Když se boří ty nejškodlivější daně
reklama

HN, trendy a analýzy

Zaplacení všech daní sebere průměrné české firmě 930 hodin. V celé Evropské unii jsme na tom úplně nejhůř. V předposledním Bulharsku je potřeba "jen" 600 hodin. Před časem nám to opět připomněla studie Světové banky a firmy PriceWaterhouseCoopers: máme jedny z nejškodlivějších a nejméně výhodných daní v Evropě. A za jejich výběr utrácíme výrazně více než ostatní. Tradičně kritizovaní Němci, Francouzi a Rakušané jsou daleko před námi. O Skandinávcích s velmi vysokými daněmi nemluvě.

Nejde o samotnou výšku daní, tam už po snižování posledních let patříme k lepšímu průměru. Na dno nás sráží byrokracie, neprostupná houšť paragrafů, úlev, výjimek a odpočtů. A v neposlední řadě síť úřadů, kterou se musí každý proplést, aby svou povinnost zaplatit státu splnil.

Kdo opravdu chce jednoduché daně

Rovná sazba daně, kterou loni prosadila vláda Mirka Topolánka, na tom změnila velmi málo. Jedna sazba je efektním symbolem politického marketingu, od 930 hodin nad papíry nás ale nechrání.

Ministr financí Miroslav Kalousek teď přichází se skutečně prvním razantním návrhem na zjednodušení daní. Změnit chce úplně vše - od stylu, jak se daně počítají, až po práci finančních úřadů. Je to recept, jak se nejškodlivějších daní zbavit a příště se v žebříčku Světové banky odrazit ze dna k vrcholu? Má tento velmi razantní a ambiciózní návrh šanci na prosazení v zemi, kde politici zprava doleva roky volají po jednodušších daních?

Odpověď na první otázku zní: ano. Na druhou bohužel spíš ne,. nebo v lepším případě velmi těžko. Jednoduché daně jsou líbivé klišé, nikdo je ale nemá odvahu zavést. Lidem naturalisticky ukazují, kolik jim stát skutečně bere peněz. A takový pohled bere politické body. Co oči nevidí, srdce nebolí. Lidé odvádí státu ze svých platů více než polovinu, nikdo si to ale neuvědomuje. Raději se smíří s tím, že jsou klamáni.

Iluze o letence za 900 korun a dani 15 procent

Stát využívá úplně stejného triku, za nějž se v reklamách schovávají banky, letecké společnosti, cestovní kanceláře nebo mobilní operátoři. Do Londýna už za 900 korun nebo poslední model Nokie za 99 korun. Takové slogany se prakticky v ničem neliší od hesla Daně z příjmu budou jen 12,5 procenta. Na billboardy geniální lákadlo. Nikdo už ale neříká, že poplatky na londýnském letišti vyjdou na dva tisíce a na sociálním a zdravotním pojištění každý státu zaplatíme 47,5 procenta. Tedy v obou případech mnohem víc, než kolik činí reklamou vychvalovaná částka.

Vlády i Evropská unie obchodníky tvrdě tlačí k tomu, aby lidem ukazovali kompletní účty. Nejdříve přišli na řadu splátkoví prodejci, po nich banky se svými poplatky a teď letecké společnosti a cestovní kanceláře. Ochrana spotřebitele je trendem, který se šíří Evropou. Ochrana daňových poplatníků zatím do módy nepřišla. Vlivné lobbistické skupiny Citizen against government waist (Občané proti státnímu rozhazování) známe jen z Ameriky.

A tak politici dělají přesně to, co firmám zakazují: zamlžují a lakují daně narůžovo. Škodí to lidem a podnikatelům? Ano, bere jim to čas, peníze, energii. Ale klamavá reklama vyhovuje politikům. Lidé reagují na první signální, dojmy jsou důležitější než realita. Nořit se s kalkulačkou v daňové spleti není ochoten nikdo s výjimkou ekonomických analytiků. Přesně proto bude Kalousek své plány velmi těžko prosazovat. Ostatní politiky ale dobře přitlačil do kouta. Hájit, že chtějí voliče klamat, skrývat před nimi karty a dusit je byrokracií, nebude úplně snadné. Zvlášť pro ty, kdo roky hýřili hesly o jednoduchých daních, jako finanční expert ODS Vlastimil Tlustý.

Z čistě ekonomického a společenského pohledu se Kalouskovým plánům nedá moc vytknout. Trefuje se do všech největších slabin, které nás pasovaly na první příčky v žebříčcích zemí s nejhoršími daněmi Evropy. Hlavní výtky, které se pravidelně opakovaly ve všech kritikách, byly čtyři. Daně jsou složité, skryté, velmi draze se vybírají a oproti jiným zemím výrazně více zatěžují práci než spotřebu.

Sdružení na ochranu daňových poplatníků

Poslední slabinu začaly navzdory původním proklamacím ve vládním programu bořit už kabinety ČSSD pod vedením Vladimíra Špidly a Jiřího Paroubka. To když zvyšovaly DPH a spotřební daně a naopak ulevovaly lidem na daních příjmových. Výrazný obrat pak přidal loni ve vládním batohu Topolánkův kabinet, když zvedl sníženou sazbu DPH a naopak citelně snížil daně z příjmů.

Řešení dalších pastí teď nabízí Miroslav Kalousek. Kdyby jeho návrhy prošly, patřily by české daně k nejprůhlednějším v Evropě. Průlomem by bylo především spojení daní z příjmů a sociálního pojištění do jediné "superdaně". Dnes je nelogicky rozsekáno do třech plateb, které se odvádějí na dvou různých úřadech a podávají se k nim dvě různá přiznání. Člověk přitom vidí jen dvě nižší částky: 15 procent daně z příjmu a 8 procent sociálního pojištění placeného zaměstnancem. Zbývajících 26 procent je skryto v odvodech, které platí zaměstnavatel.

Nejde zdaleka jen o účetní hru s čísly a fakt, že tři sazby pro jediného člověka zaměstnávají stovky úředníků na finančních úřadech a sociálních správách.

Když vyděláváte víc, než si myslíte

Odvody, které platí firmy, jsou překážkou pro podnikání. "Tím, že nejsou vidět, významně ztěžují vyjednávání o platech. Dojem totiž sehrává klíčovou roli. Člověk považuje za svůj plat to, co má v pracovní smlouvě. Už ho vůbec nezajímá, kolik stojí firmu," říká profesor Iain Begg z London School of Economics, který se zabývá sociální politikou. "Když si někdo řekne o zvýšení platu, má logicky pocit, že dostal méně. Firma přitom platila mnohem víc. Proto skryté daně tak škodí byznysu a ekonomové vedlejší náklady práce tak tvrdě kritizují."

V Česku jsou skryté odvody druhé nejvyšší v Evropě, víc už stát pokradmu v šeru bere jen Francouzům. Nedají se přitom hájit ničím jiným než snahou politiků maskovat před lidmi, kolik státu skutečně platí.

Bude zajímavé pozorovat, čím teď bude ODS obhajovat udržení svého fetiše v podobě nízké sazby daně z příjmu. Spojení daní a pojistného totiž není žádným Kalouskovým originálem. Dlouhé roky o něm mluvil stranický finanční expert Vlastimil Tlustý i předseda ODS Mirek Topolánek. Chtěli vše úplně stejně jako Kalousek: jeden úřad, jedno přiznání, jednu superhrubou mzdu, z níž se daně a pojistné počítají. Rozdíl byl jediný: ODS si jako důležitý symbol pro marketing držela oddělenou sazbu daně z příjmu.

Volební ikonu si vzít nedáme

Faktický rozdíl mezi představami nejsilnější vládní strany a lidoveckého ministra financí je tedy minimální. Variantu ODS lze ale lépe prodávat před voliči, protože v ní zůstane chytlavé číslo nízké daňové sazby.

Lidem také přináší lepší přehled, kolik si odvedli na důchod. Většina sociálního pojištění míří totiž právě na starobní penze. V nepsolední řadě je také praktičtější sečíst na výplatní pásce dvě jednoduchá čísla, než v jediném - byť velmi jasném - lovit, kolik ze zaplacené částky mířilo na důchod a kolik odešlo na daních na provoz státu. Přehledné a srozumitelné jsou obě varianty.

Lépe prosaditelná je tedy ta varianta, s níž táhla volební kampaní ODS. Přesně tak by také nakonec mohl vypadat vládní kompromis. Česko by mělo jednoduché, přitažlivé daně a politikům by zůstal v ruce slogan o nízké sazbě, který by si mohli vetknout na předovlební billboard.

Pokud by se něco takového podařilo prosadit, přineslo by to zásadní změnu i do uvažování o platech. Když se totiž dnes člověk s někým baví, kolik vydělává, točí se řeč zpravidla kolem hrubého platu, který má dotyčný v pracovní smlouvě. Teď by se orientační laťkou stal superhrubý plat. Tedy i ta část odvodů, které pracovník dosud na výplatní pásce ani nikde jinde neviděl.

Lidé by tak ve smlouvách měli větší platy. Nové věci ale vždy budí obavy. Proto mají mnozí starch, že by jim firmy vůbec o povinný odvod nemusely plat zvýšit, oni by vyšší částku státu platili sami, a domů by si tak odnesli ve výsledku méně peněz než dnes. "Jsou dvě možnosti, jak to vyřešit. Buď se podnikatelé a odbory dohodnou v tripartitě, nebo se dá přímo do zákona ustanovení, že za mzdu, z níž se platí daně, se automaticky považuje současná superhrubá mzda," říká k tomu Miroslav Kalousek.

Elektronické přiznání na jedné stránce

Superdaň samozřejmě nedokáže proměnit české berně z nejškodlivějších v Evropě na zdravé. Propojení dvou úřadů v jeden však firmám ušetří hodně z 930 hodin strávených nad papíry. Je to důležitá změna v přemýšlení a přístupu k daním. Kdyby se podařila prosadit, Česko by spolu s Dánskem utvořilo dvojici zemí, která jako jediná z celé třicítky států sdružených v OECD před lidmi neskrývá daně a nenutí je kvůli jedné platbě obíhat dva úřady. Kodaň dnes ve všech žebříčcích srovnávajících daně vychází přesně na opačném konci žebříčku než Praha.

Daně tam rozhodně nejsou nízké: lidé celkově platí jen o procento méně než v Česku. Byrokracie však Dánům spolkne v porovnání s námi jen pětinu času. Ministr financí navrhuje, že i při prosekávání houště daňových paragrafů se vydá dánskou cestou. V zákoně o daních budou jen obecné principy, nikoliv detailní popis každé situace, ověšený desítkami vyhlášek. Nekonečné návštěvy úřadů by měly vystřídat maily.

Vlastimil Tlustý možná není úspěšným politikem, králem politického marketingu ale ano. Lidem dokázal se svými road show s daňovým přiznáním na jednu stránku vtlouct do hlavy, že zjednodušování daní se pozná zásadně podle zrušení výjimek. Pravdu měl způli. Výjimky jsou nespravedlivé a daně komplikují. Nejsou ale jedinou brzdou. Prosekat úlevy, jejichž konec ohrožuje silné zájmové skupiny, je pravděpodobně nereálné. Letošní bitva o stravenky ukázala, kolik energie může vyjít bez výsledku nazmar.

I kdyby vláda nedokázala škrtnout jedinou výjimku, ale prosadila z Kalouskových plánů vše ostatní, posuneme se z poslední evropské ligy v daních a byrokracii do druhé. A ušetříme miliardy, z nichž si pak vláda před volbami může dopřát snížení daní, které bude reklamovat na billboardech.

lenka.zlamalova@economia.cz