KAREL SCHWARZENBERG
Hostinský, lesník a ministr na cestách
HN, portrét

Karel Schwarzenberg slaví dnes - symbolicky na mezinárodní den lidských práv - sedmdesáté narozeniny. Právě dnes také vychází v nakladatelství Torst jeho biografie z pera rakouské novinářky Barbary Tothové: kniha, která vyšla před třemi lety v Rakousku a stala se tam bestsellerem (název je suchý: Karel Schwarzenberg - Životopis.) Ale v tuto chvíli je pro českou politiku asi nejdůležitější, že ministr zahraničí pravil stručně a jasně, že buď bude ve vládě on, nebo tam bude Jiří Čunek.

Tu stručnou větu třeba brát vážně. Nejznámější český šlechtic nemluví do větru a nelze čekat, že by otočil na obrtlíku, jak je v našem politickém kraji zvykem. Za druhé - je do vlády pouze nominován za Stranu zelených a s partajní politikou nemá vlastně vůbec nic společného. A za třetí: Schwarzenberg je sám o sobě institucí, a to nikoli pouze českého, ale evropského významu. Na funkci ministra zjevně nelpí: ani mocensky, ani finančně, ani jinak. Buď bude o jeho služby za určitých podmínek zájem, nebo nikoliv. Koneckonců ministr řekl svoje jednoduché "buď, anebo" a pak si prostě vypnul telefon. Co by na celé věci dále rozváděl?

Švýcar u Magora

Karla Schwarzenberga jsem poprvé potkal jednoho sychravého rána léta páně 1988. Z Prahy jsme vyjížděli autem brzo nad ránem. V osm hodin ráno začínal v budově okresního soudu v Jihlavě, v odpudivém stalinistickém baráku z 50. let proces s Jiřím Tichým a Ivanem M. Jirousem (pokolikáté už). Tentokrát kvůli Magorově petici Tak dost! Před budovou kontrolovali příchozím občanky, a jak bylo zvykem, natáčeli na kameru. Nakonec nás pár desítek postávalo v soudní chodbě, do jednací síně živlové nesměli. Směl tam ale Karel Schwarzenberg jako místopředseda Mezinárodního helsinského výboru. Pokud si dobře pamatuji, na sobě měl modročervený plášť, všechny přátelsky zdravil a my na něj pohlíželi jako na jakýsi přízrak. Poklábosit přátelsky s někým ze Západu nebylo tehdy vůbec možné a knížata jsme znali jen z pohádek. I. M. Jirous dostal tehdy něco přes dva roky, naštěstí tentokrát "jen" v 2. nápravné skupině.

Proč to připomínat? To kvůli těm, kdo si snad pořád myslí, že Karel Schwarzenberg tak nějak není správný Čech. Měl sice tehdy "jenom" švýcarský pas, ale osud básníka, na kterém si Stb vybíjela svou nenávist, mu ležel na srdci více než patnácti milionům spořádaných občanů ČSSR. A bylo to hodně dlouho předtím, než bylo lze předvídat pád komunismu.

Život ministra zahraničí je životem v pohybu. Odehrává se v autě, na letištích, v letadle, na cestě z recepce na recepci. Pro leckoho by to byla změna, ale s kočovným životem je Schwarzenberg srostlý od malička. "Celá familie i se služebnictvem se stále pohybovala. Od Vánoc do Velikonoc jsme byli v Praze, pak na Orlíku do začátku prázdnin, následovaly Čimelice a na podzim zase na Orlík."

V permanentním pohybu se ale ocitl i v emigraci. Neustále se přesunoval mezi Vídní, zámkem v Murau či zámkem ve středofranckém Scheinfeldu. V 90. letech získal v restituci pole, rybníky a lesy o rozloze 11 000 hektarů a zámky Orlík a Čimelice a dům v Pražské Voršilské ulici. Zakoupil taktéž zámeček Dřevíč u Berouna i s pozemky. Takže pendlování mezi čtyřmi místy se rozšířilo na pendlování mezi osmi místy a k tomu ještě regulérní návštěvy bratra v Curychu či dcery v Londýně.

Ani na Dřevíči se kníže neusadil takzvaně na stáří, senátorská a ministerská funkce zařídily, že dnes přespává především v podkrovním bytě ve Voršilské ulici.

Lidská práva politiky

Politika, respektive veřejná angažovanost není pro Schwarzenberga žádnou novinkou. Jeho matka i adoptivní otec se ve Vídni pochopitelně stýkali s rakouskou i evropskou politickou elitou a traduje se, že Karlovu matku Antonii Schwarzenbergovou například navštívila ve Vídni matka prezidenta Kennedyho.

Po roce 1960 zdědil Karel ve Vídni schwarzenberský palác, ale i politický salónek, ve kterém se scházely špičky rakouských mladých konzervativců. Vídeňský šlechtický St. Johanns Club, kterého byl mladý Schwarzenberg také členem, hrál zase roli prostředníka pro navázání vztahů mezi aristokracií a rakouskou sociální demokracií, s lidmi jako Karl Blecha a Bruno Kreisky. Kandidatura mladého knížete do rakouského parlamentu byla několikrát na spadnutí, nikdy k ní ale z nejrůznějších důvodů nedošlo.

S Kreiským koneckonců pojily Schwarzenberga vždy velmi blízké vztahy a na jeho popud se také stal v roce 1985 předsedou Mezinárodního helsinského výboru. Tato funkce se vlastně stala spolu s pomocí českému disentu (na zámečku v německém Scheinfeldu sídlilo například Prečanovo dokumentační středisko) vlastně předstupněm Schwarzenbergova vstupu do české politiky.

Po roce 1989 pomáhal Schwarzenberg na Hradě Havlovi jako kancléř. V oficiálním životopise ČTK je hezká věta: "Na pražském Hradě elegantně zklidnil kvas a ruch, aby revolucionáři na koloběžkách neporáželi státní návštěvy." Po rozpadu federace se však už na Hrad nevrátil. Věnoval se restitucím a správě rodinného majetku, krátkou dobu byl vydavatelem časopisu Týden a dodnes vydává časopis Respekt. V roce 1999 se na jeho zámku Dřevíč scházela skupina ekonomů, která zde dávala dohromady Dřevíčskou výzvu, která upozorňovala především na nedostatečně fungující institucionální rámec české ekonomiky.

Návrat do vysoké politiky se ale uskutečnil až v roce 2004, dvanáct let po odchodu z kancléřské funkce na Hradě. Po vítězném tažení senátní kampaní v pražských Dejvicích přijel před Valdštejnský palác, kde sídlí horní komora, v růžovém obrněném transportéru. "Člověk by se neměl brát moc vážně," vysvětlil to.

Brzy po zasedání MMF a Světové banky v Praze jsem jel s knížetem autem a kdosi mu telefonoval. "Tak to jsem rád, že to dobře dopadlo," pravil Karel po skončení telefonátu. Pak mi vyprávěl o rakouském anarchistickém výrostkovi, který si pobyl v Praze pár dní ve vězení a mezitím ho ve Vídni vyhodili z učení. Knížeti právě volali z Vídně, že chlapec byl přijat u něj v hotelu za cukráře.

Patří už jaksi ke schwarzenberskému stylu, že o mnoha dobrých skutcích se vůbec neví. Kdo například ví, že u Schwarzenberga ve Vídni se dávala dohromady první Dzurindova protimečiarovská koalice? A kam asi v noci zmizel kámen s imbecilním nápisem, který před vepřín v Letech nechala umístit Národní strana?

Nová kultura v Černínu

Kníže je postava, která provokuje k pátrání po tom, má-li nějakou špatnou či temnou vlastnost. Zvědavcům nezbývá než se zeptat: "Jsem chaot, jsem netrpělivý a líný," říkává.

Počínání ve funkci ministra zahraničí se hodnotí obtížně, a to ze dvou důvodů. Za prvé se bytostný Evropan Schwarzenberg o evropskou politiku musí dělit s místopředsedou vlády Alexandrem Vondrou, a ten zase musí sledovat euroskeptickou linku potvrzovanou kongresy ODS. Otázka je, jestli si aparáty obou ministrů spíše nepřidělávají práci. Sám ministr zahraničí pravil v nedávném rozhovoru pro HN, že systém může fungovat jedině proto, že "jsme se Sašou dlouholetí kamarádi".

V jedné anketě se novináři vyptávali milionářů, jakou část oblečení si kupují u Hugo Bosse a jakou v Dolce & Gabbana apod. Schwarzenberg pravil suše, že oblek si nechává šít "u krejčího" a boty "u ševce". (Kdyby se mohla pořádat soutěž o to, jakou nejzábavnější otázku kdy dostal, zvítězil by asi týdeník Instinkt, který se Schwarzenbegra zeptal, jestli měl na sobě někdy tepláky. Ten odvětil "někdy si vezmu něco pohodlného, jako jsou třeba manšestráky, ale do tepláků mne ještě nedostali".)

Čunkem to začalo i skončí?

Paradoxně také s Jiřím Čunkem je spojena viditelná chyba schwarzenberské politické kariéry. Když Senát hlasoval ve věci vydání Jiřího Čunka trestnímu stíhání, hlasoval Schwarzenberg proti. Později změnil názor, nebyl by to ale pan kníže, kdyby zase nepřiznal, že udělal chybu.

Jeho současnému postoji v případě návratu Čunka do vlády lze vytknout jediné. Měl ten názor říci jasně o pár týdnů či měsíců dřív.

Ač se to možná nezdá, je se Schwarzenbergem spoustu legrace. Jako senátor a zřídka i jako ministr dochází čas od času do žižkovské putyky Království, kde se v pondělí schází naše stolní společnost (přátel z bývalého undergroundu a prvních let hradní politiky). Trvalo dlouho, než jsme pochopili, co sem vlastně senátora láká. Musel - nám pivem přitroublým - naznačit, jak že se řekne Černá Hora německy.

jan.machacek@economia.cz


Schwarzenberské výroky

Vezměme si, jak u nás proběhla privatizace. Podstatná část majetku připadla bankám, přesně podle scénáře, ve kterém šlo o to zachovat jejich prostřednictvím vliv bývalé nomenklatury a byrokracie. Když se na tu českou cestu podívá třeba Angličan, neubrání se údivu.
(revue Prostor)
Myslím, že Freud měl pravdu, když říkal, že problémy, které vytěsníte, se vrátí v ještě horší podobě. Rakušané tu zkušenost už udělali, když vytěsňovali problém vlastních postojů k nacismu. Jak někdo v Rakousku vtipně poznamenal: přesvědčili jsme svět, že Adolf Hitler pocházející z Braunau je Němec a z Bonnu pocházející Beethoven je Rakušan.
(revue Prostor)
Ano, tady ten řetěz od paraplete, toť obraz českého národa. Schwarzenberg ukazuje na slunečník připoutaný v jedné pražské restauraci k zábradlí.
(Lidové noviny)
Málokdy zůstávám někde víc než tři dny. (ČTK)
Byl to překrásný, romantický kraj. Dodnes mi strašně chybí. My pamětníci se s tím nikdy nesmíříme.
(O zatopeném údolí Vltavy pod Orlíkem, ČTK)
Já jsem měl štěstí, nebo možná neštěstí, že vždycky po deseti letech se něco semlelo a celý můj život se změnil. První zvrat přišel už v roce 1948. Museli jsme odjet z Orlíku, ocitli jsme se v Rakousku s nějakými čtyřmi kufry, a to bylo všechno. Myslím, že člověk musí včas zažít nějakou porážku. Já jsem často viděl, že lidé, kterým se to stalo příliš pozdě se s tím nedokázali vypořádat. Člověk musí někdy projít také tím blátem, jinak neví, co je život.
(Krásný ztráty, ČT)

Karel Schwarzenberg

Narodil se 10. prosince 1937 v porodnici v Praze-Bubenči. Po únoru 1948 pozbyla rodina všechen majetek a odešla do Rakouska. Ve svých 24 letech se stal správcem majetku Schwarzenbergů v Rakousku a Německu. V 80. letech působil jako viceprezident Mezinárodního helsinského výboru. Po nástupu Václava Havla na Hrad se stal kancléřem a ve funkci působil až do rozpadu federace. Na podzim roku 2004 stal senátorem, letos ministrem zahraničí.