Re: Stát platí špatné vědce

Ponechme stranou vzity obraz hloubavce zcela nepouzitelneho mimo zdi vlastni laboratore a pripustme, ze clovek schopny vest kvalitni vedecke projekty se jako systemovy analytik (obecne receno) zaroven prosadi i v komercnim svete, jehoz slozitost je ve srovnani s hlavnim predmetem jeho zajmu radove nizsi. Da mu tento stat sanci? Necha jej ziskat vynosy z pridane hodnoty, kterou vytvari? Muze mit akciovy podil v obchodni spolecnosti, ktera se zameri na zhodnoceni patentu, na nichz uspesne pracoval? To se vazeni nebavime o platu, ale o motivaci, ze kdyz se neco povede, splatim hypoteku an bloc. Tak az tohle bude mozne, aniz by vas okoli roztrhalo na kusy, sel po vas financak a byl jste za nebezpecneho vykoristovatele nedotknutelne a z principu neziskove vedy, dostane se tahle zeme dal. Jak myslite ze to funguje v tom vzyvanem Dansku? Tam zadny socik neni. Takze relax, people. Delame si to tady sami.

Kvalita vyzkumu odpovida stavu zeme

Vedu nejdou lidi delat pro penize, ale ze zvedavosti, z touhy lamat si hlavu a delat neco zajimaveho, fascinujiciho, vzrusujiciho. Ze je za to malo penez to tem skutecne nadanym a zapalenym mladym vedcum v pocatku kariery tolik nevadi. Dojde jim to az pozdeji a je proto hrozne dulezite, aby meli kolem sebe priklady, ze uspechy vede umoznuji ve strednim veku po letech driny take slusne zit. V tom ma tenhle stat veliky deficit a soucasne dohaneni nizkych zakladnich platu u zavedenych vedcu z odmen a priplatku z grantu je mnohdy kontraproduktivni. vetsinu vedcu by stejne motivovala snaha vyniknout a udrzet si prestiz. Ze same podstaty veci nemuze koncit 100% vyzkumnych projektu uspechem. Nejvyznamnejsi vysledky jsou zpravidla naprosto neocekavane (proto se jim rika objevy). Klicove je vymytit neprofesionalitu, kdy mnoho domacich "vedcu" ani netusi, ze netusi jak vypada profesionalni vyzkumna prace na mezinarodni urovni. 18 let od sametove revoluce porad neni dost dlouha doba na napravu skod ze ctyricetilete mezinarodni izolace ceskeho vyzkumu. Musi se vymenit jeste jedna cela generace a ohlidat, ze novi lide projdou systematicky skolenim na spickovych pracovistich v zahranici drive nez se doma pohodlne usadi a zvyknou si na nizky standard. Je to beh na dlouhu trat, vznik uspesnych vedeckych skol trva mnoho let. Situace se rok od roku zlepsuje, nastal cas ucpat diry kterymi odteka neproduktivne znacna cast prostredku. Tlak na rozdelovani penez na vyzkum podle prokazane schopnosti vytvorit mezinarodne srovnatelne vysledky je jednoznacne spravny. Za 20 let to urcite prinese sve ovoce.

mizérie

Český výzkum a věda je ve srovnání se světem mizerný, to je zkrátka neoddiskutovatelný fakt. Ti, kteří tady křičí, že vynálezy nejde sypat z rukávu, mají pravdu ... ALE o tom to není! Vědecký pracovník musí výsledky své práce především publikovat - i částečné výsledky, nebo výzkum, který vedl do slepé uličky. A publikacemi myslím mezinárodní - renomované časopisy, ne " výzkumné zprávy pro ministerstvo" apod.!

Někdy se opravdu musím smát, když se dívám do seznamu publikací nějakého docenta a vidím tam samé "interní konference", kdy každý z účastníků přispěje 400Kč, aby se mohl vydat sborník plný nesmyslných příspěvků, které nikdo nikdy nebude číst, ale má ISBN (to je nejdůležitější).

Na 100% souhlasím s tím, ať se peníze (granty) rozdělují dle výsledků (= patenty, citace, publikace...), zkrátka "publikuj nebo zhyň!"


*****************************************************************************

Ono je snadné

pokutovat někoho za to, že jel v obci 52, nebo špatně zaparkoval. Tyto přestupky jsou ale nehrají v bezpečnosti provozu příliš významnou roli. Problémem jsou bezohlední a spěchající řidiči, kteří musí předjet za každou cenu, aby někde byli o minutu dřív. Jsou schopni předjíždět i odstavným pruhem na dálnici a při přejíždění do jiného pruhu je vůbec netrápí, že tam jede někdo jiný. Pokud jim neuděláte prostor pro předjetí, najíždějí na Vás a výhrůžně blikají. Takových potkávám denně několik (a to jezdím na hranici povolené rychlosti).
Tyto přestupky je ale obtížné zdokumentovat a potrestat - podaří se to je u těch, kde skutečně dojde k nehodě. No a proč myslíte že auto před vámi jede 60 na silnici 1 třídy? Protože se řidič kochá krajinou, nebo se snaží neohrozit sebe a ostatní situací, kdy by ve vyšší rychlosti nezvládl řízení????
Problém spočívá v bezohlednosti a na tu je zákon krátký.

*******************************************************************************
Petr Fejk: Něco uvnitř mi našeptává: Odejdi
Z městem vlastněné příspěvkové organizace vytvořil za deset let moderní zoologickou zahradu s přitažlivou image, kterou by jí mohl závidět leckterý soukromý podnik. Po takové době má ale každý schopný šéf na vybranou. Buď dál pokračovat na stejném místě a čím dál víc žít z podstaty svých úspěchů. Nebo odejít v nejlepším, vstříc novým rizikům a výzvám. Právě na téhle křižovatce teď stojí a rozhlíží se ředitel pražské zoologické zahrady Petr Fejk.
reklama

VÍKEND, rozhovor

Před rokem jste v jedné anketě lakonicky odpověděl na otázku, jaký je váš momentální stav mysli: "Nejistota a smutek." Takové je tedy vnitřní rozpoložení populárního ředitele uznávané a dynamické zoologické zahrady?
Mé vnitřní pocity a stav zoologické zahrady jsou dva úplně odlišné světy. Já jsem převážnou většinou svého ustrojení skeptik, pesimista. Svůj život pojímám jako boj s prázdnotou, které se snažím uniknout vlastní činorodostí v práci i rodině. Že se mi to trochu daří, o tom snad svědčí pražská zoo. Ale mám pořád blízko k vnitřní rezignaci a prázdnotě. Proto bývám často smutný a nejistý.

To obvykle manažeři nebývají. Nebo to nedávají tak najevo...
Ale já vyrostl jako intelektuál. Vystudoval jsem literaturu a historii. Kdyby nebyla revoluce, tak asi doteď učím literaturu na gymnáziu. Po třech letech kantořiny jsem se rozhodl vrhnout do reálného světa. Ale uvnitř jsem zůstal intelektuálem.

Hned po vysoké škole se vám splnil sen několika generací kantorů před vámi - učit svobodně literaturu. To vás nevzrušovalo?
Vzrušovalo a moc. Učil jsem s obrovským elánem. Během těch let jsem si vytvořil vlastní učebnici dějin české a světové literatury, do níž jsem otiskl i sebe, svůj názor na literaturu a informace, které tehdy nebyly pro studenty k mání. To byla velká výzva - otevírat svým žákům zavřené dveře.

Jak to přijímali?
Snad jsem v nich probouzel něco, co ani sami nečekali.

Proč jste to tedy opustil?
Sílil ve mně pocit společenského i materiálního zneuznání. Kromě žáků si mě vlastně nikdo za to, co dělám, nevážil. Dokonce jsem to pociťoval i mezi svými přáteli. Jako bych učil proto, že na nic jiného nemám. I pro žáky můžete být skutečnou autoritou, jen když jste autoritou všestrannou. Když vedle své odbornosti zvládáte i jiné přirozené role. A k tomu prostě patří nebýt společenský nebo ekonomický outsider, být třeba schopen postarat se o rodinu, mít své plnohodnotné zázemí. Ale to s učitelským platem prostě nebylo možné.

Proto jste založil a rozjel hudební klub Belmondo?
Ano, naplnil jsem přesně to, co mi scházelo. Ukázat žákům, že se umím o sebe postarat. A nejen o životě teoretizovat skrze knížky. Ale fyzicky to bylo naprosto vyčerpávající. V noci být do tří hodin v klubu a ráno od osmi přednášet o Máchovi. Také jsem to vydržel jen rok a pak ze školy nadobro odešel.

A nebylo to poněkud schizofrenní - přes den vzdělávat teenagery a večer pro ně pořádat divoké rockerské seance?
Nic moc divokého se v mém klubu nedělo. Já k němu nepřistupoval jako rocker. Byla to pro mne práce jako každá jiná. Ve svých nejlepších letech to byl bezpečný, zorganizovaný klub, všem rockerům i návštěvníkům jsem vykal. Na jevišti se střídaly všechny možné styly. Jenže co mně se líbilo, bohužel nevydělávalo. A postupem času do klubu chodily stále mladší ročníky a začalo to houstnout. Přibývalo násilí, alkoholu, občas se objevily i drogy.

Převálcovalo vás to?
Začal jsem s tím prohrávat. Ať si pan Landa dneska říká, co chce, ale on z pódia skutečně provokoval k násilí. Stále častěji jsem musel zasahovat v situacích, které jsem nechápal, třeba když holohlaví útočili na ty s dlouhými vlasy.

Co bylo pro vás poslední kapkou?
Když jsem viděl rodiče, jak čekají před klubem na své ratolesti, uvědomil jsem si, že už jsem víc na jejich straně. Produkoval jsem něco, s čím jsem se už vnitřně míjel. A tak jsem skončil.

Když jste vyhrál konkurz na ředitele zoologické zahrady, uvědomoval jste si, co vás čeká, až stanete v čele organizace, kterou odjakživa řídili zoologové?
Samozřejmě jsem věděl, že to bude obtížné. Ale odpor zaměstnanců překonal veškerá očekávání. Zahrada mě nechtěla a dávala mi to najevo. Počínaje propíchnutými pneumatikami u auta, až k šíření různých fám o mé osobě. Říkalo se o mně, že jsem protekčák, který má připravit rozprodání zahrady nebo z ní udělat disneyland nebo ryze komerční podnik bez potřeby dotací od magistrátu. A fakt, že přicházím z rockového klubu, byl pro spoustu lidí jen důkaz, že jsem floutek, který k zoo a zvířatům nemá žádný vztah a pohřbí ji.

Jak pražská zoo tenkrát vypadala?
Z mého pohledu smutně, strnule, nepřátelsky... Železářství s kilometry zrezlých mříží a plotů. Návštěvník tu nebyl vítán. Nemyslely na něj expozice ani služby. Vládla tu špatná pracovní disciplína. Dodavatelské firmy si dělaly, co chtěly. Hospodařilo se jako za socialismu. Všechno patřilo všem a nikomu. Když jsem začal jednotlivé věci měnit, boj se vyostřil. Provozní šéf vyzval za nadšeného aplausu na veřejné schůzi zaměstnance, ať mne nerespektují a ať vydrží, že brzo budu odvolán.

Jak jste dokázal v tak nepřátelském obležení přežít?
Můj nejvyšší trumf byl, že zoo byla objektivně špatná. Tady se děly věci, které bily do očí. Například skladník technického materiálu. Léta v zahradě honil vlastní kšefty a nikdo na něj nemohl. Lidé v zoo z něj byli zoufalí. Jeho výpovědí jsem získal první body. Personálních změn jsem však musel udělat víc, což bylo pro zahradu i pro mne osobně velmi těžké. Týkalo se to i lidí, kteří v zoo pracovali desítky let a obětovali jí většinu života. Snažil jsem se to zohlednit, postupovat ohleduplně a ke každému s úctou. Myslím, že i to sehrálo roli při postupném získávání důvěry.

Dokonce jste prý obstarával ošetřovatelům psychologa, aby se naučili komunikovat s návštěvníky. To ho neposlali do háje?
Chtěl jsem, aby se ošetřovatelé přímo zapojili do osvětářské práce, aby se návštěvníků nebáli. Oni však měli často blok. Mnoho lidí v zoo má zvláštní dar empatie vůči zvířatům. Bývá to však vykoupeno nejistotou mezi lidmi. Nechtěl jsem je nutit, ale zaměřil jsem se na pozvolné překonání jejich vnitřních zábran. Mám pocit, že těm, kteří neodmítli, to mohlo pomoct i v osobním životě.

Setkal jsem se s povzdechem, že zatímco dřív byla pražská zoo pevně spojena s Akademií věd, dneska je to spíš atrakce, kde se víc kouká na byznys. Co vy na to?
Vše musí mít správnou míru. I zoo si musí umět v první řadě vydělat. Nejde jen o byznys nebo jen o vědu. Všechny stránky fungování zoo v dnešním světě se musí harmonizovat. Zoo může poskytovat emoce, zážitky a odpočinek, stejně jako zázemí pro poučení a vědu. To, že zoo je vyhledávaný turistický cíl, neznamená její bezduchost nebo povrchnost. Naopak. Masové zpřístupnění informací o zvířatech udělá ochraně přírody a lidem mnohem větší službu než zoo jako vědecká instituce. A to i po finanční stránce.

Křtění narozených zvířat slavnými zpěváky a herci je zavedený zábavný žánr všech zoo. Máte nějakou hranici, koho ze showbyznysu byste už nepozval?
Vycházím z toho, že vztah k přírodě, ke zvířa-tům je fenomén, který lidi spojuje bez rozdílu věku, vzdělání, národnosti, vyznání, majetku... V našem seznamu kmotrů jsou zpěváci, lékaři, osobnosti... i třeba televizní rosničky. Cílem podobných akcí je přece popularizovat zahradu mezi všemi vrstvami společnosti. Nechceme se podbízet ani z toho dělat intelektuální žánr. Hranicí tady musí být standardní morálka a vkus.

V literárním týdeníku A2 jsem četl názor, že "zoo jsou především pokračovatelem tradice luxusních zvěřinců despotů a feudálů, nyní většinou v podmínkách demokratických režimů severní polokoule, jež si to mohou dovolit". Předpokládám, že se vám otvírá kudla v kapse.
Budete se divit, ale neotvírá. Protože zoologická zahrada je ve své podstatě nespravedlivá a nemorální. Divokým, svobodným zvířatům vezmete jejich svobodu a umístíte je uprostřed civilizace a chodíte se na ně dívat. Kdyby bylo ve světě všechno v pořádku, tak by tenhle nespravedlivý, neetický úkon neměl žádné oprávnění.

A co ho ospravedlňuje?
Stav tohoto světa. Vliv lidské civilizace na něj. Ztráta rovnováhy. Člověk se jeví stále víc jako nezřízeně agresivní a neohleduplný tvor. Ostatní živá příroda s ním prohrává. A současné zoologické zahrady mohou být jednou z cest, jak se pokusit ovlivnit to ve prospěch zvířat. Například ochrannou ohrožených druhů nebo masovým ovlivňováním lidí ve vztahu ke zvířatům.

Nebylo by humánnější i finančně účinnější chránit je v jejich přirozeném prostředí, v rozsáhlých přírodních rezervacích?
Jistě, také se to děje. My například vracíme do Mongolska koně Převalského. Nebýt našeho chovného programu, kůň Převalský by na světě neexistoval. Ale i v poušti Gobi už tenhle kůň může žít jen v rezervačních podmínkách, přirozené podmínky pro jeho život zmizely. Tím spíš se ale musí každá zoo zaměřit na určité druhy ohrožených zvířat, snažit se zvrátit jejich osud. A zapojovat se i do tlaku na konkrétní země, kde účinná ochrana přirozeného životního prostředí pro zvířata neexistuje.

Ale zahrady přece nechovají jen ohrožené druhy.
Samozřejmě, ale jen s ohroženými druhy by tak účinně nefungovaly, nezískaly by peníze a prostor na ochranu druhů ohrožených. My například finančně podporujeme záchrannou stanici v Kamerunu, vracející do přírody gorilí sirotky, kteří přežijí po nájezdech lovců goril. Vytváříme fond, který se plní z každé vstupenky jednou korunou. To je víc než milion korun ročně. To je třeba hmatatelný způsob, jak žánr zoologická zahrada s ohroženými i neohroženými zvířaty dokáže najít v sobě sílu pomáhat. To je cesta současné zoo, ať už se tento žánr vyvíjel jakkoli, včetně neetických peripetií.

Jak se vyrovnáváte s tím, že zajetí pro zvířata vždycky znamená oslabení šance naplňovat přirozené potřeby?
Jsou skutečně druhy, jejichž chov v zoo je stále větší problém. Například sloni, draví ptáci, šelmy... Jim život v zoo prostě přináší omezení, a to je mimořádně náročné nebo i nemožné změnit. Třeba sloni žijí v přírodě ve velkých stádech, na obrovských plochách a hodně toho svojí aktivitou zničí. To jim v naší zoo samozřejmě nemůžeme poskytnout.

Proč tedy chov slonů nezrušíte?
U veřejnosti by mi to neprošlo. Ale jsem přesvědčen, že pro drtivou většinu ostatních zvířat mohou být zoologické zahrady dobrou alternativou k životu. Zkombinujete-li dostatek prostoru s přirozenou, pestrou výbavou výběhu, mohou zvířata v lidské péči prožít plnohodnotný život, bez negativního vlivu na jejich fyzickou nebo psychickou kondici.

V zajetí ale přece zvířata zchoulostiví, ztratí lovecké a obranné instinkty.
Ne bezpodmínečně. Postarat se dobře o zvíře neznamená zatopit mu na pětadvacet stupňů a pravidelně ve tři hodiny mu hodit před čumák flákotu. Obnáší to i péči o jejich psychický život, instinkty, motivy k přirozené aktivitě. Proto i v zoo se zvířatům snažíme simulovat lov nebo nebezpečí. Když například do výběhu gepardů umístíme několik schovávaček s jídlem, které se střídavě na chvilku otevírají, šelma musí číhat. Spojujeme víc zvířat i druhů dohromady a učíme je větší samostatnosti. Jde samozřejmě jen o hru, žádné zvíře není u nás jiným loveno, ale považujeme to za stejně důležité jako fyzické zdraví. Něco jako sport u lidí.

Po ničivé povodni, která se prohnala i zoo, jste prohlásil, že prožitá traumata s vámi půjdou celý život. Platí to i po pěti letech?
Ta traumata byla částečně oslabena naším úspěšným úsilím dát zahradu dohromady. Ale jejich podstata zůstává. Včetně toho, že zažijete nějakou situaci a okamžitě se vám to vrátí. Například od povodní těžce snáším jakoukoliv násilnou manipulaci se zvířaty. Uspání goril je pro mne silný a nepříjemný zážitek. Přestože je to v zoo rutina.

Když jste tenkrát dával pokyny k zastřelení slona a dalších zvířat, které nešlo z živlu zachránit, myslel jste na to, že vás část rozezlené veřejnosti označí za vraha zvířat?
Celá povodeň byla pro mne sledem racionálních rozhodnutí a já byl zcela v jejich zajetí. Tam nebyl prostor pro emoce. Tam jsem musel my-slet na zvířata, která měla být zachráněna a na lidi, kteří je evakuovali. Mediální následky utracení slona jsem v té chvíli vskutku nezvažoval.

Co jste zažíval, když vás Marta Kubišová obvinila, že jste zastřelili slona, abyste se mu pomstili za vzpurnou povahu?
Někteří kolegové mi říkali, že tahle mediální vlna byla pro ně horším zážitkem než celá evakuace. Pár hodin poté, co nasazovali zdraví a životy při záchraně svých svěřenců, číst o vlastní lhostejnosti, bylo už nad jejich síly. V té chvíli jsem pochopil, že mým základním úkolem je teď bránit kredit zahrady před veřejností. Trpělivě všem vysvětlovat výjimečnost katastrofy i nepředstavitelnou náročnost rozsáhlé evakuační akce. A přitom i chápat ten jejich šok, když se poprvé dozvěděli, že v zoo zastřelili slona. Bez informací od nás se to, čemu jsme byli vystaveni, nedalo představit ani posoudit...

Každá emoce ale nakonec opadne. Proč jste nenechal jednoduše kritiku odeznít?
Mně bylo jasné, že tohle je osudová chvíle, která se nebude v našich životech opakovat. A kdybychom ten kredit neobhájili, tak bych odcházel s cejchem, který se už se mnou potáhne celý další život. Proto jsem dal do toho všechno.

Poučila vás za deset let řízení zoo zvířata o svém životě natolik, že nedostatek zoologického vzdělání už není takovým handicapem?
V zoologii stále zůstávám laikem, ale urazil jsem kus cesty. Když musíte vytvářet zvířatům prostor k životu, učíte se o nich intenzívněji než z knih. V mém případě ale jen o těch, která v zoo chováme.

Změnila vás nějak zahrada?
Určitě jsem mnohem nudnější. Přátelé si už se mnou popovídají pouze o zvířatech.

Ale já se ptal vážně...
Mám mnohem vytříbenější představu o etice soužití zvířat a lidí. Jestli si něco nemyslím, tak že člověk je pán tvorstva. A jsem přesvědčen, že tahle z opratí vypuštěná bezohlednost vůči zvířatům a přírodě jednou skončí pro člověka špatně.

Proč jste loni začal veřejně uvažovat o možném odchodu z funkce ředitele zoo?
Ten úkol, který jsme si dali po povodních, je splněn. Zoo je hotová, má výsledky. Což mi vytvořilo prostor polevit, vyrovnat síly mezi prací a rodinou, svůj život trochu vyladit. Ale tím spíš mi něco uvnitř našeptává, jestli by nebylo dobré pro zahradu, pro mě, pro moji psychiku v nejlepším skončit.

Proč jste tedy nepřijal nabídku z Černínského paláce stát se generálním ředitelem Českých center v zahraničí?
Vážím si toho, že si mě diplomatická sféra všimla. Nabídka ale obnášela převážně úředničinu. A já jsem spíš člověk činu, mám radši práci v terénu. Nová výzva to u mne bude mít vždy těžké. Protože musí přetrumfnout zoo - svým smyslem i platem. Mám rád, když je co měnit k lepšímu a když dobré výsledky přinášejí prospěch spoustě dalších lidí, nejen několika jednotlivcům.

Počítáte s tím, že zatímco budete vyhlížet snovou nabídku, můžete být odvolán? Post ředitele takhle přitažlivé zoo přece musí být lákadlem pro mnohé přátele politiků.
Jasně, zahrada, která jede, se může stát prostorem pro nějakou trafiku. Je to tak, každým dnem může vyjet fax s mým odvoláním. Ale právě teď nemám důvod se tím trápit. Stopu, kterou jsem tady zanechal, už nesmaže nikdo.

Takže - jaký je váš momentální stav mysli?
Pocit svobody, pocit očekávání.

Petr Fejk (*1964)
Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval historii a literaturu. Ještě před rokem 1989 založil Fajtovo divadlo, ve kterém byl jediným hercem. Hrál v představení divadla Křeč a v roce 1989 vystupoval s Davidem Vávrou v inscenaci Turbina.
V letech 1990 až 1992 učil češtinu a literaturu na Gymnáziu U Libeňského zámku v Praze. Poté byl čtyři roky majitelem a manažerem hudebního klubu Belmondo. Ředitelem pražské zoologické zahrady je od června 1997. Za jeho působení byla vybudována řada nových expozic, mimo jiné pavilón a výběh pro žirafy, pavilón goril a nejnověji komplex Indonézská džungle. V roce 2005 byl vyhlášen manažerem roku a o rok později získal ocenění Marketér roku.

*************************************************************************

Žádná vzájemná mystifikace

V počítečních fázích oslovení za účelem prodeje je nabídka samotná méně důležitá než explicitní sdělení nabídky a její jednoznačnost. Jinými slovy, nemůže být pochyb o tom, co jste potenciálnímu zákazníkovi nabídli.

Interakce mezi prodejcem a potenciálním zákazníkem je přitom často neurčitá. Ani jedna ze stran ve skutečnosti zcela nechápe, co se mezi nimi odehrálo. Už jste někdy slyšeli zákazníka říkat: „Podívej, Jiří, podle toho, cos mi dosud řekl, když se to vezme kolem a kolem, jedno k druhému, vypadá to opravdu dobře. Skoro to máš. Nevidím, proč bys v dlouhodobém horizontu neměl tuhle zakázku dostat, pokud se věci vyjasní a vše dobře půjde.“

Jakmile uslyší tuhle poznámku, amatérský prodejce poběží do kanceláře s křikem: „Šéfe, jednoho mám!“ – přitom však ve skutečnosti nikoho nezískal. Inteligentnější osoba by rozpoznala nemastnou neslanou odpověď potenciálního zákazníka. Pokud by však byl použit systém Sandler Selling SystemŽ, taková slova byste od zákazníka nepřijali.

Jestliže chcete učinit inteligentní nabídku, musíte nejprve pochopit problém zákazníka, neboli – řečeno v terminologii metodiky Sandler – jeho „potíže“. Tento proces vyžaduje, abyste položili řadu otázek a poslouchali, zatímco váš potenciální zákazník se postará o většinu mluvení. Ve vaší mysli by neměl zůstat ani stín pochybností o potřebách zákazníka. Pokud tam nějaký je, ptejte se dál a věc vyjasněte. To, co chcete svému potenciálnímu zákazníkovi při prvním setkání dát najevo, je, že problému opravdu rozumíte z jeho úhlu pohledu.

************************************************************************************
Hlasujte pro "nejostudnější" silnici v Česku
reklama

HN, z domova
Praha, 24. 8. 2007

Díky pomoci čtenářů HN jsme v uplynulých týdnech vytipovali šest nejhorších silnic v Česku. Během šesti dílů seriálu redaktoři zmapovali celkem 600 kilometrů hlavních tahů Česka. V závěrečném dílu seriálu i na základě vašich zkušeností shrnujeme důvody, které české silnice řadí k nejhorším v Evropě, i to, co by se na nich mělo změnit.


Proč na českých silnicích umírá více lidí než dříve? Jen od ledna do července se počet mrtvých proti stejnému období z loňska zvýšil o 105 lidí, tedy o pětinu. Důvody jsou zřejmé každému, kdo po Česku jezdí. HN vybraly na základě postřehů svých čtenářů, redaktorů, a také posluchačů Motožurnálu Českého rozhlasu hlavní problémy, se kterými se setkávali na všech problematických silnicích v Česku.

1. Předjíždění vždy a všude

Na silnici od Pohořelic do Znojma v nepřehledném klesání k viaduktu u Miroslavi předjíždí malý renault kamion přes dvojitou čáru. Během pěti minut ho následují další dvě auta. Jeden řidič tu letos podobný manévr nepřežil. "Přitom je jasné, že dvojitá čára tu je kvůli tomu, že místo je nepřehledné," říká šéf znojemských dopravních policistů Robert Pešek. Jasné to zřejmě není. A to nejen na této silnici. Zvlášť třeba na tahu z Prahy do Karlových Varů je plná čára spíše výzvou k předjíždění.

2. Vysoká rychlost

Ten, kdo jede devadesátkou, provoz "jen brzdí". Běžná rychlost na silnicích první třídy mimo obec se totiž pohybuje mezi 100 - 110 km/h. Klasickým příkladem je část silnice za Mirošovicemi směrem na Tábor. "Polovina aut tam jede 80, druhá 120 km/h," popsal jeden ze čtenářů HN. Rekordmanům zde ve stoupacím pruhu policisté naměřili i 160 km/h. "Není výjimkou, že tuhle rychlost naměříme na devadesátce i u nás," přidává se znojemský policista Pešek.

3. Nebezpečné křižovatky

Problémové jsou vlastně všechny křižovatky, hodnotí "svůj" úsek silnice číslo 38 z České Lípy do Jihlavy kutnohorský šéf dopravní policie Tomáš Račák. Podobně to vypadá i na dalších silnicích. Nejde přitom jen o problémy s odbočováním do leva, kdy většinou chybí odbočovací pruh a hned se tvoří kolony. Tedy pokud stačí řidiči zabrzdit, protože křižovatka je jako na tahu z Hradce do Jaroměře u autobazaru Trotina za kopcem. Řešení se zdá prosté - přimalovat odbočovací pruh. Jenže silnice jsou úzké a musí se vykupovat okolní pozemky.

Řešením jsou i kruhové objezdy. Ty však na řadě míst chybí. Přitom třeba "kruhák" u Černé Hory na tahu Brno - Svitavy však ukázal, že pomůže. Nehod je sice víc, ale menších.

4. Široké díry, úzké silnice

Policisté na části silnice z Brna do Svitav jezdí pravidelně k nehodám kamionů, které si urazí levá zpětná zrcátka. Na silnici se prý nevejdou. Je to jen další indicie, že něco není v pořádku. Všichni přitom už dlouho vědí, že silnici je potřeba rozšířit. Jenže stát nemá na výkup pozemků. A ani mít nebude.

Stát do většiny zmiňovaných silnic nechce dávat peníze. Omlouvá to tím, že někdy v budoucnu je mají nahradit dálnice. Silničáři se ale nedokážou vyrovnat ani s největším problémem silnic - vyjetými kolejemi a krátery.

Využívají mírného znění zákona a místo oprav na ně jen upozorňují varovnými značkami. Problém je však i poté, když silnice skutečně opraví. Třeba na silnici u Pohořelic se tvoří krátery jen v čerstvě opravených místech.

5. Chybí policejní hlídky

Redaktoři HN nenajeli jen šest set kilometrů po vybraných silnicích, ale i dalších více než tisíc nutných k tomu, aby se na vybrané úseky vůbec dostali. Ani jednou nenarazili na policejní hlídku. Výjimkou byla policejní auta u nehod na dálnici D1 a pendlující policejní octavie na silnici mezi Karlovými Vary a Sokolovem. Přitom šéfové okresních inspektorátů o nebezpečných místech vědí. Jen prý nemají lidi a u silnic chybí plochy, kde by mohli auta zastavovat.

Nové vedení dopravní policie teď slibuje, že dá více pravomocí regionálním dopravním policistům, jimž mají na silnicích pomoci i normální "pořádkoví" policisté v uniformě. A že bude tam, kde ji chce vidět veřejnost.

6. Kde jsou obchvaty obcí?

Českými a moravskými obcemi projíždějí tisíce aut denně. Když už nesrazí chodce, bourají alespoň v kolonách, které se tvoří před semafory a přechody pro chodce. Právě v obcích je nejvíc zřejmé, že staré silnice rostoucímu počtu aut nestačí.


Váš výběr nejhorší silnice v Česku

HN na základě vašich tipů a postřehů vybraly a prověřily šest nebezpečných úseků českých silnic. Nyní vám výběr nabízíme k finálnímu posouzení. Která ze silnic je opravdu ze všech nejhorší?
Dejte nám vědět na www.ihned.cz/silnice.
Nadále se budeme ptát zodpovědných, co pro zlepšení bezpečnosti udělají.