Pane Macháčku, vaše konimentáře

jsou jeden velký průser. Lékařská komora by měla být výběrová organizace, která svým členstvím garantuje vysokou odbornou úroveň svého člena a ne nátlakovou organizací, sloužící k prosazení osobních politických cílů několika socansko-bolševických zmetků.
Volba jejích prezidentů dává obraz myšlenkové bídy doktorského stavu.
Zákon, který zakazuje léčit doktorům, kteří nejsou v komoře, by měl být Ústavním soudem ZRUŠEN jako protiústavní.Nejsme ve středověku, cechy se přežily již v předminulém století.

***********************************************************


Marek Eben: Na paměti mám ještě dost času
Má krásný hlas, pečlivou výslovnost, jaká se dnes už málokdy slyší, a chování gentlemana. A co víc, dovede si dělat legraci sám ze sebe. Například v písničkách, které skládá a hraje s kapelou Bratři Ebenové. Brzy jim vyjde čtvrtá deska.
VÍKEND, rozhovor

Co nevidět bude mít vaše kapela Bratři Ebenové novou desku. Slyšela jsem jednu z písniček a potěšilo mě, že v ní nechybí váš laskavý humor a jistá dávka sebeironie. Nepřibylo však nostalgie?
Víte, že asi ano? Jestli to tak půjde dál, skončím jako Leonard Cohen, který na poslední desce nemá ani jednu rychlou písničku. Na té naší jich ještě pár je.

Jaké jsou ostatní texty? Bude to deska tří mužských, kteří v životě došli na horizont, odkud, když pořádně zaostříme, začíná být vidět až na konec?
Neděste mě! Doufám, že na konec ještě nevidíme, i když člověk samozřejmě nikdy neví. Moc o tom neuvažuju, ono to ani nemá cenu, stejně všechno dopadne jinak, než si představujeme. Ale jsme starší a trávíme víc času u lékaře, což přináší do kapely nová konverzační témata. Třeba jen v tomhle týdnu vzali našemu bubeníkovi krční mandle a mně kus menisku. Už se těším, jak si předáme zkušenosti.

Do hudebního doprovodu nově vstoupil tenorsaxofon vašeho bratra Davida. Kdo z vás to vymyslel?
To je Davidova práce, on je trochu saxofonový maniak. Bez futrálu přes rameno ho nepotkáte, a teď už nosí dokonce dva. S tenorem jednou přišel na zkoušku. Na zájezdu na něj hned zahrál pár věcí, všem se nám to líbilo, a tak už ho asi bude vozit napořád. Nezávidím mu, ona je to trouba neskladná. Ale má krásný zvuk, což budou moci posluchači ocenit, jakmile si dají naši novou desku do přehrávače, protože jako první se ozve právě ten tenor.

Jak to mezi vámi funguje, když vzniká deska? Šéfujete svým bratrům?
Vůbec ne. Jsem sice autorem všech písniček, ale to neznamená, že když se ostatním nějaká nelíbí, prosadím ji na desku tvrdou rukou. I při výběru na poslední CD se pár věcí ocitlo v koši, určitě k dobru věci. Hodně se pozná také na koncertech. Než jsme šli do studia, zahráli jsme si většinu písniček aspoň párkrát živě, což vůbec není k zahození. Sám dělám spoustu malých textových úprav. Člověk si někdy myslí, že smysl je úplně jasný, čeká, že se lidi zasmějou, a ono nic. Takže to radši přepíšu a většinou to pomůže. Aranžmá je navíc velmi kolektivní práce. Písničky nosím v syrové podobě. Většinou je to takový demosnímek, který nahraju u piana, a teprve potom se do toho vloží ostatní. Kluci v kapele si prakticky všechna sóla píšou sami. Občas někdo dostane nápad, na jaký bych vůbec nepomyslel. Třeba v písničce Houston přišel Jirka Veselý s myšlenkou, že by se jedna část měla hrát jako cajun, v takovém tom stylu z New Orleans, kde elektrickou kapelu často doplňuje tahací harmonika. Neuměl jsem si to představit, ale když to Jirka zahrál, bylo to přesně ono.

Jaké místo má práce na nové desce mezi vším ostatním, čím se zabýváte?
My termíny moc neřešíme, pracujeme systémem "až to bude, tak to bude". Kapela stejně potřebuje stále novou potravu. Kdybychom hráli pořád totéž, začne vás to časem nudit. Takže průběžně nosím nové věci, zařazujeme je do programu, ten se pak proseje a je z toho další deska.

Vaše alba se rodí třeba sedm let, novináři vás otravují otázkami, kdy už bude další. Jak poznáte, že nazrál čas? Kdy ta chvíle přišla tentokrát?
Víte, že ani netuším? Prostě to nějak vyšlo. Myslím, že si lidi na naše dlouhé intervaly už zvykli. Hrajeme dost sporadicky, takže nás nic nenutí mít každý rok nové album. A navíc - kluci vydávají vlastní desky, David se souborem Schola Gregoriana Pragensis, Pavel Skála, Jirka Zelenka a Jirka Veselý s Etc... a Jaromír Honzák se svou jazzovou kapelou, se kterou letos dostal cenu Anděl za nové album. Takže v těch mezičasech se nikdo z nás nenudí.

Už jste získali i dvojnásobnou platinovou desku - co víc můžete chtít? Myslíte vůbec předem na pocty?
V současné situaci je lepší na ně nemyslet. Hudební průmysl se v podstatě zhroutil a neprodává se skoro nic, což nejlépe poznáte na tom, za jaké kvóty se dávají zlaté a platinové desky. Když jsme před dvanácti lety točili Tichou domácnost, museli jsme na platinu prodat třicet tisíc desek. Dnes se uděluje za patnáct tisíc. Z mladých už si CD nekoupí nikdo, a není divu, protože na čem by si ho asi tak měli přehrát? Všichni používají "empétrojky" a iPody, takže cédéčka jim nejsou k ničemu. Dalo by se to zachránit, kdyby u nás fungovalo něco jako obrovský internetový obchod iTunes, který má svou ikonu už na mobilech nebo na "empétrojkách", takže stáhnout album je jednoduché a stojí to deset dolarů. Myslím, že tolik by lidi u nás ještě dali. Jenže tenhle systém tu nefunguje, takže všichni vesele kradou a pak občas přijdou na koncert s vypáleným cédéčkem a chtějí je podepsat.

Tramping zašel na sytost a na absenci pronásledovatelů. Není také folk v dnešní klipové době tak trochu anachronický?
Ani bych neřekl. Jednu dobu jsem ten pocit měl, když přišla revoluce a folk, který byl vždycky někde na hraně zakázanosti, ztratil politickou špičku. Vlastně nebylo proti komu protestovat. Ale to se velmi rychle změnilo. Autoři si museli najít nová témata, a řekl bych, že žánru to prospělo. Politické narážky strašně rychle zestárnou, kdežto "život je jen náhoda" bude platit i za sto roků.

Kapelu máte s bratry od studentských let. Jak se vám proměňuje publikum?
Stárne spolu s námi. Občas si při pohledu do sálu říkám: Proboha, to je hrozný, sedí tam samí senioři. Teprve pak si uvědomím, že jsou to lidé stejně staří jako my. Ale spektrum posluchačů bývá naštěstí namíchané od patnácti do sedmdesáti. Občas je pohled do publika docela bizarní. Tuhle přišla na koncert výprava řádových sester. Trochu jsem se bál, co tomu kraválu řeknou, ale evidentně jim nevadil.

Pobavila mě historka, jak se vás kdysi v létě snažili trampové neúspěšně vypískat během vaší sedmiminutové písničky o vedru. Dovedete si vůbec představit, že by se vás dnes někdo pokusil vyhnat ze scény?
Asi ne. Publikum je teď mnohem tolerantnější než kdysi. Na folkových festivalech hraje spousta rockových nebo jazzových kapel a nikdo to neřeší. Kdyby v osmdesátých letech vystoupily na Portě, nepřežily by na jevišti ani tři minuty.

Psychologové popsali hory papíru o vlivu sourozenecké konstelace na osobnost člověka. Mladší prý musí v dětství pořád dotahovat, a proto bývají činorodí, odvážní a podnikaví. Jak tahle škatulka sedí vám, prostřednímu ze tří bratrů?
Moc ne. O stínu staršího bratra mluvit nemohu. Samozřejmě že jsem mu občas záviděl, když ho rodiče pustili někam, kam já ještě nesměl, ale to bylo tak všechno. Spíš jsem díky němu pár věcí objevil, třeba když přitáhl domů desky Ellingtona nebo Mayalla. Ale naše cesty byly rozdílné, on šel studovat matematiku a já konzervatoř, nekonkurovali jsme si. A mladší David se zase jako jediný dal na profesionální muziku a se souborem Schola Gregoriana si našel vlastní cestu.

Když jsme u toho dotahování: Trpěl jste někdy pocitem, že vyrůstáte ve stínu otce, slavného skladatele?
No, musel jsem si zvyknout, že jsem "mladej Eben", takže úplně jednoduché to nebylo. Když jsem na konzervatoři dělal zkoušky z kytary nebo z obligátního klavíru, vždycky se čekalo něco víc, že tohle je jako ten mladej Eben, tak by neměl tátovi udělat ostudu. Ale jinak to byla spíš pomoc, protože lidi měli tátu opravdu rádi a to se občas částečně a nezaslouženě přeneslo i na děti.

Jaké to pro vás bylo vyrůstat v rodině, kde prakticky všichni jsou tvůrčí? Může synek z takové rodiny vůbec snít "normální" sen, že bude například strojvůdcem nebo traktoristou?
Úplně klidně, u nás se nikdy netlačilo na to, že děti musí dělat umění. Myslím, že rodiče by byli spokojeni se vším, co by nás udělalo šťastnými, i když netvrdím, že nebyli rádi, když jsme zůstali u umění.

O vztahu k otci už jste mluvil mnohokrát. Méně je známo, jakou roli ve vašem životě hrál strýc Ilja Hurník. Nahrazuje vám teď trochu ztraceného tatínka?
Ilja byl naprosto ideální strýček, takový dobrodružný, činorodý. Když přišel na oběd, vždycky s sebou přinesl obrovskou krabici zákusků, vtrhl do bytu, zapálil si dýmku, a už ta vůně měla nádech dobrodružství. A pak s námi diskutoval třeba o sluneční soustavě, starožitnostech nebo fyzikálních zákonech. Jednal s námi prostě jako s dospělými. Navíc hrál výborně ping-pong a vždycky nás porazil, protože točil míčky tak pekelně, že se nedaly vracet. Měl velký smysl pro humor a ten mu zůstal. Dodnes za ním moc rád chodím a nikdy se s ním nenudím. Ale to víte, táta je táta, to prázdné místo nikdo nezaplní.

Co s vámi dělá právě překročená padesátka? Je to opravdu mezník, který člověka nutí změnit zaběhaný život?
Naštěstí nemám moc času se nad tím zamýšlet. Měnit bych nic nechtěl, on je život i tak samá změna, v mé profesi se pořád něco děje, padesátka nepadesátka. Ale jedna novinka by tu byla: Občas se přistihnu, jak se zalíbením koukám, co nám na chalupě vykvetlo na zahradě. Když mi bylo dvacet, příroda mě nudila, a když se někdo rozplýval nad záhonky, nic mi to neříkalo. A najednou, hele, dojímá mě ocún. To bych fakt nečekal.

Obvykle kladete otázky. Jak snášíte postavení toho, koho se ptají?
Daleko líp než roli tazatele. Nenesu totiž žádnou zodpovědnost, prostě popravdě odpovím, a je-li otázka blbá, není divu, že na ni může přijít taky blbá odpověď. Ale jako tazatel, to je jiná, pak jste za ten rozhovor zodpovědný, a když ho vedete špatně, padne to na vaši hlavu.

A jak se cítíte v celoživotní roli slušného chlapce, který vyrostl v kultivovaného pána? Nezaradoval jste se při zjištění, že ve StarDance máte předepsánu občas nějakou tu krutost?
Krutost ve StarDance? Jakou myslíte? Leda snad v té vyřazovací části, která musí mít určité napětí. Je pravda, že se mě jedna divačka v dopise zeptala, jak můžu, jako křesťan, být takový sadista. Je prý vidět, jak se v tom vyžívám a nejsem spokojen, dokud soutěžící neroní slzy jako hráchy. A to ještě nevěděla, že některým dávám do bot připínáčky.

Jaké máte herecké plány? Docela si vás umím představit například jako Jaga v Othellovi. Nebo sníte o jiné velké roli?
Jago je skvělá role. Podle mého daleko lepší než Othello. Dokonce se traduje, že jeden velký shakespearovský herec byl ochoten hrát Othella jedině, když bude mít špatného Jaga. Záporáci se vůbec hrajou líp než kladné typy. V Ypsilonce jsem měl štěstí, že jsem si pár takových mohl zahrát, a vždycky mě to bavilo. Takže bych se tomu určitě nebránil, ale že bych snil o nějaké roli, to ne.

Namluvil jste pohádky o Krtečkovi a spoustu dalších věcí pro děti. Bylo to z nostalgie?
Hrát pro děti je jedna z nejtěžších disciplín, klobouk dolů před každým, kdo to umí. Dospělí mají určitou kázeň, a když se jim představení nelíbí, aspoň se chovají slušně. Zato děti vám dají okamžitě a velmi nevybíravě znát, že se nebaví. Ale když se jim to naopak líbí, dovedou to dát najevo tak, že to stojí za to. Celé roky jsme hráli pro děti ve Viole a byla to docela dřina. O mnoho let později mi Honza Jiráň z Ypsilonky navrhl, že bychom mohli natočit Medvídka Pú. Nakonec z toho byly tři CD a pak ještě jedno s Kocourkem Modroočkem, což je vlastně minimuzikál, který jsem původně psal pro Violu. Takže kus nostalgie v tom je, ale také je to velká zábava. Teď jsme točili s kapelou muziku k pohádkám bratří Grimmů, a to jsou tedy krváky, fakt něco pro naše nejmenší. S tím jsme se ve studiu taky moc potěšili.

Máte podnikatelského ducha? Co pro vás znamenají peníze?
Peníze jsou báječná věc, pokud vám přinášejí svobodu. Třeba možnost nebrat každou nabídku, to je v kumštu k nezaplacení. A taky velice usnadňují život s handicapem mé ženy Markéty, která je po těžké nemoci na invalidním vozíku. Díky tomu, že dovedu peníze vydělat, jsme si mohli dovolit přesunout zdravotnictví domů, takže rehabilitace, masáže a cvičení se mohly odbývat u nás. Podnikatelského ducha ale nemám vůbec. Daně platím paušálem, nikdy jsem neměl IČO, neotevřel jsem si restauraci, divadlo ani agenturu, nikdy jsem neměl manažera. Tenhle talent mi prostě zůstal odepřen.

Polák Marius Szczygiel vydal nedávno knihu Gottland, vtipný pohled zvenčí na českou duši. Říkal, že když vyšla v Polsku, čtenáři nás litovali: "Chudáci Češi. Žít bez Boha musí být neskutečně těžké." Dovedete si představit, že byste ztratil víru? Co by se změnilo?
Všechno. Duchovní věci má člověk zapuštěné hluboko v sobě. Viděl jsem to zvlášť jasně u táty, který nikdy nezapochyboval, a víra byla jednou z mála věcí, jež dokázaly odolat i jeho těžké nemoci. Takže si představuji, že ztratit víru je jako ztratit pevnou půdu pod nohama, a to bych moc nerad.

Nezávidí vám lidé? Neříkají: Ty jsi věřící, ty to máš jednoduché?
Občas to tak někomu připadá, ale tak snadné to zase není. Dnes je v módě říkat - jsem věřící, ale nejsem v žádné církvi, mám prostě svého boha, ve kterého věřím. V praxi je pak ten takzvaný osobní bůh většinou něco jako osobní bankéř. Když ho potřebujete, zavoláte, a on se vám jakože stará o váš duchovní účet, ale nic nechce. Jenomže podle mého názoru je na osobní bohy stejný spoleh jako na osobní bankéře. Jednoho dne zavoláte, a nikdo to nebere. Když chcete věřit v Boha, na kterého spoleh je, doporučuji jiného. Ten sice není úplně nenáročný, chce třeba, abyste se chovali slušně a žili podle desatera, ale zato se mu dovoláte.

Mámí z vás lidé recepty na šťastný život?
Můj život není zase tak jednoduchý, aby po něm moc lidí toužilo. Přece jenom žijeme s invalidním vozíkem už dvaadvacet let, tím pádem taky nemáme děti, a představy o šťastném životě bývají opravdu trochu jiné. Takže o recept na šťastný život nebývám moc často žádán. Sám ale vnímám náš život jako velmi šťastný. V každé rodině je něco a my holt máme tohle. Žít se s tím dá velmi dobře a Markéta ani já si nestěžujeme.

Recept na šťastný život z vás tedy mámit nebudu. Ale otázku, v čem spočívá tajemství šťastného manželství si odepřít nedokážu.
Šťastné manželství? Podle toho, jak jsem je viděl doma a jak je prožívám sám, patří k němu - kromě lásky, bez které to nejde - především spousta tolerance. Každý z nás je v podstatě nesnesitelný, ale s tím je třeba žít. A nepolepšíte si. Kdysi jsem se na to zeptal režiséra Karla Weinlicha, který byl ženat desetkrát, a ten tvrdil, že v podstatě mohl klidně zůstat se svou první ženou. Ale taky musí mít člověk štěstí, aby našel toho druhého.

Nenapadlo vás v rámci jubilejního bilancování, že nazrál čas napsat paměti?
Myslím, že mám dost času, a kromě toho - všechno, co si pamatuju, už ze mě stejně dostali novináři v rozhovorech, jako je tenhle.
-
Marek Eben (*1957)
Herec, moderátor, písničkář a zpěvák. Je též hudebním skladatelem, stejně jako jeho otec Petr Eben a strýc Ilja Hurník.
Ve dvanácti letech debutoval v roli Válečka v šestidílném televizním seriálu Kamarádi. V roce 1979 absolvoval hudebně-dramatický obor pražské konzervatoře. V prvním angažmá působil v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, později v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně. Roku 1982 se oženil se svou tamější hereckou kolegyní Markétou Fišerovou. V letech 1985-2002 byl členem pražského Divadla Ypsilon, kde vystupuje dodnes.
Velká část jeho profesního života je spjata s televizí. Hrál v televizním filmu Tvář za oknem, v řadě pohádek a seriálů (Dobrodružství kriminalistiky, Náhrdelník, Hospoda). Moderoval udílení cen Týtý. V této soutěži získal několik ocenění, včetně absolutního vítězství (2001 a 2003). Širokou popularitu si vydobyl jako moderátor Festivalových vteřin z MFF v Karlových Varech a soutěžního pořadu StarDance. Od roku 1999 má vlastní televizní talk-show Na plovárně, kde se vystřídalo kolem 350 hostů.
Skládá hudbu k divadelním inscenacím (např. Othello, Zimní pohádka pro Národní divadlo). S bratry Kryštofem a Davidem založili folkovou skupinu Bratři Ebenové, v níž zpívá, hraje na klávesy a kytaru a skládá texty písní (CD Malé písně do tmy, Tichá domácnost, Já na tom dělám). V těchto dnech Bratři Ebenové dokončují čtvrtou desku.

Snímky HN - David Raub, ČTK: Hudební průmysl se zhroutil, myslí si písničkář a zpěvák, od nějž si lidé na koncertech nechávají podepsat přepálená cédéčka. "Občas se přistihnu, jak se zalíbením koukám, co nám vykvetlo na zahradě," říká Marek Eben o překročené padesátce. Marek Eben: "Na osobní bohy je stejný spoleh jako na osobního bankéře. Jednoho dne zavoláte, a nikdo to nebere."