Autor: Beruna

Ceny

Pořád se mluví o tom, že oproti západní Evropě máme elektřinu levnou. Stále se ale zapomíná také na srovnání kupní síly obyvatelstva. Jinak v Německu vychází průměrná cena 1kWh na 15 - 20 centů což je cca 4,2 - 5,8 Kč.
Reagovat



13.4. 07:39
Autor: Kamil

To jsou jelita - diktovat si ceny umí každej

Tak to je fakt hustý.Ať žije tržní hospodářství.
Reagovat



13.4. 07:38
Autor: odborar

Merrill Lynch ocenil, odběratelé ocenění zaplatí..

Takhle vypadá energetická politika vlády. Tedy naprostá velká nula. Ceny budou stoupat, ekonomiku to podváže, domácnosti vyčerpá,ale hlavně, že akcie budou na výši, aby manageři mohli uplatnit další opce. Chápal bych to ještě při privatizasci ČEZu. Ale nepochopím to nyní za naprosté absence regulačního úřadu v energii, kdy cenu určuje burza a alibismus vlády, která dopustila, aby ceny energií byly v ČR na cenách světových za kupní síly 5x menší než ve státech jako je Německo.
Reagovat



13.4. 07:26
Autor: UM

Zřízení pržské burzy na elektřinu

bylo nepochybně dílo managementu ČEZu právě se záměrem dále šroubovat ceny elektřiny vzhůru.
Jen hlupák si může myslet, že tento krok byl iniciován touhou po využití "volného" trhu ve prospěch zákazníka.
Reagovat



13.4. 06:47
Autor: Koyote

Není umění, když mám monopol

Dobrá zpráva pro představenstvo ČEZu, zase si více napakuje kapsy stovkami milionů na odměnách. Až budu brát ročně stovky milionů,tak pak může stát 1 kWh třeba 100 Kč.Mít monopol není umění být na čele nejziskovější firmy, to by uřídil i největší pitomec bez elektrotechnického vzdělání, jako je pan Roman!
Reagovat



13.4. 08:58
Autor: Thor

Souhlas

V čele většiny větších firem jsou dementi s ekonomickým vzděláním (=žádným). Firmu rozšiřují akvizicemi placenými z pokladen pohlcených firem a úvěry. To ve skutečnosti zastavuje růst celého odvětví a vede k nedostatku komodity. Vydělávají pak ještě na tomto nedostatku. Také banky si mastí kapsu. Problém je napříč celým energetickým odvětvím. Elektřina, uhlí, ropa a ropné produkty. Zchátralá infrastruktura, přetížený technický personál, nekoncepčnost řízení...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Štěpán Jurajda: Podporu si musíme odpracovat


Zatímco doznívají diskuse o hloubce reformy daní a některých sociálních dávek, pokračuje napjaté čekání na "hluboké reformy sociálního státu", které chce ministr práce Petr Nečas předložit co nejdříve a které podle premiéra zaplatí "lidé, kteří odmítají pracovat". To zní správně.

Uzdravení státních financí sice není možné bez výrazného snížení sociálních výdajů, ale to ještě neznamená, že se musí brát potřebným. Pokud dávky pobírají lidé, kteří je nepotřebují, nebo ti, kteří pracovat nechtějí, tak stačí podpory odebrat jim a kromě úspor zbude navíc i více času a prostředků na pomoc těm, kteří ji skutečně potřebují.

Kdo se veze načerno?

Jenže jak odlišit potřebné od černých pasažérů? Nechceme přece připravit o jediný zdroj příjmů někoho, kdo se práci poctivě snaží najít a kdo by bez podpor čelil opravdové bídě. Tohle odlišení přitom těžko zvládne už dnes přetížený personál úřadů práce a ani úpravy dávek a daní našeho složitého sociálního systému nemusí stačit.

Naštěstí ze zahraničních zkušeností vyplývá, že velmi účinným způsobem je v tomto ohledu "hrozba" zapojení do rekvalifikací či veřejně prospěšných prací (tzv. programů aktivní politiky zaměstnanosti). Melouchář na podpoře či ten, kdo pracovat nechce a dávky nutně nepotřebuje, se často zaleknou povinnosti strávit týdny či měsíce "odpracováním si" podpory.

V USA hrozba zabrala

Například ve Spojených státech si velká část nezaměstnaných ohrožených dlouhodobou nezaměstnaností raději našla práci, a to již před začátkem povinných rekvalifikačních kursů. Stačilo pohrozit.

Tato metoda vypuzení černých pasažérů je i obecně ospravedlnitelnější než plošné omezení podpor. Je přece přirozené, aby příjemce podpory, který odmítne nabídku rekvalifikace, o podporu přišel. Nezaměstnaný prostě musí za podporu nabídnout velkou část svého času.

Tenhle přístup se u nás zatím prosazuje jen málo, a to především proto, že na aktivní politiku zaměstnanosti dáváme oproti jiným zemím málo peněz. Dokud nemáme dost míst v programech veřejně prospěšných prací, dokud máme místa jen pro pracující se základním vzděláním či dokud jsou nabízené rekvalifikační kursy jen krátkodobé, tak se nejedná o účinnou hrozbu pro meloucháře na podpoře. Tyhle programy ale něco stojí, obzvlášť když je nabízím statisícům nezaměstnaných.

Utopíme miliardy?

Možná si řeknete, že v tom problém není, protože i kdyby se všichni příjemci sociálních podpor rozhodli rekvalifikovat, tak se investice do jejich lepšího vzdělání přece vyplatí. To ale bohužel není vůbec jisté. Opět ze zkušeností vyspělých zemí vyplývá, že v aktivní politice zaměstnanosti se dají bez většího efektu utopit skoro stejně velké peníze jako ve zdravotnictví.

Jak je to možné? Problém je v tom, že spousta nápadů na to, jak pomoci nezaměstnaným, je drahá a přitom vlastně nikomu nepomáhá. Naštěstí je tu řešení, běžně využívané opět ve Spojených státech. Moderní statistické a tzv. ekonometrické metody totiž umožňují odhadnout, jak by se nezaměstnanému, který absolvoval rekvalifikační kurs, na trhu práce dařilo, kdyby tento kurs neabsolvoval. Podobně lze odpovědět na otázku, jestli se našim daňovým poplatníkům opravdu vyplatí dotovat například tzv. společensky účelná pracovní místa.

To zní možná triviálně, ale jde tu na naše poměry o stále převratnou myšlenku. I prostředky vynaložené podle rozpočtových pravidel a bez korupce mohou mít jen nepatrný nebo dokonce negativní dopad na nezaměstnané. Použití veřejných prostředků určených na pomoc potřebným na programy, které nikomu nepomáhají, nakonec škodí nejvíce právě nezaměstnaným.

Inspirace? Hartz IV

Tyhle vědecké metody hodnocení pronikly nedávno i do bašty aktivní politiky zaměstnanosti, do Německa, kde se staly nedílnou součástí tzv. Hartzovy reformy trhu práce. Zatím došlo k vyhodnocení pouze části existujících programů, za které naši západní sousedé ročně utratí 15 miliard eur, ale již dnes dostupné výsledky jsou alarmující. Ukazuje se, že pouze třetina všech vynaložených prostředků se utratila za programy, které pomáhají. Zbytek jsou vyhozené peníze daňových poplatníků.

Pokud skoncujeme s bezpracnými podporami a zároveň začneme vyhodnocovat, jestli se veřejné prostředky utrácí na trhu práce účelně, můžeme ušetřit, snížit nezaměstnanost a ještě pomoci lidem, kteří pomoc potřebují.


Autor je zástupcem ředitele CERGE-EI, společného pracoviště Akademie věd a Univerzity Karlovy