Souhlasím kolego.
Socialismus v Československu nebyl poražen Americkými ,nebo Německými vojáky ,jak nás učili,strašili a vtloukali do hlavy komunisté od první třídy.Komunismus v Česku VYHNIL,chcípnul ,neuživil se a co se ve volné přírodě(i v demokracii) neuživí,je odsouzeno k zániku,případně k živoření.
Otevřela se klec komunistické zoologické zahrady,která nás dělila od okolního světa,elektrické dráty okolo republiky zkončily ve šrotu a lidem se řeklo,jděte se živit sami,nikdo vám už do klece nepřinese zadarmo "nažrat".
Mnozí to pochopili, chopili se příležitosti,vzdělávají se,podnikají,cestují a zbohatli .Ti druzí se zase nostalgicky vracejí k snům o rovnostářství,k prázným korýtkům a nadávají,že jim do nich už zadarmo nikdo nenasype.Lidi si zvykli ,že jim komunistická strana-stát bude stále přidělovat-bez zásluh vše ,od kolébky po hrob, byty,práci,vzdělání,zdravotnictví a to vše zadarmo(i já bydlel v bytě za 300 korun).
Jenže to vše stojí všude ve světě peníze a Česko neni žádná výjimka ,aby mohlo "plavat" proti proudu. Stále někdo píše ,“a co my obyčejní lidé?“.Obyčejní???Obyčejný je člověk ve školce,potom záleží už na něm,na jeho přístupu k životu,vzdělání ,iniciatívě a umu se prosadit ,aby už nebyl OBYČEJNÝ.To jsem učil a ještě učím děti na státním gymnáziu.
Hezký den přeje učitel 56 let.


Tak jak to řekl ministr Nečas,napřed musíme pochytat parazity pasoucí se na sociálním státě a teprve potom můžeme něco reformovat.Někde jsem četl,že se první ucpávají díry a teprve potom se pumpuje voda.
Jestliže máme průměrně 20 krát navštěvu u lákaře ročně a ve starých státech EU je to 4 krát,tak je ve zdravotnictví bordel.
A jestliže 80% národa si platí své bydlení tržně a ten zbytek je regulovaný včetně boháčů jako je Křeček ,tak tu je v bytové politice taky bordel.
A tak můžeme pokračovat pořád dokola,už 17 let.




23.8.2002
21. srpen 1968: Nezavírejme oči
Marcela Šiková
Tak jsme si zase jednou připomněli nechvalně známé výročí 21. srpna. Datum, které pro mnohé znamenalo osobní tragédii, pro jiné ztrátu ideálů o budování socialismu a pro spoustu dalších lidí jen událost, která se prostě stala a nedalo se proti ní nic dělat.

Docela mě zarazilo, že média se vzpomínce na rok 1968 příliš nevěnovala. Jistě, měli jsme jiné problémy. Pochybuji, že stovky lidí, kteří bojují s následky ohromných povodní, mají náladu vzpomínat na dobu, jež je nenávratně pryč a na kterou je lepší raději zapomenout.

Přesto si myslím, že ohlédnutí za ne tak dávnou minulostí naší země by bylo užitečným počinem. Nikdo nás, mladé lidi, pořádně neučí o historii ve dvacátém století, takže nevíme nic.

Vždyť i dnes se mezi námi najdou tací, kteří nedají dopustit na éru komunismu. Říká se, že čas je lék, člověk díky němu zapomíná na vše špatné a pamatuje si jen příjemné zážitky. Ty méně příjemné, jako jsou už stokrát omílané fronty na banány, jednoduše zasune ve své paměti někam hodně hluboko a přestávají pro něj existovat. Ale přesto tu byly!

Jako studentka maturitního ročníku gymnázia navíc musím podotknout, že veškeré moje informace o komunismu, okupaci nebo politických vězních pocházejí buď z televize nebo od rodičů. Systém vyučování dějepisu je totiž tak nešťastný, že žáci v průběhu svého studia slyší např. výklad o člověku vzpřímeném dvakrát, ale k situaci po druhé světové válce (a ani ta není vykládána dostatečně podrobně) se vůbec nedostane.

Připomíná mi to příběhy Macha a Šebestové, kdy se žáci díky kouzelnému sluchátku dozvěděli, že mamuty jedl pračlověk s koprovou omáčkou. Ano, téměř takové podrobnosti se učíme i my. Ale k čemu nám to v životě bude?

K tomu, abychom se vyznali v současném světě a politické situaci nejen u nás, nepotřebujeme znát historii, která se odehrávala miliony let před naším letopočtem. Možná, že vyučovat dějiny pravěku je pro pedagogy jednodušší.

20. století bylo plné konfliktů, rozporů, paradoxů, v nichž se často těžko vyznávají i odborníci, ale to přece není důvod k tomu, aby nám bylo upřeno vědět, co se tehdy dělo.

Nedivím se, že tolik mladých lidí má zkreslený názor kupříkladu na druhou světovou válku a obdivuje nacisty. Vždyť jim nikdo pořádně nevysvětlil, kdo to byl.

Průměrně inteligentnímu člověku sice stačí, když slyší o koncentračních táborech a vyhlazování židů, ale jsou mezi námi bohužel i méně inteligentní nebo jednoduše ti, kteří to slyšet nechtějí. A právě těm to musí učitelé vtloukat do hlavy. Jinak bude neonacistických (ale i dalších, jinak "postižených") skupin neustále přibývat a nepotrvá dlouho a my tento problém budeme muset rázně řešit. Nebo konečně zvítězí "čistá rasa"?




21.8.2002
21. srpen 1968 a Pražské jaro - prostředek pro sovětskou armádu, jak se dostat do Československa
Jan Čulík
Letos bylo znovu 20. srpna v úterý a 21. srpna ve středu, stejně jako před 34 lety. Vzpomínám na tu noc, jako by to bylo včera. V horký večer, v bytě na Starém Městě pražském, s okny otevřenými proti horku, jsme se s celou rodinou dívali v televizi do noci na starý český film Řeka čaruje. V noci nás pak budil nebývalý hluk přistávajících letadel. Ve čtyři hodiny ráno pak telefonát od rodinného přítele: Byli jsme okupováni armádami Varšavské smlouvy! Vždycky v krizových situacích se informace šířily především soukromě mezi lidmi, brzo ráno 21. srpna 1968 telefonem. Skok k rádiu: na známých frekvencích rozhlas nevysílal. Napětí, pohled do ulic.

Dramatické scény se střelbou u rozhlasu během středečního dopoledne. Rozhlas pak rychle odchází do ilegality, nikdy nepřestává vysílat. Rozhlasoví reportéři udělají v následujícím týdnu vynikající práci: rozhlasové vysílání je pro celý národ hlubinou bezpečnosti: základním zdrojem informací, uklidňujícím a organizujícím vlivem. Novináři se v ten srpnový týden zachovali daleko státničtěji než politici. A politici, po návratu z Moskvy, zase všechno zkazili, selhali stejně, jako selhávali předtím, po dobu celého Pražského jara. (V důsledku technických problémů šéfredaktora - kolaps počítače - vyšla tato poznámka až ve středu ve 14.00.)

Zdeněk Mlynář svědčí ve své knize "Mráz přichází z Kremlu", že veškeré jednání předsednictva KSČ během jara 1968 bylo jen nestrukturovaným, bezbřehým žvaněním.

Národ byl v srpnu 1968 připraven se ruské okupaci nepodat. Stačilo pár vzlyků Alexandra Dubčeka po návratu z Moskvy a všechno bylo ztraceno. Následovaly pak už jen měsíce ústupků, smrt Jana Palacha, hokejové demonstrace a vypálení Aeroflotu, pak prověrky a bezprecedentní útok na duši národa: drsné, dvacet let trvající úsilí okupantů a jejich domácích pomahačů proměnit Čechy a Slováky intelektuálně v otroky.

Pro lidi, kteří Pražské jaro zažili, byl osmašedesátý rok rokem zázraků. Euforie, kterou byla země zasažena - alespoň podle toho, jak to od března 1968 reflektovaly sdělovací prostředky - byla nesmírná. Lidi se houfovali na podporu demokratických reforem: posílali rezoluce. (Na tom je něco svou podstatou stalinského: v normálních demokraciích přece lidi neposílají "rezoluce ze závodů" na podporu demokracie, tak jak v padesátých letech se posílaly rezoluce, požadující smrt Milady Horákové - v demokracii se hlasuje ve všeobecných volbách...:))

Lidi byli i v počátečním srpnovém týdnu okupace jednotni - připadlo mi, že vzdálenou ozvěnou tehdejší atmosféry byla v těchto dnech v Čechách alespoň zpočátku - trochu - povodňová solidarita. Jednota národa ovšem nevydržela - lidi se brzo rozdělili na kolaboranty a na oběti: na ty, kteří se rozhodli provádět prověrky a na ty, kteří se před prověrkami nesklonili a byli existečně zlikvidováni.

21. srpen 1968 je jedním z nejtraumatičtějších mezníků moderní české historie. Určil na dlouhá léta v podstatě všechno. Je symbolem euforie, neobratnosti i propadu. Jak je možné, že národ - jistě zrazený neumětelskými komunistickými "politiky" se dokázal pro svobodu během několika měsíců roku 1968 tak nadchnout a ani ne o rok později už o ni nebyl ochoten bojovat?

Navzdory kráse adolescentního zážitku opojné svobody z roku 1968 bylo Pražské jaro vlastně selháním. Položme si tuto otázku: Byla by nynější situace České republiky lepší nebo horší, kdyby nebylo Pražského jara, a tedy ani invaze ze srpna roku 1968 - kdyby jen docházelo k pomalému, kádárovskému uvolňování jako v Maďarsku či v Polsku? Lidé by byli nesvobodni, neměli by opojný zážitek z pár měsíců svobody v roce 1968, ale ani by bývali nemuseli za to nést dvacetiletý trest, v jehož důsledku trpí česká postkomunistická společnost traumaty, z nichž se stále ještě nedostala.

Určitě nesou za debakl 21. srpna 1968 podstatnou vinu "mladí komunisté" z padesátých let. Ti se přidali po roce 1948 - někteří z idealismu, jiní z kariérismu" na "stranu socialismu". Zanedlouho jim došlo, že svou zemi zavlekli do područí imperialistické velmoci. Někteří z nich z toho měli trauma, a tak se - neobratně pokusili v šedesátých letech svou vinu odčinit. Důsledek byl, že způsobili sovětskou invazi a umístili svou zemi do područí ještě intenzivnějšího.

Sovětskému svazu, kde po pádu reformátora Chruščeva získal vliv vojensko-průmyslový komplex, jehož představitelem se stal Brežněv, od poloviny šedesátých let vadilo, že nemá v Československu rozmístěna svá vojska. Z hlediska ruských vojenských velitelů to byla vážná bezpečnostní slabina. Sovětská strana se obrátila na Antonína Novotného se žádostí o rozmístění sovětských vojsk na území Československa. Ten to odmítl. Pak nastalo Pražské jaro. Během něho se podle informovaných kruhů vyjadřovali sovětští vojenští stratégové: Klid, nemusíme dělat nic. Důsledkem Pražského jara bude, že docílíme toho, co potřebujeme. Budeme mít možnost ucpat bezpečnostní díru: rozmístíme i v Československu své jednotky.

A tak se také - v důsledku nadšených reforem z roku 1968 - rychle stalo.