Tomáš Sedláček: Intelektuální stop-stav aneb Ekonomické retro
HN, názory

Jako studenti ekonomie jsme se rozdělovali na dva tábory: "ekonomické" a "kecací" ekonomy.

Ti první se soustředili na tvrdé matematické a ekonometrické modely a jejich hlavní zaklínací slovo byl termín model nebo vzoreček.

Ti druzí se soustředili na tu měkčí, lidštější část ekonomie a její přesahy do oborů, jako je filozofie, sociologie, politologie, právo a psychologie.

Co nemá model, neexistuje

Přestože jsme se měli rádi a chodili jsme spolu na pivo, mezi našimi školami zela nepřekonatelná propast. Z pohledu těch druhých - k nimž se počítám - totiž člověka prostě matematizovat moc dobře nelze.

Jenže matematická - modelová - část ekonomie v poslední době měla navrch. Modely vycházely, ekonomika postavená na nich šlapala, a nebylo třeba hloubat, jak která škola co metodologicky řeší nebo neřeší, jak filozoficky pevné jsou její předpoklady.

Z ekonomie se stala imperiální věda. Obor, který si podmaňoval ostatní společenskovědní oblasti. Na politiku jsme se dívali z hlediska egoistické maximalizace užitku, ekonomicky jsme se dívali na společnost, na právo na církve a náboženství. Vše, co bylo matematicky tvrdé, vítězilo nad spekulativně lidským. Dávalo to smysl.

Mechanický pomeranč

Kdysi dávno ekonomie ale začínala jako podsektor etiky a filozofie. Prvních mnoho desetiletí v sobě ekonomické knihy neměly vzorečky. Později se ale ekonomie inspirovala mechanistickou fyzikou. Představovala si, že svět je jeden velký stroj, který stačí tu a tam správně po(h)ladit, promazat a je jen otázkou mechanické zručnosti, jak dobře poběží.

Poslední dobou se však čím dál víc ukazuje to, na co "kecací" část ekonomie poukazovala již dlouho: nejsme vynálezci, stavitelé, architekti ekonomiky. Můžeme hrát jen roli turistů. Občas můžeme pomoci se vší pokorou poukázat na opadávající omítku a tu a tam něco upravit.

Věřící ekonomové

Zda je někdo pravicově či levicově orientovaný ekonom, záleží jen na něm. Na to žádný vědecký postup není. Pokud někdo věří ve svobodu a zodpovědnost jedince, najdete si školu, která tomu odpovídá. Kdo věří především v solidaritu a tomu, že stát může ekonomice nějak pomoci, najde si jinou, konkurenční.

Málokdy se stává, že by člověk přešel z jedné školy k druhé. A pokud ano, pak většinou pod vlivem životní zkušenosti, ne kvůli vědecké metodě. Kdybychom uměli dokázat, že jedna škola má prim nad druhou, byl by konec velké diskuse.

Nevím, kam se přesně posune teoretická ekonomie a obecně hospodářská politika. Jisté si mi však zdá následující: náš obor musí být méně matematický, protože tyto modely, zdá se, fungují dobře, pokud svítí slunce a vše se vyvíjí dle předpokladů. Ale zklamávají, pokud se děje něco důležitého, což je většinou právě to, co nás zajímá.

Za druhé musí být ekonomie pokornější a otevřenější jiným oborům. I nyní hovoří ekonomové o krizi důvěry (sociologické téma), hříších (teologické téma), nespravedlnosti (právnické téma) o davové psychóze atd. Pokud vidíme problém v těchto oblastech, v samotné ekonomii odpověď nikdy nenalezneme.

Zpět ke kořenům

Co se týká budoucnosti hospodářské politiky, pro začátek bude stačit návrat ke Keynesovi. Ten se totiž - aniž by se sám kamkoli posunul - stal z dnešního pohledu pravicovým ekonomem. Tím, že hospodářská politika se v posledních letech stala levicovější než zmiňovaný klasik.

Až se nám podaří generovat přebytky rozpočtu v dobách růstu, pouštějme si ústa na téma státní neintervence. Jinak z ekonomie zbude opravdu jen kecání.

Autor je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB