Josef Baxa: Hledám soudce, kteří se neschovávají
HN, rozhovor
Brno, 29. 2. 2008

Josef Baxa je označovaný za jednoho z nejlepších justičních šéfů: před pěti lety vybudoval "na zelené louce" Nejvyšší správní soud, dnes respektovanou instituci. V rozhovoru pro HN vysvětluje, proč jeho soud zrušil zákaz skinheadského pochodu Plzní. Hodnotí také návrh na nová, přísnější kárná řízení a komentuje spor na Nejvyšším soudu.


HN: Zítra budou Plzní zřejmě pochodovat skinheadi kolem synagogy. Váš soud potvrdil, že primátor neměl právo jim v lednu akci zakazovat. Co odpovídáte Lize proti antisemitismu, když vám vytýká formalismus?

To prosím nebyl formalismus. Rozhodnutí o zákazu bylo tak špatné, že nešlo nic jiného než ho zrušit. Je mi líto, že se to týká zrovna těchto aktérů a těchto historických souvislostí. Ale je to stále stejný příběh: veřejná správa není schopna včas zareagovat na ohlášené shromáždění, pak o tom začnou psát noviny -- a najednou jako by zákony neexistovaly! Dávno po uplynutí lhůt vydá plzeňský primátor, respektive magistrát "zákaz". To mělo stejně nulovou váhu, jako by to udělal hejtman nebo ministr vnitra -- protože jediný oprávněný byl úřad obvodu Plzeň 3.


HN: Co se tedy mělo dělat?

Pochod byl ohlášen v listopadu: v době, kdy noviny byly plné zpráv o neonacistickém pokusu pochodovat pražským židovským městem na výročí křišťálové noci. Oznámil ho člověk, o němž je v Plzni známo, že má blízko ke skinheadům. Trasa měla vést kolem synagogy. Pokud toto správní úředníky netrklo... pak si to říká o něco důraznějšího než trknutí.

Synagoga stojí na hlavní tepně, kde se křižují trasy Rozvadov - Praha a silnice na Karlovy Vary. Jako Plzeňák to místo dobře znám: je tam úzký chodník, kde máte problém projít v pátek odpoledne, sotva se pár lidí shlukne před přechodem pro chodce. Proč obvodní úřad nenavrhl jinou trasu? Mimochodem - víte, kde má sídlo?


HN: Ne.

Hned vedle synagogy. To si pak člověk opravdu říká, jestli ti úředníci s prominutím přijeli včera z Papuánie.


HN: Shromažďovací zákon vznikal v porevoluční době, kdy se ani nepředpokládalo, že by demonstranti mohli mít špatné úmysly. Vy byste na něm nic neměnil?

Nejprve by ho měly úřady skutečně využívat. Mohou navrhnout jinou trasu, mohou stanovit podmínky - například že svolavatel zajistí pořádkovou službu, že demonstranti nebudou mít určité uniformy, znaky, nášivky... Soud ovšem přezkoumá, jestli nejsou příliš restriktivní.

Můžeme se bavit o tom, jestli se nemá prodloužit zákonná lhůta tří dnů. Zvlášť když svolavatelé s oblibou oznamují akce v pátek před víkendem.

Ale spíš by se měla posílit odpovědnost svolavatele. Dnes si můžu tady z Brna zamluvit třeba na pár let dopředu hlavní náměstí v Ústí nad Labem. A když se tam na "mé" akci stane třeba trestný čin, budu se hájit, že jsem tam nebyl.


HN: Takže svolavatel by měl povinně přijít na všechny své akce?

Myslím, že by to měla být zákonná podmínka. Přece nemůžu pořádat pouť ke svatému Antoníčkovi nebo koncert Depeche Mode - a zůstat schovaný doma.

Na prezidentskou volbu bych rozhodně nešel


HN: Ve středu za vámi přijeli poslanci probrat zásadní zákon, který by v justici zavedl jeden kárný supersenát, složený půl napůl ze soudců a ostatních právníků. Projde to?

Zdá se, že by mohlo. Nevím, jak moc do toho budou poslanci zasahovat, ale koncepčně je to správné řešení.


HN: To není zrovna převládající názor v justici. Proti je třeba Soudcovská unie.

To víte, že ne. Dosavadní model se ale podle mě vyčerpal. Výsledky kárných řízení jsou problematické, budí rozčarování, rozpaky a zklamání nejen u veřejnosti, ale i v justici.

A problémem české, možná i kontinentální justice je její uzavřenost, zapouzdřenost; nerada přijímá podněty zvnějšku. Takže kárný senát, v němž nebudou zasedat jen soudci, chápu jako potřebnou reflexi zvenčí.

Argumenty, že v nich zasednou advokáti, kteří se budou mstít soudcům, považuji za nedůstojně nízké. Kandidáty budou navrhovat stavovské komory a děkani čtyř právnických fakult - jakou větší záruku ctihodnosti by ještě někdo chtěl?


HN: Říkáte, že dnešní výsledky budí rozpaky i v samotné justici. Ale kárné senáty jsou přesvědčeny, že stále přitvrzují?

Všimněte si, jaké argumenty zaznívají proti ne-soudcům v kárných senátech: "Naši práci nemůže posuzovat někdo, kdo jí nerozumí, průtahy může zhodnotit jen jiný soudce..." Už v tom slyšíte shovívavost, toleranci a přesvědčení, že my soudci jsme jiní než ostatní.

Byl jsem minulý týden u ministra na poradě předsedů soudů. Jeden se tam rozhořčoval nad tím, že jistý okresní soud dostal pokutu za porušení zákona o odpadech: nechali vyhodit do popelnice nějaké staré tonery z tiskáren. Argument zněl: "Přece nemůžou znát všechny zákony!" Tak to jsem se zasmál. Každý občan, každá firma by dostali pokutu, mohli by se soudit u Nejvyššího správního soudu - a my budeme shovívavěji posuzovat profesionála, soudního funkcionáře? Co to je za blbost?


HN: Co říkáte na situaci na Nejvyšším soudu, kdy kárnému řízení čelí současně předsedkyně Iva Brožová i místopředseda Pavel Kučera?

To je strašné. Představuji si předsedu kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci, který má na starosti ty dva spisy: v jednom je obviněná Brožová a svědek Kučera, ve druhém obviněný Kučera, svědkyně Brožová. Co vezme dřív do ruky? To je absurdní divadlo, nevím, zda bychom našli obdobnou situaci v historii i ve světě. Dva nejvyšší soudci současně před kárným senátem - to nikdy nemělo tak daleko dojít.


HN: Ale důležité jsou snad i důvody? Když ombudsman Motejl hájí Ivu Brožovou, že by ji neměli popotahovat za pozdní vyúčtování, není to také soudní solidarita?

Osobně si myslím, že předseda by měl být zodpovědný jen za výkon soudnictví. Nikoli za budovu, majetek, být investorem, podepisovat smlouvy o dílo. Zítra u mě může ovšem zaklepat finanční úřad, Nejvyšší kontrolní úřad, úřad práce, hygienici, hasiči, správa sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovny - těm všem odpovídám, ti všichni mi můžou dát pokutu. Myslím, že by to měl mít přece jen na starosti ředitel soudní správy.


HN: Takže se vám ministrova kárná žaloba nezdá?

Nezdá. Ale víc o tom nebudu mluvit. Iva Brožová podala i správní žalobu, může skončit u mě.


HN: A Pavel Kučera? Sdílíte názor Otakara Motejla, že je to ostuda justice a že by měl Kučera rezignovat?

Ano. Doktor Kučera patří k inventáři české justice, ale v posledních letech ztratil soudnost ohledně toho, co soudce má a nemá dělat. Jsem soudce dvacet čtyři hodin denně: musím poznat, která pozvání je lepší odmítnout, s kterými lidmi se nemám stýkat, abych neohrozil důvěru v nestrannost a nezávislost justice.

Když prezident skládá přísahu nebo udílí státní vyznamenání, pak samozřejmě mají přijít i šéfové justice jako představitelé státu. Ale jít na prezidentskou volbu? To je přece ta nejsyrovější podoba politiky, kuloáry se hemží voliteli a lobbisty, co tam má soudce co dělat? Každý si řekne, že i on je součástí obchodů. Tady snad musí mít soudce vnitřní brzdu - aniž to má napsáno v nějakém zákoně.

Právo je džungle, v níž ukazujeme cestu


HN: Ústavní soud si speciálně pod předsedou Rychetským ukládá zdrženlivost a sebeomezení. Váš soud naopak jako by se řídil zásadou, že především nikomu nesmí odepřít spravedlnost. Je to správný dojem?

Jsem rád, že si toho někdo všiml. První Ústavní soud, pod vedením Zdeňka Kesslera, se rozkročil velmi široce. A zaplať Pán Bůh za to! Nebýt jeho, nikdy by se v 90. letech nedotáhla společenská transformace, zejména restituce.

Zároveň se tím ale stal oblíbenou adresou a kdekdo chce svůj spor hnát až k němu. Ústavní soudci sice neustále opakují, že nejsou poslední opravnou instancí, že se zabývají jen porušením ústavy, nikoli pouhého zákona, ale stejně občas neodolají. Když chtějí, tak do případu zasáhnou.

Pavel Rychetský uvádí jedno zajímavé číslo: jen asi čtvrtina věcí, které k nim přicházejí, předtím prošla některou nejvyšší instancí. Už jen kvůli této záplavě zdůrazňují zdrženlivost. A chtějí, aby Nejvyšší a Nejvyšší správní soud hrály ještě výraznější roli než nyní.


HN: Nejvyšší správní soud má za sebou pět let. Které rozsudky podle vás měly největší dopad, vliv, něco zásadního změnily?

To by měl hodnotit někdo jiný. Ale myslím, že důležitá byla rozhodnutí ohledně silných ministerstev - financí nebo vnitra. Důležitá byla řada rozhodnutí ve věcích daní, protože předtím si finanční správa skutečně dělala téměř, co chtěla. Tady jsme jí myslím hodně změnili pohled na svět. V řadě případů reagují změnou zákonů, aby naši judikaturu eliminovali.

I u ministerstva vnitra se předtím tradovalo, že třeba při udělování státních občanství má absolutně volnou ruku. Tady jsme ale prosadili princip, že i taková rozhodnutí musí být přezkoumatelná. Jako třeba v případu Nabhání: šlo o cizince, který tady léta žil a podnikal, žádná al-Káida. Žádal o občanství a dostal několik podmínek; mimo jiné, aby se vyvázal ze svého dosavadního občanství. On to všechno splnil - a úřad mu vymyslel další.

To jsme nedovolili: pokud splnil podmínky, pak legitimně očekával, že občanství dostane.


HN: Udělal jste během budování Nejvyššího správního soudu nějakou chybu?

Celou řadu. Teď máme výbornou ředitelku soudní správy - ale je až pátá, předchozí jsem musel propustit. Neměl jsem také jako soudce přijímat Jiřího Vyvadila, bývalého poslance. Byla to chyba.


HN: Výběr na nejvyšší soudy je tajemná procedura. Nikdo neví, podle jakých kritérií vytipováváte ministrovi a prezidentovi vhodné kandidáty. Co u nich přesně hledáte?

Jestli vnímají rozdíl mezi právem a spravedlností. Správní právo je džungle předpisů, v níž ukazujeme cestu. Nemůžeme říct: Zákon má mezery, chybí řešení. Účastníci po nás chtějí odpověď a musí ji dostat. Takže hledám lidi, kteří se nebudou schovávat do procesních fint a říkat: Tohle jste nenapsal dobře, tohle zkuste u kolegy. Jako se dělalo správní právo v 90. letech.


HN: Vybíráte si nějak speciálně i personál?

Říkám jim dost podobné věci. I na paní v telefonní ústředně záleží: jak rychle zvedne telefon, jak se ohlásí, jak bude příjemná na lidi.

Když podáváte kasační stížnost k našemu soudu, zákon vám nařizuje udělat to prostřednictvím krajského či městského soudu do dvou týdnů. A vy si myslíte: No skvělé, to bude rychlost! A pak vaše podání zůstane ležet půl roku, rok, dva, protože nějaká teta z kanceláře zapomněla. To by se u nás stát nemělo, účastníkům co nejdřív píšeme: Dostali jsme vaši věc, má tohle číslo a řeší ji tito soudci.


HN: Pomáhá vám to, že jste právník, nějak v každodenním životě?

Manželka je lékařka, já právník, a na tato povolání se obvykle obrací nejvíc příbuzných. Když jim náhodou nejste schopen pomoci, nebo říkáte, že to nejde, tváří se, jako byste měl vrátit diplom.

Ale abych někdy vytáhl průkaz předsedy Nejvyššího správního soudu... I když počkejte, nedávno jsem platil pokutu, protože jsem špatně parkoval. Vyměnili tam značky a já tam tupě vjel, jak jsem byl dlouho navyklý. Městský strážník chtěl doklady, bylo to služební auto - takže vy jste z Nejvyššího správního soudu? A předseda, aha... Zamyslel se a řekl: "Já vám tu pokutu dám, protože jste porušil zákon. Klidně se můžete soudit, ale u vašeho soudu byste to nevyhrál, protože já postupuju podle zákona."

Normální strážník, který se sebevědomě - ne arogantně - pohybuje v právních předpisech a je mu jedno, že před ním stojí nějaký ústavní činitel... To mě docela naplňuje optimismem.




Josef Baxa (49)

Předseda Nejvyššího správního soudu vystudoval práva na pražské Karlově univerzitě. Od roku 1984 pak působil jako soudce na trestním úseku u Krajského soudu v Plzni. V 90. letech se podílel na založení Právnické fakulty Západočeské univerzity, kde pak od roku 1995 vedl katedru trestního práva a vykonával i funkci proděkana. Je autorem publikací a článků z oblasti trestního práva a reformy soudnictví, spolupracoval i na komentáři k trestnímu řádu.

V letech 1998 - 2002 byl prvním náměstkem ministra spravedlnosti (v této funkci pracoval postupně pro Otakara Motejla, Jaroslava Bureše a Pavla Rychetského) a jako takový se podílel na reformě soudnictví a přípravách velké novely trestního řádu. V lednu 2003 byl jmenován předsedou Nejvyššího správního soudu.

Josef Baxa je ženatý, má dvě děti a zajímá se o hokej, fotbal, hudbu a literaturu.