Západ na svojho Gorbačova ešte len čaká
Alebo na Adenauera II., aby sa západní šovnisti neurazili, že im dávam za vzor untermenschov.
Faktom je, že postokumistické krajiny (s výnimkou práve NDR) sú MENTALNE už ovela ďalej, ako Západ (vrátane USA).
A to sa prejavuje vo všetkých oblastiach:
-ekonomické reformy sú ovela ďalej na Východe (počnúc Ruskom, ktoré má 15% rovnú daň, vysoko prebytkový štátny rozpočet, predtermínovo splatené dlžoby, najväčšie zásoby devíz a zlata v dejinách,
vysoko prebytkovú obchodnú bilaciu atd. samozrejme tiež sa to týka aj iných krajín, v menšej miere aj Slovenska.)
-úroveň politkov - stačí si porovnať takého Putina a povedzme Busha či iných západných lídrov - rozdiel v IQ, v mentálnych ba aj fyzických schopnostiach je evidentný.
-stačí si aj porovnať vzdelanostnú či osobnostnú úroveň bežných ludí na Západe a na Východe, a hneď je zrejmé, kto sú väčšie a inteligentnejšie osobnosti (sme proste krajší, vzdelanejší, pracovitejší
atd. to musí uznať každý, kto prešiel Europu).
Západ má oproti Východu iba v jednom - je bohatý a stabilizovaný. Ale to bol aj Brežnevov režim povedzme okolo r.1980. Ale aj vtedy tiež všetci vedeli, že s tým treba niečo robiť, že systém funguje
iba zo zotrvačnosti, ale nikto nemal odvahu na reformy. Tak im musela poradiť až "Kálí", ako by povedali hinduisti. Trochu to tam preriedila v rekordne krátkom čase, takže už si súdruhovia nemohli
dovloliť ďalšiu blamáž a zvoliť ďalšieho chorého starca, tak volky-nevolky zvolili toho mladého. Tým sa ale spustil domino efekt.
Presne toho sa boja aj napr. vo Vatikáne či v USA (Bush je síce dosť mladý, ale všetci vedia, že jeho diriguje starý Bush s Rumsfeldom a Cheynym, stará garda ešte z čias Nixona a Forda.)
Podobne je to aj v Nemecku - vedia, že akonáhle by začali skutočné reformy, tak by vznikol obrovský domno efekt, no konci ktorého by mohla byť aj 3.svetová vojna, v lepšom prípade "malé vojny" ako
analogia voči Balkánu či Kavkazu (a takých potenciálnych Balkánov je na Západe viac než dosť - stačí, ak by trochu klesla životná úroveň, povedzme o 20-30% zroka na rok ako vo Východnej Europe
r.1990, a hneď by sa začali navzájom kvasiť - flámi prot valonom, škoti proti angličanom, bavori proti prusom, o španielsku, Kanade či Taliansku ani nehovorím. A samozrejme jednotilivé krajiny
navzájom - napr. nemcov a amíkov nemajú radi nikde, to by ich hnali ešte rýchlejšie ako my rusov.)
Toho sa Západ bojí. Vedia, že sú potenciálne ešte zranitelnejší ako Rusi okolo r.1980.
perun, 213.151.236.164
Možná je to jednodušší.
Červení, Rudí a Melouni získali dohromady asi 51% hlasů oproti 45% těch co jsou jasně proti nim (pár procent připadlo na pidistraničky). Dost možná, že to vyjadřuje poměr mezi lidmi kteří nějakým
způsobem žijí ze subvencí a těch kteří na stát pouze doplácejí.
Jako příklad, SPD prohlásila, že není pouhou dělnickou stranou, že ji volí i řemeslníci a podnikatelé - a má dost možná pravdu. Před časem byl v televizi pořad o řemeslnících zabývajících se
technikou pro životní prostředí. Jeden zástupce tam prohlásil, že řemeslníci (a firmy na eko-techniku) jsou připravení zabudovávat všelijaké ty různé kolektory a sluneční panely, dokonce vytvořili
nový učební obor - technik pro ekotechniku. A všechno teď odvisí od "spolehlivé politiky". Tedy jinými, jasnými slovy: Všelijaké ty ekofirmy čekají za bukem, jestli nová vláda bude platit subvence na
zabudování všech možných eko-ptákovin, a nebo jestli subvence seškrtá a tím zbude při životu pouza ta technika, která se opravdu vyplatí. Že takový eko-továrník horlivě volí Socany a nebo Melouny, to
mne opravdu
nepřekvapuje.
Hnyk, 212.144.132.160
4 poznamky
1. Na schodzach CDU/CSU hrali namiesto "Angie" song "It`s time to say good bye", adresovany Schroederovi.
2. Pri pozorovani gestikulacie Schroedera som si uvedomil, ze sa (mozno nevedomky) zhliadol v Hitlerovych gestach.
3. Nechapem, co ma s volbami v SRN papez.
Bonusova 4. poznamka pre tych, ktori sa dostali az sem: Je paradoxne, ak ludia akceptuju skor nerealne sluby, ako uskutocnitelne riesenia. Mne osobne je Merkelova sympaticka prave svojou uprimnostou.
Ak si narod zvoli radsej politikov typu Slubotechna, nezasluzi si nic lepsieho. Viem o com hovorim. Mame ich na Slovensku akutny prebytok (cest vynimkam).
Vlado.
Vlado., 84.47.90.156
Führerovský komplex mají Němci stále ještě zažraný pod kůží
Merkelová měla Schröedra na lopatkách, ale protože je tím čím je, nedokázala překročit svůj stín, zatímco nijak neskrývaná demagogie kancléře slavila úspěchy, přes evidentní hospodářský krach jeho
zeleno-růžové politiky.
Vždyť dluh Německa činil k 29.8.2005:
1 446 094 046 600 = asi 44 828 915 444 600 Kč
při 82,544 mil. obyv. SRN to je
17 519 /obyv. = asi 543 091 Kč/obyv.
Dluh 1,5 biliónu (!) při odhadovaném hospodářském růstu max. 0,6 % je docela průkazné selhání.
Angie je snaživá ošklivá holčička s chladně myslícím mozkem, bývalá Kohlova chráněnkyně, ale také vědec, který své pochybnosti o účinnosti nebo průchodnosti některých receptů neskrývá a to je něco,
co průměrný volič není schopen ocenit - kdekoli na světě.
Jakožto chytré ošklivé kačátko okolo sebe nesnese žádné labutě, takže ze svého okolí velice systematicky odstranila příliš jiskřivé talenty a nezávisle myslící mozky (Mertz). Když před volbami
představila svůj tým, který to dokáže, sklidila první vlnu posměchu, protože to byl soubor šedivých myší, ochotných plnit úkoly, ale bez větších ambic a bez osobnosti (to glosoval skvěle H. Schmidt
ve svém nočním pořadu).
Po souboji v televizním dialogu se Schröedrem jí začaly padat preference a když její spojenec Stoiber přirovnal východní Němce k ovcím, které si volí svého řezníka (a to nikoli neoprávněně), bylo
zameteno. Opožděné dovolby v Drážďanech budou jen definitivní tečkou, potvrzující linku úvah pana Robejška.
Dobrý článek, pane Robejšku, zdravím! };-D
Průšvih je, že naši pravičáci jsou nepoučitelní a proti Paroubkově demagogii, jsou stejně bezmocní jako ti němečtí proti Schröederově. O voličích pak škoda mluvit. };-C
Loki_F, 217.75.213.10
*********************************************************
27.9. Z MÉHO PODKROVÍ: První Spitfire a jiné slepovačky
Albert Salický
Nedávný článek o výstavě plastových modelů ve mně vyvolal těžkou nostalgii. Modeláři se už dávno dostali do oblastí, o kterých jsme my kluci kdysi nemohli ani snít. Láska k letadlům a touha mít toho
svého miláčka alespoň na poličce knihovny (poté, co byly Sebrané spisy jakéhosi Jiráska zatlačeny do hlubin regálu) nás však už tehdy přiměly k úžasným výkonům. Dnes se tomu můžeme smát, ale jako
příspěvek do historie této dnes špičkové modelářské technologie se o to se čtenáři rád rozdělím.
V úplně nejdávnějších dobách, kdy pojmy jako kity, kitařství nebo později oficiálně prosazované označení plastové modelářství ještě neexistovaly, se na trhu velice krátce objevil Spitfire. Muselo to
být před rokem 1964. Neznám výrobce, měřítko bylo nejspíš 1/72. Model byl v malé krabiččce, objevil se jen jednou a stál asi šest korun. S pomocí otce jsem model slepil kanagomem, šíleným acetonovým
lepidlem, které tenkrát vládlo domácím kutilům. Samozřejmě jsme ho nenatírali, nebylo čím, ale plast byl probarvený khaki a tak to šlo.
Spitfire visel nějakou dobu na lustru v pokoji, pak z něj ale opadaly obtisky a já jsem ho vyměnil se sousedovic klukem za to, že mě nechal svézt na svém kole. Tolik k hierarchii hodnot někdejšího
páťáka. Později se objevily modely z NDR, jenže to byly hlavně sovětské tryskáče a vrtulníky. Bylo k nim ale dodáváno už i lepidlo, plast byl rozumně zbarvený, a tak modely s obtisky vypadaly docela
dobře. Měl jsem jich spoustu, bylo to dobré cvičení.
Ovšem teprve v roce 1968, když jsem přišel na gympl, se staly hned tři věci naráz. Jednak začal na pokračování vycházet Biggles od velbloudích stíhaček, v Tuzexu se občas objevily Revelly a Airfixy
1/72, ale hlavně, na gymplu jsem se dostal mezi souvěrce. Tři jsme propadli letadlům, čtvrtý z nás si položil laťku ještě výš a pustil se do lodí. Jenomže sehnat tenkrát modely znamenalo sehnat bony,
ty komunistické ekvivalenty valut, opravňující k nákupu importovaných pokladů v onom mystikou opředeném tuzálu. Bony se nesměly prodávat, a tak pro nás nebylo snadné ukecat u vchodu do uvedeného
paláce luxusu nějakého venkovana, aby nám jich pár po té standardní pětikoruně prodal. Ale když se podařilo, vrazili jsme dovnitř a nakupovali, ovšem výhradně angličáky a slepovačky.
Samozřejmě jsme propadli nejřív Bigglesovi a pustili se do dvojplošníků. Měl jsem, pokud si vzpomínám, Camela, SE 5, Nieuporta 17, dvojplošného Fokkera (VII ?) a trojplošník Fokker DR 1, a pak ještě
tu potvoru s tlačnou vrtulí od De Havillanda. Později jsem šel i do druhé války a ozdobil polici s Jiráskem Hurricanem, Spitfirem, ME stodevítkou, dlouhonosým FW 190 a českou Avií 534, která se tehdy
začala vyrábět. Vrcholem byli dva největší miláčci, Corsair a švalbina, tedy ME 262. Na Corsaira musím často myslet, protože bydlím kousek od Hangáru 7 na zdejším letišti, kde má pan Mateschitz, tedy
Mister Red Bull, tuto modrou nádheru zaparkovanou vedle vlastního Mitchella a podobných šíleností. Všechno lítá, a vidět Corsaira nad hlavou je zážitek na po...! Nemluvě o zvuku jeho dvojhvězdicového
osmnáctiválcového motoru. A nemluvě o spotřebě 400 litrů benzínu za hodinu.
Ale zpět k modelům. Což o to, modely byly pěkné, ale ta technologie! Mezi opravdovými znalci se povídalo i o modelech, které měly pohyblivé díly nebo dokonce otevíratelné kapoty. Znalci těmco modelům
říkali nadneseně polofunkční. No, nám stačilo, že modely dobře vypadaly, maximálně se musela točit vrtule a kola. Ale ani to dosáhnout nebylo lehké. Revelly a Airfixy byly naštěstí docela přesné,
takže mnoho korekcí nebylo potřeba. Lepidlo jsme vyráběli sami rozpouštěním kousků plastu v acetonu. Mělo to výhodu, že byla lepená spára barevně stejná jako model. Po zatvrdnutí se to přebrousilo a
vyleštilo zubní pastou. Pokud byl model z plastu přiměřené barvy, šlo to. Tak vznikl bílý a červený Fokker. (Červeného jsem později přebarvil na modrou verzi Wernera Vosse, červeného měl přece kde
kdo, ne?)
Horší to bylo s kamufláží. Krylo se krycí pastou nebo izolepou, tou jsem dokázal jednou udělat i německé kříže, když jsem zničil obtisk. Modelářské barvy ale nebyly k mání vůbec. Jediné, co se dalo
koupit, byla sada malých lahviček barev Unicol. Ty byly ovšem v původním provedení vyrobeny na bázi nitro, leptaly tedy povrch polystyrénových modelů. Když se barva nanesla štětcem, muselo se to
dělat hustou barvou a hodně rychle, jedním tahem, pak vyprchalo ředidlo dřív, než se povrch narušil. Jenomže to bylo lesklé, se stopami tahů štětce. Takže se začalo vymýšlet stříkání.
Existovaly dvě technologie. Jednak tak zvaná fixírka, to byly dvě kovové trubičky spojené kloubem, pracující na principu vodorovného foukání vzduchu přes hranu svislé trubičky, ponořené do barvy
(tento princip má jistě nějaký fyzikální název, ale já jsem maturoval z chemie...), původně určená k fixování kresby uhlem. Druhou možností byl skleněný manuální rozprašovač na lak na vlasy,
pracující na podobném principu. Fixírka se původně foukala pusou, rozprašovač měl malý balónek. Protože ale krátké fuky začínaly a končily velkými kapkami, připojili jsme zmíněný vynález na hadičku
od šlapacího měchu, určeného k nafukování matrací u Balatonu, zvaného ježek. Pomalým šlapáním ježka se dal udržet použitelný tlak několi vteřin. Takže se stříklo vedle (aby odletěly velké kapky), pak
krátce na model, a ke konci zase vedle.
Když se barva správně naředila a pokud se velké kapky neobjevily i v průběhu procesu, podařilo se vytvořit souvislou, pravidelně krytou plochu. Při správném poměru ředění a množství nanesené barvy
byl povrch modelu naleptán natolik mírně, že se vytvořil hedvábně matný povrch, odpovídající látkovému potahu. Prostě senzace a vítězství zlatých českých ručiček, tedy vlastně nožiček, kterými se
ježek šlapal.
A konec výroby byl korunován triumfem šikovnosti: ze zbytků hmoty se nad plynovým sporákem vytáhly tenké vlásky, kterými se dělal výplet křídel dvojplošníků. Vlákno upevnit, napnout, přilepit, pak
další... když na to dnes vzpomínám, musím se (tedy nás všechny) obdivovat. Ty nervy bych chtěl mít. A tu pevnou ruku. A oči. Ale k čemu. Moje kluky dnes modelařina nezajímá vůbec, a já samotný se
také cítím divně, když vlezu do modelářského obchodu a vidím regály plné nádherných stavebnic... a nic. Tak si alespoň zavzpomínejme, ne?
(Zmíněného Corsaira najdete na Bredow-web.de, podrobnosti o letadle v češtině na Military.cz.)
Salzburg, září 2005
*****************************************
27.9. ARCHITEKTURA: Vizionář v Berlíně
Zdeněk Lukeš
Charles Edouard Jeanneret (*1887), známý pod pseudonymem Le Corbusier, geniální švýcarský architekt (a také teoretik a malíř), zemřel před 40 lety během koupání v moři. Toto výročí se teď hojně
připomíná - viz příloha časopisu Reflex od Petra Volfa.
Le Corbusier - původní profesí hodinář - začal secesí, ale velmi rychle přešel k svérázné, velmi elegantní až efektní funkcionalistické architektuře, stavěné podle jeho zásad, k nimž patřila
skeletová konstrukce, umožňující volný půdorys (bez nosných stěn) a užití lehkých závěsových fasád s průběžnými okny, střešní zahrady na plochých střechách, vynesení domu nad terén, takže zahrada
probíhala i pod ním
Dům La Roche v Paříži (viz zde), vila Savoye v Poissy, budova Centrosojuzu v Moskvě, švýcarský pavilon v Paříži nebo dvojdům a dům v kolonii na Weissenhofu ve Stuttgartu jsou
jeho nejznámější stavby z 20. a 30. let. Tehdy snil o zářících městech - předobrazu panelákových sídlišť, kterých jsme si ovšem potom užili dost a dost.
Pracoval taky pro Baťovu firmu, ale jeho projekty byly pro majitele příliš drahé a extravagantní. Le Corbusier ovlivnil architekty na celém světě a hodně i u nás - zejména okruh kolem Karla Teigeho.
Ale právě toho později nejvíc zklamal, když se začal od svých dogmat později odklánět. Snad pochopil, že krásné bílé kubusy v měřítku zlatého řezu mohou být efektní, ale nic to neříká o tom, jak jsou
tyto domy obyvatelné. A skutečně - v betonových stavbách se člověk necítí právě nejlíp, zejména, když mu na hlavu teče voda ze špatně izolované střechy a na záda táhne oknem s jednoduchým zasklením.
Pozdější poválečné práce jsou blízko tzv. skulpturalismu. Asi nejhezčí je kaple v Ronchamp. Tehdy navrhl také pavilon Philipsu na EXPO ´58 v Bruselu, v níž se hrála Varéseho kvadrofonická skladba,
klášterní areál La Tourette nebo stavby v indickém Chandigaru. Tam možná studený beton ocení nejvíc. Na principu tzv. moduloru, který vychází z rozměrů lidské postavy, postavil Le Corbusier také
čtveřici tzv. kolektivních domů s mezonetovými byty a službami. Jsou to kolosální stavby, z nichž 3 najdeme ve Francii. Když jsem byl před časem v Berlíně (viz zde), navštívil jsme tu čtvrtou v
Charlottenburgu. Je to kolosální dům, hezky opravený. Dnes je to spíš bydlení pro bohatší. Upřímně řečeno - jeden takový dům v zeleni se snese, ale celé sídliště
Tak si ho dnes připomeňme alespoň na
několika obrázcích. Nezlobme se ale na vizionáře, jeho přínos světové architektuře byl
neoddiskutovatelný.
Le Corbusier jako "prorok neobyvatelnosti"? 1
Rannější Corbusierovy práce jsou skutečně "hranaté", nebarevné, suše abstraktní. Zatímco ty pozdější, tvarované více organicky jsou barevnější, materiálově bohatší a celkově přístupnější vkusu lidí
nenavyklých na vyspekulované estetické kánony. Ovšem, je tu malý háček. K rannému Corbusierovu obdobím musíme přistupovat s vědomím toho, do jakého prostředí, pro jaké účely a jakou klientelu byly
určeny.
V Českých zemích se rádo připomíná, že stavby radikálního funkcionalismu jsou vlastně...ehm...nefunkční. Pověstné jsou zatékající ploché střechy, tenounké obvodové zdi a velkoplošná jednoduchá okna,
která se do českých klimatických poměrů ani trochu nehodí. Ano, byl to od Le Corbusiera estetický kapric, když se snažil měnit hmotnou podstatu stavby na dematerializované formy malířské abstrakce.
Proto se okna vsazovala do líce fasády, aby se popřela hmota stěny, která se redukovala na vystřižený list bílého papíru. Kolem rámů tedy zatéká. Proto musel mít dům tvar čistého geometrického
útvaru, nejlépe krychle, jako jednoho z platónských těles odtud plochá střecha. Tohle vše je ale dnešními stavebními technologiemi vpodstatě vyřešeno. Dnes, pokud jsou tyto domy opraveny a
udržovány, jsou v dobrém stavu a mohou sloužit další desítky
let.
Nadto je třeba vzít v úvahu, že klima Francie se ani zdaleka nepodobá drsnému podnebí české kotliny. Ve Francii prší podstatně méně, a teplých, slunečných dnů si užijí Francouzi o mnoho více.
Ostatně, proto v tamním prostředí také dodnes fungují obytné domy, které mají fasádu tvořenou hrázděným zdivem z cihel a litiny, jaké se stavěly ve druhé polovině 19. století. Průčelí je členěno
litinovými stavebními články (sloupy a nosníky), které vlastně prostupují ve velké ploše obvodovou zdí a tepelným mostem spojují interiér s vnějškem stavby. Něco takového by u nás po technické
stránce opravdu neobstálo!
Zákazníci, kteří si od Le Corbusiera nechávali budovat tato extravagantní sídla, byli v převážné většině lidé velmi nekonformní. Intelektuálové pokrokového světonázoru a výstřední bohatci, kteří svým
životním stylem se stavbou bez problémů souzněli. V těchto vrstvách společnosti bývala zvykem velká domácí setkání s přáteli, obchodními partnery či uměleckými souputníky a dům musel svými parametry
vyhovět i náročnému společenskému provozu. V té době bývalo samozřejmostí, že i nižší střední třída měla v domácnosti posluhovačku. A u majetnějších býval domácí personál početnější. V proslavené
brněnské Tugendhadtově vile bydleli kromě řidiče ještě kuchařka, dvě panské, komorník a vychovatelka. V takovém případě nebyl problém dohlížet na hladký chod rozlehlého domu a udržovat ho správně
zabydlený...
...Zkrátka, svůj k svému! (7;- ))
šakal, 62.245.86.151
Kamile - nejdříve ad Borek
Obávám se, že podléháte často tradovanému omylu. (Borek to napsal velmi přesně.) My si sice navzájem můžeme poskytovat služby pořád "dokola", ale HODNOTU vytvoří pouze výroba. Neexistuje finanční
perpetuum mobile. Tudíž máme volbu - "oplotit se", a vyrábět pouze pro vlastní potřebu (což jsme vyzkoušeli v rámci "socialistického tábora" a moc se to neosvědčilo), nebo se snažit obstát v
mezinárodní konkurenci a některé výrobky "uplatnit" do zahraničí, čímž můžeme i dovážet. (Pokud budeme POUZE dovážet a nebudeme schopni nic nabídnout, bude postupně devalvovat naše měna.)
Z tohoto pohledu nepůjde o "pár firem", které přesunou výrobu jinam, ale o budoucnost celého státu.
pavel 99, 213.226.242.108
Autore,
obávám se, že to Vy máte guláš v pojmech, v tom, co je levicovost a pravicovost a co je (ne)demokratické.
I Vaše věta o chaosu v pojmech dost vypovídá Chtěl bych se zastavit u některých souvislostí, které vedly k plíživému debaklu demokratických stran při volbě českého prezidenta.- takže Klaus není
demokrat a ODS není demokratickou stranou. Není to snad právě US, která drží mocí mermo ČSSD u vlády, i když za těch 7 let se jí podařilo tak neskutečné zvýšení dluhu na 643 mld., neprovedla ani
zdání kroku v nejdůležitějších reformách a která nakonec poslední dobou nahrává a laškuje s legalizací KSČ ve vládních funkcích? Neříkejte mi, že Grebeníčkův odchod jen náhodou zapadá do narážek toho
chameleona, jen nevím, koho mi víc připomíná, Gottwalda či Fierlingera. Mám pocit, že tak jako já jste ještě musel zažít staré znárodněné živnostníky, od kterých bylo možno mnohé pochytit, aby člověk
měl provždy jasno o efektivitě firmy. To zaměstnavatel nese kůži na trh, odpovídá za konkurenceschopnost, zdravou bilanci, bezchybný chod firmy! Jeho právo je přece jen nadřazeno právům zaměstnanců,
oni by se bez něj a jeho schopností a POTŘEB mohli jít klouzat!
Podnikání není charita!
Jaka, 194.212.16.103
Dále Kamile
...Protože pozice zaměstnance je v praxi slabší než zaměstnavatele, musí se většinou podřídit podmínkám zaměstnavatele v pracovní smlouvě - nebo nebude mít zaměstnání... - nevěřte tomu. Ta
"závislost" je naprosto vzájemná. Co se asi stane, když se jedna směna v pekárně "hodí marod"? (Snad si nebudeme namlouvat, že to dnes není nejmenší problém.) Pokud menší firma "nedodá" (a často
stačí jednou), tak u mnohých zákazníků jednoduše "končí". A totéž v bleděmodrém platí i pro větší firmy. Ve skutečně EFEKTIVNĚ fungující firmě není ta nadbytečnost přílišná (pochopitelně to nestojí
na jednom člověku) a nevěřte řečem o "zástupech, které stojí za branou". Snad kromě nějakého kopáče můžete zamětnance plně "používat" až po nějakém týdnu či měsíci (podle kvalifikovanosti dané
práce). A myslíte, že si dnes může dovolit nějaké oddělení SOUKROMÉ firmy třeba týden "nefungovat"?
I když se někteří tváří, že je to jinak - ZAMĚSTNANEC je ZÁVISLÝ na prospěritě zaměstnavatele a ZAMĚSTNAVATEL je závislý na kvalitní práci ZAMĚSTNANCE. A ve "slušných firmách" si toho jsou vědomi i
bez hory nařízení ZP. (Dokonce často vycházejí vstříc zaměstnancům nad rámec zákona, i když je za to zákon sakcionuje (mám na mysli zákony daňové)).
p.s. - jinak s obecnou tezí, že by měly zákonem být vymezeny nějaké MANTINELY souhlasím - podstatná je asi MÍRA těch mantinelů. To že bude nějaký odborářský boss rozhodovat o zaměstnancích i proti
jejich vůli, jako "rozumný mantinel" rozhodně nevidím. (A podobně spoustu dalšího tohoto
zákona).
pavel 99, 213.226.242.108