Stanislav Bernard
V roce 1991 si ve staré dacii dojel koupit pivovar a devět let nato se Stanislav Bernard stal českou pivovarnickou osobností století. Jak učitelský synek, elektroinženýr z Opavy, až v Humpolci ke štěstí přišel, vypráví příběh značky Bernard. Značky, jíž dal své jméno charizmatický muž s kudrnami.
reklama


PROČ NE?!, rozhovor

Jste učebnicový příklad toho, jak v Česku uspět. Lichotí vám to?

Nemyslím, že by mi to lichotilo. Někdy mívám takový zvláštní, schizofrenní pocit, jako bych se na sebe díval zvenčí, když něco takového slyším. Jako by nebyla řeč o mně. Přijde mi to, jako bych se díval na film.


Může to být dobrá motivace k výkonu, ale i podnět k tomu, říct si: Fajn, to mi stačí...

Jsou situace, kdy je člověk unavený a říká si: Co dál? Ale jsem přesvědčený, že si každý může za všechno sám, sám si věci ohlídá a nakonec i zařídí. Vnější vliv - ať pozitivní nebo negativní - samozřejmě existuje, ale vlastně je nakonec dobrý jen jako berlička, výmluva. Abychom mohli přežít, musíme pro to něco sami udělat. A tady v Česku se najde spousta lidí, kteří jsou přesvědčeni o tom, že pro to, aby mohli žít, je tady stát. Ten se o ně má postarat. To celé je zvrácená myšlenka. Jsem přesvědčen, že člověk by si měl v sobě udržovat primární radost z toho, že on sám udělal něco pro to, aby se mu dařilo. A stát je tady jen proto, aby pomohl při skutečných problémech, jako je postižení, vážná nemoc a podobně.


Byl jste jistě nejednou v situaci, kdy se z dobrého příkladu mohl stát špatný. Míváte často možnost podlehnout nabídkám, uplácet, manipulovat, lhát?

Nebyl jsem mockrát v takové situaci. Neříkám, že nikdy, ale třeba teď, když se ptáte, mě nenapadá jediný konkrétní příklad, kdy jsem v takové situaci byl. Myslím si, že tyhle věci nepřitahuji.


Takže ty "příležitosti" přitahují jen lidé určitého typu?

Jistě. Každý člověk vysílá určité signály.


A jak to, že právě vy nevysíláte nějaké korupční signály?

Nevím. Mně ty věci vadí, a proto je zřejmě nepřitahuji. Víte co, já se chci mít dobře, chci mít maximální možný zisk. Chci, aby moje firma byla úspěšná, slavná, silná, aby ji lidi obdivovali. Ale plně si uvědomuji, že aby taková mohla být, musíme se o to zasloužit především my sami. To, že bychom se někde s někým domluvili na něčem nestandardním, by možná přineslo i nějakou velkou výhodu. Na druhé straně, co by to udělalo s mou motivací? Co by to udělalo s motivací našich lidí? Podvod je vždy jen podvod, i když ho třeba pozlatíte.


Jste vlastenec?

Jsem vlastenec, ale ne absolutní. Rád bych byl hrdý na to, že se tady něco daří, ale těch příležitostí zatím moc není. Není to jen o hokeji či fotbalu.


Na co tedy například nejste hrdý?

Na takové to malé čecháčkovství. Závistivost, malost, nedržení slova, hulvátství. To jsou věci, na kterých je patrná historie, která k nám byla velmi nepříznivá. Vadí mi to, že uplynulých čtyřicet let před revolucí pootočilo vnímání lidí. Řada z nich není schopna vnímat skutečné hodnoty a za vším velkým vidí podraz. Příkladem jsou bratři Mašínovi, kteří se podle mě prostě postavili absolutnímu teroru se zbraní v ruce. Byli prakticky ve válce a neustále jim šlo o život. Spousta lidí je má za sprosté vrahy, ale pro mě jsou hrdinové. Celá jejich rodina. Každý člověk má přece plné právo postavit se zlu. A to, co tady tehdy panovalo, byl prachsprostý teror, kdy metody KSČ a StB byly v podstatě horší než metody gestapa, protože ty spousty politických vražd a zničených životů organizovali lidé z vlastního národa.


Byl jste porevolučním místopředsedou tehdejšího okresního národního výrobu v Opavě, teď jste zas humpoleckým zastupitelem. Daří se vám v komunální politice?

Já nevím, co to je "daří se mi". Ve srovnání s tím politickým angažmá v Opavě teď v Humpolci trochu opadla euforie. Na druhou stranu musím říct, že tady dnes nevedeme zásadní spory, že opozice je tu bez ohledu na dres konstruktivní. Panuje tady korektní situace a to mě těší. Daří se hlasovat tak, že věci jdou kupředu.


V čem se vám nedaří?

Jsou věci, které mi nejsou blízké už od školy. Dejme tomu organická chemie. Ty šílené vzorce, to jsem nikdy nepochopil...


Pro člověka, který prodává pivo, by zrovna tohle mohl být handicap...

Můj společník vystudoval kvasnou chemii, to on pivo vaří. Já mám silnoproudou elektrotechniku a pivo prodávám. On vaří výborné pivo a já se ho snažím léta co nejlépe propagovat, prodávat a vymýšlet nové směry a inovace.


Tuhle vaši roli ale pozvolna přebírá syn Filip, že?

Prodej a ekonomiku teď řídí Filip. Je to veliká úleva. Je vynikající systematik a má výsledky i tam, kde já prostor neviděl. Já jsem kreativní, mám nápady, ale to je jen část úspěchu. Nedávno jsme si dělali pojmenování rolí v pracovním týmu. Já jsem "inovátor".


Spoluvlastníte rodinný pivovar, takže pracujete s nejbližšími příbuznými. Co takový typ firmy obnáší?

Rodinná firma znamená přístup - filozofii. Uvození solidnosti, kvality, zvláštního zacházení. Pracuje tu řada lidí z rodiny mé i mého společníka. Vyjadřuje to fakt, že to chceme dělat poctivě.


Panuje u vás novodobá zkušenost: Chceš-li způsobit rodinný rozvrat, zaměstnej příbuzného?

Je to velmi složité. V práci potřebujete mít jasno, výsledky, odpovědnost, spolupráci. Rodinné vztahy jsou založeny na emocích. V rodinné vazbě se vždycky vystavujete riziku, že když profesní požadavky nebudou odpovídat schopnostem, členu rodiny se to bude velmi těžko říkat. Pokud bych snad měl někomu něco poradit, pak to, že je třeba velmi dobře vážit, jestli do byznysu rodinné vztahy tahat.


Máte se pořád stejně rádi? Jako kdysi?

Určitě ano. Naše vztahy procházejí stresem, vyvíjejí se různě, ale základ je zdravý. Ačkoli pořád bezmračno není.


Vaše cesta k rodinnému pivovaru je trochu jako kus od Tyla. Stařičká dacia jednoho rána odváží tři kamarády, Vávru, Šmejkala a Bernarda, ze Slezska na Vysočinu, aby tam koupili ruinu pivovaru... Čí byla ta dacia?

Ta patnáct let stará dacia byla v té době už moje. Jeli jsme v ní vydražit pivovar. Spočítali jsme si to, přijeli jsme a koupili ho.


To zní příliš jednoduše i na Tyla...

Ono to takhle jednoduché bylo. Já si myslím, že za většinou věcí na světě není nic složitého, všechno má poměrně jasné příčiny a důsledky. Jít do takového projektu od nás tenkrát nebyla odvaha, měli jsme obrovskou motivaci - mluvíme o roce 1991. Když máte motivaci, věci fungují, a to úplně jinak, než když motivace není. To není rozdíl deset, dvacet, padesát procent, to je rozdíl v tisících procent.


Vaše jméno Bernard si vysloveně říkalo o to, aby se s ním něco podniklo. Napadlo vás někdy v době před pivovarem, že je samo o sobě dobrý produkt?

Když jsme vymýšleli značku, tři večery jsme se dohadovali a jeden ze společníků jen tak plácl "Bernard". Pak následovala krátká diskuse, kdy jsem se ujišťoval, že naše pivo bude opravdu tak dobré, abych se pod něj s klidem podepsal. Vávra mi tenkrát řekl, že právě takové hodlá vařit. A když jsme pak uvážili, že Bernard se nemusí překládat do dalších jazyků, bylo rozhodnuto.


Ti, kteří znali v jedenadevadesátém humpolecký pivovar, o vás mluvili jako o třech bláznech a dávali vám rok...

Jak jsem už říkal, měli jsme obrovskou motivaci. Těmi strašnými podmínkami jsme se do značné míry bavili. Měli jsme chuť konečně něco dokázat, protože najednou tu byla ta možnost. Byli jsme entuziasté.


A na tom to stálo?

Kdyby to stálo jenom na nadšení, asi by to nestačilo. Jsem sice inovátor, ale zároveň usměrňovač, musím mít představu výsledku. Takhle to bylo: motivace společníka Vávry byla konečně uvařit vlastní výborné pivo ve vlastním pivovaru, to je sen každého sládka. Moje motivace byla udělat z pivovaru něco výjimečného, něco, co si lidé užijí. Třetí z nás, stavbař Ruda Šmejkal, tady lítal, nadšeně vymýšlel, stavěl. Takže: motivace, zkušenosti, částečná předvídavost a zdánlivě paradoxně zábava.


Když jste pivovar rozběhl, začal jste veřejně vystupovat jako Don Quijote. Proslul jste bojem proti velkým pivovarům a uplácení hospodských. Váš boj dodnes neustal, a přece víte, že ho nemůžete vyhrát, ne?

Já bojuji proti konkrétním věcem, které se mi nelíbí a nepřijdou mi fér. Bojoval jsem proti neprávoplatné fúzi mezi Radegastem a Prazdrojem. Bojoval jsem proti statisícovým "reklamním" sumám - fakticky úplatkům - pro hospodské za to, že změní značku piva. Nemohl jsem ten boj vyhrát, to je asi fakt, ale když cítím, že mám pravdu, jdu za tím. Aspoň se o něco snažím, než se smířím s realitou. V tomhle jsem asi blázen. Ale dává to smysl.


Spát na podlaze rozbourané fabriky na pivo na karimatce, drhnout špínu z kachlíků - to pak pivo chutná. Ale chutná pak i vlastní pivo, nezhořkne?

Ne. Nikdy jsem si moc nelámal hlavu se spaním na karimatkách a jiným nepohodlím.


Dům jste si postavil až za deset let přespávání v pivovaru, po ubytovnách, u kamarádů na podlaze. Je aspoň dost velký, honosný a luxusní po tom všem?

Je stylově funkcionalistický, vlastně jednoduchý. Nemám v něm například dodnes obrazy. Jednak není čas si nějaké vybrat a navíc se pořád nemohu rozhodnout, co se mi vlastně líbí a co ne. Máme v domě bazén a saunu, což je pro mě důležitá věc. Dneska ráno jsem půl hodiny plaval, abych si vyčistil hlavu.


Jinými slovy, líčíte relativně luxusní vilu...

Ani nevím. Je tam velký prostor a je to krásný dům. Ale jestli je luxusní, to nevím. Nemáme sice kuchyň za padesát tisíc, ale ani za milion. Navíc ještě nějaké roky budu platit hypotéku.


Jak chutná sláva z billboardů a reklam?

Já to vlastně moc nevnímám. Lidi vás prostě potkají a zaznamenají, že vás už někde viděli. Cítím, že mě poznávají. Je to příjemné, když se daří. Když se nedaří, je to naopak.


Napadlo vás někdy, že jste charizmatický?

No, všichni mi to říkají. Sám sebe těžko hodnotím. Vždycky jsem třeba cítil, že některým věcem rozumím, dokážu je pochopit. Ale charizma, to musí rozpoznat okolí. Taky už jsem o sobě slyšel, že jsem legenda. A když jsem to uslyšel, tak jsem se nejdřív zhrozil a pak se tomu musel smát.


To charizma podtrhují vaše vlasy, ty už jsou v podstatě legendární. Uvědomujete si to?

Vy mě týráte... Já spíš myslím, že výraznější jsou moje zuby. Před lety jsem podstoupil výměnu chrupu, měl jsem parodontózu. Šest hodin jsem se kroutil na zubařském křesle, takže spíš bych věnoval pozornost zubům, abych to trochu odlehčil.


Nevím, jak se zuby, ale s vlasy vědomě pracujete. Co vaše holá hlava na pivní lahvi?

To je pravda. Když mi to poprvé kreativní ředitel reklamní agentury ukázal, řekl jsem mu, že se zbláznil. Že vypadám jako šílenec. Pak se mi to rozleželo v hlavě a převážil význam vtipu nad skutečností, jak na lahvi vypadám.


Máte nějakou svoji pravdu o penězích?

Peníze lidi nekazí, kazí je vlastní blbost. Peníze jsou potřeba. Je jich třeba dost.


Vy jich máte dost?

Půjčky na spotřební zboží nebo na dárky si brát nemusím. Ale to bych mimochodem stejně nikdy nedělal. Když si půjčuji, pak na firmu a půjčka se musí zhodnotit. Díky svému podílu v pivovaru jsem bohatý člověk, ale soukromé peníze mi jen prostě umožňují normálně fungovat, platit hypotéku, jet na dovolenou. Když to tedy shrnu, nemám peněz dost na to, abych se o ně nemusel starat. Ale ostatně, kdo má? I ten nejbohatší člověk se o ně musí starat.


Ale od té staré dacie jste už na hony daleko...

Jezdím BMW pětkovou řadou. Utrácím za to, co je potřeba, a za to, co mi přináší nějakou radost. Nejvíc jsem dal za dům a ten byl potřeba. Potřebuji také nějaké peníze na sportovní oblečení, lyže, na cestu k moři, na dárky. A takhle utracených peněz nelituji.


Litujete vůbec něčeho?

Nelituju. Má smysl něčeho litovat zpětně? Změníte tím něco? Je třeba dívat se dopředu.


Nemluvíte nikdy o prohrách, o tom, o co jste přišel. Celý váš život je výhra?

Prohra to není. Měli jsme problémy - ne chvíli, ale léta jsme je měli. Dneska na stagnujícím trhu rosteme o 25 procent, to je přece neuvěřitelné. Na druhou stranu to stojí spousty peněz. Sladovnický ječmen skokově podražil o sto procent, to je naše základní surovina, řešíme jako momentálně všechny pivovary problém ziskovosti... Tím chci naznačit, že můj příběh není růžová success story, je to boj a úspěch není zadarmo. Přišel jsem o poklid a o řadu běžných malých radostí, musím si občas připomínat, že není jen pivovar, ale taky dobrá knížka, muzika...


Jak řídíte lidi?

Nerad. Upřímně, řízení lidí není moje hobby. Jsem schopen se nadchnout a nakazit jiné. Ale snažím se řízení delegovat. Tým je základ. Znáte to, teprve z odlišností vznikají ty nejlepší věci.


Kdybyste přijel do dvora vašeho pivovaru v lamborghini, byla by to provokace?

Přijíždím do dvora už nějakých dvanáct let v BMW. To, zvlášť na začátku, taky vypadalo asi jinak než dneska. Chtěl jsem mít spolehlivé, bezpečné, ale taky dobré auto, protože mě to baví. Možná to někoho štve, ale provokace to není. Prostě rád řídím dobrá, silná a bezpečná auta.


Máte nějaké další nadstandardní libůstky?

Auto není libůstka, když v něm za sedmnáct let objedete více než dvacetkrát zeměkouli. Mám jedny hodinky Rada. Dávno jsem si říkal, že bych si chtěl koupit kvalitní, pěkné hodinky. Kupoval jsem si je takhle dvanáct roků. Až když jsem uviděl tyhle, investoval jsem do nich. Libůstka pro mě jsou sporty, kamarádi, vtipná společnost.


Voda někdy stojí v restauraci víc než pivo. Nevadí vám, že pivo je v podstatě takový lidový nápoj?

Pivo u nás má kvuli předrevolučním desetiletím poškozený image. Ale zrovna my jsme jednou ze tří značek, které míří nejvýš. Prazdroj, Budvar a Bernard. Naše pivo není levný produkt. Pivo Bernard s patentním uzávěrem je dokonce nejdražší pivo na českém trhu. A fakt, že se prodává v takových cenových relacích, mi dělá radost. Znamená to, že to funguje, že má hodnotu. V případě naší značky prostě neplatí to, co jste řekla. Podívejte se na naše značkové sklenice, značkové bedny, kvalitní lahve. Je to poctivé pivo.


Co uděláte, až budete mít hotovo?

Půjdu se oběsit. To myslím vážně. Pokud má někdo hotovo, nemá proč žít. Já budu mít vždycky co dělat, doufám. Teď jsem se třeba rozhodl, že budu kandidovat do Senátu.


Možná to znamená, že cítíte, že tady už máte hotovo...

Hotovo ne. Ani náhodou. Moje role "inovátora" v pivovaru se dá zastat i vedle práce senátora.


Takže budete Bernarda ideově zastřešovat, ale pracovat v Senátu.

Ano. Ale, na druhou stranu si uvědomuji, co je dnešní česká politika zač.


Tak proč to děláte?

Víte, já si myslím, že Česká republika má proklatě na víc, než kam dneska dosahuje. Když si představím, že před válkou jsme patřili mezi deset nejvyspělejších zemí světa a na konci socialistické éry jsme prakticky spadli mezi rozvojové země, jsem stoprocentně přesvědčen, že kdyby se tu nastavily dobře podmínky, můžeme jít dopředu pětkrát rychleji, než jdeme. Možná desetkrát rychleji. Tuhle vizi mám a chci se pokusit k tomu přispět. I když vůbec nevím, jestli budu úspěšný. Když jsem kupoval ruinu pivovaru, taky jsem to nevěděl.


Ale pravděpodobně přijde okamžik, kdy už nebudete moct. Přece neumřete v Senátu ani v pivovaru, že ne?

Podívejte, mám skleník, v něm ředkvičky a rajčata. Denně se na ně jdu podívat, ale maximálně na pár minut. Ukousal bych se tam nudou. Tohle nevidím jako svoji budoucnost. Člověk má být rád za to, že může pořád něco dělat. Jsem přesvědčen o tom, že najdu motivaci v tom, co budu moct dělat, a budu se snažit dělat to dobře. Víte, napadlo mě nedávno, že je škoda, že člověk umře moudrý.


Jak to myslíte?

No, že když člověk zestárne a konečně zmoudří, záhy umře. Jediná cesta je předávat tu moudrost dál, aby po něm něco zůstalo. Znám řadu lidí, je jim osmdesát, lyžují, podnikají, žijí. A pak znám řadu třicetiletých důchodců. A jsme zase u motivace. A u zneužívání sociálního systému, u toho, že v lidech tady není zakotveno rozhodnutí postarat se sami o sebe.


Ale tohle už asi budete říkat v Senátu.

Ano. Tohle budu kromě jiného říkat v Senátu, to se tam ale musím nejdříve dostat.


Stanislav Bernard

se narodil roku 1955 v Opavě. Vystudoval Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině. Pracoval jako vedoucí oddělení zlepšovacích návrhů v krajském ředitelství Prioru, poté ve společnosti Textil Ostrava jako vedoucí technického provozu. Po revoluci se na čas stal komunálním politikem v Opavě. V roce 1991 za vypůjčených 50 milionů v aukci vydražil spolu se dvěma kamarády zkrachovalý humpolecký pivovar. Devět let nato byl zvolen pivovarskou osobností století za prosazení diferencované spotřební daně pro malé nezávislé pivovary a brand manažerem ČR. Je ženatý, má dceru a syna. Manželka a syn dnes pracují v rodinném pivovaru Bernard v Humpolci.


Můj svět

Oblíbené místo:
Háj ve Slezsku

Zamilované jídlo:
Dobrá ryba, dobrý guláš, dobrý řízek; cokoli dobrého

Moje hudba:
Od Beatles přes No Name po U2

Moje kniha:
Zatím dobrý od Jana Nováka

Oblíbená herečka:
Sandra Bullock