Gabriel Eichler: Chlap musí cítit, že jde i o jeho kůži
HN, rozhovor

ROZHOVOR HN

Česko-slovenský finančník s americkým pasem Gabriel Eichler byl v dobré náladě: americká krize se jeho tuzemských firem zatím nedotkla. V rozhovoru pro HN komentuje americkou situaci a doporučuje nešetřit šéfy tamních bank: "Aby někdo dostal 300 milionů dolarů za to, že přivedl podnik ke krachu? Šéf Citibank, který mi znehodnotil akcie, by měl vrátit odměny za poslední čtyři léta."


HN: Americký komentátor David Brooks píše, že krize vznikla z odtržení bankéřů od reality. Sedí "v jakési technologicky vyspělé verzi Platonovy jeskyně", v ekonomice vidí jen čísla a odhadují psychologii jiných investorů.

Něco na tom je. Jsem ještě ze staré školy: my jsme se v bance učili, že kdo si bere hypotéku na dům, měl by 30 procent nákladů krýt z vlastních peněz; nebo lépe 40 procent. Chlap musí cítit, že jde i o jeho kůži, his skin has to be in!

Ale najednou nastala situace, kdy jeho vklad byl nula procent, a půjčoval si 100 procent. A vytvářely se nové a nové takzvané investiční produkty.


HN: Ty se staré škole také nelíbí?

Takto: je samozřejmě správné, když se finanční svět a jeho produkty rozvíjejí. Ale tyto komplikované mechanismy měly jako hlavní účel schovat pravdu.

Všechny ty rizikové hypotéky a z nich vytvářené cenné papíry stály na principu: vytvořím "investiční produkt", předám dalšímu, každý na tom vyděláme a riziko se kdesi ztratí. Jenže neztratilo.


HN: Část kritiků prohlašuje, že za to může deregulace trhů, kvůli níž se bankéři vymkli kontrole.

To slyším, ale nerozumím tomu. Na americké komerční banky dohlíželi čtyři různí regulátoři. Když už něco, pak byl trh přeregulovaný! Jenže tito čtyři selhali. A obávám se, že nový, pátý regulátor by si nevedl lépe.

Centrální banka měla reagovat už na hypotéky s nulovým podílem klienta. A to neudělala.

Chybí lídr, kterému by lidé věřili, že se nemusejí bát


HN: Co říkáte na to, jak nyní Kongres "griluje" šéfy amerických bank?

Je správné, že už tratili akcionáři, ale ještě by měli šéfové vrátit odměny. Nebo minimálně nedostat žádné odstupné.

Opět se vrátím o třicet let zpátky: můj šéf v Bank of America měl tuším dvousettisícový plat. K tomu dostal 400 tisíc odměn a nějaké opce, takže vydělával 600 - 700 tisíc dolarů. Jsme o třicet let dál, inflace byla řekněme tříprocentní, takže by odměny mohly být dvakrát třikrát vyšší. Ale stokrát?! A tato mentalita nezodpovědnosti se bohužel šířila dál do světa.

Aby někdo dostal 300 milionů dolarů za to, že přivedl podnik ke krachu? Šéf Citibank, který mi znehodnotil akcie, by měl vrátit odměny za poslední čtyři léta.


HN: Kolik jste prodělal?

Mám tam normální investici, nevlastním půlku Citibank.

Z dob, kdy jsem pracoval v Bank of America, jsem měl opce na akcie. Citibank jsem kupoval v roce 1988 za zhruba stejnou cenu, na níž je dnes. Vrátila se pěkně tam, kde byla před dvaceti lety... Ona zase stoupne, já s akciemi nespekuluji v každodenních obchodech. Ale teď jsem trochu znervózněl, protože už to zachází hodně daleko. Žádné akce vlád ani centrálních bank zatím nezabírají a nedůvěra pořád krizi prohlubuje.


HN: V čem je problém?

V tom, že nemáme jednoho dobrého lídra, který by v krizi důvěry dokázal lidem říct: Nebojte se.


HN: Jenže to by dnes asi nezvládl ani Churchill.

A to si právě nemyslím. Vůdci jako on, de Gaulle, Roosevelt by to dokázali. Nebo i Reagan: člověk, který nebyl znám nějak úžasnou inteligencí, ale měl svět dobře srovnaný, věděl, co je důležité a co ne, a uměl zapůsobit.

Šéf Federálního rezervního systému Bernanke je tam příliš krátce, ještě nemá takové renomé jako jeho předchůdci Volcker nebo - svého času - Greenspan. A co řekne Bush, už je každému jedno. Renomé z 11. září ztratil a v ekonomice neměl kredit nikdy.


HN: U Greenspana jste zaváhal. Souhlasíte s názory, že má na krizi svůj podíl, protože pouštěl do ekonomiky příliš mnoho peněz?

No... Když za Greenspana trvala dlouhá éra rozkvětu, něco mi v tom nehrálo: inflace.

Hodně jsem tehdy cestoval po Americe a Evropě a inflace počítaná ze spotřebního koše mi neseděla k tomu, co jsem viděl v reálné ekonomice. Přijel jsem do země po šesti měsících - a jídlo bylo dražší, stoupaly ceny realit. Pokud to není reflektováno v inflaci, pak úrokové míry byly celou dobu podle mě nižší, než měly být.

VSŽ jsme Američanům museli nacpat do úst


HN: Nejslavnější investor dnešní doby Warren Buffett už začal nakupovat, vstoupil do banky Goldman Sachs. Znamená to, že máme nejhorší za sebou? Nebo má pravdu spíš George Soros, podle nějž bude hůř?

Myslím, že Warren Buffett teď hraje dvě úlohy. Jedna je jeho tradiční: dívá se na podniky a na perspektivní obory. To je taktika, díky níž uměl nepodléhat módě, díky níž ho respektuje Amerika i celý svět; a díky níž se mu i v dnešních časech vede docela dobře.

Ale teď myslím začal hrát úlohu lídra: Starý pán vám ukáže, že dovede tuto paniku ukončit, protože on už dává bankám svou důvěru. Tak tomu rozumím, i když to nikdy výslovně neřekl. Jenže on sám nestačí. Možná je Soros pravdě blíž.


HN: Tak co může obrátit vývoj?

Myslím, že důležité budou prezidentské volby. Amerika konečně bude mít po všech bitkách nového prezidenta. A koneckonců, Obama i McCain umějí dostatečně inteligentně promluvit k lidem ve stylu: "Podívejte se, přestaňte blbnout, když všichni půjdeme vybírat vklady, tak na to dojedeme všichni. Jsme Američané a i s touto krizí si poradíme."


HN: Kdo z těch dvou má pro to lepší předpoklady?

Předpoklady mají oba dva. Jeden je národní hrdina, protože už čtyřikrát měl být mrtvý a pořád žije, druhý má zase dar, že ho masy žerou... Žádný sice není nijak zvlášť silný v ekonomice, ale u obou vidím dostatečnou inteligenci, zvlášť v porovnání s mnoha předchůdci.


HN: Co bude muset nový prezident dál řešit v ekonomice?

Před 35 lety měla Amerika soustavně přebytek obchodní bilance i na běžném účtu. Dnes už dolar padl na polovinu - a stále ještě není obchodní bilance vyrovnaná. Každý jiný stát už by se stal mohutným exportérem. Pokud Amerika nikoli, je tam někde hlubší systémová chyba.

Potom daňový systém. Je komplikovaný, a když se k federálním daním přičtou státní, je zátěž už docela vysoká. Lidem v byznysu zabírá daňové poradenství příliš času a peněz.

Konečně má Amerika čím dál komplikovanější zákony, které by potřebovaly zrevidovat do podoby, kterou by i normální člověk chápal.


HN: V čem se to projevuje?

Když jsme prodávali košické železárny VSŽ, jednali jsme s americkou US Steel dva roky. A kdybychom jim to nevtlačili do úst, byli by to snad nevzali. Když přijel jednat indický Lakšmí Mittal, do večera byl obchod hotový.

Když americké firmy chtějí jít do výběrových řízení, dva měsíce se dohadují na poradenství. Podepisuje se čtrnáct stran kvůli Foreign Corrupt Practises Act, zákona proti korupci v zahraničí. Já jsem rád, že má Amerika zákony proti uplácení, ale tak komplikované? Člověk aby si po podpisu těch čtrnácti stránek už radši v životě nešel sednout se státním úředníkem a v žádném případě mu nekupoval kávu, dokud si nedá podepsat, že neuplácel.

Prodávat teď letiště nebo ČSA? Já bych to nedělal


HN: Jak se krize projevuje ve vašich firmách?

Ještě neudeřila. Nevidíme až tak silný pokles. Ale tím nechci říct, že do roka se to nestane. Svět je tak propojený, že není možné, aby nás minula. Snažíme se mít firmy dostatečně zabezpečené.


HN: Máte podíl ve firmě, která vyrábí savo, další dělá vysavače, jiná antivirové programy. Která z nich je v krizi nejzranitelnější? Softwarová?

Tam jsme naštěstí v pozici firmy, která má stejnou kvalitu jako ostatní, ale nižší ceny. Náš antivirový program také rozdáváme. Když lidé budou potřebovat zabezpečit své počítače, ale už nemají prachy, vezmou si náš program zadarmo.

Výrobce vysavačů ETA také není nejluxusnější značka, ale spolehlivost za dobrou cenu. V těžkých dobách po ní lidé asi taky sáhnou raději než po luxusu.


HN: Ministr financí i Česká národní banka uklidňují, že Česku nic nehrozí, vše je v pořádku. Není ten klid a optimismus přehnaný?

Ale ono se u nás opravdu zatím nic moc neděje. Ve srovnání s Amerika a západní Evropou je klid. Pražská burza nemá na tuzemskou ekonomiku tak velký vliv jako v Americe.

Neříkám, že se mají jen usmívat a říkat, že se nic neděje, ale zatím se rozhodují správně. Nikde ve střední Evropě není důvod k panice. Tedy po pravdě: ani v Americe není důvod k panice, jenže - to jsou Amíci... Ode zdi ke zdi, z euforie do deprese.


HN: Přichází konec Ameriky jako finanční supervelmoci?

Amíci mají pocit, že jí stále jsou, ale když se bavíme o investicích, stále více uvažujeme o Evropě. V minulosti bychom nejraději dali akcie na americkou burzu NASDAQ. Dnes už ne. Jednak kvůli velmi tuhým pravidlům, která přinesl Sarbanes-Oxleyho zákon, jednak i zbytek světa včetně Evropy má teď spoustu prachů, Nemusíme se jít trápit s komplikovaným americkým systémem. Jdeme si pro peníze do Evropské unie, do Hongkongu nebo Šanghaje.


HN: Rozhoduje se česká vláda správně, když chce ještě do voleb prodat Letiště Praha a České aerolinie?

Myslím, že není nejlepší doba na prodej. Ani silné instituce si na takové investice nebudou půjčovat snadno. Ceny, které budou schopny zaplatit, nebudou vysoké. Není snadné dát dohromady miliardy eur. Je blbá doba.


Gabriel Eichler

Narodil se 13. února 1950 v Bratislavě. V 18 letech emigroval do Ameriky. Po studiu ekonomie nastoupil do Bank of America, kde se stal hlavním mezinárodním ekonomem. Po revoluci se vrátil do Československa, byl místopředsedou představenstva ČEZ. V roce 1998 se jako krizový manažer ujal košických železáren, úspěšně je prodal americké US Steel. Dnes investuje s vlastní firmou Benson Oak. G. Eichler je ženatý, má dvě děti.




************************************************

Stanislav Komárek: Svět se třese. A slunce dál svítí
HN, názory

Svět se zdá otřásat v základech. Je s podivem, jak se světové finance přeměnily postupně ze zlaťáků v truhlicích v chomáč důvěry a sebedůvěry a při jejím ochabnutí kolabují.

Gándhí neříkal darmo, že jen jedna věc je horší než násilí - je to strach. Podobně jako v bitvách před zavedením sofistikovaných technologií i v ekonomickém světě je důležitá především odvaha.

Čína je tak ekonomicky úspěšná jistě i proto, že k mentalitě mnoha jejích obyvatel patří také velký zájem o hazardní hry a podobně si počíná i v oblasti investic. Zdá se ostatně, že právě odtud a z jiných zemí východní Asie budou plynout finance použité k sanování amerických bank. Je s podivem, že kdysi mocnou a sebevědomou zemi je možno si postupně "koupit".

Soumrak zadlužených

I další z amerických idolů, volný trh, dostává záchranou bank převelikou ránu. Odejmout peníze přičinlivým a darovat je krachujícím je pravým opakem toho, co doktrína hlásá. Posilování etatismu či plíživé "znárodňování" se ovšem šíří celým světem, jen například v Evropě má větší tradici.

Evropa, po straně se možná škodolibě radující z amerických obtíží, by si ovšem měla uvědomit, že sama není už dávno obranyschopná, a poslechla by v podstatě kohokoli na pouhý ostrý rozkaz - její bezpečnost už po léta spočívá ne tak na hrotech amerických zbraní, jako spíš na špičkách americké sebedůvěry a akceschopnosti.

Zadlužování říší, které už v podstatě není možno splatit, patřilo vždy k jejich závěrečným vývojovým stadiím - vzpomeňme jen na pozdní císařskou Čínu, sklonek říše Osmanské, či v nové době v menším měřítku na Titovu Jugoslávii či Honeckerovu NDR.

Nikdo ze smrtelníků asi není dnes schopen rozeznat, zda se jedná ve vývoji světa sice o významný posun, který ale skončí benigně. Nebo snad o soumrak finančně-ekonomicko-hodnotového systému, založeného na neustálém růstu a nevyrovnaných rozpočtech s žitím na dluh, od říší po domácnosti.

To, že něco po léta fungovalo, neznamená, že systém nemůže narazit na své meze: systém ludvíkovské Francie také fungoval velmi dlouho a revoluce vypukla téměř naráz. Na druhé straně tereziánské Rakousko, v lecčem podobné, do revolučních zmatků nevyústilo a povedlo se je reformovat.

Kam až rostou stromy?

Vždy se nestačím divit, jak je možné, že od konce války ekonomika neustále roste jen s minimálními výkyvy - za paměti naší generace se ekonomický blahobyt zvýšil několikanásobně. Jak známo, tradiční společnosti vždy oscilovaly nahoru a dolů kolem nulového bodu, jak se zrovna urodilo či nevypukla-li válka. Jak dlouho vlastně mohou růst stromy směrem k nebi?

Potřeba neustálého růstu se stala celoplanetárním náboženstvím, je to to jediné, na čem se všechny vrstvy společnosti shodnou. A v podstatě jediné, co vskutku požadují od svých vlád. Podobně jako ve středověku nevolníci, knížata i učenci neproblémovým způsobem věřili v křesťanského Boha, je dnes tímto bodem shody hospodářský růst. Růst, nikoli prosperita sama o sobě, ta je tu už dávno - skutečně chudý je v podstatě ten, kdo pro nedostatek jídla ubývá na váze a nemá suchý a teplý kout, kde by přespal.

Bohatí doufají, že ještě zbohatnou, chudí, že na ně více zbude; vzdělaní, že na jejich obor připadne více peněz, nevzdělaní, že se nebudou muset nic učit a jen požádají o podporu. Toto vyladění je historicky vzato ojedinělé, byť dobrý vztah k majetku a penězům tu byl vždycky. Slovo "bohatství" je ostatně odvozeno od Boha, býval to výraz jeho přízně.

Ekonomismus je osvobodivý v tom, že velmi výrazně tlumí války a násilné počiny ve společnosti - vyhnání sudetských Němců se s nadšením provedlo zcela bez ohledu na obrovské ekonomické ztráty, které způsobilo. Kam však výhradní uctívání ekonomiky společnost v posledku zavede, je velká otázka.

Indiánské léto

Svět se otřásá, ale jaksi virtuálně, nikde nevidět přízraky, výbuchy či oblaka kouře.

Na severní polokouli vesele svítí podzimní sluníčko na poslední květy a žloutnoucí - či v Americe spíše červenající - listí. Je krásné babí či indiánské léto...