Podezřelý je ten, kdo je příliš připravený
Hospodářské noviny dnes exkluzivně přinášejí projev, který Václav Havel včera večer přednesl na Institutu politických věd v Paříži (Science Po) při slavnostním převzetí tamního čestného doktorátu.


Vážený pane rektore, dámy a pánové, srdečně děkuji Jacquesovi Rupnikovi za vlídná slova, která tu vyslovil na mou adresu a která jsou zajisté něčím víc než jen kamarádským gestem. Především ale děkuji Science Po za poctu, které se mi od ní dostává. Vážím si jí o to víc, že vím, kolik význačných politiků - včetně jednoho z mých předchůdců na československém prezidentském stolci - právě na této škole získávalo své vzdělání a rozhled.

Dovolte mi využít této příležitosti k malému zamyšlení nad ději, jichž jsem byl v uplynulých desítiletích svědkem či účastníkem, respektive nad jedním aspektem těchto zkušeností.

Monolit a sněhová koule

V dobách, kdy jsem patřil mezi takzvané disidenty, mne občas navštěvovali západní novináři a z jejich dotazů jsem často cítil velké podivení nad tím, že my, disidenti - jakožto nepatrné procento populace - usilujeme otevřeně o zásadní změnu poměrů, přičemž je na první pohled zřejmé, že žádné změny poměrů nemůžeme dosáhnout a že si tím naopak můžeme přivodit jen další pronásledování. Naše snažení se jevilo jako marné, protože nebylo opřeno o žádné mocenské nástroje ani o jakoukoli viditelnou podporu nějaké validní části společnosti. Čeho chcete dosáhnout, když za vámi nestojí dělnictvo či inteligence či povstalecké hnutí, legální politická strana nebo jiná významnější společenská síla? Tak se novináři ptali a my jsme na tento typ otázek měli už své standardní odpovědi.

Ti, kteří se takto podivovali, vycházeli z pocitu, že pochopili všechny základní mechanismy dějin, a vědí tudíž, co se stane či může stát, co má šanci a co nikoliv, co je moudré a reálné a co je čiré bláznovství. Často jsem při těchto rozhovorech zdůrazňoval, že v totalitních poměrech je velmi špatně vidět do útrob společnosti, která se navenek jeví jako loajální monolit, ale že tento monolit - tmelený hlavně strachem - může být ve skutečnosti podstatně křehčí, než se při zběžném pohledu zdá. A že nikdo neví, kdy nějaká nahodilá sněhová koule dá do pohybu celou lavinu. Toto povědomí nebylo sice hlavním či jediným motorem našeho tehdejšího počínání, nicméně cítili jsme to tak.

Poučení, které z toho vyplývá, je zřejmé: nikdy si nemáme být jisti, že jsme pochopili všechny zákonitosti dějin, a že jsme schopni beze zbytku předvídat, co přijde.

Obrana nepřipravených

Před dvaceti lety se československá sněhová koule v podobě jednoho masakru studentů proměnila v lavinu. A celý totalitní systém se najednou začal hroutit jako domek z karet. Roli přitom hrálo mnoho faktorů, od hluboké vnitřní krize režimu, přes dění v sousedních zemích až po příznivou mezinárodní situaci. Přesto jsme se divili, jak rychle a relativně snadno to šlo. Tehdy se nedivili jen západní novináři, ale divili jsme se i my. Nečekali jsme, že to přijde tak brzo a že to půjde tak snadno. Ukázalo se, že disidenti na tom nebyli o nic lépe než západní novináři a politologové. Ani my jsme neměli správný odhad a nebyli schopni uvidět a pochopit skryté děje probíhající jak ve sféře moci, tak ve společnosti, a předvídat jejich možné důsledky. Snažili jsme se chovat svobodně, říkat pravdu, podávat svědectví o situaci v naší zemi. O moc jsme neusilovali. Vůbec nás nenapadlo, že nám, kteří jsme se mohli cítit maximálně jen mluvčími veřejnosti, bude najednou a tak kompletně předána moc ve státě.

S rozpaky jsme ji přijali, neboť nebylo jiné alternativy. A v téže chvíli se stala zajímavá věc: mnozí z těch, kteří se po léta jen přizpůsobovali a mlčky drželi krok, stejně jako mnozí z těch, kteří naše dřívější úsilí považovali za zbytečné, nám začali náhle vyčítat, že jsme byli málo připraveni na dějiny. Ptali se: Jak to, že nemáte dávno napsánu demokratickou ústavu? Proč nejste dohodnuti na novém volebním zákoně? Jak to, že nemáte dávno napsány a připraveny nejrůznější nové zákony, včetně těch, které dávají právní rámec celé gigantické privatizaci, kterou musela naše země projít? Jak to, že už nemáte připraveny programy různých politických stran, které musí být založeny, aby fungoval pluralitní politický systém? A dodnes jsme upozorňováni na všechno, co jsme měli udělat, a neudělali, či neměli udělat, a udělali.

Bylo náhle mnoho nových generálů po bitvě, kteří nám vytýkali totéž, co jsme my dříve vytýkali skeptickým pozorovatelům zvenčí, totiž že jsme nechápali, co všechno se může stát, nepředvídali skryté pohyby dějin, nemysleli dostatečně dopředu a nepřipouštěli si, že se může stát i to, co jsme dosud považovali za nejméně pravděpodobné.

Ano, disidenty byli profesoři, malíři, spisovatelé, topiči, jen ne politici. Kde by se také v totalitních poměrech vzala najednou nějaká alternativní politická garnitura? A tak jsme se pak jen divili, co všechno musíme dělat.

Přesto si myslím, že bylo dobře, že jsme nebyli připraveni na dějiny, respektive na jejich zrychlený běh. Kdo je příliš připravený, je mi obvykle trochu podezřelý.

A pak začala přicházet další překvapení.

Neměli jsme sice v zásuvkách žádné zákony, ale v atmosféře všeobecného nadšení z bezbolestné revoluce, kdy kdekdo nezištně nabízel svou pomoc, se zdálo, že obnovit demokratický politický systém a odstátnit ekonomiku bude snadné a půjde rychle.

Nebylo tomu tak. Ukázalo se, že skutečně nelze během hodin či dní promyslet, připravit a uskutečnit všechny nutné reformy, že se s každou z nich otvírá a musí otvírat prostor k nekonečným debatám, že je třeba probloudit se horami protichůdných argumentů, složitě hledat potřebnou podporu, překonávat tisíc a jednu překážku, včetně překážky největší: přetrvávající společenskou demoralizaci, které dala získaná svoboda a bezprecedentní přerozdělování majetku tisíce nových možností. Vzpomínám si, jak jsem byl v prvních měsících a letech prezidentského života až chorobně netrpělivý, jak jsem se pořád rozčiloval, že nic nejde hned a všechno trvá příšerně dlouho. To bylo pro mne a zdaleka asi ne jenom pro mne snad největší překvapení: dějiny sice lze do jisté míry ovlivňovat, ale upospíchat se nedají.

Je to nepříjemné, ale je třeba s tím počítat. Nevyléčitelný spěch by mohl vést k podstatně horším věcem, než jaké přináší ona rozčilující loudavost.

A opět se to vrátilo. Zase jsem si musel zvykat na to, že dějiny se úplně předvídat nedají, a že tedy na ně člověk nemůže být nikdy úplně připraven.

Blahoslavení trpěliví

Naše země z mnoha dobrých důvodů - stejně jako další země bývalého sovětského bloku - usilovala od začátku velmi intenzivně o to, aby se jí otevřely brány západních institucí, především NATO a Evropské unie. To se posléze stalo. Trvalo to dlouho a bylo třeba překonat mnoho překážek. Teď jsme, myslím, pevně zakotveni v prostředí, do něhož patříme a z něhož jsme byli násilně vytrženi. Nicméně nejsem si jist, jestli západní takzvaně staré demokracie občas tohoto rozšíření nelitují. A nevím vůbec, kdyby se o tom rozhodovalo dnes, zda by nás mezi sebe přijaly.

Kdyby tomu tak bylo, ani bych se moc nedivil. Zároveň ale vím to, o čem tu vlastně po celou dobu mluvím: že se trpělivost vyplácí. Vyplatila se nám jako disidentům, vyplatila se i při klopotném budování demokratického státu. Trávník, jak známo, nevyroste tím, že za něj budeme tahat. Někdy je to enervující, ale přesto se zdá, že všechno chce svůj čas. Představa Evropy trvale rozdělené je zlá. Mohlo by to v naší části Evropy vést k povážlivému rozkvětu nacionalismu a jeho gard, což se stává téměř všude, kde je nestabilní terén. Západu a vlastně světu by to způsobilo rozhodně víc trápení, než kolik ho má s námi dnes. A nákaza by se šířila dál. Takže ta trpělivost má evidentně smysl.

Netrpělivost může vést k pýše a pýcha k netrpělivosti. Pýchou rozumím přesvědčení, že jedině já všechno vím a jedině já jsem pochopil dějiny, a jsem tudíž kompetentní je předvídat. A když se běh věcí či světa vymyká mému konceptu, pak musím zasáhnout. A třeba i násilím. To je přece případ komunismu. Sebevědomí jeho teoretiků i uskutečňovatelů vyústilo nakonec do gulagu. Na začátku bylo přece přesvědčení, že konečně víme, jak to všechno je, a víme tudíž také, jak vybudovat spravedlivější svět. Nač se tedy zdržovat nějakým vysvětlováním? Lepší svět musí ti, kteří vědí jak na to, vytvořit hned v zájmu lidstva a bez ohledu na to, co si lidstvo myslí. Dialog je ztráta času, a když se kácí les, létají třísky.

Nevím, zda vím

Když se zhroutila železná opona a skončilo bipolární rozdělení světa, které se dosud jevilo jako jedna z hlavních příčin všeho zlého, byla to událost nepochybně historického významu. Skončilo znásilňování světa a vyprchalo nebezpečí třetí světové války. Leckdos si mohl v prvních chvílích myslet, že tím vlastně skončily dějiny. A nastalo jakési krásné bezčasí.

I to byl projev malého smyslu pro záhadnost dějin nebo prostě jen malé představivosti. Žádné bezčasí nenastalo. Několik velkých nebezpečí sice pominulo, ale zpod rozbitého bipolárního příkrovu se vynořil bezpočet nebezpečí zdánlivě menších. Ale které nebezpečí je v éře globalizace malé? Dříve vznikaly světové války v Evropě, která byla dlouho jakýmsi civilizačním středem světa. Můžeme si být jisti, že tak tomu musí být pořád? Což například v době, kdy si lecjaký diktátor může opatřit atomovou bombu, není možné, aby nějaký vážnější regionální konflikt přerostl v konflikt celosvětový? Což nemají dnes teroristé nepoměrně větší možnosti, než měli kdykoli v dějinách? Což v této první ateistické civilizaci, která není vztažena k věčnosti, povážlivě neroste mnoho hrozeb založených prostě na krátkozrakosti? Což se nerodí nové generace lidí posedlých, fanatiků či lidí nenávistných a což jim nedává naše doba nekonečně víc možností, než měli kdykoli v minulosti? Což se nedopouštíme denně stovek zásahů do života naší planety, které mají zhoubné a nezvratné následky?

Zdá se mi, že možná nejdůležitější věcí dnes je - a má pozorování či mé zkušenosti z posledních desítiletí mne v tom znovu a znovu utvrzují - zachovat si pokorný vztah ke světu, ctít to, co nás přesahuje, vzít na vědomí, že jsou tajemství, která nikdy nepochopíme, a uvědomit si, že sice musíme přijímat svou odpovědnost za svět, ale nemůžeme ji zakládat na přesvědčení, že všechno víme a víme tudíž také, jak všechno dopadne. Nevíme nic. Ale naději nám nikdo vzít nemůže.

Ostatně život, v němž by nebylo žádných překvapení, by byl pěkně nudný.

Děkuji vám za doktorát i za pozornost.


Autor, spisovatel, je bývalý politický vězeň a prezident. (Titulek a mezititulky jsou redakční)