Brífink

Výjimečně jsem měla možnost sledovat včerejší Topolánkům brífink. Měl dvě části: v první nadával novinářům a v druhé hovořil o státním dluhu a některých souvisejících věcech. Dost jsem byla zvědavá, co dnes bude v tisku. A skutečně o státním dluhu ani v tak "seriósním" deníku jako jsou HN nenacházím ani slovo, ale hned dva články na téma nadávání novinářům. Ač nejsem příznivkyní nadávní novinářům, přesto musím říci, že jsem s jejich prací velmi nespokojena. Neinformují přesně, neptají se na důležité věci, často nevědí, na co se vlastně zeptat (i to bylo včera zřejmé), nechají si politikem nakukat neuvěřitelné věci. Zřejmě neumějí argumentovat, resp. jejich znalosti a zkušenosti jsou příliš malé, aby to mohli umět, atd. Takže myslím, že pokud novináři chtějí, aby je politici respektovali, musejí nejdříve pracovat na sobě. Své jednání má totiž každý ve své vůli a je jen na něm, jak ho dokáže změnit. Jsem přesvědčena, že reakce politiků na seriosní otázky seriosních novinářů by byly také jiné. P.S. Novináři by se více než sobě měli věnovat čtenářům (posluchačům, divákům - dle média).


***********************************************

Ono by - pratele novinari - mozna stalo za to

zamyslet se nad tim, jestli nahodou skutecne delate svou praci dobre. Napr. ten Gross - jak je mozne, ze vam to uniklo - akdyby ho nekdo nenapraskal, tak o tom nikdo nevedel.
Ad auto - skutecne je to tak nepochopitelne, kdyz si clovek koupi ojety vuz od manzelky kamarada?

***********************************************

Roger Cohen: Jak Sarkozy zbořil deset tabu

Francouzská revoluce roku 2007 zatím nemá na kontě žádné useknuté hlavy. Ale Nicolas Sarkozy, dnes nejdynamičtější politický lídr Evropy, už pobořil deset tradic. Zde je seznam.

Mám rád peníze a USA

1. Americké tabu. Žádný francouzský politik si dřív nemohl dovolit nadšení pro Spojené státy. Tím by přece přijal "kapitalismus Divokého západu" a "anglosaskou hegemonii a vulgaritu". Pařížské povýšenectví naráželo na mačistický posměch z Washingtonu. Sarkozyho dovolená v New Hampshiru, obdiv k americkému snu, ranní jogging s iPodem a otevřenost přinejmenším tento odér vyvětraly.

2. Zemědělské tabu. Až dosud bylo povinností francouzských prezidentů poplácat si dojnici na výročním zemědělském trhu v Paříži - důkaz sepětí s rodnou hroudou. Sarkozy, městský člověk par excellence, zná krávu leda z obalů od sýra. Tuří tradice je pasé.

3. Finanční tabu. "Chceš-li žít šťastně, žij skrytě," říká jedno francouzské úsloví. A jen máloco bylo skrytější než kontakty mezi prezidenty a boháči. Francois Mitterrand i Jacques Chirac měli své zaopatřené přátele, ale nechlubili se tím: věděli o sklonu Francouzů považovat bohatství za synonymum zlodějny. Sarkozy s rolexkami na ruce a zálibou v jachtách svých milionářských přátel dává najevo, že peníze jsou OK.

4. Kulturní tabu. Chcete-li vládnout Francii, musíte být kulturní. Mitterrandovy literární narážky mu zajistily pověst muže tak chytrého, že se nemusí špinit politickým bojem. Chirac měl vybranou vášeň pro Japonsko. Ale Sarkozy, fanda amerických bijáků, je kamarád spíš s Johnnym Hallydayem ("francouzským Elvisem") než s Jean-Paulem Sartrem.

Nemudrujte - a do práce

5. Blízkovýchodní tabu. Silné a tradiční francouzské vazby na Blízkém východě až dosud nařizovaly vůči Izraeli chlad. Sarkozy však ve své přímočaré podpoře Izraele říká, že se před námi může rýsovat hrozná volba "íránská bomba nebo bombardování Íránu"; jeho ministr zahraničí říká, že by se svět měl v Íránu "připravit na nejhorší", tedy na válku.

6. Ruské tabu. Během studené války francouzská levice úporně přemýšlela, co je horší: sovětská totalita, nebo americký imperialismus? Moc jasno v tom neměla ani část pravice. Později Chirac prohlásil, že "neoliberalismus" - neregulované tržní síly - je pro 21. století větším nebezpečím, než byla totalita pro století minulé. Sarkozy má jasno: americká demokracie poráží ruské autoritářství.

7. Pracovní tabu. Tvrdě pracovat kvůli penězům bylo jaksi nefrancouzské: pracovat se má přece méně (35 hodin) a díky tomu být - teoreticky - šťastnější. V zemi, kde platí "myslím, tedy jsem", dnes Sarkozyho ministryně vybízí: "Dost přemýšlení a vyhrňme si rukávy." V Sarkolandu platí "pracuji, tedy jsem".

8. Tabu krajní pravice. Dlouhá léta těžila xenofobní Národní fronta Jeana-Marie Le Pena ze své páriovské nedotknutelnosti. Sarkozy její voliče přebral kampaní za deportaci ilegálních přistěhovalců a za národní identitu. Zároveň ale jmenoval ministryní spravedlnosti Rachidu Datiovou, dceru marockého dělníka a alžírské uklízečky.

Revolucionář slov

9. Tabu kolem NATO. Mluví se o tom, že by se Francie vrátila pod spojené vojenské velení - nemyslitelné od roku 1966, kdy odtud Charles de Gaulle s humbukem odešel.

10. Tabu prestižních škol. Vstupenkou do vládních úřadů vždy bývalo studium na École Nationale d'Administration (ENA), kde se budoucí ministři učili duchamorné schopnosti mít sedm bodů k jednání - a všech sedm odříkat bez poznámek. Sarkozy dává přednost vládě bez těchto rozumbradů.

Boření tabu odkrývá paralyzující francouzské pokrytectví a dává šanci na odstranění chronicky vysoké nezaměstnanosti. Ano, mám potíže třeba s vykalkulovaným používáním protiimigrační rétoriky. Ale zatím Sarkozyho podporuji a čekám, zda je revolucionář nejen ve slovech, ale i ve skutcích.

Autor je sloupkař International Herald Tribune (c) The New York Times Syndicate 2007