké jsou? Hledat odpovědi na tyto otázky je stále aktuální. Zvláště v době, kdy jsme součástí nadstátního celku, Evropské unie, a členskou zemí řady mezinárodních organizací. Národ je společenství lidí tradičně sdílejících totéž jazykové a kulturní prostředí, totéž území a historii. V běžné debatě se často zaměňuje národ a stát. Ptáme-li se proto po zájmech českého národa, jsme velmi blízko hledání zájmů ČR.

Stát by především měl svým občanům umožňovat naplnění jejich základních práv. Tedy práva na život a práva svobodně usilovat o své vlastní štěstí aniž by byla dotčena tatáž práva jiných. Vedle takových národních zájmů, jako je udržení územní celistvosti, je tak zásadním národním zájmem ČR usilovat o co největší možnost každého z nás se svobodně vlastní pílí domoci možnosti uspokojovat co nejvíce svých přání. Jinak řečeno, národním zájmem je, aby u nás píle, vynalézavost, um a vzdělání znamenaly vyšší výdělek. Ještě jinými slovy, národním zájmem ČR je svobodný kapitalismus. Je to jediný ekonomický systém, který odměňuje racionální chování a píli a trestá neodpovědné chování a lenost. Po sedmi letech vlády ČSSD se však ČR nachází daleko od tohoto ideálu. V mnoha případech je výhodnější poflakování a neodpovědné chování je omlouváno. Příkladů sladkého života na nejrůznějších sociálních dávkách a podporách kolem sebe vidíváme dostatek. Řada profesí je svazována státními zásahy do té míry, že píle a vzdělání se téměř neodráží ve výdělku.

Jsme-li členskou zemí jakékoliv mezinárodní organizace, měla by vláda dbát, aby přínosy z tohoto členství vždy co nejvíce převažovaly nad ztrátami. A to bez ohledu na to, zda členství posuzujeme z finančního, bezpečnostního nebo jiného hlediska. Například členství v NATO je pro nás určitě přínosné. Poskytuje naší zemi bezpečnostní záruky jako žádná jiná organizace v historii. Před více než rokem jsme se vzdali části naší suverenity ve prospěch EU. Vzdali jsme se části naší schopnosti naplňovat národní zájmy sami. Je proto velmi důležité stále zkoumat, zda nám členství v EU poskytuje dostatek výhod, které tuto újmu na naší suverenitě kompenzují. Bezpochyby řadu výhod členství v EU přináší. Bohužel ale, v běžném životě se poměrně často setkáváme s případy, kdy nám právní předpisy přicházející z Bruselu nepříjemně a zbytečně komplikují život. Co více, znamenají vyšší náklady jednotlivců, firem i veřejné správy. Pro příklady není třeba chodit daleko, extrémně nízká a proto likvidační kvóta pro české výrobce cukru, předepsané reflexní dopravní značky, nesmyslné předpisy pro dětská hřiště, ... Na konci řetězce důsledků všech těchto předpisů jsou vždy vyšší ceny a nižší schopnost investovat. Tedy nižší schopnost použít vydělané peníze na uspokojení vlastních přání či rozvoj podniku, to v soukromé sféře, a nižší schopnost veřejných investic a oprav, to v případě státu, krajů, měst a obcí.

Cílem této polemiky není definitivně rozseknout spor o výhodnosti či nevýhodnosti našeho vstupu do EU, ale nabídnout hledisko pro posuzování konání státu na mezinárodním poli. Zvýšilo členství v EU vaši možnost svobodně vlastní pílí usilovat o uspokojení co nejvíce vašich přání? Či zvýšilo členství v EU možnost ČR takové podmínky svým občanům zajišťovat? Začátkem září došlo k nemalému navýšení cen pohonných hmot. Tato nemilá událost nám všem připomněla fakt, že předpisy EU určují také minimální hodnotu spotřební daně. Ano, minimální, nikoliv maximální hodnotu! Kdo by snad byl na pochybách, mohu ho odkázat na směrnici č. 96/2003. Přitom zvýšené ceny pohonných hmot se promítnou do cen každého zboží i služeb a ze všech soukromých i veřejných rozpočtů ukrojí další část pro státní pokladnu.

Robert Kotzian,
předseda Občanského konzervativního klubu,

********************************************************

27.5. EVROPA: Definujme české národní zájmy
Luke Belson

Vše nasvědčuje tomu, že český stát opět stojí na geopolitickém rozcestí. Těžkopádnost rozbíhající se občanské debaty o tzv. "Smlouvě o ústavě pro Evropu" je nelichotivou vizitkou nejen pro politiky, ale i pro nás, občany. České republice dlouhodobě chybí vize - přesná definice českých národních zájmů a strategický plán, jak tyto vize proměnit ve skutečnost.

Politici jsou všude, státníci chybí. Poslední muž, který před 67 lety odvážně definoval svou vizi, byl Jan A. Baťa v legendární knize "Budujme stát pro 40 milionů lidí". Jak jsme na tom dnes? Dnes se debata na toto téma prakticky nevede, protože se chybně má za vyřešenou věc. České národní zájmy se totiž často automaticky a bez přemýšlení ztotožňují pouze s členstvím v Evropské unii.

Přitom by národní zájmy České republiky měly být definovány nezávisle na formě vlády, momentálním členství v evropských a dalších mezinárodních institucích. Českým národním zájmem číslo jedna je především zajištění kontinuity státu se všemi jeho typickými atributy jako základního předpokladu zachování českého národa a jeho rozvoje. Jde o věc, kterou nemůže spolehlivě zajistit žádný jiný stát nebo organizace.

Žijeme v proměnlivém světě. Instituce vznikají a zanikají, stejně tak koalice států. Historie jasně ukazuje dočasnost účelově vytvořených struktur. Jediný systémový koncept, který dlouhodobě potvrzuje svou přirozenou kvalitu a trvanlivost, je koncept státu vybudovaného na národním základě. Sovětský svaz byl pokusem samozvaných elit potlačit tento princip a nahradit jej uměle vytvořenou filosofií internacionálního komunismu. Tento pokus naštěstí selhal, ovšem s tragickými důsledky, a to nejen pro ruský národ.

Obávám se, že také evropského kormidla se zmocnily pochybné elity a tak jako v případě Sovětského svazu vtiskly přirozené evropské spolupráci obdobně zvrácený ideopolitický a nátlakový rozměr. Útok na národní státy vedou systematicky a chytře prostřednictvím klíčových médií, která kromě standardního mávání vějičkou konzumu začínají v poslední době vytvářet atmosféru strachu z přirozeného nacionalismu a evropské nestability způsobené “nerozumným“ rozhodováním občanů a jimi zvolených politických reprezentací. Poselství centra je jasné: přijměte Smlouvu o Ústavě pro Evropu a předejte správu svých národních záležitostí a svobod osvícené nadnárodní administrativě.

Protože jde o masivní a komplexní zásah do stávajícího uspořádání jednotlivých států, Smlouva o Ústavě pro Evropu není krátkým ideovým dokumentem, jak by tomu za jiných okolností mohlo být, ale logicky monstrózním právním elaborátem vzbuzujícím odpor napříč celým politickým spektrem.

Evropští úředníci jednotlivé státy neustále ujišťují, že přijetím dokumentu neztratí nic ze své státní suverenity, ale pochybnosti veřejnosti rostou. Na podezřelost podobného chlácholení máme v české kotlině vypěstován obzvlášť silný šestý smysl. Bruselu jistě nebude vadit, rozhodneme-li v referendu zároveň o dvou otázkách: Souhlasíte s přijetím Smlouvy o Ústavě pro Evropu? Přejete si, aby Česká republika nadále existovala jako nezávislý národní stát?

Zklidnění situace nepřispívají ani komentáře některých eurokomisařů a europoslanců, označující vlastenectví a národní cítění za přežitek, nebezpečnou fóbii nebo dokonce za hlavní důvod vzniku evropských konfliktů. Podobná zjednodušená tvrzení jsou velmi znepokojivá, ale v zásadě nepřekvapivá. Nezapomínejme, že tyto osoby se považují za novou evropskou elitu, ve které je samotný hovor na téma národní příslušnosti považován za společenskou lepru. To, že svým zemím opravdu nedělají dobrou vizitku, zvláště pokud se takto vyjadřují v roli hosta, jsem nedávno považoval za nutné sdělit agitátorce Margot Wallströmové.

Rozhodneme-li se věřit průzkumům veřejného mínění, zdá se, že ani výše uvedená fakta a způsob argumentace evropských úředníků zatím nepřesvědčily nadpoloviční většinu občanů, aby hlasovala proti přijetí tohoto dokumentu. To ovšem nikterak nebrání žádoucímu rozproudění celonárodní debaty, která může vyvolat tolik potřebnou renesanci aktivního postoje občanů ke správě veřejných věcí. Bylo by nanejvýš rozumné přestat směšovat otázku přijetí Evropské ústavy se současnou nebo budoucí vládou a oprostit se od negativních emocí vůči politikům a jejich postojů v kauzách minulosti. Chápat přijetí nebo nepřijetí tohoto dokumentu jako trest nebo signál politikům a jejich špatné práci, by bylo nešťastné. Nyní jde především o republiku a svobody jejích občanů.

Zastánci přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu by konečně měli začít předkládat argumenty na nepříjemné otázky odpůrců a přestat střílet slepou municí z bruselských propagačních skladů. Pokud se ovšem tyto argumenty ponesou v duchu europoslankyně Hybáškové, která v České televizi nedávno prohlásila, že pokud nepřijmeme tuto socialistickou ústavu, Německo s Francií předloží ještě horší komunistický scénář, bude faktická diskuse velice obtížná.

Jsem přesvědčen, že zastánci dokumentu nemohou nesouhlasit s tvrzením, že vysoká míra nezávislosti státu v rozhodování o vlastních záležitostech je rozhodně spíše žádoucí než nežádoucí. Lze jistě připustit a fakticky zdůvodnit určitou míru dobrovolně postupované závislosti státu vůči třetím stranám existující ku prospěchu jeho občanů, ale pokud toto vzdávání se správy vlastních věcí přesahuje rozumnou mez, jde o patologický jev, v horším případě záměr. I přes všeobjímající bezpohlavnost a pseudohumanistické proklamace většiny médií jsme totiž stále svědky toho, jak jednotlivci, skupiny, národy a státy tvrdě hájí svoje zájmy na úkor ostatních. Pro řadu snílků je to ošklivý svět, proti kterému je třeba bojovat, nicméně jejich vzdor je nesmyslným bojem proti zákonům přírody, za jejíž součást se ve své naivitě nebo nadutosti zřejmě již nepovažují.

Pokud chceme jako stát skutečně dospět, nečekejme na francouzské, britské nebo jiné signály. Nejsme malá ani nevýznamná země, jak nám často připomínají někteří naši spoluobčané se slabšími nervy. Počtem obyvatel, strategickou polohou, úrovní hospodářství a vzdělaností patříme k vyspělým státům Evropy střední velikosti. Přes přetrvávající vnitřní problémy a špatné historické zkušenosti, které náš vývoj zásadním způsobem zbrzdily, můžeme být na svůj stát právem pyšní.

Nikdy se nebudeme vznášet v geopolitickém vakuu, ale přílišné spoléhání se na cizí síly není cestou, kterou by měla Česká republika dlouhodobě kráčet. Maximálně kooperujme v hospodářské sféře a budujme přátelské vztahy se svými sousedy, ale nepřijímejme nekriticky vše, co je nám předkládáno. Zvolme proaktivní přístup. Jinými slovy dělejme důsledně to, co ti chytřejší již dělají – využívejme unii jako nástroj k důraznému prosazování svých ekonomických zájmů. Unie totiž nic jiného než dočasný ekonomický nástroj není a ani být nemůže.

Přestaňme se podceňovat a dívejme se s důvěrou do budoucnosti. Zúčastňujme se voleb, alespoň jednou za rok zavolejme nebo se zastavme u svého poslance a senátora. Ale hlavně – využijme rozbíhající se občanskou debatu a přesně definujme české národní zájmy v evropském prostoru a prostřednictvím svých politiků převeďme tyto vize do konkrétních strategických plánů a důsledně je prosazujme. V rámci Evropské unie nebo mimo ni.

26.05.2005

Luke: vas clanek se mi velice libi

Pouze termin ceke narodni zajmy je prilis rozplizly a vetsina lidi v nasi zemi nepochopi o cem je rec. Pro vestinu obcanu je spis dulezity smysl clanku: "Nemuzete ocekavat, ze se o vas a vase zajmy bude starat nekdo jiny." EU neni "rodic" nesobecky pecujici o blaho sveho potomka. Je to spolecenstvi lidi, kteri se snazi mirovym zpusebem resit a prosazovat sve osobni zajmy. Toto plati i pro deni uvnitr kazdeho statu. Jedinec, obcan ma urcite zivotni potreby a zajmy, ktere se snazi uplatinit a relaizovat. Kazdy jednotlivec se musi v prve rade starat sam o sebe (v dospelosti) a musit zaroven resit vztah svych zajum vuci ostatnim lidem se kterymi zije. Tyto vztahy jsou ruznorode, nekdy spolecne, jindy konfliktni. Vyresit je je nutny kazdodenni ukol kazdeho z nas. Resi se postupne v malych krocich, ne jako neajaka vseobimajici idea.

Zajic, 203.9.148.12