Roger Cohen: Jedna Francie světu stačí

HN, názory

Francouzský spisovatel Francois Mauriac za studené války prohlásil, že Německo miluje tak, až je rád, že jsou dvě. Po všem, co nerozdělené Německo napáchalo během války i dříve Francii, se mu nebylo co divit.

Mám-li Mauriaka parafrázovat, miluji Francii, ale nepřeji si, aby byly dvě - tím méně, aby se jedna z nich stala ze Spojených států.

Potrestaní trestající

Abyste mi rozuměli: domnívám se, že kontrarevoluce Baracka Obamy jde správným směrem. V jeho rozpočtu nezáleží ani tak na tom, co je správné a co nesprávné, nýbrž co je nezbytné. Po excesech Reaganem inspirované deregulace a katastrofě, kterou přinesly trhy puštěné z řetězu, se kyvadlo muselo vychýlit na druhou stranu.

Přesto mě Obamův rozpočet v objemu 3,7 bilionu dolarů lehce zneklidňuje. Jeho "étatismus" - tedy názor, že stát není problém, nýbrž univerzální řešení - zavání Francií. A ještě větší závan Francie lze vycítit z hněvu na bohaté, s nímž nový prezident prezentoval své plány coby "hrozbu pro washingtonský status quo".

Návrh rozpočtu samozřejmě představuje maximalistický postoj, který Kongres přežvýká a vrátí. Obama to ví. Rozsah prezidentových cílů a ambicí přesto bere dech. Všem od ropného a plynárenského průmyslu až po farmaceutické firmy bylo adresováno poselství: Budou padat hlavy!

Pokládal jsem Obamu spíše za Talleyranda než za Robespierra. Pořád si myslím, že je to spíše centrista než revolucionář. Musí jím být. Peníze nikdy nebyly nahraditelnější než dnes.

Potrestejte kapitál a on potrestá vás, neboť vám řekne: "Hasta la vista!" Někdejší francouzský prezident Mitterrand to zjistil už před více než čtvrtstoletím, když po vlně zestátňování zařadil zpátečku.

Také Obama bude muset přistoupit na kompromisy, aniž by pustil ze zřetele základní cíle, jako je poskytnutí zdravotního pojištění 45 milionům nepojištěných lidí. Přitom by měl pozorně střežit amerického ducha, bez něhož se zotavení zadrhne.

Naděje musí počkat

Asi deset let jsem střídavě bydlel ve Francii a později jsem se přestěhoval do Spojených států. Nikdo, kdo je jen trochu při smyslech, by nevyměnil bezpočet smyslových, estetických a gastronomických rozkoší, které nabízí požitkářský francouzský způsob života, za nemilosrdné bitevní pole amerických ambicí, nebýt jedné věci: možností.

Když je člověk obklopen možnostmi, dobře to pozná. Pro přistěhovalce mají tyto možnosti podobu lehkosti americké identity a neohraničenosti amerických horizontů v kontrastu se stísněností evropského národovectví a dusivé pozornosti evropských zaopatřovatelských států.

Američané - alespoň ve svých představách - vždy žili na nové hranici. Francouzské hranice se během staletí příliš neposunuly.

Americkým stylem je vření. Firmy se rodí, stoupají, padají a umírají. Na jejich místo přicházejí jiné. Pozoruhodná schopnost této země inovovat souvisí s tím, že akceptuje neúspěch. Vždy ho akceptovala. Kultura rizika bez neúspěchu uvadá. Kreativita bez rizika chřadne. Chraňte zombie a spoutáte živé.

Ztratí-li Amerika tyto pravdy ze zřetele, přestane být sama sebou.

Automobilky "velké trojky" vyráběly s hlavami v písku celá léta špatné modely pomocí špatných technologií. Je nevyhnutelné, aby za to jedna z nich - pravděpodobně Chrysler - zaplatila. Bankrot neznamená nutně likvidaci. Vím, že je to výjimečný okamžik. Prezident Obama někdy připomíná správce celonárodní konkurzní podstaty. Naděje musí počkat.

Biliony jsou nové miliardy, a protože osmdesátníci jsou dnes čilí jako kdysi sedmdesátníci, jak se nám tvrdí, budeme mít možnost žít déle a být u toho, až všechny peníze nasypané do bezedné jámy pojišťovny AIG a jejích chamtivých převodových pák odtečou ze země.

Tvrdí se nám, že kolaps AIG by představoval "systémové riziko", ale na můj osobní myšlenkový systém by bylo balzámem, kdyby mi někdo v Obamově administrativě dokázal srozumitelným jazykem vysvětlit proč.

Memento mori

Republikán Mitt Romney o demokratech prohlásil: "Zatímco oni se nás snaží táhnout směrem k Evropě, kde dominují vlády, my budeme muset bojovat, aby Amerika zůstala Amerikou."

Americkou ekonomiku i to, co Amerika ve světě představovala, zničili sice za Bushe republikáni. To ale nic nemění na tom, že si Obama se svou kontrarevolucí musí dát pozor, aby odolal francouzskému pokušení.

Řecká tragédie zastává názor, že přehnané sebevědomí nebo pýcha vedou k odplatě. A mohou přivodit i zkázu. Spojené státy se nacházejí ve fázi postbushovské odplaty. Dlouhá cesta ke spáse vede přes jejich stěžejní, nepofrancouzštěné hodnoty.

Autor je komentátorem The New York Times (c)The New York Times Syndicate 2009



*********************************

pravý význam věci

Nejdříve bych ráda všem zúčastněným poděkovala za více či méně podnětné názory - jejich čtení je úžasné odreagování po náročném dni plném konkrétních problémů a věřím, že i ideální náplní na druhou hodinu ranní, kdy člověk z nějakého důvodu nemůže spát a má ještě sílu přemýšlet. Jiný konkréntní přínos této debaty v současné konstelaci hvězd ale bohužel nevidím, i když ji považuji za chvályhodnou.

Místo pro tuto debatu nevidím z toho důvodu, že v současné době se matematika omezuje na prostý výpočet volebních preferencí a jakákoliv smysluplná ekonomie je záměrně deformována ve jménu nejkratší cesty k moci a bohatství, které není odrazem znalostí, předností ani pracovitosti. Tak jsou pod zástěrkou "zájmu o lidi" navíc masakrovány i základní teze morálky a etiky a uráženi ti, kteří věří ve vlastní schopnosti a berou na sebe i zodpovědnost za svá jednání.

Pokud tedy na národní hospodářství budou mít vliv lidé, jejichž jediným zájmem je změřit sociální jev a na něj našroubovat ekonomii tak, aby se co nejdříve katapultovali k větší moci a bohatství, které si nezaslouží, a na které by vlastními silami nikdy nemohli dosáhnout, bude význam těchto debat, a ostatně i celého NERVu, bezcenný.


problém je úplně jinde

světová ekonomika je rozkradená, a rozkrádání postupně exponencionálně zrychluje. Je sice hezké polemizovat tady o peří a mušlích, ale nic to nezmění na tom že nadpoloviční většina státního rozpočtu přichází vniveč, že Koženého miliardy byly jenom začátek, a že nám tu vyrostla elita která nevidí jinou souvislost mezi chlebem a korunou, než že za korunu se dá koupit chleba. To, že lidé chtějí pracovat a nemouhou (eg skláři) je největší průšvih moderní ekonomie. Proto žasnu kolik energie moderní ekonomové vydají v nicneříkajících diskuzích o ničem. Oni i komunisti museli mít v něčem pravdu, když ovládli tolik lidí na tak dlouhou dobu - a toho se bojím pane Sedláčku.


NEROZHODUJE CESTA, ALE VÝSLEDKY

Vážený pane Sedláčku,
souhlasím s Vámi, že Matematika není všemocná a je pouze nástrojem. Tento nástroj je však velmi často, možná díky mlžení a teoretizování řady renomovaných ekonomů potažmo slavných profesorů, používán špatně. Kdo se při svých úvahách o národohospodářských procesech zabývá, přes všechny ty řeči o svobodném a rovném přístupu k informacím, rostoucím nepoměrem mezi otevřenými a skrytými informacemi (jedním ze základů, na nichž je kapitalismus postaven - čím více informací má jedna strana, tím nižší zisk má ta druhá), odolností trhu vůči rizikům z toho plynoucích či důsledky setrvačných trendů působících na trh? A pokud ano, je to založeno na racionálním základě, jinak řečeno používá při tom obyčejný selský rozum?
V té souvislosti mne logicky napadají dvě otázky:
Jak se cítí hlavní makroekonomický stratég, když jeho banka (viz zveřejněné výsledky v tisku) dělá při obchodech fatální chyby?
Jsou články publikované po bitvě, která byla (v tomto kole) prohrána dostačující obhajobou (každý po bitvě generál) nebo přípravou na bitvu další?