Jack a Suzy Welchovi
Co je potřeba udělat, když se chcete stát lídrem

Způsobů, jak se stát lídrem, je celá řada. Každý z nejúspěšnějších manažerů může poskytnout jiný seznam pravidel. Z vlastních zkušeností jich nabízíme osm.

1. Lídři musí neúnavně zvedat úroveň svého týmu a využívat každou příležitost k uplatňování tří postupů. Předně je třeba lidi hodnotit a zajistit tak, aby správní lidé byli na správném místě. Za druhé je třeba lidi koučovat. Vést je, kritizovat a pomáhat jim, aby zlepšovali svou výkonnost. Za třetí je třeba v lidech posilovat sebedůvěru, povzbuzovat je, pečovat o ně a umět ocenit jejich práci. Sebedůvěra dodává sílu a energii, a tím je povzbuzuje k zvýšenému úsilí, k přijímání rizika a k dosahování nečekaných výsledků.

2. Lídři musí zajistit, aby lidé znali vizi podniku, žili ji a dýchali s ní. Vizi je zapotřebí neustále opakovat a zajistit, aby se dostala ke všem, až na nejnižší úroveň řízení.

3. Lídři vyzařují pozitivní energii. Lídrova nálada je v týmu "nakažlivá". Vaším posláním při překonávání problémů je svůj tým povzbuzovat a vštípit mu přesvědčení, že se vše dá řešit a vyřešit.

4. Lídři vytvářejí důvěru svou otevřeností, transparentností a spolehlivostí. Vaši lidé by měli vědět, jak si, pokud jde o jejich výkonnost, stojí. I když nastane těžká doba - například nutnost propouštění - je třeba bojovat s impulsem nějak marginalizovat špatné zprávy, neboť byste za to zaplatili ztrátou důvěry a výkonnosti týmu. Ve zlých časech musí lídři brát na sebe odpovědnost za to, co jde špatně.

5. Lídři musí mít odvahu přijímat nepopulární rozhodnutí. Je jasné, že takové kroky vyvolávají nespokojenost. Vaší povinností je nejen naslouchat lidem a vysvětlovat svá rozhodnutí, ale především je realizovat. Žádné vytáčky a falešné sliby. Nejste lídrem proto, abyste vyhrál soutěž popularity, ale abyste vedl a řídil. Musíte jít vpřed, i když tím lidi rozhořčíte.

6. Lídři musí umět klást takové zvídavé až skeptické otázky, aby na ně manažeři museli odpovídat svými návrhy na akce. Jako jednotlivý expert musíte mít na všechno odpověď. Ale jste-li lídrem, pak je vaší povinností klást nezbytné otázky. Uvědomte si, že jen proto, že jste lídrem a něco řeknete, se to i stane. Musíte zajistit, aby vaše otázky rozvířily debatu, která by vyústila v závěry, jež se dají realizovat.

7. Lídři inspirují lidi k tomu, aby podstupovali rizika, a sami v tom jdou příkladem. Chcete-li, aby vaši lidé experimentovali, musíte sám experimentovat. Bez nátlaku přiznejte své chyby a sdělte, v čem jste se z nich poučil.

8. Lídři musí umět oslavovat. Ptáme se často lidí, zda se v jejich týmu oslavovaly dobré výsledky daného roku. Nemáme na mysli podnikem organizované oslavy a párty, které každý nenávidí. Ale co třeba každému členovi týmu věnovat nejnovější druh přehrávače nebo zaplatit zaměstnanci i jeho rodině nějaký zajímavý výlet. Pokud dosti neoslavujete dobré výsledky, je to ztracená příležitost. Protože oslavy v lidech vyvolávají pocity vítězů a vytvářejí ovzduší uznání a pozitivní energie. Pokud neoceníte dobrý výsledek, nikdo to za vás neudělá.


***************

Kauza plzeňských práv a hry na spravedlnost

Nedávno jsem v této rubrice, s odkazem na paměti amerického advokáta Davida Boise, ukazoval, že ani USA nejsou rájem, kde politika nezasahuje do nalézání spravedlnosti, a že osobní statečnost a nasazení jsou to, bez čeho se ani jejich právní systémy neobejdou.

Současně jsem obdivoval a záviděl, jak přes to všechno, když přijde na lámání chleba, tamní systém dokáže být efektivní a nekompromisní. Na tu knížku si nelze nevzpomenout, když sledujete rozvíjející se seriál o plzeňské právnické fakultě.

Nechci zde býti soudcem a meditovat, co je pravda a co zkresluje a nahýbá doba šílící po každodenním přísunu nových vzrušujících faktů. Co však je nesporné, objevila se další oblast, kde se dá fixlovat ve velkém.

V našem národě je zafixována úcta ke vzdělancům. S popularitou lidí ozdobených titulem profesor se dříve mohl, alespoň dle mých pozorování, srovnávat pouze lékař. Příběh pánů Zachariáše, Kindla a spol. ukazuje veřejnosti akademické prostředí v trošku jiném světle. Jako zkažené prostředí, kde ideály hledání akademické spravedlnosti prohrávají v konfrontaci s realitou světa počínajícího na chodníku před dveřmi školy. A tady přeskočím ke kolegovi Boisovi.

Moje práce s anglosaským světem mne naučila, že zde není zas až tak o mnoho více lidské poctivosti. Ale rozdíl je v tom, že o tom, co je mravné a slušné, nikdo nepochybuje a že kombinace strachu a důslednosti ve vynucování pravidel nutí "hráče" tvářit se, že jim jsou obecné normy slušnosti vlastní.

Jinak řečeno, ti lidé nejsou o nic poctivější, než jsme my, ale hru na spravedlnost a poctivost hrají důsledně. Jednoduchým důkazem toho jsou masivní individuální selhání cizinců v našem prostředí, kde (když po chvíli vypozorovali, že očekávatelná míra donucení a trestu nepřijde) se jich řada stala mistry v okrádání jak tohoto státu, tak i svých korporátních zaměstnavatelů.

Bylo by fajn, kdyby lidé byli slušní a poctiví. Bohužel, zjevně to není v lidské přirozenosti a je velmi obtížné s tím něco dělat, a to ať žijete kdekoliv. Co však možné je, je hrát onu anglosaskou předstírací hru na spravedlnost. Není to sice kdoví co, ale stále to funguje lépe, než náš současný přístup ve stylu "padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina".

Kauza na právech v Plzni dále odděluje elity od zbytku občanů, neboť jim bere iluzi o tom, že tady je vůbec nějaká vrstva národa, která je nositelem spravedlnosti. Pokud tyto elity nyní v sobě nenajdou dost síly, a je jedno zda pro poctivost samu nebo jen pro hru na spravedlnost, a neukážou, že se s porušením pravidel opravdu dokážou vypořádat, bude to další karambol na naší polistopadové cestě nikam.


Radek Pokorný
partner Pokorný, Wagner & Partner

****************************

Luděk Niedermayer: Síla jednoduchosti
Vážení čtenáři, připravili jsme pro vás sérii tří textů, v nichž se dva přední čeští ekonomové a jeden špičkový americký manažer zamýšlejí nad tím, jak finanční krize v uplynulém roce změnila svět a jaké změny ještě v dohledné budoucnosti přinést může. Přejeme inspirativní čtení. Miroslav Zámečník, Jack Stack, Luděk Niedermayer.

Když se před více než dvanácti měsíci, po kolapsu investiční banky Lehman Brothers a stomiliardové státní intervenci americké vlády na podporu finančního konglomerátu AIG začal otřásat finanční svět v základech, politici i ekonomové přispěchali s ujištěním, že přijmou kroky, které pro příště krizím zabrání.

Přijít s něčím novým v oblasti architektury finančního systému je ovšem ambiciózní úkol. Ukazují to zkušenosti z minulých krizí, kdy například iniciativy ke zvýšení transparence devizových trhů (po krizi měn jihovýchodní Asie i české koruny) koncem 90. let vyšly de facto na prázdno.

Není proto velké překvapení, že seznam nyní přijatých kroků je skromný. Zahrnuje opatření typu omezení platů top managementu bank, která jsou určena spíše pro široké spektrum naslouchajících voličů, než aby garantovala změnu chování finančních institucí. Stejně tak boj proti daňovým rájům či omezení bankovního tajemství mohou být užitečné, leč mají hlavně fiskální motivaci.

Regulace ratingových agentur jen těžko sama přispěje ke zvýšení kvality analýz, ale naopak může posílit slepou víru jejich uživatelů v to, že agentury "mají pravdu". Pochyby lze mít i o tom, zda různé organizační změny dohledu a regulace či vzniky nových komisí (například i v rámci EU) přinesou podstatné zkvalitnění dohledu v blízké budoucnosti.

Špatná teorie regulace?

V centru úvah o stabilnějším budoucím finančním systému stojí takzvaná proticyklická regulace. Jejím principem je, že dle toho, v jaké části ekonomického cyklu se země nachází, dohled zpřísňuje či povoluje svá pravidla - například v době konjunktury nutí banky vytvářet zásobu kapitálu na horší časy.

Principiální slabinou této teoreticky dobré myšlenky je nespolehlivost odhadu, kde se právě ekonomika nachází (a nesprávné nastavení regulace poškodí banky či nepomůže proti krizi), spolu s problémem, zda reakce regulátora bude dostatečná (tedy taková, aby riziko vzniku krize omezila) a zároveň v praxi splnitelná (u zpřísnění podmínek) pro regulované instituce.

Takovýto posun regulace odpovídá myšlenkovému trendu regulátorů posledních dekád. Pro něj je klíčovým termínem "smart regulation", tedy "chytrá regulace".

Zárodky postupu, jehož dosavadním vyvrcholením bylo přijetí konceptu regulace bank zvaného Basel II (implementovaný od roku 2004), položil neobyčejný rozvoj finančního průmyslu v posledních dvaceti letech. Inovace či vznik nových produktů stimulovaný "finančními inženýry" vedly revoluci v řízení finančních rizik.

Lídři inovací, americké investiční banky a jejich evropští konkurenti byli s to ovlivnit notně i názory svých regulátorů. Proto nové regulace byly ve značné míře založeny na obdobných východiscích jako interní modely "velkých" institucí. Stály na statisticko-matematické kvantifikaci rizik, složitých modelech a také do jisté míry i na předpokladu efektivního a z hlediska rizika předpověditelného fungování trhů. Tato regulace umožnila bankám, které byly s to sofistikované modely obhájit, mít poměrně nízké kapitálové vybavení, jež slibovalo vysoké zisky akcionářům, ale činilo je nepříliš odolné při nepříznivém vývoji.

Varování, že tento sofistikovaný, leč technický postup nemusí vždy fungovat, existovala. Kolaps amerického hedge fondu LTCM (řízeného mimo jiné dvěma laureáty Nobelovy ceny za ekonomii) v roce 1998 či bublina IT technologií ukázaly riziko jak selhání tržního cenového mechanismu, tak i možnost, že nastanou jevy modely nepředvídatelné.

Není divu, vždyť statistický přístup k řízení rizik, který často pracuje s 95% pravděpodobností omezení denní ztráty, ve svém důsledku selhává řádově patnáctkrát do roka.

Rizika dobrých let

Na korektní popis příčin vzniku světové finanční a ekonomické krize si zřejmě ještě nějaký pátek počkáme, ale hypotéza, že pokud by banky v "dobrých letech" vytvořily vyšší rezervy, měly by v obtížném období loňského roku z čeho brát, zní rozumně (toto je základním principem i zodpovědné fiskální politiky, ale sami ministři financí, nyní horlící pro lepší regulaci, ho před krizí ignorovali).

Není to však jediná možná úvaha. V minulém roce došlo ke "zboření" většiny premis modelů kvantifikujících dnes riziko. Ztráty vysoce převýšily předpoklady, nelikvidní trhy způsobily kolaps cen mnoha aktiv a klíčový princip moderních financí, tedy přínos diverzifikace (rozložení investic mezi aktiva, která se "chování opačně"), přestal fungovat na většině trhů.

Špatné a nestatistické chování trhů dopadlo na finanční instituce, u kterých, jak se ukázalo, bylo ve vztahu k rizikům (tak, jak je modely před krizí ohodnocovaly) žalostně málo kapitálu na krytí ztrát.

Je tedy otázkou, zda na místo dalšího posunu k "smart regulation", ve které se obvykle finanční instituce ukážou jako "chytřejší" než regulátoři (a daňoví poplatníci), by neměl být naopak zvážen postup opačný, tedy k regulaci jednoduché.

Kapitál je klíčový

V této logice by klíčovým opatřením měl být požadavek na navýšení povinného kapitálu, zvýšení jeho kvality a zjednodušení měření. Tohoto by mohlo být dosaženo postupným vyloučením "nižších forem kapitálu" - podřízených dluhů a podobných instrumentů - a jejich nahrazení kapitálem akciovým.

Navýšena by měla být minimální kapitálová přiměřenost a její propočet by postupně měl regulovat i to, jak velký objem aktiv banka může se svým kapitálem kontrolovat. Zřejmě by mělo dojít i k omezení rozsahu aktivit klasických komerčních bank, neboť snaha přimět instituce k dostatku "snadno měřitelného" kapitálu, by nedávala smysl tam, kde mimobilanční obchody nebo aktivity na kapitálovém trhu vedou k vysokým, a jak proběhlá krize ukázala, i obtížně kvantifikovatelným rizikům. Komerční bankovnictví by se stalo sice nudnější, ale zřejmě stabilnější.

Protiváha těchto "bezpečných institucí" - tedy firem zaměřených na kapitálové trhy, aktivní obchodování s vysokou volatilitu výnosů - by měla být předmětem regulace jak kapitálu, tak zejména rozsahu zveřejňovaných informací a způsobu řízení. A měly by se těšit jen velmi omezené podpoře států v případě krizí.

Zamlžený finanční svět

Tyto změny nejsou zdaleka jedinou a dostatečnou změnou regulace.

Mizivého pokroku bylo dosaženo třeba v otázce, jak se postavit k řešení problémů nadnárodních bank nebo k explodujícímu objemu obchodovaných derivátů a jiných mimobilančních položek.

Nicméně to, zda se regulátoři vydají ve jménu větší stability finančního systému směrem k další komplikaci pravidel, byť v zájmu jejich teoreticky vyšší kvality, a nebo, zda se alespoň pro většinu institucí spolehnou na jednodušší a snázeji kontrolovatelné limity pro jejich podnikání, může rozhodnout o tom, jak bude vypadat další finanční krize a jak drahá bude. K ní dříve či později dojde v obou případech a globalizace finančního světa je skutečností, která její náklady bude zvyšovat.

Čím více však bude v budoucnu jasných a jednoduchých pravidel, tím snazší by mohlo být vyžadovat po těch, co podnikají s penězi těch druhých, zdravý úsudek a disciplínu. Obě tyto nejen ve finančnictví užitečné vlastnosti se totiž v minulých letech pod nánosem stovek indikátorů produkovaných desítkami "state of art" modelů jaksi vytratily. A cena za to nebyla zrovna malá. A platili ji, jak jinak, nikoliv jen bankéři, ale všichni.


Autor, bývalý člen bankovní rady ČNB, pracuje ve společnosti Deloitte