Kuponovka po deseti letech
Václav Žák
26.10.2001


Komentáře, které se objevily k výročí zahájení kuponové privatizace, vesměs ukazují, že iluze vesele žijí i po deseti letech. Pokusme se tedy stručně vylíčit, o co tehdy šlo.

V sousedním Polsku, kde se komunistický režim zhroutil podstatně dřív, začali už na jaře řešit otázku, co se má dělat se státním vlastnictvím. Prodat ho nešlo: úspory byly mnohem nižší než jeho účetní hodnota. Tržní nikdo neznal, neb trh neexistoval.

A tak se zrodil nápad (přišel s ním polský ekonom Lewandowský), že se národní majetek rozdá lidu. Masové privatizační metody tehdy schvalovali i přední světoví ekonomové. Jejich argumenty nebyly kupodivu ekonomické, ale politické. Protože se na vytváření všelidového vlastnictví podílel "lid", měl mít i podíl na jeho privatizaci. Ekonomové se obávali, že by vykoupení majetku pod cenou několika šťastlivci nebo zahraničními firmami mohlo mít nepříjemné politické důsledky a oslabit podporu pro mladé demokracie.

Dalším podpůrným argumentem byla rychlost a omezení korupce tím, že se vyloučí zásahy státu do privatizace. Jenže světoví ekonomové se starali i o druhou stranu mince: co se bude s podniky dít potom, až se změní vlastnictví? Kdo bude tím vlastníkem? Protože jim bylo jasné, že drobní akcionáři vlastnická práva vykonávat nemohou a bez výrazného vlastníka, který bude manažery přísně kontrolovat, podniky zvlčí, chtěli soustředit akcie podniků v několika investičních fondech řízených zkušenými západními investory, kteří podniky převedou přes první trpká léta.

Zatímco v Maďarsku se čelní ekonomové postavili ostře proti masovým privatizačním metodám s argumentem, že takto vlastnictví nevznikne, někteří českoslovenští architekti transformace poměrně rychle pochopili, jaké politické možnosti masové rozdání majetku skýtá. Ekonomické aspekty šly stranou, privatizace se podřídila záměru vyhrát ve volbách 1992.

Poznamenejme na okraj, že dnes se běžně privatizace líčí tak, jako by její autoři přesně věděli, k jakým výsledkům povede. Bohužel, nevěděli. Proto měli být obezřetní - ale nebyli. Měli jiné priority. Politická elita tehdy rozhodovala o procesu, který byl výrazně spontánní, tj. dal se řídit jen zčásti. Elita mohla jenom ovlivňovat a nastavovat motivaci hráčů, především bank a podnikových manažerů, aby se jejich zájmy kryly se zájmy o rozvoj podniků - anebo se soustředit pouze na to, co jí přinese politický zisk.

Tragedie české transformace spočívá v tom, že zvítězila ekonomicky vysoce riskantní, ale politicky velmi užitečná varianta "vytváření českých kapitalistů" metodou "divokého Východu".

Proč vyhrála? Splňovala dva aktuální požadavky: slibovala rychlost, kterou rozčarovaná a netrpělivá postrevoluční společnost vyžadovala. "Přes propast se neskáče dvěma skoky", se tehdy říkalo. A bránila přílivu zahraničního kapitálu, zejména německého. Třetím, jak se posléze ukázalo, velmi příjemným nádavkem bylo, že čeští Rotschildové, kterým strany řídící privatizaci přihrály pohádkové bohatství, byli opravdu "vděční".

Jinými slovy, ekonomická transformace se stala služkou politického úspěchu. Kuponová privatizace, tak jak byla navržena, nemohla přinést dobré ekonomické výsledky. Laureát Nobelovy ceny za problematiku burz, americký profesor Merton H. Miller, který navštívil Prahu v roce 1991, po seznámení s projektem kuponové privatizace prohlásil, že bez přísného zákona proti zneužívání vnitřních informací a dobře fungující burzy musí projekt špatně skončit.

Václav Klaus mu tehdy posměšně vzkázal, že projíždějící americký profesor nemůže porozumět hloubce kuponové privatizace a Dušan Tříska mu doporučil, aby si prostudoval jeho příručku. Proč rušit veřejnost pochybnostmi?

Jenže k tomu, aby se důsledky kuponové privatizace daly odhadnout, nebylo třeba být laureátem Nobelovy ceny. Většina českých podniků, zejména těch velkých, nebyla konkurenceschopná, navíc ztratila své největší trhy v SSSR a východním Německu. Bylo zřejmé, že pokud se privatizace nespojí s jejich modernizací a pokud nový vlastník nepřinese nové trhy, je s podniky amen.

Klasický příklad: Škoda Mladá Boleslav. V době privatizace neměl těžce zadlužený podnik pomalu na výplaty. Bez VW by dávno zanikl.

Okolo tohoto problému se rozpoutal ostrý boj: na jedné straně Klaus a jeho spolupracovníci, kteří z hloubi duše nevěřili, že české podniky mohou mít nějakou budoucnost. Podotkněme, že je vůbec neznali. Dušan Tříska tvrdil, že "stará" ekonomika musí zhynout a nová vyroste "na zelené louce". Jak ten manévr přežijí občané, ho málo zajímalo.

Na druhé straně stál projekt Občanského hnutí v čele s ministrem průmyslu české vlády Janem Vrbou, který tvrdil, že kuponová privatizace se má použít jenom pro ty podniky, o které západní kapitál neprojeví zájem. Připravil adresnou privatizaci 33 velkých podniků, které vytvářely 70 % hrubého domácího produktu. Jejich úspěšná privatizace by znamenala, že by česká ekonomika zvládla transformační manévr téměř bez ztráty květiny. Vždyť jen Škoda VW za sebou táhne dalších 150 000 pracovních míst ve spolupracujících podnicích.

Klaus zuřil. Aby kuponovka byla politicky přitažlivá, potřeboval v ní známé podniky. A tak se spustila bandurská kampaň: Vrba, náměstek ministra průmyslu v minulém režimu, byl ocejchován jako bolševik, jeho přístup jako neliberální, poslanec Čermák na mítincích hřměl, že Vrba chce rozdávat podniky svým bolševickým kamarádům.

Vrba do voleb 1992 stihl adresně zprivatizovat kolem deseti podniků. Smlouva s Mercedesem o vstupu do výroby nákladních aut byla těsně před podpisem, stejně jako vstup Siemensu do Škody Plzeň. Existovala dobrá šance na privatizaci ČKD a dalších podniků koncernem Daimler-Benz, kam patřil Mercedes. Jenže Klaus a Dlouhý všechny tyto smlouvy smetli ze stolu. Nechtěli zahraniční kapitál, nebyl populární. populární.

V kuponové privatizaci se tak ocitla celá řada podniků, které k tomu, aby mohly fungovat, vyžadovaly miliardové investice. Dát je do pořádku bylo zcela nad síly českých "kapitalistů", kteří se podniků vesměs zmocnili tak, že si jejich akcie koupili za peníze, které vysáli - z těch podniků.

Ano, slyšíte dobře: půjčili si peníze, za které ručili majetkem podniků, a za ty si koupili jeho akcie. Jakmile se zmocnili kontroly, tak to roztočili. Desítkami rafinovaných triků dojili z vlastních podniků peníze a přelévali je do svých firem. Po několika letech drancování v podnicích nejen nezbyly zásoby na výrobu, ale často ani regály, do nichž se zásoby ukládaly. I ty se prodaly do šrotu.

Zdůrazňuji: inkubátor pro české velkokapitalisty nemohl fungovat jinak. Neměli peníze na investice, neměli trhy ani know-how, jak obstát ve světové konkurenci. Pokud chtěli pomoci sobě, museli to udělat jen na úkor podniku. Bylo to zcela jasné už po první vlně kuponové privatizace. Klaus přesto prosadil druhou vlnu. Tím ekonomice zasadil skutečně tvrdou ránu.

Věděl Klaus hned na začátku, co dělá? Myslím, že ne. Klaus očekával, že se kuponové privatizace zúčastní jeden až dva miliony lidí. Tím by na kuponovou knížku připadl majetek v hodnotě až milion korun. Kuponovka by pak vytvořila skutečně střední třídu. Klaus si představoval, jak rodina sedí u televize, poslouchá burzovní zpravodajství a radí se, co ze svého portfolia prodají a co koupí - přitom děkují moudrému profesorovi, který z nich udělal boháče. Inu, představoval si to jak Hurvínek válku.

Dopadlo to zcela jinak. Investiční fondy, které se do projektu dostaly na poslední chvíli, průběh privatizace zcela převrátily. Jejich agresivní reklamní kampaň vedla k tomu, že se privatizace zúčastnilo mnohem více lidí a majetek připadající na knížku se stal směšně malý. Navíc naprostá většina lidí, přes varování Václava Klause, svěřila své knížky fondům - které fungovaly zcela bez regulace. Tomáš Ježek nedávno upozornil v Lidových novinách, jak na kořist číhající chrti zabránili, aby se účetnictví fondů oddělilo od účetnictví svěřeného majetku.

Výsledky se daly čekat: fondy se staly ždímačkami podniků. Miliardy odtekly mimo republiku. Podnik, který z toho kolotoče vyvázl se zdravou kůží (jsou i takové), může mluvit o zázraku.

Co tedy říci ke kuponové privatizaci? Bylo to holé neštěstí. Z metody, která se hodila jen pro podniky, o něž reální investoři neměli zájem, se stal politický nástroj. Jenže pokud politika převálcuje ekonomickou racionalitu, výsledky bývají trpké. To jsme si přece v našich dějinách vyzkoušeli až až.

Václav Žák