Jiří Kopal: Extrémní řešení plodí etremisty


Strategie vlády proti extremismu je přes dobře míněné proklamace nesmírně represivní dokument. Vybíjení klínu klínem je zřejmě to jediné, co se politici při řešení bájné "romské otázky" naučili. Věc došla tak daleko, že se i omezování shromažďovacího práva podporuje ve jménu lidských práv. Co ovšem dělat, když se probouzíme vždy až po pořádné kocovině?

My plodíme extremismus

Proto bych si dovolil učinit jiná doporučení pro příští vlády, a to na základě špatných zkušeností s letitým extremismem státní správy a samosprávy. Extrémní pasivita smíchaná s ad hoc gesty bohužel zaslouženě plodí extremismus. Ten vždy nahradí zoufale chybějící každodenní důslednost. Proto několik desítek tisíc perspektivních romských rodin emigrovalo.

To se zřejmě napravit nepodaří. I tak se dá leccos dělat. Začněte auditem na ministerstvech. Chtějte po svých podřízených, aby předložili, jaká měla jejich oddělení výsledky. Zabývala se více tím, že se aktivně inspirovala v projektech fungujících v zahraničí, nebo spíše bránila nevládním organizacím je naplňovat? Byla vůbec schopna rozdělit v minulých letech finance? Nebo až v době, kdy se blížila polovina, nebo dokonce konec toho roku, od jehož začátku měly být využity?

Výsledek, sprosté slovo?

Trvala podpora dokonce někdy déle než jeden rok? Byla schopna měřit dlouhodobě výsledky, nebo je výsledek sprosté slovo? Dosáhl někdy někdo, včetně nevládek, při práci s Romy mimo údajů o počtu schůzek a počtu poskytnutých rad nějakých inspirativních posunů? Když se tolik věcí zhoršilo, co se vlastně podařilo zlepšit? Kde, v jakém měřítku, na jak dlouho?

Nedivte se, pokud byste se vůbec nemohli něco přesnějšího dozvědět - i díky odporu řady vlivných Romů se nesbírají žádná přesná data. Podle EU i zkušeností z USA je nalévání peněz do projektů pomoci menšinám bez měřitelnosti jejich výsledků stejné jako vést firmu bez účetnictví. Bez znalosti etnických dat nemůžete ani sledovat míru diskriminace. To se hodí i blábolícím náckům.

Začínejme u dětí

Typickým příkladem letitých extrémních řešení je umisťování (převážně romských, ale to nikdo přece nezjistí a nespočítá) dětí do ústavů. Jak se nakládá s výsledky dva roky staré studie ministerstva vnitra, která jasně poukázala na to, že děti z ústavů končí převážně ve vězení? Tato studie je strategicky daleko důležitější než nový represivní cár papíru.

A co oddělování romských dětí a posílání do separátních škol a tříd? Pokud se někdy vůbec začnou důsledně podporovat opačné tendence a výsledky v této oblasti měřit, dozvíte se o úspěších až za dvacet a více let.

Kam se pohnula zoufale nehybná státní správa? Nedívejte se jen na to, jak je paní učitelka na romské děti ve škole laskavá. Ale na čísla, která vám poví, kolik Romů se ze základní školy dostalo na střední a případně vysokou školu oproti minulému období.

Pedagogicko-psychologické poradny by mohly zkoumat dopad chození do majoritní nebo oddělené školy na psychiku dětí. Pro řadu z nich to je celoživotní trauma. Proč se v jedné škole udržely, a v další ne? Proč je na tomto učilišti mlátili v šatně spolužáci skinheadi a ony po několika měsících zbité fyzicky i psychicky odešly na úřad práce, a na jiném ne?

Nepodporujte továrny vyrábějící masově speciální pedagogy, jejichž profesí je učit romské děti odděleně. (Segregační argument praví: "Proč by se s nimi měla otravovat učitelka, která na to pět let nestudovala?")

Smíšené školy a třídy přirozeně zvyšují sociální kompetenci, když ta chybí, nahrazují ji v paralelních společnostech extrémní řešení z lenosti a ze strachu.

Nevyhýbejte se dialogu s romskými rodiči. Nebudeme-li hovořit zavčas my, nahradí nás logicky extremisté ať již z dělnických či národně odporných stran nebo sociálky s jejich vytříbenějším komunikačním stylem.

Autor je předsedou Ligy lidských práv