Klub pokrytců
HN, názory

Pohled zvenku



Bývalý guvernér státu New York Elliot Spitzer porušil zákon z roku 1910 tím, že koupil prostituce lístek na vlak z New Yorku do Washingtonu, D.C., možná za to dostane rok vězení, možná dostane pět let za to, že v účetnictví zatajoval platby prostitutce.

Americká historie je zaneřáděná příklady puritanismu, který kazí zákony, počínaje procesy s čarodějkami ze Salemu. Anthony Comstock, bojovník proti pornografii z 19. století, využil své pozice poštovního inspektora k zabavení 50 tun knih a čtyř milionů obrázků. Vychloubal se, že je zodpovědný za čtyři tisíce zatčení a 15 sebevražd. Během prohibice byli lidé odsuzováni na doživotí za konzumaci alkoholu. Puritanismus si dnes nalézá nové stezky. Válka s drogami je pouze jinou verzí prohibice a díky ní sedí jeden ze sta dospělých Američanů ve vězení. Školy provozují nulovou toleranci a vylučují žáky kvůli maličkostem. V Texasu se nesmí prodávat vibrátor a nikde se nesmí pít alkohol do 21 let.

Kombinace legalismu a puritanismu přináší zoufalé výsledky a drahou byrokracii, která využívá každé hlouposti, aby mohla rozšířit svoje pravomoci, poroučet lidem nebo je špehovat. Nelze se pak divit, že se objevují maniaci, kteří nemají smysl pro proporce a slušnost jako Kenneth Starr (vyšetřovatel skandálů Billa Clintona). Končí to požíráním vlastních dětí: Spitzer není jediný v nekonečné řadě upjatých křižáků sťatých nakonec vlastním mečem... Amerika má přitom dost problémů, které by měly vyvolávat obavy a měly se řešit.

The Economist 14. 3. 2008

***************************

Jack a Suzy Welchovi radí
PODNIKY A TRHY, podniky a trhy

Jack Welch, bývalý šéf průmyslového a finančního obra General Electric, se svou ženou Suzy, ekonomickou publicistkou, dávají rady manažerům. HN je exkluzivně přinášejí každé pondělí.


Jak může průměrný Američan pomoci ekonomice? (Jane Brownová, St. Louis, USA)

Obáváme se, že vám neporadíme nic, co by vás mohlo překvapit. Prostě se uklidněte a nepanikařte. Recese přicházejí a recese odcházejí. Hlavní věc, kterou lidé mezi jejich začátkem a koncem mohou udělat, je žít v rámci možností. Otázka nicméně nastoluje zajímavý problém. Stěží to byli průměrní lidé, kteří dostali ekonomiku USA do nynějšího neutěšeného stavu.

Především to byli oni děsivě horliví - nebo zarážejícím způsobem hloupí - makléři, prodávající hypotéky lidem, kteří si je nemohli dovolit. Pak to byli i tito lidé samotní, neboť si půjčky brali pod dojmem přehnaných nadějí, prokázali nedostatečnou osobní odpovědnost nebo byly jejich vědomosti o světě financí příliš mlhavé. Anebo platí všechny možnosti.

A mezitím, daleko od nich na Wall Streetu, investiční bankéři, přivyklí po letech hojnosti přísunu peněz lehce vydělávaných při stále menším počtu transakcí, financovali kdejaké průměrné akvizice, které pak nemohly být dokončeny, protože úvěrový trh začal vysychat.

A pak tu byl kádr finančních inženýrů, kteří tomu definitivně dali na frak. Tito velmi "ne-průměrní" chytráci, pracující ve firmách po celém světě, se poslední dva tři roky zabývali vynalézáním stále složitějších a nesrozumitelnějších dluhových instrumentů.

Jistě jste slyšela zkratky jako CDO (zajištěný dluhový dobropis - pozn. HN), CDS (záruky při neplnění swapového úvěru), SIV (strukturovaný investiční nástroj)... a tak dále. Jejich názvy byly stejně záhadné jako jejich obsah - zkrátka podivná břečka rizikových hypoték, úvěrů s ratingem AAA a všeho toho, co je mezi tím.

Nerozumím, nerozumíte

Avšak problémem těchto instrumentů nebyla jen jejich složitost. Vždyť složité jsou mnohé inovace. Problémem se stalo, že tyto novopečené produkty byly prodávány na trhu hladovém po vysoké výnosnosti, aniž mnoho vrcholových managementů rozumělo tomu, proč a jak nesou peníze.

A protože se tomu porozumět nesnažili, nastartovala jejich neznalost výpadek, který dodnes pokračuje bezprecedentními miliardovými odpisy ztrát.

Vyžádalo si totiž nějaký čas, než jednotliví klienti začali rozumět všem produktům, které přicházely z Wall Street. Avšak u vrcholových manažerů finančních trhů, kteří takové produkty kupovali a prodávali, by se dalo očekávat, že jim rozumí. Ale nejsme si jisti, zda tomu tak skutečně bylo. Ať přijdeme kamkoli, všude slyšíme, jak byli zkušení manažeři překvapeni nově odhaleným toxických charakterem nových dluhových instrumentů.

Dávají rovněž najevo, jak jsou šokováni rozsahem a hloubkou jámy, kterou do země sami vyhloubili. I to potvrzuje naše pochybnosti, zda až na několik čestných výjimek manažeři těch podniků, které s těmito novými instrumenty obchodovaly, jim skutečně do hloubky rozuměli.

Můžeme spekulovat, že manažeři většiny firem nechali proudit zisky -, že jimi byli dokonce povzbuzeni a odměňováni obrovskými bonusy -, a to aniž byli schopni sami sobě nebo komukoliv jinému vysvětlit, jak vlastně byly všechny ty peníze vydělány.

Je to špatné? Absolutně.

Ale můžete si snadno představit, jak k tomu došlo. Když začal být komplikovaný dluhový instrument poprvé zaváděn, mnoho vrcholových manažerů se pravděpodobně pokoušelo porozumět tomu, jak to vlastně všechno funguje. A někdo, kdo tomu rozuměl, se jim to vysvětlit pokoušel. Ale zřejmě tu v této komunikaci zůstala jistá mezera. Produkty byly konec konců zcela nové. Kdo věděl, kam až to může vést? Ale protože tyto produkty velmi rychle a velmi dobře vynášely, manažeři si už další porozumění odpustili.

Příliš dobré zisky

Zisky mluvily samy za sebe a štědré bonusy, které pobírali, o tom svědčily ještě hlasitěji.

Jen stručně, srovnejte to s tím, co se děje při konvenčních půjčkách nebo v průmyslovém prostředí. Když je nový produkt dán na trh - od financovaného pronájmu až po iPhone od firmy Apple - manažeři přesně znají standardní podnikatelský postup. A pokud čistý zisk neočekávaně vzroste, každý si to může vysvětlit, když se podívá na to, co se děje na trhu. Zisky nemusejí vždy přicházet snadno, ale jsou vysvětlitelné.

V lukrativním šílenství kolem CDO, CDS, SVI a všech podobných produktů, k němuž v několika posledních letech docházelo, neměla staromódní transparentnost šanci.

Finanční inženýři jistě věděli, co vytvářejí, ale jejich manažeři pravděpodobně ne. A manažeři těchto manažerů - až do úrovně správní rady - zřejmě také ne. Ani po tom nepátrali. Neptali se, "jak to nakonec dopadne s tím papírem, který vlastním?" nebo "jak to, že tyto produkty dostávají tak dobrý úvěrový rating?".

Nedávná historie nám prokázala, že když management a řízení selžou, nelze se hájit neznalostí. K takovému poučení jsme nepotřebovali ani skandál kolem podvodů společnosti Enron, ani nynější úvěrovou krizi.

A nezbytně nebudeme potřebovat všechnu tu novou legislativu, která se jistě z nynějšího zmatku vynoří.

V byznysu vždycky platilo, že když se příliv zisku zdá být příliš dobrý, než aby to odpovídalo realitě, je povinností vedoucích přijít na kloub tomu, co se děje. Pokud tak neučiní, pak příliš mnoho lidí, průměrných i nadprůměrných, za to nakonec zaplatí daň.